LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Trilogie Temný elf neboli Legenda o Drizztovi I-III vypráví o mládí a vývoji jedné z nejoblíbenějších postav světa Forgotten Realms: temného elfa Drizzta. Začíná jeho narozením a provádí nás zlomovými okamžiky jeho dětství a dospívání. Temný elf pomalu zjišťuje, že je jiný než zbytek jeho rasy a rozhodne se netolerovat zlo a raději konat dobro, které má pevně zakořeněné v jeho srdci. K tomu připívají důležité postavy v podobě otce a přátel z temných tunelů či povrchu (přátel je samozřejmě mnohem, MNOHEM, méně než nepřátel). Každá kniha je řádně ukončena a nekončí uprostřed věty. V žádné knize nebo v celé trilogii nás nečeká žádné grandiózní finále, protože je to vyprávění (nebo jak název napovídá legenda) o obyčejně neobyčejném hrdinovi. Autor se nebojí velkých časových skoků a trilogie tím pádem není jen utahaný opus. Každá kapitola vám nabídne vždy něco nového a vy tak čtete a čtete až jste najednou na konci a běžíte do knihkupectví (nebo knihovny) pro další díl.

Jak bylo řečeno na konci minulého dílu, Drizzt se rozhodl odejít na povrch a začít nový život. A jak dopadlo opuštění svého zvrhlého národa a věčně temných tunelů? Drizzt není o mnoho štastnější. Od začátku prochází jednou beznadějí za druhou a z našeho temného elfa se pomalu stává psychická troska. Zlom přichází až přibližně v polovině knihy, kdy konečně najde někoho komu může říkat přítel a začne poznávat skutečný život na povrchu. Kniha je stejně jako předchozí přímočará bez větších dějových odboček. Postavy se mihnou a zmizí a jen ty skutečně důležité pro Drizztův osud se zdrží víc jak 5 kapitol. Knihu neberu jako vrchol trilogie protože pan Salvatore v této trilogii vypráví o Drizztově mládí a to nemá žádný vrchol. Jen je opravdu zajímavé sledovat putování této postavy.

Vítr v piniích mě pohladil po čtenářské duši. Postavy jsou skvěle propracované, akce (sice jí tam není hodně) je dobře popsaná, stejně jako svět, v němž se příběh odehrává. Po jazykové stránce pak tato kniha patří k tomu nejlepšímu, co mé čtenářské oko spatřilo za svou čtenářskou kariéru. Prostě je vidět, že si na tom Františka s Jakubem dali záležet a nic neponechali náhodě. Uvidíme, zda se časem dočkáme pokračování

Rozhodně jedna z nejkrásnějších moderních pohádek. Zhltla jsem ji během jednoho (školního) dne a ihned začala číst znovu od začátku. Kdo by odolal příběhu začarovaného štěňátka Rovera? :) Doporučuji odhodit předsudky a přečíst z pohledu pěti- šestiletého dítěte. Bude se líbit… ;)

Rowlingovej sa podarilo udržať kvalitu na úrovni tretieho dielu, ale už začína vo vyššej miere než je zdravé operovať s náhodami a samoúčelnými nápadmi (myslánka, celý turnaj). Stále sa to veľmi dobre číta, ale pribudlo veľa zbytočnej vaty (všetko o domácich škriatkoch) bez ktorej by bola kniha údernejšia. Ťažisková pasáž knihy odohrávajúca sa na cintoríne je ale veľmi nepodarená a plná wtf momentov. Našťastie výsledný dojem zachraňuje následná vysvetľujúca pasáž, kde všetky časti skladačky zapadnú do seba (hoci trochu nasilu). 7+/10

Neotřelé spojení upíří tématiky s prostředím koncentračního tábora dalo vzniknout pochmurné povídce: melancholické a přemýšlivé, zaměřené na člověka, jeho sílu i slabost. Bohužel do zpočátku zajímavého morálního dilematu hlavního hrdiny časem prosákla černobílost, byť to Dozois částečně napravil závěrem. Dobrý příběh – vyhnout se klišé, mohl být i výjimečný. 80%

