LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Náboženská témata u mě obvykle nepadají na úrodnou půdu, ale Ted Chiang svou povídku zpracoval naprosto fascinujícím způsobem: jím popsané fungování reality a tomu přizpůsobená psychologie lidí je navzdory fantastickým motivům dokonalou parafrází víry a jejího hledání v našem světě. Předpokládám, že jinak na povídku nahlíží člověk věřící a odlišným způsobem ateista, ale snad každý si v tom najde to své:-). Klobouk dolů, kdybych nějaký nosila: 93% EDIT: a tohle má být podle zdejších hodnocení Chiangova nejhorší povídka? 8-O Kde seženu ty další???

úžasně drsná povídka/pohádka o lásce, co hory přenáší. bratři grimmové by mohli závidět. a není vlastně klasická pohádka skloubení mýtu a horroru? ;)

Před několika lety jsem tuto povídku četla v „Křehkých věcech“ a líbila se mi, včera večer jsem ji zhltla v Locusu a líbila se mi ještě víc. Emoce se přelévaly – od smíchu z kousavých rozhovorů dvanácti měsíčků, pak začne Říjen vyprávět příběh a následuje vážnější chvilka, smutná, až horrorová, aby vše opět úsměvně uzavřeli měsíčkové. Opravdu velmi příjemná povídka s výborným překladem R. Podaného, klidně mohla být i delší. 90%

pro nás středoevropany profláklá pohádka (radši nebudu říkat víc), takže překvapení v příběhu žádné. ovšem, klobouk dolů viktore, to podkérkonošské nářečí, které překladatel použil je skvělé (ač si ho taky namátkou pamatuju z televizní verze pohádky).

čistý střet mužské a ženské magie ve světě krále havrana. jak příznačné! scéna s tím, co se objevilo po malém soireé v ubrouscích ctihodných dam mě dostala, hň hň hň… skvělé po všech stránkách.

Jestli chcete vědět, jak může dojít k tomu, že si medvěd ochočí člověka, nebo že se medvěd stane starostou, přečtěte si tuto povídku :) Humorná fantasy se mi nikdy moc nelíbila, ale tohle mi sedlo.

Zrak – pro většinu lidí nejdůležitější smysl. A sluch – drahocenný zejména pro hudebníky, nicméně i pro běžného člověka je ztráta sluchu nesmírným omezením. Čas od času mě napadá, jak se asi žije hluchoslepým, ale myšlenky to přináší tak smutné a děsivé, že je raději rychle vypudím z hlavy. Musí být strašné žít uzavřen v osamělém světě naprostého ticha a temnoty. John Varley v této povídce ovšem nepřipouští žádné pocity izolace, méněcennosti a beznaděje, naopak, ukazuje o kolik bohatší, hlubší a upřímnější může být komunikace s vyloučením očí a uší; pomocí dotyků, pohybů celého těla, pachů a snad i chuti:-). Na pozadí světa v rozkladu zavádí hlavního hrdinu, outsidera a samotáře, ke komunitě hluchoslepých, nechává jej nahlédnout do jejich způsobu života, do podstaty jejich existence a především do vlastního nitra. Příběhem se nezbytně vine sexuální podtext, rozhodně však nejde o něco samoúčelného, vše logicky vyplývá ze samotného tématu. Působivá povídka s jasným poselstvím, přesto nemůžu s čistým svědomím hodnotit plným počtem hvězdiček – to si schovávám pouze pro ta dílka, co mě absolutně pohltí, posadí na zadek, nechají fascinovaně zírat, vyvolají mračna pocitů a ani po letech na ně nezapomenu. „Press enter“ jsem kdysi dávno četla, přesto ve mně setkání s „Kam oči nedohlédnou“ v „Locusu“ nevyvolalo kupodivu ani náznak vzpomínek (vlastně kecám, scéna se zakopnutím o kýbl rozžehla určitou jiskřičku poznání). V současné době mám pochopitelně jiný systém hodnot, obracela jsem stránky se zaujetím, přemýšlela, chápala (většinou:-)), ale jeden prvek mi k dokonalému zážitku přece jen chyběl: fascinace. A emocí asi taky mohlo být o něco víc, závěr mi nevytlačil slzičku:-). Poklona a palec nahoru: 91%

Souhlasím s tím, že po jazykové stránce je to velmi příjemné dílo, čte se opravdu velmi dobře (Jana Rečková patří v žánru k překladatelské špičce a ani redakce nezahálela). Bohužel autor se tak soustředil na deziluzi magického života, až trochu zapomenul na příběh. Polovinu knihy zaberou školní léta, pak se děj tříští na období marného hledání a cestu do Filorie, která má hrdiny spasit, ovšem oni si své problémy vezmou i do kouzelné země. Oceňuju to, jak se Grossman vypořádal s tématem „čarodějova učně“ a s jakým cynismem těmhle příběhům strhnul masku. Pro beznadějně nedospělé jedince je tahle knihy povinnou četbou. Na druhou stranu jsem po všech těch nadšených zahraničních ohlasech čekal víc, mnohem víc. Takhle si knihu sice přečtete s chutí, ale příliš velký dojem na vás udělat nemusí.

