LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

skoro se shodnu s BorgDogem …tentokrat… k tomu co napsal nemam skoro co dodat.. dobra analyza textu… jen upozornim, ze mne se dvojka libila vic nez jednicka… ta je podle mne mnohem vic nudna vata a nez dvojka…

…ve dvojce je par skutecne ‚temnych‘ a drsnych pasazi (konecne!!) (vytahovani sipu z tela Cathil … huh! naturalisticke… :O))
- zda se mi, ze autor je tak trochu misogyn. Tohle se damam preci nedela… :O))

…nas ‚hodny‘ carodej uz zacina take vystrkovat ruzky… …drsna holka v parte si da konecne rict … (no proto!) :O))

Zkratka …tehle dil na rozdil od prvniho jsem teda odkladat nemusel a precetl jsem jej na jeden zatah.. i kdyz ne zrovna rychle… nebylo to presne to prave orechove, co bezne hltam, ale cist se to urcite dalo… dam si teda i cislo tri… a to u mne znamena, ze tu serii uz asi zcela jiste doctu.. takto rozectene serie uz neodkladam ad acta :O))

… kdyz jsem byl schopen docist i takove rozsahle blaboly jako je Goodkin … tak tohle by nemel byt tak hroznej problem… :))) doufejme… doufejme…

Trochu to prirozene zavani romany pro divky (nemam ale moc s cim srovnavat, cetl jsem jen prvni dve knihy Sagy prokletych), ta zenskost je tam hodne znat, ale nerusi. Je to takova nevtirava romantika ve fantasy havu. Putovani, napeti, souboje… a laska. Kdybych chtel neco kritizovat, tak jsou to dve veci. Jednak je chovani hlavniho zlouna totalne vycucane z prstu a iracionalni (i postavy to komentuji tak, ze „asi je sileny“), jednak je dej ponekud nevyrovnany. Nejprve se seznamime, pak putujeme tam, pak utikame, pak proste ve finalni konfrontaci zvitezime na plose dvou tri stran a pak do konce knihy urovnavame svet a vztahy. Ovsem stale je to dobre napsane, dobre prelozene (snad jen naduzivani slova „tuze“ se mi uplne nelibilo), je to zabavne a hladce to plyne. Takze pokud si chcete odpocinout a mate smysl pro romantiku (a mozna si i trochu zabrecet), tak vrele doporucuji.

Neskutočne príjemné čítanie, ohromne mi to sadlo. Miestami mrazivé, miestami udivujúce a vždy plné nápadov. Na Lema pomerne akčný príbeh, no aj tu je dosť príležitostí na zamyslenie. Len zopár malých detailov dáva tušiť, že kniha vznikla tak dávno. Skvelé.

Snesu hodně, ale tohle je hnus.

Od druhého čtení jsem si moc neslibovala. Ano, poprvé jsem byla ohromně nadšená, ale to mi taky bylo deset a moc jsem se nerýpala ve faktografických chybách… Naštěstí jsem mile překvapena. Dinosauři jsou pěkně živí a celkem uvěřitelní, děj rychle ubíhá a mrtvých je víc než ve filmu. No, myslím, že můžu s čistým svědomím říct: „Kam se hrabe film?!“ Jsem (téměř) absolutně spokojená, ale neodpustím si malé rýpnutí: Co je tak špatného na jméně Deinonychus? Je vážně tak hrozné/složité, že musel autor chudáka dinosaura přejmenovat na Velociraptora? A proč mu nechával jeho původní druhové jméno? No nic, radši toho nechám- nejsem moc objektivní co se dinosaurů týče… Hodnocení zatím 9 *, možná časem ještě zvýším, uvidíme.