Pokud byste rádi věděli jak by vypadala jedna z nejlepších verneovek v Kingově podání, je Terror přesně pro vás. Nevěřil bych, že něco tak triviálního jako stovka mužů zamrzlých v ledu může vydat na šestisetstránkový román od něhož čtenář takřka nebude schopen vstát. Kniha se mi během čtení úplně odvíjela před očima jako film. Utrpení Crozierovy družiny bylo místy doslova fyzicky bolestivou zkušeností a při každém náznaku naděje jsem cítil s muži nesmírnou úlevu. Tak čtivě je příběh napsán. Simmons tentokrát balancuje na hraně historické fikce velmi opatrně, což může některé čtenáře trochu zmást. Ale zdání klame. Pravda je taková, že autor mistrně zarazil ledem pokrytý cepnín přesně do průniku historického románu, fikce, horroru a dobrodružné literatury. Byla by asi chyba v knize hledat pouze to, nebo ono. Román je třeba pojmout jako celek. Pak vás v žádném případě nepřekvapí trochu šalamounská, avšak neméně mistrně pojatá pointa celé knihy. Nechci zde prozrazovat o co jde, ale pokud trochu Simmonse znáte, nemůže vás vyvrcholení knihy v žádném případě rozházet, naopak si ho skvěle užijete. Statut jedné z nejlepších knih, kterou jsem kdy četl podporuje i výborný překlad pana Medka a doslova skvostné provedení knihy pod taktovkou pana Buchala. Gratuluji autorovi i všem zůčastněným. Knihy jako Terror rozhodně nepřichází každý den.

Nestává se mi často, že bych narazil na autora, jehož sloh je lepší než jeho příběh. Většinou tomu bývá spíše obráceně. Tady se ale slohově poměrně kvalitní autor zahazuje s banálním příběhem, který mě prostě nedokázal zaujmout. Živé vykreslení situace na počátku pouti, které naznačuje kvalitní povídku, se utopí v písku společně s hlavním hrdinou. Od té doby už začíná příběh hodný leda začínajícího Pána jeskyně nebo storytellera. Přitom si však autor stále po stylistické stránce nepočíná vůbec zle, ba naopak. Jen by mu měl někdo říct, že rukojeť meče a rukověť jsou dvě odlišné věci (tady byl ale věřil, že je to nějaká nepovedená automatická oprava textového editoru). A taky začátečnická chyba: …Většina skřetů prchala pryč z katedrály a hromadně opouštěli i ruiny posvátného… – tuším, že se to jmenuje vyšinutí z větné vazby, ale nejsem si jistý. Pro mě trochu zklamání, protože první dojem byl velmi dobrý.

Když jsem poprvé dočteného „Pistolníka“ s rozporuplnými pocity odkládala do poličky, netušila jsem, že se k této Kingově sérii vrátím až po dlouhých desíti (skoro jedenácti) letech. Ale čas uzrál, snad už jsem do cyklu „Temné věže“ dorostla:-). Vše podstatné o této knize shrnuli ve svých komentářích ostatní, chápu nadšení i zklamání, které „Pistolník“ může vyvolávat. Na jednu stranu tady máme vyprahlý, bezútěšný svět po blíže neurčené katastrofě, svět, kde se prolínají reality a snad i sám čas, může jít o svět záhrobí, očistec, svět podivně psychedelický… každopádně svět s Atmosférou jako hrom. Na druhou stranu příběh nabízí spoustu otázek a prakticky žádné odpovědi. Pistolník Roland putuje krajem, pronásleduje tajemného Muže v černém, vzpomíná na své dospívání, potkává různé lidi, čelí nebezpečí… a za celou dobu pořádně nezjistíme, proč se to celé děje, proč je Roland tak urputný, odhodlaný dostihnout kořist i za cenu ztráty vlastní duše. Závěr pak může leckoho naprosto zmást (tehdy poprvé jsem knihu opustila nepochopenou), nejde o typický produkt Stephena Kinga a bez snahy řádně porozumět, nahlédnout pod povrch, to zkrátka tentokrát nepůjde. Zapomeňte na odpočinkovou četbu;-). Procházím si životem stále střízlivá a při smyslech, snový svět „Temné věže“ se mi však stal do jisté míry náhražkou tripu: mozek spolehlivě vytvářel obrazy, simuloval zvuky, teplotu, ba i pachy, pátral po odpovědích. Občas bylo zapotřebí určité pasáže přečíst i dvakrát, třikrát, než byly informace náležitě proprány, vyždímány a ukotveny v mysli na patřičná místa (snad:-)). Nemůžu pominout ani doslov – obvykle mě tyhle promluvy spisovatelů kdovíjak nebaví, ale Stephen King je čestná výjimka, svým příjemným, nenabubřelým, čtivým stylem vysvětlí čtenáři, jak to bylo se vznikem „Pistolníka“. Jsem velmi zvědavá, jak si slavný spisovatel poradil s tímto prazvláštním světem a kam se příběh rozvine v následujících dílech. Prozatím 75%, ovšem časem dost možná přihodím:-).