zahoďte všechny díly svého harryho pottera, zahoďte komplet vydání narnie. proč mít v knihovně nějaké náhražky? v tomhle příběhu se podíváte do skutečných bradavic (jmenuje se to tam brakebills) a do skutečné narnie (ta se jmenuje filorie). zjistíte, že výjimečnost je výjimečná, jen když dojde uznání, a že hloupost nemíjí ani chytré. také zjistíte, že uskutečnění vašich dětských snů se zhusta může změnit v děsivou noční můru. příběh má spád (ač to tak zpočátku nevypadá) a tahle jízda bude plná zvratů, které jsou až drsně logické, ale naprosto nečekané. a buďte si zatraceně jistí, že když už si myslíte, že víte, víte houby. bez octa. grossman dokázal dotáhnout relativitu záporáctví a klaďáctví postav do zajímavého extrému (heslo: martin chatwin). pokud kdy kdo vymyslel lepší svět s magií, pak to byl jedině erikson. rawlingová se může jít zahrabat. lev grossman mě jako jeden z mála spisovatelů donutil přelouskat jeho knihu jako jsem čítával za mlada, jedním dechem – těch 400 jsem přečetl za tři své pracovní dny; to už se mi dlóóóuho nepovedlo. skvělý jazyk (jana rečková se vyznamenala, až na pár, tj. přesně dvě, pitominy /pathetic a economy/ žádný zádrhel), nápady, myšlenky, spád. super, takhle mě naposledy nadchl jen sorokin a clarková. jo, a magie za nikoho nikdy nic nevyřešila a před sebou samým nelze nikam utéct, ale to zas není tak objevné.

ještě si dovolím přičinit závěrečnou poznámku stran formátu knihy. ano, slovo magie a mágové vyvolává představy pravého magického grimoire, ale co se týče praktičnosti takového formátu pro čtení, tedy na to říkám zásadně NE. opět tu máme 400 stran na těžkém a silném papíře, pevná vazba o vertikální straně tak 30 cm vysoké. zbytečné a nepříjemné. nakladateli by měl někdo nějak vysvětlit (já bych věděl jak grrrr), že tudy cesta nevede.

Blitkoidní paskvil, naštěstí je od začátku jasné, že se jedná o úmyslný odpad, snažící se ukazát „jak v ŽÁDNÉM případě nepsat.“ Literárně je to naprostá hrůza a příšernost, ale musím přiznat, že jsem se bavil skvěle. Nicméně bych si rád zachoval zdání seriozity. Takže sorry…

„Vzal jste si ji do postele?“ Riker hleděl na Roperův veselý výraz a spadla mu čelist. „Co se to na téhle planetě děje?“ žasl. „Lidé se tu jen tak svlékají do naha. Otcové se hned po ránu vyptávají na sexuální aktivity svých dcer…“ „Bylo by vám milejší, kdybych vyčkal do odpoledne?“

Toto je vcelku typická ukázka humoru Petera Davida a stylu dialogů, kterých je jeho zřejmě nejslavnější Star Trek román plný. David se zde vrací ke kořenům vztahu Deanny Troi a Willa Rikera, ukazuje začátek jejich vztahu tak, jak jsme ho v seriálu nikdy neviděli – a zároveň ve druhé linii v budoucnosti zestárlého Rikera, který podniká poslední zoufalý pokus proti všem zvrátit jeho tragický konec. Těžiště románu přesto tkví právě v minulosti a ačkoliv zápletka může navenek připomínat růžovou knihovnu, díky Davidově stylu a způsobu, jakým umí naprosto obrátit naruby podobný typ klišé, jde o skvělé čtení. To je patrně největší klad knihy: Zcela realisticky, bez patosu, ale přesto velmi dojemně vylíčený způsob, jak se konflikt dvou původně naprosto rozdílných a rozhodně ne milovaných povah může časem změnit v porozumění, přátelství a lásku sahající doslova až za hrob.

Více problematická je už bohužel „akční“ rovina románu. Pro Davida obvyklé skvělé vystižení známých i neznámých postav a jeho odvaha ukázat Star Trek vesmír v trochu jiném pohledu, je tu ještě zdůrazněna motivem cesty časem. Ten sice umožňuje zajímavou stavbu příběhu, ale také přináší logické chyby, které autor nedokáže zcela uspokojivě vysvětlit – namátkou např. poručík Blair by musel být skutečně hodně otrlý darebák, kdyby se uvolil zastoupit velvyslance Danna v Deannině ložnici i při vědomím toho, co bude následovat. Taktéž bizarnosti jako pobíhání s Datovou hlavou po Enterprise občas povážlivě balancují na hraně, přesto bych neřekl, že ji překračují. A i díky tvrdé vazbě s přebalem a skutečné skvostné obálce J.P. Krásného si tato kniha absolutní hodnocení zaslouží. Osobně považuji za vrcholnou Davidovu práci na poli Star Treku román „Vendetta.“ Imzadi však stojí jen malý krůček za ním a nikdo, kdo se jen trochu pokládá za fanouška tohoto světa, by ho neměl opomenout.

P.S.: A rozhodně sáhněte raději po novém vydání – nejen kvůli obálce, ale i proto, že překlad vyšlý v X-Egemu byl skutečně příšerný.