„Ohnivý vévoda“ – knížka, která mě svým vzhledem ke koupi nijak nelákala, ovšem na doporučení knihkupce jsem ji vzala… a brzy odložila nedočtenou. Po více než desíti letech na mě, celá zaprášená, vykoukla z poličky a tak jsem jí dala druhou šanci. Torrie Thorsen bere domů na prázdniny přítelkyni Maggie a kamaráda Iana, představí jim svou matku Karin, otce s tajemnou minulostí Thoriana a jeho podivného společníka, černého „strýčka“ Hoseu. Poklidná návštěva amerického venkova se však promění v boj o život poté, co jsou Maggie a Karin uneseny velkými vlky a několik sousedů při pokusu o záchranu obou žen zabito. Torrie s otcem se pouštějí do přímého pronásledování, Hosea zvolí jinou cestu a přibírá sebou Iana. Proč došlo k únosu, kdo je vlastně Torrieho otec a kým je doopravdy strýček Hosea? Ušetřím vás spoilerů, nicméně odpovědi čtenáře v nejmenším nepřekvapí. Střídavě sledujeme obě linie, putování Skrytými cestami do jiného světa, Staršího světa, kde vedle sebe existují smrtelníci i bohové, trpaslíci, vlkodlaci, zkrátka všemožná fantasy chamraď;-). Autor vycházel převážně ze severské mytologie, ovšem nerozvádí ji příliš do hloubky. Kdovíjak mi nesedí příběhy, ve kterých osobně vystupují různá božstva, často se v nich vyskytují momenty deus ex machina – tato knížka bohužel není výjimkou. Mnoho se nevysvětluje, prostě je třeba věřit těm vyšším bytostem a basta; tyhle entity jsou navíc mocné a moudré, jen když se jim to zrovna hodí (např.: Starší selže v souboji s ledovým obrem, ale člověk to samozřejmě zvládne;-)). Magie ve smyslu klasických kouzel se v příběhu vyskytuje minimálně, podstatně víc prostoru dostávají šermířské souboje. Joel Rosenberg se pravděpodobně sám tímto sportem aktivně zabývá, z popisů je patrné, že se vyzná a má šerm rád. „Ohnivý vévoda“ je první díl série, lze tedy odpustit neuzavřený konec… závěrečné WTF okamžiky nikoliv. Pokračování se stoprocentně nedočkáme, což mě naštěstí netrápí. Postavy mi nepřirostly k srdci a příběh tak docela nebavil, navzdory určité podobnosti s Zelaznyho Amberem. 55%

Třicetistránková povídka rozkročená někde mezi hororem a metafyzickou fantasy, jejímž velkým plus je zajímavě podané hledání boha kdesi v kopcích vinařské oblasti kolem San Franciska. Popisy nočního života, přespávání u lesa, komunikace s kojoty a jinými zvířaty, touha po nesmrtelnosti a životě ve Vesmíru a mezi hvězdami, všechno je hodně sugestivní a připomnělo mi panteismus u Machena nebo kosmické rozechvění třeba z filmu Šeptej. V Jiné cestě ale dochází na paradox: jak se hledá bůh (a jaký bůh se najde), když je hledající v područí démonů? Tudíž výhradně dospělá témata a do toho trauma z minulosti, prazvláštní vztah k rodině – zkrátka spousta námětů k přemýšlení.

Děs, bída a velký pláč. Celý příběh není konzistentní a postradá jaýkoliv smysl. No mezi námi pokoušet se na tak malém prostoru načrtnout psychologii postav tak jak se o to pokoušel Martin se rovná autorské sebevraždě. Příklad: Proč ho Vega nezabil, když měl příležitost? Proč ho zachraňoval? Co to tam bylo za Helenu? To jako měla i něco s tím hitlerofilem? Proč Vegu omráčila? Proč ho pak zachránila? Proč by měl být takovej problém dohnat vlak (vypadalo to tak, že když jim ten vlak ujede je konec, zloduch vyhrál)? Jakej Zeus sakra? Máme v sérii X-Hawka, který má neomezený počet klonů, proč ho tam neprdnout? A spousta jiných chyb. No autor je mladý, ale toho neomlouvá a hlavně s kým se musel vyspat, aby mu to vytiskli? Takovýto autorský začátek není moc dobrý.....

Tak myslím že mám aspiranta na nejlepší díl série. Tomáš (to by mě zajímalo jak se doopravdy jmenuje) totiž konečně Kováře trochu oživil. Zdá se mu o useknuté hlavě Franka Boormana, má vyčítky za smrt milionů, ale přitom se nebojí k nim přidat pár stovek dalších. A jako třešničku na dortu, jsme dostali propojení předchozích dílů. Po předchozím (promiňte mi za ten výraz) trapasu od Ríši to působí jako svěží vítr do plachet celé série. A další díly bych nechal psát jenom Bartoše, Procházku, Žambocha, Hlávku a Schinka – to by panečku byla mňamka. Tahle pětka by na to myslím v pohodě vystačila a kdyby k tomu ještě ukecali Kulhánka, Kopřivu, Medka a Fabiana… hmm to bysme tu panečku měli majstrštychovou sérii. No nezbývá mi než jenom slintat.