Kniha je po simulační stránce skvělá. Vytknul bych jí snad jen jednu situaci, kterou napíšu do diskuse. Jsem autorovi taky docela vděčný, že fyzikální příčiny nepitval moc do hloubky a soustředil se na sociologické jevy – ostatně větou „Odporuje to všem fyzikálním zákonům, které známe. Co z toho plyne?“ „Že jsou na hovno.“ to moc pěkně shrnul :-)

Tato saga mi zabrala 4 mesiace. 4 mesiace, pocas ktorych som pri citani zazival uplne rozporuplne pocity- chvilami zufalstvo s mnozstva zbytocnych dejovych linii, postav, scien, opisov, kapitol a nadruhu stranu nadsenie so zaujimavych napadov, prepracovanych myslienok, niekedy dokonca az nadzanrovych polemik, strhujucich scen a dechberucich udalosti… Tento rozpor mi niekedy zabranoval citat dalej cele tyzdne a nutil ma zamysliet sa nad autorovym megalomanstvom. Bola by to jedna z naozaj top sci-fi sag, co som kedy cital, keby mala aspon polovicny obsah. Pre mna je to dokonaly priklad serie, kde forma zabila myslienku. Pan Hamilton sa snazil opisat naozaj vsetko, co povazoval za nevyhnutne, az skoro zabudol, ze sa ma aj skrtat… Aj napriek vyhradam, 6/10 povazujem za pozitivne hodnotenie.

Jednoduchá a krátká povídka o mladém a nadšeném umělci, který riskne svůj možný budoucí vzestup na úkor díla, které sice uvidí milióny lidí, ale je zakázané.

Tento díl se mi zdá o dost lepší než předchozí. „Firenovi“ dávám za pravdu, že ten konec mohl být nějak lepší ( za ten beru dolu těch 10%). Zápletka i děj se mi líbily o dost víc, než v předchozích dílech. A hlavně se mi tu neobjevilo, to co jsem trochu vytknul předchozím dílům – ta obrovská vševědoucnost Gesera a Zavulona. S radostí se pustím do dalšího dílu.

Před časem jsem neprozřetelně prohlásil, že pokud by se mi dostal „do ruky“ ebook této knihy, tak už vzhledem k ohlasu (značně rozpornému) se pokusím knihu přečíst. Přes veškerou mou snahu se mi to bohužel (bohudík) nepodařilo… Musím přiznat, že jsem už přečetl všelicos, ale tohle je opravdu mimořádné dílo. Když jsem se kdysi o nějaké cliftonce vyjádřil, že námět byl natolik pitomý, že jsem se modlil, aby zloduch zabil detektiva a ukončil tak mé trápení, ještě jsem si neuvědomil, co na mě jako na čtenáře bude čekat. Ta Cliftonka měla jednu nespornou výhodu – je to sice brak, ale brak zvící 32 stránek velikosti A6 – Jiří Grim se pokouší o naší trpělivost na více než 200 stranách A5! Román je vysoce „originální“ již svým slohem, připomíná výtvor prepubescentního autora, který je plodí tajně pod lavicí. Ovšem krkolomný sloh je sice hrůzný, ale co je to proti obsahu: Jakýsi Mauali (taky už se mohl jmenovat Mauglí aspoň by se to dalo vyslovit) žije v jakési rodině města Lydocu (podobně neurčitý je autor bohužel celých 200 stran) na prvních deseti stranách se propracujeme k tomu, že má Mauali staršího bratra a ten skončil druhý v lukostřeleckém závodě (popis napínavého závodu je tak „úžasný“, že by si ho nikdo neměl nechat ujít). Bratra odvedou do králova vojska a nastane jakýsi velmi neurčitý válečný konflikt. Než zjistíme o co vlastně jde, koná se příměří a všichni nadávají na jakési Zehyry. Mauali nechce zůstat pozadu, tak také nadává na Zehyry a je spolu se svým kamarádem přijat do místního vojska (za zmínku stojí také „kouzelné“ dialogy – ty seš určitě Mauali, že jo? No abych to zkrátil, já jsem…povedu tvůj výcvik se zbraněma…)Během pár stránek je z Maualiho a jeho kamaráda hned velitel a mohou konečně bojovat…hm, tedy mohli by, ale musí absolvovat ještě kouzelnický výcvik, i ten během dalších deseti stránek zvládnou a obdrží zbraň vyrobenou trpajzlíkem (psáno takto!)… Mám pokračovat? Mauali bude putovat s čarodějem Aninevimjaksej­menuje a další bandou horami, lesy atd a na cestách budou zažívat neskutečná dobrodružství atd atd. No a pak jsem už prostě nedokázal číst dál… Nakonec nikomu jsem nic neprovedl, tak proč bych tu hrůzu musel číst celou, že jo. Pokud se to někomu podaří, ať dá v komentářích vědět, já mám pocit, že během čtení tohoto veledíla mi uhynulo asi sto tisíc mozkových buněk…