Předem musím říct, že jsem od Martina nikdy nic jiného nečetl, i když se pomalu chystám na Píseň ledu a ohně, když ji všichni tak vychvalují. Tuto povídku jsem četl poprvé, když u nás v roce 1999 vyšla a tehdy mne neoslovila. Dal jsem jí druhou šanci a neoslovila mne ani nyní. Opět zde vidíme staré známé klišé „kterak dobro zvítězí nad zlem a nenávistí“, taky mě napadá podobenství „jak nýmand nad drakem zvítězil“. Povídka by se dala snad přirovnat k zápisku ze života potulného rytíře 14. století, chybí zde jakýkoliv fantastický prvek, když pominu samotný svět, do kterého je děj usazen, a toto je pro mne největší zklamání. Jinak se povídka čte vcelku dobře, jen místy mi jednání některých postav přišlo dost nereálné a s hlavním hrdinou jsem se nemohl sžít.

Tato sága se mi moc líbila svou originalostí a schopností zaujmout své čtenáře. Podle mě je napsaná velice dobře, až na pár okamžiků, kdy se zdá, že se autorka vrátila do svých mladých let a píše pak občas jako teeneger, ale neříkám, že je to špatně. Občas je to dobrý číst takový knížky, ale ne každýmu se to musí líbit. Maslím, že v tom, jak zaujmout čtenáře a filmové diváky je, že chtějí (většinou) shlédnout to, co by sami chtěli zažít a tohle je proto jako stvořené. My, ženy, totiž máme „vizi“ dokonalé lásky a k tomu všemu se ještě přidá ta fantazie – nesmrtelný život v podobě upíra, takže je tu láska, nebezpečí, štěstí a napětí smíchané v takovou slátaninu, že se jen málokomu nemůže líbit. Ale neberte mě zas tak vážně, protože takhle to vidím snad jen já. Někdo jiný by vám bezpochyby řekl úplně něco jinýho. Těm, kteří to ještě nečetli, anebo to hodlají číst znova přeji příjemný počteníčko:-)

K téhle knize jsem přistupoval se značnou nedůvěrou. Nevadí mi sice různá klišé, ale když se spojí „proroctví“ a „doba temnoty“ dohromady, to už začnu nejistět i já. Trochu mi připadá, jakoby autor v žádném případě nechtěl kopírovat Tolkiena, ale nemohl najít pevný základ pro svůj příběh, takže…jenom maličko…to přece nikdo neoznačí za plagiátorství :-) V minulosti král Sinured ovládnul celý Ulldart za pomoci Spáleného boha Tzulana a nastolil dobu temna. Naštěstí byl ale nakonec Sinured zabit a Tzulan poražen. Nyní je ale Ulldart znovu ohrožen, protože Tzulan by si moc přál znovu kontinent ovládnout… Kde už jsme to jen četli…? Tady ale veškerá podobnost s Pánem prstenů končí, Stíny nad Ulldartem jsou jinak zcela odlišná kniha. Nesledujeme zde putování za cílem zničit Zlo s velkým „z“, nýbrž doprovázíme následníka trůnu Lodrika do odlehlé provincie Granburg, kam je pod falešnou identitou dosazen do úřadu guvernéra, jednak aby se z rozmazleného buřta změnil v sebevědomého a silného muže, jednak aby byl v bezpečí před možnými atentátníky. To ale rozhodně neznamená, že v Granburgu je v bezpečí. Bývalý guvernér a jeho stoupenci se ho pochopitelně snaží ze všech sil odstranit. Toliko k ději. Začátek je hodně divný. Autor nebuduje zápletku, což je OK. Spousta autorů ze začátku kašle na zápletku a věnuje se popisu postav a světa. Tady jsem ale i po 70 stranách, tedy cca 1/4 knihy, měl pocit, že postavy a svět skoro vůbec neznám a to jsem při čtení dával dobrý pozor. Jakoby se sám autor teprve s reáliemi svého světa seznamoval a zkoušel, jak daleko může zajít. Nicméně když vydržíte slabší začátek, tak vás kniha pohltí a nepustí, natolik je čtivá. Jen mi přišlo, že Lodrikova změna je trochu moc náhlá, prostě: Zhýčkaný fracek, střih! Schopný mládenec. Celkově se jedná spíše o prolog k věcem příštím. Hlavní hrdinové stále vůbec netuší, jakou mají ještě sehrát roli. A konec je plně otevřený, přinejmenším se nejedná o uzavřenou knihu. Trpaslíky jsem nečetl, takže srovnáním nemůžu sloužit…

Takhle nejak by měly vypadat kroniky oblíbených fantasy postav. Kniha začíná Drizztovým narozením a seznamuje nás se všemi důležitými kroky mládí tohoto neobyčejného temného elfa. Jeho „zvrácený“ pohled na svět i kolísání mezi etickým chováním a bezhlavým zabíjením. Bez podpory bojového mistra, by byl Drizzt pravděpodobně odsouzen ke stejnému životu jako zbytek zkaženého národa. Ale jak už víme z Planiny ledového větru (pokud jste nečetli, tak nevadí), Drizzt se vzepře a… a o tom je vlastně celá kniha. Nějakou velkou dějovou linku tam nehledejte (soupeření mezi rody). Převážně sledujete vývoj bojovníkovy postavy a musím říct, že je to skvělý zážitek.