Celkem zklamání. Pan Neff, kterého jinak velmi respektuji, tentokrát tak nějak nevěděl co chce vlastně psát a zplácal dohromady žánry, takže z toho vyšel takový kočkopes, který sice nenudí, ale nenadchne. Měl-li to být horor, tak nefunguje. Měla-li to být úvaha nad postmoderní dobou plnou manipulací a závislosti na technologiích, tak to už mnohem lépe popsal v Tušení podrazu. Tady vrší úmysl na úmysl, pomáhá si zvučnými jmény kterými buduje čtivost, ale výsledek je takový jalový. Knihu zachraňuje jen Neffova vypsanost, u slabšího autora by to bylo ještě o úroveň níž. Knihu nezavrhuji, ale od Neffa asi nejslabší.

Je to dobre. Klasicky motiv, ktery naposledy zname ze Stinu v lete (tj. nesnesitelna vychovatelna, z ktere vyjimecne dite odchazi ci prcha) je jaksi rozvolnen, Thomas Cale narozdil od Otaha Machi nezahorkava, je premyslivy a prokresleny do hlubsich a realistictejsich detailu. Neni tragickou postavou zmitanou osudem, je to vicemene normalni genialni kluk, ktery ma jednoduche emoce, v kterych se nevyzna.

Cale je obklopen postavami ponekud mene prokreslenymi, ale stale vcelku uveritelnymi, a opet, ve srovnani se Stinem v lete, tyto postavy jsou sice mrzoutske, vypocitave ci chladne, ale v principu dobre – kniha vlastne vubec nema Velkeho Nepritele, i prvotni mucitel je clovek pevnych zasad, ktery „to vlastne mysli dobre“ (pripomnel mi trochu Astarotha z Tajemstvi gobelinu nebo jine takove, prefekta Javerta, treba).

Styl vypraveni je velmi zvlastni, rekl bych postmoderni, kdybych vedel, co to presne znamena. Casto se od deje oddalime, autor prizna, ze vypravi pribeh, a pak jakoby shora se priblizuje k vypravene situaci, aby za par stranek zacal dalsim „strihem“ (v podstate stejny styl vypraveni byl napriklad v Princezne neveste, knize i filmu). To na jedne strane rusi, protoze tim nedodrzuje zasadu „rekni to pribehem“, na druhe strane mu to umoznuje delat zkratky, ktere by jinak nebyly mozne, a bez vetsich formalnich predelu, ktere zname z vetsiny knih (co kapitola, to jine misto a cas), presouvat perspektivu mezi jednotlivymi aktery.

Jde o priznanou trilogii, a tak si clovek rika, jak budou vypadat dalsi dily. Autor zvolil „epizodicky styl“, cimz chci rict, ze v podstate veskery vyvoj na konci knihy znuloval a nechal tak rozehrany jen jakysi ramcovy pribeh (je videt, ze delal pro film), o kterem zase pro jistotu skoro nic nerekl. Dle posledni kapitoly se da ocekavat, ze v dalsim dile tento ramec nabude na dulezitosti, ovsem vzhledem k tomu, ze o tom ramci v podstate nic nevime, neda se vubec usuzovat, jak bude trilogie pokracovat, krom nebezpeci upadnuti do totalniho klise. A ja bych se docela bal, protoze situace je na konci knihy rozehrana hodne standardne.

před dílem marca okranda se klaním hluboce. sám jsa amatérským konstruktérem jazyků, oceňuji maximálně, že tenhle profík (vymýšlel klingonštinu jako zakázku) začal vysekávat v hustém křoví pěšinku pro jiné konlangerské profíky (třeba paula frommera a jazyk na'vi). klingonština je hodně dobrý konlang, a jeho popularita, mocně hnaná trekkies, ale i komerčními parazity, nakonec vedla ke KLI a vydání této knihy.

jo, jenom ten český překlad měl dělat a redigovat někdo, kdo se v lingvistice orientuje, poněvadž by odpadla komična jako např.„syntaktická skladba věty“ nebo „označníky“. pan bc. viktor horák (oficiální používání titulu bc. považuji já osobně za diagnózu per se) by si měl také ujednotit, jestli píše pro trekkies nebo pro lingvisty, byť fanovské a amatérské. jazyková terminologie, kterou používá, je na jedné straně zbytečně odborná (např. třeba singulár, plurál) na druhé až zarážlivě zjednodušená (např. místo označení zájmena reflexivní nebo česky zvratná má je popis zájmena typ „sobě“). toliko k vadám na dokonalosti okrandova díla v českém podání

