LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Variace na Stmívání, tentokráte ovšem celá na škole pro upíry a místo teenhrdinky a její lásky, tu máme hned 2 teen nejlepší kámošky a tím pádem i rovnou dvě jejich lásky. Typický dívčí román, ovšem stejně jako Stmívání se skvěle čte (záležitost na jeden zátah), má i náznaky nějakého děje (byť utopené v řečech kdo je zrovna na škole nejoblíbenější), ale je výrazně kratší.

Povedené zakončení série. Stejně jako druhý díl i Paní z peřejí trochu přitvrzuje. Dočkáme se více akce, i celý příběh jako by vyzníval trochu temněji, přitom je poetika předchozích dílů zachována.

Prolínání literárních světů s tím skutečným samozřejmě není převratná myšlenka. Na téhle povídce se mi však líbilo, s jakou samozřejmostí k tomu autor přistupuje. Příběh chlapce Petra není plný těch šokujících odhalení, jimiž se podobné povídky, filmy etc. hemží. Navíc mi vyhovoval i autorův příjemný vypravěčský projev, bez nějakých vyložených chyb, zároveň však ale taky nijak zásadní. Mimochodem sám jsem bohužel coby čtenář žádný ze světů, v nichž se hlavní hrdina ocitne, nenavštívil, takže věrnost jejich popsání nemohu posuzovat.

Původně jsem to koupila jako dárek, ale pak jsem se začetla a musela shánět dárek jiný :) Sympatický hlavní hrdina, zajímavý příběh, ale čekala jsem jiný konec. Až na ty léčitele jsem postrádala nějaké fantasy prvky.

Strašně nadčasová kniha. Clarke svojí vesmírnou odyseou předběhl dobu. Když vezmu v potaz rok, kdy byla napsána (před prvním letem na Měsíc), je pak opravdu úžasné číst všechny ty dokonale sedící popisy Saturnových měsíců. Geniálně napsáno a odvyprávěno.

Výborná sci-fi povídka o jednom chovateli exotických domácích mazlíčků, kteří se mu „vymknou z rukou“. Výborná čtivost, příběh pádí rychle kupředu, jen dvě věci me trochu zarází – pozor spoiler – 1) že Kress je téměř bez mrknutí oka schopen zavraždit kohokoliv a kdykoliv, 2) že oranžoví (nejslabší) byli schopni přežít a metamorfovat! v pusté poušti.

Jinak ale opravdu výborná povídka, možná i nejlepší, jakou jsem kdy četl.

Kdopak je ten bláznivý stařík, který se zmateně šourá jižanskou komunitou v postkatastrofické budoucnosti USA, kdy se schyluje k další občanské válce? Krátká, pomalá povídka s relativně silným motivem, zvláštní (dobrou) atmosférou a ne zcela uspokojivým závěrem… Proč mi, sakra, poslední dobou všechno přijde tak snadno předvídatelné? 72%

Vtipný detektivní příběh. Pomalejší rozběh, sprint v závěru. Úžasná démonka, na kterou jsem ještě zvědavá, pokud vyjdou další díly.

Originální, vtipná, v negativním duchu napsaná trilogie. Kdo má rád trochu sarkasmu, tak mu minimálně u prvních dvou dílů srdce zaplesá. Třetí díl působí temnějším dojmem. Nutnost pro každého, kdo nehledá další tuctovou fantasy s trpaslíky a elfy a rád se u knihy i zasměje.

Oproti excelentním prvním dvěma dílům lehké zklamání. Jak zmínil Sered, chybí větší nadhled a s ním související humor, který zde – až na výjimky – ustoupil a kniha tak působí depresivně. Hlášky, nad kterými jsem se v prvních dílech vždy uculoval, na mě již tento efekt neměly. Co se děje týče, tak hlavní zvraty jsou při troše zamyšlení se dobře odhadnutelné. Poslední třetina knihy nabírá nevídaný spád, všechny dějové linie se hrotí a kniha se čte sama. Samotný závěr mě nikterak nenadchl. Autor se dle mého mohl odhodlat ukončit jednotlivé příběhy každý alespoň trochu jiným stylem. Takto vše působí trochu uměle. První dva díly beru za to nejlepší, co se za poslední léta ve fantasy urodilo, tady musím bohužel hvězdu ubrat. Jsem zvědavý jakou cestou se bude tvorba Abercrombieho ubírat v budoucnu…

Tuto knihu beru velice kladně, ukazuje se tu co dokáže stvořit mysl v krátkém čase, ještě kratším než je uzávěrka, do které musíte knihu odevzdat. Nehodnotím to tvrdě jako dětské fantasy ale mírně jako pohádku.