Nuž, tentoraz sme sa v hodnotení zhodli :) Stíny v létě sú výbornou knihou edície Moderných diel fantasy, ale ak očakávate príjemne akčný príbeh, ako sa očakáva od moderných kníh (a vzhľadom k predošlým dvom knihám), budete sklamaní. Ak sa ale naladíte na pomalý príbeh plný psychológie postáv knihu si jednoznačne užijete. (Z toho dôvodu mi napadlo, že prvá kniha Kvartetu vysoké ceny by sa mohla páčiť práve Doubravke ;)) Daniel Abraham rozpráva smutný a rozvláčny príbeh o intrigách, schopnosti obety, výberu menšieho zla, svedomí – o ľuďoch. Práve človek stojí v centre pozornosti, a aj napriek nesporne zaujímavej problematike andat je najväčším kladom knihy práve prepracovanosť postáv, ich psychológia a nevyhranenosť dobra a zla v ich dušiach (žiadne iba čierne a iba biele). Ako jedinú slabinu knihy vidím rozťahanosť (od dokončenia smutného obchodu sa znížila pútavosť – menej intríg a viac romantiky). Táto séria má dokopy štyri diely – zatiaľ si neviem predstaviť, čím sa bude Abraham zaoberať v ďalších dieloch (príbeh je uzavretý ;)), ale ako som pozeral na Amazon, kvalita série je len vzostupná, a dúfam, že sa máme naozaj na čo tešiť.

Prostředí církve a otázky víry asi nikdy pro mě nebudou úplně to pravé ořechové, ovšem zasazení děje do vzdálené budoucnosti, ozvláštnění mimozemskými rasami a vesmírným putováním, v neposlední řadě pak dobrá myšlenka a Martinův spisovatelský um – to jsou záruky kvalitního, zajímavého čtení. 79%

V seznamu povídek chybí Pravda, jako poslední povídka na straně 80.

Co dodat proste narez :) Erikson zvlada vsechno, od chvilek napeti, hned ho strida humor, pak zase smutek, pak vynikajici bojovy sceny, zas par veci nechapete, ale ten pocit nema chybu ;) A nikdy si nemuzete byt jisti, jestli je urcita postava opravdu mrtva :)

Být tohle samostatný román, tak podle mne nemá mnoho šancí uspět. I přes to ale dávám 4*. Proč? Protože jsou zde vysvětleny některé věci, které Erikson v Malazské knize padlých jen naznačil. Malazská říše je v podstatě bez panovníka, neboť císař Kellanved se svým společníkem před několika lety zmizeli. Nyní ale nastává „stínový měsíc“ a proslýchá se, že se císař pro svůj trůn vrátí. Jenže císaři a Tanečníkovi šlo vždy o něco víc… A nejen jim. Kniha je vyprávěna ve dvou dějových liniích, kde je v jedné hrdinou Kalen, bývalý člen Meče říše, v druhé linii je pak hlavní postavou mladá zlodějka Kiska, toužící se stát Spárem. Kalena si zamilujete, to Vám garantuju, s Kiskou jsem se ale bohužel nesžil a její postava mi přišla poněkud zbytečná. Eriksonovi se podle mne sice Esslemont ve vyprávění rovnat nemůže, ale i tak je to příběh nad míru zajímavý a pro fandy MKP je to prostě „must read“. Všiml jsem si jednoho, pro mne zásadního rozdílu od Eriksonova stylu a to, že Esslemont více popisuje prostředí. U Eriksona mi tohle zpočátku hodně chybělo, ale časem jsem si zvykl, a byl jsem překvapen, když jsem si uvědomil, že mi to tady vadí. Další věc, kvůli které musím strhnout nějakou tu část hvězdičky je místy nepřehledný děj. Stává se, že postavy se náhle dostanou do jiného světa, kde se chvíli něco děje, pak se zase dostanou jinam, občas do toho vzpomínají na svou minulost a prostě občas nevíte, kde vlastně jste. U mně toto mohlo být ovlivněno faktem, že jsem na knihu neměl dost času a četl jsem ji po chvilkách přes týden.

Tato kniha ma dostala. Jednoznacne zatial najlepsie dielo fantasy, ktore sa mi dostalo do ruky. Bohata fantazia, skvela spisovatelska zrucnost, originalny pribeh- je to briliantna a genialna kniha, ktora ma hlbku.

Najhorsia kniha, aku som kedy cital…

Jsem nadšena. Báječně si užívám. A ještě DVA další díly! Blaho :)

K Aldissovi mám takový ambivalentní vztah, ale asi jej budu muset přehodnotit. Zatím jsem četla asi jen necelou polovinu jeho díla, ale zaujaly mě pouze dva kousky – Nonstop, který jsem svého času pokládala za naprosto geniální, a Skleník, kterému jsem teprve musela přijít na chuť. Snad právě díky posledně zmiňované knize jsem se trošku sblížila s aldissovským stylem, což se mi bohatě vyplatilo při mém návratu k Helikonii. Jaro jsem četla před více než 10 lety a tehdy jsem jako čerstvá dvacítka byla mentálně přece jen někde trošku jinde, než jako „kristuska“. I tak se mi Jaro „docela líbilo“. Teď, když se mi konečně podařilo trilogii zkompletovat, jsem se k četbě vrátila a skutečně se z Aldissova umu raduji.