Kniha je složena v podstatě ze čtyř dlouhých povídek oddělené krátkými kapitolami o fungování magie, rozložení státu či popisu města. Hlavní postava je půlelf Thomson, který je intrikář, zabiják a i vcelku solidní hláškař. Ten tvor má v sobě tak hluboce zakořeněnou hořkost a touhu po pomstě až mu člověk prostě fandí. Mnohy i úsměvné a odlehčené tempo mi taky sedělo. Kniha je plná vulgarit a brutality (češi se s tím prostě nemazlí) a je opravdu příjemné číst podobnou fantasy od domácího autora. Jen tak dál.

Včera v noci jsem dočetl. Nutno říct, že jsem čekal příliš dlouho, což se podepsalo na ztrátě některých „nitek“ hlavně ze druhé části, na kterou „Dóm řetězů“ navazuje především. Celá série tak u mě silně volá po druhém čtení, ale ne dřív, než dojdu aspoň k „Vichru smrti.“ :-)

Pokud bych měl tento díl něčím charakterizovat, bylo by to úsloví „co kdo zaseje, to taky sklidí.“ Mnohým postavám se dostane zasloužené odměny za jejich činy, minulé i současné, což platí i na úrovni „globální“ – zejména některé skutky T´lan Innas ukazují tuto rasu v podstatně horším světle, než tomu dosud bylo. Platí to také naopak, překvapivě výrazně si po tomto dílu polepšují někteří dosud méně sympatičtí hrdinové, především Lostara Yil a patron asasínů Kotillion. Nade všemi stojí Karsa Orlong, jehož postava v dosavadní sérii skutečně nemá konkurenci a způsob, jakým Erikson inovoval zažitou fantasy šablonu barbara je brilantní.

Oproti třetímu dílu ubylo bombastických bitevních scén a dění se posunulo mnohem víc do osobní roviny, což však není vůbec na škodu. I tak se dočkáme některých pěkně drsných scén (Karsovo účtování se Silgarem a Bidithalem – prvního jsem litoval, druhého ne), poodhalíme další skrytá zákoutí a plány v plánech, poznáme poprvé někoho z rasy Forkrul Assail (podle všeho velice „příjemní“) a mnoho dalších drobností včetně rozbíhající se nové linie pro další díl. Z humorných postav mě dokázal nejvíc pobavit Ropušník, opravdu doufám, že se ještě objeví, stejně jako některé „náznaky“ typu čaroděje skládajícího ve své věži kostru T-Rexe. Konec není tak tragický jako u druhého nebo třetího dílu, ale přesto obsahuje dost hořkou pachuť. Jako snad jediný zápor bych uvedl „polodialogy“ zmiňované v thorirově komentáři. Opravdu tam jsou hned na několika místech a v už tak silně spletitém ději působí vážně otravně, přesto hodnocení zůstává stále na maximu. Tahle série nemá konkurenci…

Dobře (ne výborně) jsem se bavil. Měl jsem místy trochu podobný pocit přehnanosti jako u „Stroncium“ a to hlavně u protivníků. Nemrtví, kteří jsou svým způsobem nezničitelní a dorůstají prakticky před očima. Mající stejnou sílu a rychlost jako Patejl, kterému nepomáhá ani jeho bojová rychlost. A hlavně mi vadilo, že mají asi nějaké satelity v makovicích, protože je měli při útěku v tom určitém čase neustále hned za prdelema. Část s Dánama a Merlinem jsem si zase vychutnal výborně:o)

Po necelých dvaceti letech jsem oprášil sérii Nadace a tentokrát jsem začal číst chronologicky. Tato kniha se mi coby úvod k N. velmi líbila. S Hari Seldonem se setkáváme po jeho první přednášce na téma psychohistorie. Děj svižně ubíhá, Hari a Dors prchají před Demerzelem s pomocí Hummina :) Poznáváme život v různých částech Trantoru a zjišťujeme, proč že to je vlastně ta psychohistorie tak potřebná. Lepší práce mohla být udělána při překladu a korektuře – výrazy agarofogie a ruminiscence by se Asimovovi asi nelíbily.