P.S. Právě jsem se dozvěděl, že autor v potu tváře vyplodil pokračování…

Nenadchlo mě tak jak jsem čekala i když musím uznat, že jde o velmi dobře napsanou knížku (co se čtivosti, slohu a humoru týče). Bohužel to pro mě není to pravé ořechové. Hodnotila bych 7/10, ale konec se mi zalíbil natolik, že už si dobrých pár dní spílám za nezakoupení druhého dílu. ⇒ 90%

Velmi zajímavá kniha. 9/10 protože se mi nemůže líbit všechno a pár (tiskových) chybiček se taky vloudilo…

Prvni dil tezko rict z kolika (pry tri, jak se tak divam na wiki, ale navazuje na to dalsi trilogie). Klasicka uvodni cast trilogie, nicmene autorka se bohuzel nespokojila s jednim uvodem, a tak mame v zasade kompletni kompilat uvodu. Autorka zjevne moc nevi, ktery uvod pouzit, a tak je tam naňahňá vsechny: skritky, magii, dedictvi rodu, tezke pocatky v akademii, vzdor, putovani, odcizeni… vysledkem je, ze vetsina motivu je proste nevyuzita a jako casto u fantasy psanych zenami se kniha trochu redukuje na citove vylevy psychicky rozharane hrdinky (pokus o znasilneni included).

Prvních pár stránek vypadalo rozumně, ale pak se dialog s marťanem zvrhl do zvláštního komunisticko-křesťanského utopického blouznění. Popravdě řečeno nevím proč by toto dílko měl jakýkoliv režim zakazovat, jeho nebetyčná naivita ho sama odsuzuje k spravedlivému zapomnění.

Co to bylo? Philip K. Dick, autor pochmurných vizí budoucnosti se najednou rozhodne napsat nudnou a neoriginální pohádku pro děti?

Úžasný svět plný fantazie. Dala bych sto procent, kdyby hlavní hrdina nebyl takový nechápavý blbec, jehož hlavní role spočívá v tom, že chodí a opakuje, že tohle není možné, případně že to neexistuje. Naštěstí ostatní postavy to bohatě kompenzují a jsou zajímavé.

Zajímavá čtivá série, kde se autor vrací k jedné ze základních Tolkienových postav a nejpoutavějšího povolání ve světě fantasy. Série je určena podle mě pro mladší čtenáře, pro které má autor výborný chytlavý styl. S ohledem na zaměření na mladší čtenáře autor, se autor nezabývá detaily fantasy světa jako autoři pro dospělé odběratele. Jako zemi konání jeho příběhů si vybral starou dobrou Evropu a část Afriky. Což pro jeho původ Austrálie, kdy zřejmě nemohl vědět, že bude mít takový úspěch a možná to měl být i výchovný charakter. Spíše mi tam chybí podrobnosti o světě, nedůslednost v příběhu – některé nelogické a odporující si skutečnosti – což u takhle pěkné série, kterou bych označil za oddechovou není ta největší chyba. Zatím 80%