Helikonie je zvláštní planeta, která dostala do vínku zvláštní dar – dvé sluncí, které obíhá v tak rafinovaných drahách, že ekvivalent našich „ročních období“ – tedy údobí chladu, růstu či horka – trvají celá staletí. Generace obyvatel neznají nic jiného než krutý mráz či spalující vedro a nevěří legendám o existenci opačného. V Jaru zastihujeme lidstvo zpočátku ještě koncem zimy a posléze, s ubívajícím mrazem, na počátku rozkvětu a bujného růstu. Ten se netýká jen vegetace, ale i společnosti jako takové. Díky specifickým klimatickým podmínkám a dramatickým proměnám celé ekologie i lidé nebývale rychle procházejí proměnou od prvobytně pospolné společnosti po jakýsi středověk. Aldiss zapojil do popisovaných reálií veškerou svou fantazii, znalosti a i externí poradce z mnoha oborů, aby se překotný vývoj celého systému dal logicky vysvětlit a dával smysl. Podle mě se mu to povedlo skvěle.

Příběh planety se před námi v Jaru odvíjí prostřednictvím životních událostí několika málo hlavních hrdinů a hrdinek, kteří obývají osadu Oldorando a zprostředkovávají nám ony převratné změny, které přetvářejí celou Helikonii. Kromě lidí planetu obývá i rasa prvotních obyvatel – nenáviděných Fagorů, řada kmenů jakýchsi pololidí – Protognostici, a další více či méně inteligencí nadané životní formy. Ostatní fauna a flóra je skutečně fantastická a jinak tomu ani nemůže být – pokud má jakýkoliv druh přežít v tak extrémních podmínkách, i jeho adaptace a životní cykly musí být extrémní. Spousta z nich pro mě byla nečekaná a proto i nevšední a vítaná.

Helikonie mě zatím oslovila natolik, že se chci pokusit dát později šanci i ostatním Aldissovým knihám – třeba je po těch letech budu vnímat opět trochu jinak, jeho styl skutečně asi vyžaduje jisté vyladění čtenáře. Helikonii rozhodně doporučuji, v případě neobliby i k opakovanému čtení po letech. Neprohloupíte.

Harlanu Ellisonovi se stýská po starých dobrých časech – po neuspěchaných časech dětství v polovině 20. století, kdy všechny rozhlasové pořady, filmy a knihy měly své kouzlo, vše bylo jaksi poctivější, lepší. Veškerý svůj stesk a nostalgii po dobách, které se nevrátí, vložil do této povídky o chlapci, co nestárne… a není to jeho jediná zvláštnost. Těch několik melancholických stránek rozhodně přiměje člověka k zamyšlení nad životními hodnotami. 88%

Roky ležela v knihovně a po přečtení říkám – neprávem! Výborně napsané, já osobně bych neřekl, že ji nenapsal sám IA. Je to prostě klasická Asimovova detektivka. A pak, že se nedá kolem zákonů robotiky nic vymyslet. Závěr byl na mě trochu rychlý, pro vychutnání spletitých logických kliček budu muset přečíst ještě jednou :)

Ho, ho, ho. Triton mi touhle knihou udělal fakt radost, protože jsem si chtěl Dlouhý sprint už hodně dlouho přečíst. Jmenovaná povídka je hodně dobrá, Ozvěna je už o hodně slabší. Co se bibliografických údajů a spol. – beru to jako hodně dobrý bonus, který pomůže spoustě čtenářů rozšířit obzory. Což je jen dobře a před takovou prací nezbývá nic jiného, než smeknout neviditelný klobouk.

Sice dlouhé, ale dobré a čtivé. Nebýt té nezranitelnosti hlavního hrdiny, která mi opravdu lezla krkem, dal bych čistých pět hvězdiček. Ještě to sice není čistý Žamboch, jak ho známe dnes, ale kořeny tu jsou. Těmi kořeny myslím prvky detektivky drsné školy, vymazlenou akce, břitké dialogy a silného hlavního hrdinu. To ostatní, co na tomto autorovi máme rádi, přišlo až v následujících dílech…

Po skvělém Dlouhém sprintu je Ozvěna zcela průměrnou záležitostí, asi jedna z nejslabších věcí, jakou jsem od Žambocha zatím četl. Hrdinové jsou nezajímaví, děj nudný. Navíc jsem měl problém se do příběhu ponořit. Ale abych autorovi nekřivdil – svět postižený válkou byl hodně zajímavý a jako kulisa se osvědčil.

Buď je Erikson čím dál lepší, nebo já na jeho díle čím dál závislejší. Druhá možnost bude následkem první. Erikson mi opět naservíroval příběh, který má mnoho vrstev. Jednotlivé dějové linky se splétají a rozplétají. Některé jsou uzavřeny, jiné směřují k uzavření v dílech, které na mě ještě čekají a zákeřně posilují moji… natěšenost (je tohle vůbec slovo?). Potěšil mě umě vyváženým mixem tragiky a humoru, akce a filozofie. Ohromil bohatostí svého světa, který popsal tak geniálně, že uvědomění si skloubení minulosti s přítomností na mě dopadalo jak rány kladivem. Stejně jako dokáže lámat srdce svým postavám, lámal ho i mně. Ale nebyl by to Erikson, kdyby na konci nepřevládlo lehké pousmání. Vlastně s žádnou novou zbraní nepřišel, jen ty staré, osvědčené jsou ještě ostřejší.