Vysoce zajímavá kniha, pro lingvistu (mezi kterése snad také řadím) dvojnásob. Člověk může lépe pochopit svět středozemě. Hranici mezi severskou legendou a napínavým fantasy příběhem.

Kniha zkrátka obsahuje něco, co může brilantně podat pouze takový velikán jako byl Sir Arthur Ignatius Conan Doyle.......

Doylova série, která začala velice nadejně ovšem po několika leté pauze a následném navázání, se tato série nese v úplně jiném duchu a poškozuje první dva díly. Naštěstí u nás poslední dva díly nevyšly.

Je fakt, že tento díl je již nezdařilý. Lze na něm pozorovat duševní rozpoložení Pana Doyla. V době, kdy tuto knihu psal mu zemřelo několik blízkých příbuzných. Sám začal propagovat spiritualismus snad s nadějí, že se snimi spojí. Zkrátka na stará kolena začal bourat všechny mosty, které vytvořil. Nechci aby to vypadalo, že si sira Doyla nevážím, naopak k němu chovám vysokou úctu. Ale vtomto díle se projevuje jeho stáří a snad pomatenost. Není jisté, jestli si své spiritualistické sny splnil v reálném světě, tak si je aspoň splnil v tom literárním. ***

Sice už o něco horší díl, než ztracený svět ale stále dost fantasticky a zajímavý, aby stál za přečtení.

Velice povedený literární počin sira Doyla – když vypnete ty dnešní blbosti, kupte tuto kvalitní klasiku.

Pěkná série, pakliže mluvím o prvních několika dílech, dále se kvalita mění. Zkrátka nepřímá úměrnost čím více autoru tím menší kvalita. V pozdějších dílechse kvlitní čtivo nacházelo jen málokdy.

Další a další úpadek. Místo aby autoři vydali pouze poznámky pana Herberta, snažíse sesmolit román. Zkáza, úpadek, destrukce, devastace, decimace, degradace pošpinění – nic jíneho mě nenapadne při jménech B. Herbert a K. J. Anderson Slizká komerce.

Užasně fantastické dílo. Ale co jinak čekat Julese Verna.

Paul z Duny je jistě velice napaditý a dobře čtoucí knihou, ale to je tak všechno. Zkrátka mám zato, že kdyby se prokletá dvojice Anderson,Herbert ml. nepokoušeli navázat na takového velikána jako byl Frank Herbert, udělali by líp. Radši měli dát dohromady Herbertovi poznámky a ty vydat. Na jejich tvorbě lze vidět tři fakty 1.Ani jeden neumí dost dobře psát aby mohlivytvářet další díly Duny 2.Jediné co na jejich knihách z prostředí Duny za něco stojí, jsou nápady bohužel zesnulého Franka Herberta. 3.Nápady, které přidávají oni sami, nestojí za nic a celkově táhnou ságu dolů.

Dříve jsem se jich zastával a liboval si v množství informací, které v hrůzne podobě vypouštěli ven, a začínal jsem chápat mnohé souvislosti. Ještě že pan Herbert nežije, jinak by šel sedět za dvojnásobnou vraždu. Na této sérii zkrátka můžete vidět postupný úpadek závislý na změně spisovatele. Jediné co hodnotím kladně z jejich tvorby je Cesta k Duně, jelikož jen dali dohromady poznámky původního autora aspoň to nepokazili…

Opravdu je to propad ale patří nám to, myslím že všichni toužili po pokračování legendární série. Docela dost by mne zajímalo, jestli zanechané podklady po F. Herbertovi mluvily i tomto díle, nebo zdali si nezbedný synek se svým kamáradem tento díl úplně vymysleli. Velice slabý díl v porovnání s ostatními díly ságy, ale co víme, třeba v podání pana Franka Herberta by byla tato kniha o něčem úplně jiném s úplně jinou kvalitou. S tímto faktem jsem se sice nikdy neslučoval ale dnes ho musím potvrdit, následná tvorba B. Herberta a J Andersona nenapravitelně poškodila celou ságu Duna – Frank Herbert musí rotovat v hrobě jako by bl v melanžovém transu.

Jedno z nejslavnějších děl hororové literatury. Určitě není nejslavnější svým podáním ale faktem, že je to základní kámen celosvětové hororové literatury. Samotná kniha je v mnoha aspektech prvotřídní ale jinak je dosti slabá, bude to asi tím, že styl této knihy je mnohokrát okopírován béčkovými autory do jejich béčkových románů. Jinak je toto klasika klasik.