Kniha je velice čtivá a chytlavá, je to jako vždy oddychové čtení, které mě nutilo přečíst ještě jednu stránku nebo kapitolu. Nazval bych to spíše dětskou literaturou, kde zápletka není nijak komplikovaná, ale na druhou stranu poutavá. Chybí mi propracovanost Feista, Sapkowskiho nebo Goodkinda. Autor se snaží vše vysvětlovat a podbízet odpovědi a to ne ke každé věci jen jednou… Příklad „Hraničáři“, jsou všude uznávanou osobností a rádcem na dovře každého léna, ale v Norgatu je hraničář mim dění, i když se v tomto míst dějou nestandardní věci. Úlohu na 100% nahrazuje Will, který na rozdíl od jiných dílů se občas chová jako naprostej prosťáček. Poslední věc co bych vytknul je neukončený děj a čekání na další díl. Abych jen nehanil. Opravdu pěkná kniha pro mladší a začínající čtenáře, která každého vtáhne do děje. za mě 75%

Už dlouho se mi nějaká kniha tak netrefila do vkusu jako Křivé ostří, tahle kniha totiž splňuje téměř všechny mé nároky na dokonalou knihu. Spousta lehkého humoru, příběh má spád, postavy jsou sympatické a velmi přesvědčivě vykreslené. Velice dobře popsané středověké prostředí. Trpaslíci jsou asi moje nejoblíbenější fantasy rasa, rozhodně mám ty malé chlapíky ohánějící se sekerou nebo krumpáčem a popíjející pivo po hektolitrech radši než vznešené a chladné elfy. Prostě super kniha, bezmála pět stovek stran mi uteklo jako voda. Doufám, že autor jednou napíše knížní pokračování.

Jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četl. Atmosféra pohádek Tisíce a jedné noci je úžasná a téma cesty časem ji nijak nenarušuje, dokonce právě naopak. K tomu se přidává spletitý, přesto dokonale logický děj, ale hlavně lidské poselství v příběhu muže, který možná navenek prohrál a ztratil všechno, ale přece objevil něco, díky čemu je vítězem.

Knize po formální stránce jistě není co vytknout, exceluje na všech frontách – do detailu promyšlená, jazykově vytříbená, děj správně graduje, nekoná se žádný velký happy end. Půlbod srážím za to že se mi po celou dobu vkrádala do hlavy jedna myšlenka – já se v té knize ztrácím. Při velkám množství postav, ras, náboženství a vztahů je prostě prakticky nemožné pokoušet se předvídat děj, protože se kdykoliv může stát cokoliv. A cokoliv pak může vypadat jako autorův záměr. Já při čtení knihy rád přemýšlím, předvídám, tipuji. To je tady marné. Ale není to zásadní vada na kráse. Kniha je to dobrá, kvalitní, dlouhá. A těším se na další díl.

Ještě že komentáře nemusí být objektivní, protože já teď nebudu objektivní ani trochu. Sotva jsem totiž přečetl pár stran, došlo mi, že nemá cenu číst dál, protože tahle kniha je prostě odpad. Když pomineme celkovou primitivnost těch příběhů, tak je hlavním důvodem hlavně to, že v téhle knize se nachází humor, kterému se nejen nesměju, ale ještě jím i opovrhuju jako nanejvýš trapným. Nemůžu vyloučit, že někdo jiný se tomu zasměje, já ale rozhodně ne. Nemůžu vyloučit, že jak bych se se zatnutými zuby a žaludkem zajištěným záklopkou prokousával dál, možná by se to vylepšilo. Ale jak jsem touhle změtí písmenek namátkou listoval dál, můžu říct, že velice pravděpodobně ne.

Joea Aberbrombieho jsem si v duchu překřtil na „řezníka Abercrobieho“. Svoje postavy totiž vláčí ne z bláta do louže, ale ze sraček do sraček. Proč jsem knize nedal pět hvězd? Půl bodu dolů za to, že by vůbec nevadilo, kdyby Abercrombie knihu prokrátil o nějakých sto stran, místy je totiž docela zdlouhavá, například bitva o horalskou pevnost. A další půl bod dolů za konec, pokud něco nesnáším víc než špatné konce, tak to jsou konce, u kterých člověk neví, jestli to s hlavní postavou nakonec dopadlo dobře nebo špatně. Ten epilog si Abercrombie mohl odpustit.