Jednoznačně zatím nejhorší díl. Jak bylo naznačeno minule, hlavní dějová linka této knihy se točí kolem Leesila a jeho minulosti coby nájemného vraha. Upíři a spol.jsou tedy spíše v pozadí. To sice nevadí, ale děj je díky tomu mnohem méně akční. A ať si říkáte co chcete, rychlé plynutí děje a dobře popsané souboje jsou hlavním tahounem této série. Různé zrádné šarvátky a přešlapování na místě je podle mě spíše krok špatným směrem. Příběh mi připadal pomalý, bez překvapení. V minulých dílech jsme se dozvídali zajímavé věci během celé délky knihy, tady však ne. Od začátku jsme obeznámeni s určitými věcmi a až na konci dostaneme širší vysvětlení. Doufám, že další díl bude svižnější a elfové se ve své domovině ukáží většími tahouny než zrádní lidé či upíři.

První díl tetralogie Kvartet vysoké ceny.
Otah pracuje jako přístavní dělník v bohatém Saraykehtu, jehož prosperitu zaručuje tzv. andat, ztělesnění myšlenek, které spoutal a ovládá básník. Jenže saraykehtský básník Hešai se svým andat Bez-semen nemá zrovna nejvřelejší vztahy, a toho se pokoušejí využít nepřátelé města. Kdyby totiž Saraykeht ztratil svého andat, stal by se záhy lehkou kořistí pro nepřátelský národ Galtů. Otah je navzdory snaze nijak nevyčnívat z davu zatažen přímo do středu dění a nakonec se ukazuje, že to musí být právě on, kdo pohne ručičkami vah na vítěznou stranu.
Více než fantasy jsou Stíny v létě klasickým historickým románem, který se pouze odehrává ve fiktivním světě. Ačkoliv v něm nemalou roli hraje andat, tedy ztělesnění myšlenek, které má pouze lidskou podobu a určité magické vlastnosti, je to především příběh lidský.
Daniel Abraham se ukazuje jako skvělý vypravěč a zejména díky svým skvěle vykresleným a nejednoznačně uchopitelným postavám nutí své čtenáře číst stránku za stránkou. Andat Bez-semen, bůh a otrok v jedné osobě, je v tomto směru vůbec nejpozoruhodnější postavou románu, kterou nelze nenávidět, ale zároveň ani milovat.
Stíny v létě jsou čtenářsky vděčným románem o lásce, zradě, intrikách, lidském svědomí a schopnosti obětovat se pro ostatní, který potěší zejména milovníky současných historických románů. Naopak čtenářům, kteří se bez přehršele fantasy prvků neobejdou, nejspíš jeho četba uspokojení nepřinese.

Kniha je pre mňa sklamaním,(ak si zoberieme, že autor to považuje za vrchol svojej tvorby) ani nie tak príbehom, ktorý sa mi páči ale tým že autor nepopisuje vnútorný stránku hlavného hrdinu,, chýbajú mi tam pocity, myšlienky túžby, pohnúty…Hrdinovi ma nepresvedčil o svojich zázračne objavených citoch k svojmu synovi(Miškovi :) aké city zrazu), vôbec mu neverím, že ho miluje a že má výčitky svedomia a podobne…autor to tak zhrne možno do troch viet.O synovi som si myslel, že je robot. Vnútorné pohnútky, myšlienky hrdinu ale aj iných postáv sú absolútne minimálne a všetko sa dozvieme z rozhovoru poprípade jednou vetou, aký má vzťah hrdina k ostatným postávam (resp. čo si myslí o nich)?čo si myslia oni o ňom? Všetko hnané vpred samé súboje a žiadna polemika čo a ako kde spravíme (osoba ide od bodu a do bodu b) bez zástavky , v rôznych situáciach by som rád vedel čo cíti hrdina (napríklad stretnutie s Petrom, Hasanom a pod) alebo prečo tak koná …všetko je to odpinknuté zvyčajne jednou vetou…Nehovorím že má Kornel filozofovať pri každej situácií ale niektoré by to potrebovali a oživili by tým dej. Pri černokňažníkovi som to ešte bral som si povedal, autor sa potrebuje ešte rozpísať, pri bohatierovi mi to už začalo trochu vadiť nakoľko je to dosť rozsiahla trilógia ale pri Kornelovi mi to už vadilo a to dosť. Príbeh si to jednoznačne pýta…hrdina si to pýta…ako sa mám vcítiť do hrdinu a prežívať jeho útrapy?čo prežíval pri neúspechu? Pri ostatných hrdinoch(Muromec, Bivoj…) by sa to ešte dalo ale keď je hrdina z časti básnik? Trochu mi chýbalo aj s toho… rozhodoval som sa medzi 2* a 3* ale alchýmia, vlci, pes,príšery, obdobie v ktorom sa to odohráva, súboje a vtipný záver prevážili. Dúfam, len že ďalšie pokračovanie bude lepšie a pestrejšie po všetkých stránkach.

tak já nevím… oproti zlatému kříži ubylo podivně jednajících postav (hlavně je pryč ten divný vran začátku), ale pořád často nevěřícně kroutím hlavou. příběh lépe graduje a obsahuje (už nikoliv samoúčelné) překvapivé zlomy. pavlova fantazie tu vládne nade vším a je tím nejlepším, co kniha skýtá. jenže jí chybí otěže a tak létá nekontrolovaně sem a tam. výsledkem je zajímavý příběh, ale neučesaný a zdivočelý. chvílemi je to dospělé, chvílemi dětinské. co pavlovi často vytýkám, to je nezvládnutý jazyk. jedna věc je poetika, druhá sevřenost a soulad. použití nářečí v této knize je tak špatné, že mě to vážně naštvalo (takhle mi prznit můj rodný hantec; např. „sajtna“ nikdy nebyla a nebude totéž co „grupa“), nemluvě o tom, že autorovi fantasy, který tvrdí, že tengwar je jazyk a elfové v dílech JRRT mluví „quienejsky“, patří dát jednu za ucho! stejně jako u zlatého kříže, když člověk odfiltruje různé nedostatky, dostane se mu zajímavého pokračování a finále si proto ujít nenechám.