Simon S. Green v sérii Morituri dokazuje, že mu psaní dělá radost. A mně zase dělalo radost číst jeho příběh o rebelech proti Říši. Příběh Greenovi odsejpá, o akce není nouze, smysl pro humor autorovi taky nechybí (Mimochodem, při čtení vtipných hlášek UI Ozymandia, zvaného Oz, mi zněl v hlavě příjemný hlas Miroslava Táborského, který nadaboval Hollyho, lodní počítač na Červeném trpaslíku.), a tak jsem těch zhruba 2830 stran přečetl, ani nevím jak. A ještě jeden postřeh: Knihy Morituri lze číst i jako docela solidní sociologickou studii o revoluci a o tom, co zpravidla přichází po ní.

card jako obvykle nezklamal. tahle povídka pojednává o víře, svobodě, přátelství a živočišné podstatě lidství. to vše s noblesou, hloubkou a bravurou cardových úvah (viz např. mluvčí za mrtvé, xenocida). jeho působivá schopnost empatie a jeho schopnost pocity sdělovat jsou takřka neuvěřitelné. tenhle příběh je zkrátka skvělý a to i za ty nekřesťanské ;) peníze, milí bratři pohané.

a až mě samotného překvapuje, jak diametrálně se mohou názory vyjadřované v tvorbě člověka lišit od toho, co říká v běžném životě. card, jako člověk, kterého znám z jeho článků a článků o něm, je mi osobně velmi nesympatický, card, jako autor, je z nejlepších, které znám.

Pozor, komentář může obsahovat spoiler! Kniha si udržuje skvělou čtivost předchozích dílů, byť humoru trochu ubylo. Tina sice hláškuje o 106, ale hlášky jsou JEN sarkastické a jedovaté, humorné jen zřídka. Kromě čtivosti se mi však kniha příliš nelíbila. Nelíbí se mi, jak Petra neumí skloubit detektivní příběh s hlavní dějovou liní, detektivka je brzy odsunuta na druhou kolej a vrátíme se k ní až těsně před koncem, aby byla vyřešena nezvykle – lidmi. Dále se mi nelíbí zásadní zvrat v Tinině chování, kdy v 2. díle svého otce málem zabila a tady se mu podvolí a v podstatě vzdoruje jen občas a pouze slovně. Toto mi vadilo na knize asi nejvíc. Dále se mi nelíbí, jak se autorka zbavila Béra, mé 2. nejoblíbenější postavy po Tině. Pokud se Petra rozhodne napsat další díl, budu se muset asi dost přemáhat, abych si ho přečetl. Tento díl byl pro mne opravdu zklamáním.

původně jsem měl obavy, z toho, co se o knize psalo, že je to jen nějaký ten „boční produkt“ vzniklý při psaní JNaPS, že půjde jen o nějaké ty poznámky pod čarou, co se nevešly. a vida, mé obavy se ukázaly liché! čemuž jsem rád. až na jeden příběh (příliš profláklý v české kotlině) jsem se setkal se sedmi skvělými příběhy, které se sice odehrávají ve světě krále havrana, ale nejsou to jen tak nějaké povídačky. vytvářejí a dokreslují tento svět jinými pohledy, a nejen to, každý příběh má vlastní poselství a přesah na tomto světě nezávislý; to je velké plus. je mi třeba obdivovat susannu clarkovou za její představivost a hlavně vypravěčství, které svou dobovou stylizací a provedením je takřka dokonalé. a děkujme bohům za viktora janiše, neboť jen díky němu se k nám její vyprávění dostane tak, aby si ho jedem mohl užívat jako vino de la rioja ;) nejen to, kniha má i luxusní provedení (plátno na pevných deskách, to jsem už neviděl věky!), skvělé ilustrace… inu, zážitek vpravdě sváteční.

a na závěr opět jedna ze světa krále havrana. tentokrát (opět) na téma moci, ale magické. každý čaroděj by si měl být vědom, že vždy se najde nějaký mocnější mág, než je on. nejhorší na tom bývá, že s rostoucí mocí většina mágů ztrácí soudnost. a síla nepochází jen přímo s moci, ale i z lásky (to je mocná čarodějka :) nebo i ze… spravedlivého hně­vu.

snad jediná povídka, která nijak přímo s anglií a férií nesouvisí. povídka v poklidném tempu a tak nějak nezaujatě popisuje střet konceptů moci(chtivosti). po prvním přečtení jsem byl maličko zmaten, co tím chtěl básník říci, ale když jsem některé pasáže pročítal pečlivě, začala ta červená bavlnka na to rudém saténu vykreslovat zřetelnější obraz. a pěkně děsivý.

další ornament k perokresbě elfů a férie, tentokrát na téma elfí rodinné vztahy. všechna romantika jde stranou, být elfem… nevím, nevím.