Dosti zklamání. Sen Angličana devatenáctého století o Anglii budoucnosti, kde vládne utopický komunismus. Lidé jsou zde permanentně šťastní, pracují protože je to baví, neznají peníze ani povinnosti. Hrůza. Ač to autor asi myslel vážně (praktické zkušenosti s komunismem mít nemohl), působí to jako drsná parodie. Prakticky všechny postavy v knize na mně působily zhuleným dojmem, snad jen tak si lze vysvětlit jejich neustálé štěstí. Prostě krok mimo, ale to tehdy nemohli vědět.

Tuto knihu jsem četl v době, kdy mě ještě takřka jakákoli fantasy utáhla na vařené nudli. Ale téhle se to nepovedlo ani tak. Nezáživná záležitost.

Vznešeně a vysoce znějící věty, vršené bez ladu a skladu na sebe v celku postrádajícím příběh, pointu i atmosféru.

Perfektní záležitost, na které není třeba šetřit body. Knihu jsem zvolil pro své první setkání s autorem a nebyla to vůbec špatná volba. V prvních dvou povídkách sice sklouzává k přílišné popisnosti a spíš než děj buduje atmosféru, zbytek knihy se však odklání od rozmáchlého tónu k civilnějšímu výrazu. Povídky jsou relativně krátké, mají tah na branku a kromě zajímavých nápadů z ranku fantastiky i stylu psaní vůbec, obsahují nezřídka mezi řádky i myšlenky a ponaučení morálně sociálního charakteru. Z celé knihy mě neoslovila jen jediná povídka a to je hodně dobré score. Doporučuji všem milovníkům krátkých příběhů ať už máte Chinu rádi či nikoli.

Poslední z Davidových „velkých“ Star Trek románů, které jsme četl. Tentokrát je ústředním tématem jedna z všemocných bytostí Q, která v záchvatu uražené ješitnosti uvolní stavidla sil hrozících zničit celý vesmír – a zdaleka nejen náš – přičemž se mu v tom samozřejmě snaží zabránit posádka Enterprise za pomoci dalšího Q, Picardova „dobrého známého“ ze seriálu TNG.

Především je třeba říct, že stejně jako u „Imzadi 2,“ i k četbě tohoto románu už je třeba o Star Treku něco vědět. Týká se to nejen „celkové historie,“ protože v krátkosti navštívíme třeba i kapitána Kirka ve vůbec první ST epizodě „The Cage,“ především však méně známé epizody Nové generace „Tapestry,“ ve které je ukryt důvod, proč vůbec Picard se skřípěním zubů zkraje na palubě své lodi oba povedené hosty z Q-Kontinua strpí. Pak už se rozjíždí strhující hra ve třech liniích tvořících paralelní vesmíry, jejichž násilné propojení vede v závěru k výbuchu vražedného běsnění přímo na palubě Enterprise, a mnohdy velmi zajímavým koncům. Stejně jako v Imzadi není vyprávění zcela lineární, David přitom opět dokazuje svoji genialitu při „vedení čtenáře,“ a nechybí ani některé typicky davidovské scénky a vtípky, ke kterým postava Q přímo vybízí. Také úvod je tentokrát pro autora charakteristicky úderný, na scénu s takřka k šílenství umučeným Rikerem hned tak nezapomenete, stejně jako na finálový duel Picarda s Trelanem. Dále stojí za zmínku surrealisticky strhující pasáž Trelanova průniku do Srdce bouře, za kterou dostává překladatelka jedenáct bodů z deseti. Naopak mezi tím je kupodivu mnohdy znát „propad,“ kde má David problém, naplnit dění mezi „hlavními scénami“ srovnatelně kvalitním obsahem a také „budoucí linie“ vypadá jako pouhý katalyzátor závěrečné řeže – ovšem to jsou jen drobné mouchy. Vendetta či Imzadi 1 mě sice zaujaly více, ale jde jen o subjektivní hodnocení, za kterým Q na druhou nijak nezaostává – už kvůli poselství jasně vyplývající z celé knihy: Nepovažujte nic za samozřejmé. A nelitujme příliš těch lákavých cest, po kterých jsme se v životě nevydali – nevíme totiž, do jakých propastí by nás možná dovedly…

Pro mě jednoznačný vrchol sbírky, který kombinuje uličnické vtipkování se šklebící se nadsázkou utahující si z okupování zemí třetího světa.