Rychle odsýpající příběh, který má svou záhadu, akci, lásku, bolest a jako vždy skvělé hlášky. Myslím, že fanoušci série zklamáni nebudou. V tomto díle víc jak v jiných je poznat, že vnitřní monology, komplikované emoce a hádky autorku baví, že se v nich ráda vrtá do detailu a všechny ostatní zápletky působí jakoby v pozadí. A to tu přitom máme chystaný atentát na Anitu a souboj o převzetí vlkodlačí smečky, tedy nic bezvýznamého.

Pro Majkla: Nevím, jestli o tom víš, ale povídka byla zfilmovaná pod názvem Charlie. I když jde o mimořádně obtížnou roli, tak ji herec představující Charlieho sehrál skvěle.

Coby rodilá obyvatelka Ostravy jsem byla okamžitě zaujata, když jsem se doslechla o této knížce: „Želes“ je dle autora místo, vzniklé v 1. česko-rakouské válce poté, co jakási biologická bomba dopadne na Severní Moravu (místo do Rakouska;-)). Ostrava a desítky kilometrů jejího okolí se promění v unikátní biosystém, železný prales. Fajn nápad, inspirace je patrná ze starých továrních komplexů a důlních věží, které si příroda zvolna bere zpět. Vzpomněla jsem si na svá dětská léta, chození po polorozpadlých mostech, po potrubí, zkrátka blbnutí tam, kde malí smradi nemají co dělat:-). A tím jsem v podstatě shrnula veškerá pozitiva knížky – dobrý nápad, obstojná imaginace ohledně fauny a flóry a záchvat nostalgie:-). Podívejme se na negativa: pro mě osobně už samotné postavy nezaslouží mnoho chvály. Jejich dialogy jsou převážně banální, zbytečné, rádobyvtipné, až infantilně hloupé – a tyto rozhovory tvoří značnou část „Želesa“. Hrdinové se chvilku chovají jako idioti, pak najednou srší nápady, čas od času pomůže na poslední chvíli bůh ve stroji, charaktery a psychologie nejsou zpracovány nejšťastnějším způsobem (ústřední dvojice si o sobě a své minulosti občas vzájemně povídá, o ostatních se nedozvíme skoro nic). Za celou dobu jsem k žádné z vystupujících postav nepocítila ani náznak sympatie, Tom s Jolanou mě vyloženě iritovali. Pokud nakoukneme k zápletce, taky žádná sláva – občasné výpadky v logice mi dost hýbaly žlučí. Například v úvodu trojice teenagerů spadne z 20-metrové skály a ihned vydedukují, že turistická skupina nahoře je jistě považuje za mrtvé, tím pádem nebudou čekat na pomoc a musí si cestu z Želesa najít sami… WTF? Pomineme, že vybavení mají jak z 20. století (děj se odehrává ve 23. století) a nemají techniku, co by jim vytrhla trn z paty, ale to je skutečně takový problém zařvat: „Haló, jsme naživu, přiveďte pomoc!“, to by se jako na těch 20–25 metrů nahoru nedoneslo? Zarážející je i množství jídla, co sebou mládeži mají (vydrží jim na celé dny) – vždyť exkurze do Želesa měla trvat pouhé 3 hodiny. Zrovna tak mě dostalo do kolen, když Tom vytáhne na nepřátelského robota nůž a tím ho zastraší… WTF? Závěrečné vloupání do silně střeženého sídla zlé megakorporace pomocí karty Jolanina ztraceného otce, kterého se společnost zbavila už před 5 lety… WTF? Rovněž příčiny vzniku Želesa jsou podány zkratkovitě, s humorem imho trošku dětinským, jistě si s tímto pozadím šlo pohrát více do hloubky a zajímavěji. Hlavní dojem z knihy je pro mě nevyzrálost. Mám pocit, že ji autor psal velmi mladý a v dospělosti si to po sobě nepřečetl, jinak by snad byl podstatně kritičtější, seškrtal svůj výtvor, přepsal a nejspíš by z toho mohla být skvělá delší povídka. Nenadchla mě ani obálka a vnitřní ilustrace – slabší průměr jako celá knížka. Kdybych „Želes“ mohla vyslat časem do doby, kdy mi bylo 12 až 16 let, nepochybně by se mi tehdy ohromně líbil. V současném věku pro mě tato koupě byla šlápnutím vedle a mít po ruce jinou knihu (zatracené stěhování), pravděpodobně bych „Želes“ brzy odložila nedočtený. No co už, tohle drobné zklamání přežiju a popřemýšlím, který z mých náctiletých příbuzných je schopen přečíst knížku a podaruji ho (nebo ji). 50%

Vedle Davidovy „Vendetty“ druhý vynikající román v TNG sérii nakladatelství X-Egem. Jedna z nejznámějších autorek Star Treku v něm předkládá své pokračování klasické epizody „Mirror, Mirror,“ kde se posádka Enterprise omylem dostala do „zrcadlového vesmíru,“ alternativní reality s naprosto přehozenými „morálními znaménky“ jak jednotlivých osob, tak organizací, druhů a planet. Zdejší Impérium přitom jejich „návštěvu“ nejen nepřehlédlo, ale vyvodilo z ní i pro sebe zcela logické důsledky, s nimiž se po letech střetává posádka nové Enterprise pod vedením kapitána Picarda.