První díl zeměplochy, který jsem četl a musím říct, že mě opravdu dostal :))

Jestli někdo předemnou řekne udělám ti poličky na knihy tak, po něm něco hodim, neboť právě o tom jak se dělají poličky je téměř polovina knihy, zbytek je jen stále se opakjující kapitoly škola, psycholog, vražda, hospoda a co dál, škola, psycholog, další vražda, hospoda a co dál, kdo je vrah je jasné téměř od začátku a konec je tak ujety a nečekaný že do něj narazíte a po poslední stránce si řeknete hmmm a to je všecko, jediné co mě na knize pobavilo bylo použití typicky Pražského slova VIĎ několikrát v překladu bo to se v Ostravě moc neslyší :-)

Sám Peter David považuje tuto knihu za horší než první část a v rozporu s hodnocením zde na Legii mu musím dát za pravdu. Zejména úvod je divný. Postrádá obvyklou lehkost a davidovskou „hravost,“ působí těžkopádně, utopeně v hořkých úvahách, nenaplněných příslibech a zklamaných očekáváních. Jako by autor knihu použil coby součást léčby své porozvodové deprese, což mu možná pomohlo, ale čtenář už tak spokojen není. Další problematický aspekt je klíčový vztah Deanny a Worfa. To byl jeden z nejhorších nápadů celého TNG seriálu, který nesnášeli všichni od fanoušků po samotné herce a ačkoliv se autor snaží, je to vidět i v knize. Ti dva se k sobě prostě nehodí a Davidova snaha spojit nespojitelné se bohužel projevuje v ohýbání charakterů i samotné logiky děje.

Paradoxně lepší jsou tak „vedlejší linie“ Toma Rikera, který se marně snaží vymanit ze stínu svého „dvojníka,“ až skončí v posteli s někým, koho bychom rozhodně nečekali, nebo lstivého klingonského kancléře Gowrona. V knize se tentokrát objevuje podstatně více postav ze seriálového Star Treku i narážek na seriálové dění, což je ovšem problematický klad hlavně z hlediska čtenářů „nefanoušků,“ protože k plnému pochopení děje je už třeba o TNG dost vědět. Konec sice není tak zbrklý jako byl závěr prvního „Imzadi,“ ale překvapení ve stylu „deus ex machina“ je pro Davida poněkud laciné.

Stručně shrnuto, po skvělém prvním dílu je „Imzadi 2“ už „jen“ nadprůměrným románem, ve kterém se až příliš odráží autorovo okamžité rozpoložení a snaha, poskládat dohromady příliš mnoho odlišných dílků. Alespoň překlad je výborný a Krásného obálka, která pasuje dohromady s obálkou prvního dílu je pastva pro oko.

Hodně zdařilý úvod do 10.dílu série o Anitě Blake, i když plný spoilerů pro ty, co nečetli předchozí díly.

Jako série funguje ještě lépe než jednotlivé díly. Kdo má rád černý humor, nadsázku, antihrdiny :-) a originálně zpracovaná klišé, nebude zklamán.

Oproti předchozím dílům zůstalo z černého humoru prakticky jenom to „černo.“ Tedy, ne že by humor zmizel zcela, ale jeho mnohem méně a je vážně ČERNÝ. Nicméně ještě temnější (nebo spíš uvěřitelnější?) jsou osudy jeho postav. Od Eriksona jsem zvyklý, že se často se svými postavami vůbec nemazlí, ale to se nedá srovnat s tím, s jakou brutalitou dokáže Abercrombie prohnat svoje (anti)hrdiny těma největšíma sra*kama. Když už jsem u postav, někdo si u předchozího dílů stěžoval, že se prakticky nevyvíjí. Podle mě je tohle daleko od pravdy. Všichni hrdinové se v průběhu celé série tím či oním způsobem vyvíjejí. U některých postav je vývoj prostě jen nevýraznější než u jiných, což je dáno tím, že prožily nějakou extremní situaci v době, která předchází událostem popsaných v sérii. Spíše se vyvíjí čtenářův pohled na ně, začíná je více poznávat. Jasným příkladem je inkvizitor Glotka. Jakým způsobem se ještě může vyvinout někdo, koho během 2 let mučení dokázali prakticky zničit? Už jen kosmeticky. Samotný děj je celkem snadno předvídatelný. Ale to je dáno IMHO tím, že se Abercrombie drží vnitřní logiky příběhu, kterou nastavil v prvních dvou dílech. Takže to za mínus nepokládám, navíc očekávaná rozuzlení dělá po svým, takže celkem originálně. Mám jen 2 výtky. Chvílemi mi přišlo, že příběh ztrácí dech. To napravilo posledních 150 stánek. Co mě zamrzelo víc je, že jsem postrádal nadhled, který jsem cítil z prvních dílů a naopak se mi zdálo, že se vloudil patos. Škoda. Ale i tak jsem spokojený a těším se na Best Served Cold.