Také mi částečně připomněl dokonalou scifi Poslední den stvoření, i když v ní nás Jeschke nechává vychutnávat si mamuty umírající na nemoc z ozáření a komanda lovící Cortéze s mírným povzdechem o marnosti, Sterling se Shinerem do nás na druhé straně rvou mongolské náčelníky sedlající Harleye a Mozarta s elektrickou kytarou.

Tady není moc co dodat. Naprosto skvělá záležitost hodná mistra.Už samotný fakt, že Noční klub vychází v překladu i v anglicky mluvících zemích mluví sám za sebe, to se moc českým autorům fantastiky nepoštěstí.Skvělý příběh,uvěřitelné postavy a zatažení do děje Vás nutí číst dál a dál.Opravdu jsem litoval, že dvojkou všechno končí, třeba ještě jeden, dva díly…:-) jako Divocí a Zlí nemá u nás konkurenci.

Krutě ironická povídka poučeného autora o posedlosti sběratelů bibliofilských vydání a extrémů, do nichž může jejich obsese zajít, zvlášť v případě, že si za objekt svého zájmu zvolí Barkerovy Knihy krve. Newman dokázal na několik stránek vměstnat spoustu zajímavých informací, jak o tomto oboru, tak nejen o Barkerovi, ale i dalších významných autorech hororů (Ramsey Campbell a Dennis Etchison).

Jelikož jsem po přečtení originálu nahlédl ze zvědavosti i do českého překladu, musím se ještě zmínit o jeho úrovni, která je bohužel tristní. Na prvních dvou stránkách se to hemží přehmaty typu „strangler = cizinec“, „daughter = vnučka“, hlavní postava je skromná tam, kde se nemůže dočkat, až se bude chlubit, kromě řady vynechaných nebo naopak přidaných informací apod., takže se obávám, že místní čtenář si přečte něco poněkud jiného, než autor původně předložil.

Povídka, ve které se nic neděje. Nemá vlastně řádný děj. Co bylo, je pouze naznačeno a co bude také není jasné. Jediné, co se dozvíte je, jak vypadá vesmír za zavřenými víčky a že hrdina nepije čaj.

Zoey se jako „označená“ upírem musí přestěhovat do speciální školy pro budoucí upíry. Zoey si nejen musí zvykat na nové spolužáky a převrácený denní (noční) režim, ale i na svou výjimečnost. Je totiž obdařena zvláštními schopnostmi, takže do školy jen tak nezapadne. Jelikož se jedná o první díl série, zůstává mnoho věcí teprve nakousnuto a nedořešeno. Život upírů, jejich schopnosti či hierarchie nejsou v knize téměř vůbec vysvětleny, příběh by se tak mohl odehrávat na kterékoli neupírské střední škole a velká změna v ději by to nebyla. Vše se však odehrává v rámci několika dní, a za tu dobu Zoey neměla šanci mnoho o upírech zjistit, a spolu s ní tedy ani čtenář, protože celý příběh je vyprávěn z pohledu Zoey. Hrdinčina pohotovost, vtip a ironické poznámky jsou důležitým kořením příběhu, stejně jako její vnitřní monology nebo rozhovory s kočkou. Přišlo mi to čtivější, než jiné upírské romány pro náctileté, např. Upíří deníky či Vampýrská akademie. Celkově to považuji za slušný rozběh a doufám, že další díly půjdou více do hloubky upířího světa. Četla jsem pouze anglický originál, nemůžu se tedy vyjádřit k českému překladu.

Pro mě zatím nejhorší kniha od Lema. Je to absurdní a nesmyslné. Asi to má být kritika byrokracie, ale z větší části to nedávalo smysl. Jediné co se povedlo je úvod.

autor si uřafl sousto, které jen s obtížemi pokousal a spolkl. napsat skoro 40 mikropovídek o různých fantaskních městech, to je výkon. kvalita tomu, žel, odpovídá. většinou jde o zajímavá líčení, v nichž se tu a tam blesknou opravdu úchylné nápady hodné jorge l. borgese, často se ale stejné motivy objevují v každé miniatuře a to celkem bez funkce. zpracování výkladu o městech je spíše potutelné a potměšilé než vtipné nebo hlubokomyslné, i když myšlenky se tu občas dají najít originální. humoru, aspoň dle mého, už pomálu. pár měst je tu vyloženě do počtu (liliát), některá jsou ale kongeniální (dodekan, klamárna). čtení jsem si navíc musel dávkovat jako nebezpečný lék, protože tyhle submikropovídky dokáží snadněji zahltit mysl než i jen klasické mikropovídky. váhal jsem mezi **** za odvahu autorovu, představivost a um, s kterým se mu podařilo smyslet tu spoustu podivností a *** za to, že jde spíš o knižní (ne zas tak zajímavý) artefakt než o literaturu.