Na románu nejvíc udivuje jeho komplexnost. Diane Duane si dala tu práci detailně promyslet vše od dějin „zrcadlového vesmíru“ přes individuální osudy členů zdejší posádky až po vědecko technické pozadí přenosů hmoty mezi vesmíry, která skrývá svůj ošklivý háček. Výsledkem je úžasné směs místy oscilující od psychologického a bezmála filozofického podhoubí k hard SF a zpět, přitom s nezanedbatelnou porcí napětí a místy dosti černého humoru – bezpečnostní poradkyně Troi je prostě k nakousnutí. :-D Jakmile se naplno rozjíždí šílená hra s dvojníky, do které je postupně vtažena většina důstojníků včetně kapitána, přičemž je jim i všem okolo jasné, že dřív nebo později to prostě MUSÍ prasknout, kniha se přesouvá do kategorie „neodložitelných.“ Přitom morální poselství o „evolučním prospěchu lidskosti,“ které z jejich stránek nenuceně prýští, stojí za úvahu a činí knihu něčím víc než „dobrodružstvím na jedno odpoledne.“

Bohužel, překlad je mizerný. Jakkoliv sedí „obsahová stránka,“ jeho tvůrce evidentně neměl dost znalostí, aby držel s autorkou krok v odborné oblasti. „Filozofické“ části ještě ujdou, byť by neškodilo dát třeba jako poznámky pod čarou zdroje citací, kterými si Picard „chrání soukromí“ před příliš zvědavou poradkyní, naopak „vědecké“ pasáže jsou pohroma. Hlavně předpony sub hyper super lítají textem jako včely, aniž by měl překladatel sebemenší ponětí, co znamenají (např. subprostor a hyperprostor NEJSOU synonyma, jak se snaží čtenáři namluvit) a knihu to velmi sráží. Přesto, hlavně za úžasnou komplexnost a „poselství“ to absolutní hodnocení dostane.

P.S.: Hlavně díky této knize vyšla v USA i celá knižní série ze stejného prostředí „Zrcadlového vesmíru,“ která představila notoricky známé Star Trek hrdiny často ve velmi nevšedních rolích.

Je to velmi zdařilý výběr povídek polské scifi z dnes starší doby. Kdo znáte polskou sci-fi, tak víte, že patří ke světové špičce a platí to i o tomto výběru. Zejména mě zaujala povídka Biohazard od K. Fialkovskiho.

Příjemná povídka z prostředí postapokalyptického světa, kerou lze chápat také jako alegorii útěku ze stereotypu, naplnění životního snu nebo uskutečnění zásadní životní změny.

Planina ledového větru neboli Legenda o Drizztovi III-VI. Svět pro mnohé znám z počítačových her nebo z jiných knižních sérií. Já se v něm knižně objevil poprvé a musím uznat, že je to svět krásný i hrůstrašný zároveň. Svět plný monster, obrů, draků, ale i nejzákeřnějších tvorů ze všech, lidí. Hlavní postavou je temný elf Drizzt. Bytost, jež vyvolává hrůzu již tím, že existuje. Temní elfové jsou to nejhrozivější, nejmocnější a prostě všechna nej co vás napadne. A právě Drizzt je úplně jiný. Svému lidu se vzepřel a utekl z temných jeskyň na povrch a usídlil se na Planině. Zde poznává přátele známé z různých jiných fantasy cyklů: trpaslík, barbar nebo půlčík. Stává se z nich pevně semknutá parta, neváhajích strčit jeden pro druhého ruku do ohně. Každá kniha má svůj ústřední motiv (válka s mágem, hledání Mitrilových síní, záchrana půlčíka), nicméně jsou hodně semknuté, takže číst je napřeskáčku bez znalosti předešlých dílů by nebylo moudré rozhodnutí. Drizzt i všichni ostatní se vám brzy dostanou pod kůži a to díky perfektnímu autorovi. Ten podává vše s tak dokonalou elegancí, že je vám jedno jestli zrovna bojují armády, cestuje se po světě nebo se odkrývají dávná tajemství. Vše se čte jedním dechem. Zároveň bych chtěl vypíchnout hlavního záporáka. I když jsou v příběhu draci, hydra, kentauři, démoni, mágové i orci, hlavní cenu si odnáší Artemis Entreri. Lidský nájemný zabiják. Ten si nebere s ničím moc velké servítky a s logikou a elegancí sobě vlastní se transformuje do osoby, která nahání hrůzu jen když o ní slyšíte. V knize funguje jako protipól k Drizzoti, něco čím by se temný elf stal, kdyby se nezřekl svému osudu. Pokud jste milovníci klasické fantasy, tohle si prostě musíte přečíst!