Zakonceni trilogie Prvni zakon. Je to cele takove divne, ta trilogie. Cte se to celkem dobre, ma to dobre napady. Autor zjevne vede polemiku s Tolkienem a zastava nazor, ze tam, kde by se lidi mohli stat velkymi a odcinit svoje hrichy – a u Tolkiena se stanou a trebas hrichy odcini -, toho v zasade nikdy neyuzijou a zustanou stejni zmrdi jako na pocatku. Spolecenstvi se nestmeli a niceho nedosahne, protoze v Sedych horach, jak znamo, zlato neni. Zlo je nakonec porazeno zlem. „Gandalf“ je svine (- opraveno na prani tomts, puvodne cu*ak). „Aragorn“ hejsek a zbabelec.

Ovsem prilis mnoho postav, dej se po kapitolach venuje kazdemu mistu a casu, do kterych se rozstepil, a temer kazde postave odpovida jina vypraveci forma. Takze je v tom bordel, a kdyz to nebude clovek cist hned za sebou, na obsah predchozich dilu zcela jiste zapomene (jako ja).

Treti kniha to, v soucasne produkci prekvapive a mile, cele skutecne uzavira. Je ale videt, ze by uplne nechtela, ze si s tim taky uplne nevi rady a ze kvuli tomu musi z lidi delat jeste o neco vetsi zmrdy, nez jsou po celou dobu, aby se to hodilo do pointy, ktera je dostatecne nosna (byt tak trochu vycucana z prstu a nedivil bych se, ze nez zacal Abercrombie psat treti dil, nikdy na ni ani nepomyslel), abychom mohli pribeh nechat vysumet. Pointe je zda se podrizeno vse. Na to, kolik se rozepisoval o ruznych konkretnich vecech a lidech a motivech v minulych dilech, je treti dil strasne jednoduchy, proste jdeme a vrazdime vse, co se pohne. Postavy zplostely, aby se nam vesly do skladacky s celkovym ponaucenim: „lidi jsou zmrdi“.

Ale neni to spatne.

Tato kniha je daleko děsivější než kdejaký horror. A to proto, že se až nepříjemně přibližuje současnosti. Našel bych hned několik dvojnic Montagovy manželky.

Tato kniha je opravdu krásně ilustrovaná. Co se týče obsahu jsem s ním také spokojen, kdo by také nebyl, když jde o tak geniálního autora jako je E.A.Poe.

Les mytág je velice strhující kniha, a navíc do žánru fantasy přináší něco nového. Bylo by hrozně jednoduché napsat knihu o tajemném lesu, kde žijí elfové, trpaslíci a jiné postavy typické pro žánr fantasy. Ale Holdstock udělal všechno jinak a tím mě velice potěšil. Pravda, i já mám rád knihy typu Zaklínače nebo Pána prstenů, ale čeho je moc, toho je příliš. Ale na druhou stranu mě rozčilovalo, že je v příběhu až příliš nejasností. I po přečtení knihy jsem byl docela dost zmaten. No, uvidíme jestli v příštích dílech najdu na své otázky odpověď. Ale určitě si je přečtu…

Bruncvíkovy příběhy možná nepřinášejí nic převratného a bombastického, ale jsou oddechovou četbou plnou dobrodružství, která si své příznivce určitě najde. Třeba i mezi mládeží, která přechází od Harryho Pottera k dalšímu fantasy čtení. Myslím, že hodnocení brak tady není rozhodně na místě.

Velmi zvláštní kniha. V podstatě nejde o Star Trek v běžném smyslu, nýbrž o „román v románu,“ napsaný desetiletí před narozením Jamese T. Kirka (v úvodu nechybí třeba předmluva fiktivního autora), přičemž jeho autor v knize i sám vystupuje. Zní to složitě, ale ve skutečnosti je to prosté a velmi to podtrhuje „reálnost dění.“ Kniha se vrací do doby založení Federace a prvních kontaktů i konfliktů lidí s Klingony, přičemž děj je nazírán právě z klingonského pohledu, očima sirotka Vrenna, který se za pomoci významného admirála a díky svým schopnostem vypracuje až na kapitána kosmického křižníku.