Nudna fadni a nenapadita predehra (snad… doufejme… dalsi dil jsem zatim necetl) k pravdepodobne rozsahle serii…
Malokdy se mi stane (tak jednou za deset let), ze SF ci F po 100–200 strankach odlozim nudou a radej sahnu po … DETEKTIVCE(sic!!) … u teto knihy se to stalo… a jako vypln, nez si znovu sednu k tehle nude, jsem si dal dva posledni Dicky Francise – alias ‚konskou detektivni operu‘… :O))

… pote co jsem se ke knize vratil, nalezite relaxovan dostihovym prostredim, jsem uz dokazal roman docist az do konce… ale mezi nama… 400 stran a kde nic tu nic… jen trochu napaditejsiho Eddingse zkrizeneho s trochou viking-fantasy … to neni zrovna originalita sama…

mno, nepresvedcilo mne to… ale dvojku jeste zkusim… dam tomu sanci… jestli ale opet bude autor na 500 strankach davat postupne dohromady nejaky putovaci team hrdinu za ‚svatym gralem‘ a na nic jineho se nezmuze tak nejspis dvojkou i koncim … :O))

Dobré pokračování, tentokrát na rozdíl od prvního dílu kompaktní děj. Akce zas tolik není, ale i tak kniha pěkně odsýpá.

Kniha pro každého odpůrce kapitalismu – ukazuje kam až lze zajít s filozofií volné ruky trhu. Kniha má velmi promakané prostředí a poměrně originální námět. Bohužel napětí není úplně dobře vygradované (ke konci se mi to ani moc nechtělo dočíst), ale patří spíše k průměru. I tak ale slušná kniha.

Tohle je fakt docela dobré! Mám rád, když ani podle názvu netuším, o čem bude povídka, kterou si namátkou vyberu, a jdu do neznáma, a někdy narazím na poklad. Tady mě Koontz chytil od první stránky, protože hodí návnadu, která je prostě neodolatelná. Píše o muži, který koupí dům, ale i když si ho předem prohlédl, zjistí, že v kuchyni u sporáku je… něco neuvěřitelného… I když nález popírá logiku, autor neucukává a nápad rozvíjí až k uspokojivému zakončení. Hlubina temnot má příjemný „old-schoolový“ nádech (je z roku 1986), je hodně explicitní i myšlenkově bohatá, až košatá. Palec nahoru.

Desetistránková povídka z antologie Hrůzný čas, jejíž editoři vybírali povídky mísící horor se sci-fi. GNM je stařičká Koontzova věc z roku 1970, která bohužel nemísí SF s hororem, ale s násilím gangu motorkářů (tahle nešťastná záměna hororu za násilí mi ostatně přijde docela častá). Nevím, tohle nemá žádný přesah, nechápu, proč byla ta povídka napsaná, vypravěč navíc na posledním řádku prodělává pro mě nepochopitelný vývojový posun. Takže zklamání.

Po Terroru další mystifikace z pera mistra Simmonse. Tentokrát méně strhující, z mrazivého severu se přesouváme do špinavého Londýna, zůstáváme však ve druhé polovině devatenáctého století. Tato kniha se točí kolem Drooda, postavy z Dickensova nedokončeného románu Tajemství Edwina Drooda (najdete zde na Legii). Vypravěčem je Wilkie Collins, Dickensův dobrý přítel. Podobně jako v Terroru tedy i zde prožíváme příběhy reálných lidí, jejichž osudy Simmons pečlivě sleduje a tam, kde nejsou dochované prameny, mistrně fabuluje. Tuto knihu si užijete především pokud máte rádi literární historii a starou Anglii. U mně platí obojí. Půlhvězdička dolů je za nevyhnutelné srovnání s Terrorem, kde Simmons asi dosáhl svého vrcholu. Na druhou stranu – tohle někomu může sednout i víc, kniha podle mně zjevné chyby nemá, je to věc vkusu.