božské. clarková dokáže maximálně vytěžit svůj svět a jeho střípky, které nám předkládá jsou trochu jako střepy poháru z elfího domu, jedním okem se blyští, druhým okem vidíme jen ostré hrany. příběh pana simonelliho mimo jiné jasně říká, že čím kdo zachází…

Pokud bych se k této knize měla vyjádřit jedinou větou, zněla by: bláznivá akční jízda se spoustou humoru. Otřepaná fráze, leč v tomto případě dokonale výstižná. Eddie Drood patří k mocné rodině tajných ochránců lidstva, Droodům, jejímž členům zajišťuje speciální nákrčník (tzv. torkéz) supermanské schopnosti – od nadlidské síly, přes turborychlost k nesmírné odolnosti a nezranitelnosti. Eddie je polní agent, tak trochu vyvrhel, věčný individualista bažící po nezávislosti. Tento sarkastický hrdina plní pro rodinu různé úkoly, likviduje lidské i nelidské padouchy, eliminuje rozličná nebezpečí a občas vykonává i nějakou tu špinavou práci – samozřejmě pro dobro rodiny a tedy i veškerého člověčenstva;-). Vlastně je to takový Bond, Šaman Bond, jak si přezdívá, aby nevyšla najevo jeho pravá totožnost;-). Jenže není vše takové, jak se zdá… Eddie se z neznámých příčin stává skutečným odpadlíkem, prchá před rodinou, hledá odpovědi a nachází nové přátele i nepřátele. Knize rozhodně nelze vyčítat nedostatek akce, v podstatě jde o skoky z jedné zběsilé honičky či rvačky do druhé. Není nouze o všemožné nadpřirozené bytosti, magické předměty, bláznivé situace a ujeté nápady. S.R. Green si jako obvykle neláme hlavu s realitou či logikou (to první je v pořádku, nad tím druhým by se měl autor zamýšlet poněkud hlouběji). Zápletku nelze označit za kdovíjak povedenou a závěr je kýčovitý až hrůza, některé patetické projevy skoro fyzicky bolí.

Jednoznačně kladnou stránkou knihy je všudypřítomná nadsázka; jako příklad uvedu rozhovor Eddieho s čarodějkou Molly po ne zcela úspěšné teleportaci: „Do hajzlu," řekla Molly. „No právě," zabručel jsem a přitom jsem se snažil uvolnit nohu z mísy.:-D

O více či méně vtipné hlášky čtenář zakopává takřka neustále. V poslední třetině černého humoru trochu ubývá, nahrazen je bohužel nejapnými sbližovacími rozhovory. Romantika Greenovi jaksi nejde. Sečteno a podtrženo: kvalitní odpočinkové čtivo, když potřebujete nechat mozek odpočinout. Mohlo by to být kratší (až příliš často se běhá od ničeho k ničemu a především by neuškodilo méně rádobydojemných keců), ovšem bavila jsem se většinu času dobře. 72%

Pro mě osobně dosti slabé. Líbí se mi autorem načrtnutý postapokalyptický svět, v němž je zobrazen život po kolapsu. Pěkné. Jenže příběh samotný mě nezaujal, hlavně kvůli tomu, že jsem si ničím neoblíbil postavy. Chápu, že na malém formátu se nedá kouzlit, ale ústřední dívčí hrdinka mi přišla… nemůžu si pomoct, ale nesympatická. Její odpor k domovu a celkové příliš sebejisté chování nebyly nijak podloženy a značně idylický konec to zrovna nezměnil. Navíc ani po jazykové stránce jsem se nedočkal ničeho překvapivého. Jako začátek románu možná, ale musel by se autor ještě hodně snažit, aby mě o postavě přesvědčil. Jako samostatná povídka ale bohužel text nefunguje.

clarková dokáže i v téhle miniatuře divy, tomuhle se říká minipovídka! výrazná črta s humorem a nadhledem. a napětím. a dvojitou pointou. co víc si čtenář může přát…