Ford v Konečném odrazu přichází s naprosto vlastním pojetím Star Trek vesmíru. To je místy velmi výrazně odlišné od všeho, co čtenáři znají z „konvenčních“ ST knih, když třeba Klingoni v jeho podání sice nepostrádají odvahu ani čest, svým chováním však připomínají spíš dnešní Romulany – příznačnou ukázkou je scéna „zábavného programu“ v komunikační síti klingonské lodi, kterým je přímý přenos mučení zajaté romulanské vyslankyně. Děj je vůbec dost temný, vykresluje „špinavé pozadí“ vznešených dohod a ideálů, krvavé hry o moc v individuálním i planetárním měřítku, přičemž Ford nestranní nikomu a sympatické i méně sympatické postavy lze najít v obou táborech. O nějaké černobílosti nebo schématech nemůže být řeč. K tomu je nutno přidat skvěle vykreslené postavy, ať už Zahna, neporazitelného bojovníka bez paměti nebo doktora Tagora, který se prací mírového vyjednavače zoufale snaží utišit vlastní démony, nemluvě vůbec o hlavní postavě Vrenna. Korunou všemu je líčení vesmírných bitev, které je snad nejdokonalejší ze všech existujících Star Trek knih.

Bohužel, právě tato výjimečná a v mnoha směrech rámec Star Treku dalece přesahující kniha se dočkala v češtině úděsného překladu, který patří k nejhorším, co jsem kdy viděl. Celé odstavce hlavně technického charakteru byly prostě vyškrtány, jiné úplně převráceny a některé věty doslova nemají „hlavu ani patu.“ Na Internetu koloval v tomto směru zničující výčet hlavních chyb, který čítal asi tři strany. Český Konečný odraz je tak jen slabým stínem toho, čím by tahle kniha mohla být, a z toho důvodu je moje hodnocení jen nízké – vlastně jsem váhal, zda ho hodnotit vůbec. Přesto stojí za přečtení.

Jedná se o zajímavý detektivní titul, který do fantastiky zasahuje jenom okrajově. To ale neberte jako výtku, ale spíš jako plus. Autor čtenáře vtáhne do děje během několika prvních vět a nepustí ho. Celkově se celý příběh čte absolutně sám a končí úplně skvěle. Normálně proti takovým koncům celkem zbrojím, ale u této knížky jsem se musel usmívat jako by mi bylo znovu náct. Takže shrnuto a podtrženo, je to jednoznačná volba pokud hledáte něco odpočinkového. Horší to je s originálností a přesahem. Nicméně nemůžu nedoporučit a jdu lovit další díly.

Jak už jsme si zvykly, jedna kapitola za druhou nás zásobuje dobrodružstvím, akcí a neskutečnou zábavou (myšleno literárně – Drizzt většinou spíše trpí). Po opuštění svého rodného města (aneb nechce se mi psát celé jméno) se zněj stal osamocený Lovec uprostřed nepřátelských jeskyní. A když říkám Lovec, tak s velkým L. Z Drizzta je vraždící bestie bez strachu protože ví, že od života nemůže čekat nic horšího, než již prožil. A to se plete. Vypočítavost drowů je nesmírná a Matrona Zlovůle vymyslela pro rodinného odpadlíka opravdu krutý trest. Drizzt během svého dobrodružství získává přátele i nepřátele a vše je krásně svižné. Příběh frčí takovým tempem, že jiní autoři by z této knihy byli schopní udělat desetidílnou ságu. A za to panu Salvatoremu děkuju. Číst jeho knihy je opravdu zážitek a užívám si každou stranu.

Hodně rychlý rozběh, sympatické, prokreslené postavy. Zajímavý příběh čekající na řešení. Pro mně lepší než třeba Kulhánkův Noční klub.

Souhlas, že číst hned po 1.díle. Na druhou stranu pro mne o dost horší než 1.díl, který mi připadal jakž takž reálný, ten druhý už ani trošku, pořád jsem čekala, kdy bude „…a probudila jsem se.“ To vysvětlování teorie M-pole podle mně zbytečně natahovalo děj. Vadilo mi, že postavy si uvědomují, že jsou jen postavy v knize.