Hm, tak švihnutú knihu som už dlho nečítal. Príbeh o dvoch prelínajúcich sa mestách, ktoré existujú v jednom priestore a ich obyvateľoch, ktorí sa navzájom nesmú vidieť, ináč by spáchali trans-g a prišli si po nich Trans-g. Neznie to šialene? :) Pri čítaní mi pripadalo, akoby si autor šľahol dávku niečoho silne halucinogénneho. Príbeh je patrične paranoidný, miestami absurdný správaním obyvateľov jedného a pritom dvoch miest. Samotný nápad miest mi nepripadal dostatočne nosný na príbeh rozsahu knihy, skôr poviedky alebo jeden nápad/zaujímavosť z mnohých v inej knihe, avšak niekde po polovici ma kniha strhla a dočítal som ju dnes dopoludnia v kuse (a to sa mám učiť…). Výsledná pointa je v duchu „a to všetko preto?“, ale to je vlastne znak všetkých detektívok – zložitý príbeh je po zistení motívu jednoducho pochopiteľný. Čo sa týka otázky prekladu, nie som odborník, ale aj ja mám pocit, že sa na knihe podpísala krátka doba medzi vydaním originálu a českým prekladom – narazil som minimálne na jednu vetu, ktorá mi ani po xy-tom prečítaní nedávala zmysel (a to som si dával pozor). Nie je to však nič strašné, nožík sa mi vo vrecku neotváral ;) Vybral som si túto knihu ako prvú miévillovku – cez úvod Nádraží Perdida som sa nevedel dostať a tak som radšej skúsil autorov najnovší (a zrejme nie tak vydarený, resp. nie geniálny ako Perdido) počin – sklamaný nie som a určite sa mám na čo tešiť, až sa raz vrhnem na Nádraží Perdido :)

Jde vidět, že jde o dřívější díla autora, zatím nedosáhl té vyrovnanosti mezi dějovou a filozofickou rovinou příběhu, jakou ukazuje v Hlídkách. Princezna stojí za smrt je akční příběh o záchraně krésné princezny. Schéma je známé, přesto příběh není až tak banální a sem tam už vystrkuje růžky zajímavý nápad nebo myšlenka. Neexistující planeta je napínavá směska akce a úvah, jen některé zvraty mi nepřijdou až tak pravděpodobné, ale budiž. Skleněné moře už je více úvahové než dějové. Ano, některé nápady jsou velmi zajímavé a stojí za zamyšlení, ale bez pořádného děje je to jen takové lítání od ničeho k ničemu. Nevím, jestli mé hodnocení teď nepůsobí jako moc velká kritika, kniha rozhodně není ztrátou času, na Hlídky nemá, ale je zajímavé podívat se k počátkům Lukjaněnkovy tvorby.

Ze začátku jsem se do příběhu dostával těžce, ale ke konci jsem to neskutečně hltal. A při pocitu, že celé Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela bude čítat šest knih, se začínám pomalu těšit na další sérii, která mě minimálně do roku 2012 nepřestane hlodat v hlavě. Nápaditý příběh, výborná kombinace knižního světa s tím naším, reálným. Občas se nestačím divit, jak dokonale dokáže autor zakomponovat tyto dva světy do sebe. Zánik Atlantidy, Egyptští bohové, vznik písma. Všecko zde popisuje s nadsázkou, že se to opravdu pěkně čte. A pokud mě to čeká i v dalších dílech, tak se budu těšit. Alchymista to totiž solidně načal. 8/10

Pekna kniha, cte se sama, nicmene pusobi tak, jako by autorka moc nebrala zretel na predchozi knihy a proste napsala samostatny roman, ktery ma s predchozimi spolecne vlastne jenom prostredi a postavy. Na prvnich par strankach totiz dojde k necekanemu zvratu (nebo necekanemu – proste rychlemu a zasadnimu), cimz je dejovy oblouk minulych knih v zasade uzavren a zacina se odznovu.

Mikropovídka, která ve mně zanechala dojem, že by se líp vyjímala jako kreslený vtípek v novinách z padesátých let než jako psaný text. Obecně mikropovídky nemusím, protože mi přijdou jen jako trochu samolibý hon na pointu, která je v tomto případě víceméně odhalená už v názvu. Hm.

tenká sbírka povídek, ale nabitá. jde především o fantaskní povídky se silným přesahem, příběhy odhalující některé stránky lidství, které rádi banalizujeme a odstrkujeme. je syrová a nikomu nenadržuje, žádná řešení, jen otázky, které inspirují. ende je skvělý vypravěč a tak ani filozofování mu nebrání v tom napsat výborné příběhy, které dokáží pohltit; rozhodně jsem se nenudil.