Jízda pokračuje! Skvělá kniha, skvěle se to čte. Jen mě mrzí, že linie s Gloktou je skoro úplně zbytečná a taky některé postavy nedostávají tolik prostoru, kolik by bylo záhodno (z námětu neschopného učedníka šlo vytřískat mnohem víc). Jestli si i třetí díl zachová stejnou úroveň, stane se z Prvního zákona jedna z nejlepších věcí, co jsem četl.

Tak, ďakujem DreamChaserovi, že nemusím opisovať dej a ja sa vrhnem na veci, ktoré sa mi na tejto knihe páčili aj nepáčili. V prvom rade je to hlavný hrdina – tak nesympatickú postavu som už dlho nevidel. Tlstý, rozmaznaný blbec, ktorý je následníkom trónu mi dosť liezol na nervy, našťastie podarené nešťastia plné vtipu, ktoré ma len stále utvrdzovali v tom, aký je to idiot, mi nedovolili knihu odložiť (zo začiatku som mal ale pocit, že tejto knihe viac prináleží tag humorná). V priebehu knihy príde, ako určite došlo každému, k premene na mladého muža (čo vám poviem – má pätnásť, pubertu v podobe rýchleho telesného vývinu má za sebou, patrilo by sa, aby náš milý adolescent nabral aj trochu rozumu a pri tej príležitosti zhodil bachor – ako ste si všimli, som poznačený učením sa na skúšku z Vývinovej psychológie :)), ktorý si však moje sympatie aj tak nezískal (vzhľadom k možnému vývinu podľa vzývania istého boha si myslím, že to bol zámer autora). Práve naopak, Stojko s Valjakovom (nepripadajú vám mená trochu rusky?) sú úplne iné postavy. Ich časté hranie šachu a rozhovory pri rozhodovaní za Lodrica spôsobili, že mi boli oveľa sympatickejší než samotný princ. Asi najväčší mínus tejto knihy je, že druhá dejová línia s korzárom Torbenom Rudgassom sa asi 2–3krát vystrieda s Lodricovou a potom sa pirát objaví, až v poslednej tretine knihy. Veľká škoda, táto línia je dosť pútavá a myšlienka fantasy na mori mi nebola proti srsti. Pre zmenu zase vyzdvihujem úryvky z histórie sveta pred každou kapitolou, ktoré spočiatku pôsobia len ako doplnok, ale neskôr majú dôležitú úlohu pri pochopení nejednoznačnosti proroctva. Do strany dvesto som mal pocit, že to bude oddychová fantasy o Lodricovej premene na zodpovedného muža – napadol ma názov Čítanie bez prekvapenia -, zvyšok knihy bol ale zamotanejší, čím si myslím, že v budúcnosti sa môžme dočkať príbehu, ktorý je síce v kulisách tradičnej fantasy, ale môže byť prekvapivý, pútavý a kvalitný, tak ako aj Trpaslíci. Na nich však úvodná kniha nemá ani len náhodou. Uvidíme, čo prinesú ďalšie knihy.

Utrpení! Ze začátku jsem si myslel, že čtu nějaký tuctový ženský román o životě na malém městě, plný vztahů, ženských plků a popisu situace, který se na sté stránce překlenul do fajn akčního díla. Bohužel moc akčního. Já proti akci nic nemám, ale čeho je moc, toho je přílíš a tohle se v té akci přímo topilo, jako neplavec v hlubokém moři. Korunu tomu potom nasazují špatně napsaná jména, stejně jako dokonalost Vegových spoluhračů proti kterým je Stallone jen obyčejný důchodce na kolečkovém křesle. A to ani nemluvím o další z kýčovitých obálek Tomáše Jedna, kterému je to asi jedno, stejně jako tvůrcům série. I přes všechny chyby je Vincent Vega fajn počtení na čtrnáctidenní počtení (ano, díky chudokrevnému rozjedu vám to skutečně vydrží dva týdny)v typickém stylu Miroslava Žambocha. Nic víc. Nic míň. Na druhé straně je lepší než díl Josefa Pecinovského, díky čemuž si zaslouží o 1/2 bodu víc. Uvidíme, co přinese příští rok, kdy se snad dočkáme i lepších obálek…