LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Okultní detektivka odehrávající se v našem světě s alternativní hostorií? Proč ne? Čte se to velmi dobře, příběh má spád, mrtvol přibývá, akorát to rozuzlení mi přijde trochu slabé.

Kyberpunku jsem moc nečetl, tak nemám s čím srovnávat. Svět předestřený autorkou je docela uvěřitelný, příběh čtivý, ale ten konec :( Nelogický a nijak překvapivý.

Tento soubor Lem napsal v době nejtvrdšího stalinismu a sám se k němu později vyjadřoval naprosto zamítavě jako k ideologickým blábolům. Mladší ročníky ho sotva budou znát, nicméně vlastním všechny Lemovy knihy vydané v češtině a tedy i tuto. Nedávno jsem se k ní vrátil a ty příběhy znovu pročítal. Hlavně cesty Ijona Tichého. Upřímně jsem se znovu zasmál povídkám Zákazník pana Boga, kde docela trefně vyjadřuje mentalitu kléru i 25. cestě Ijona Tichého, kde paroduje jednotlivé filosofické směry. 24. cesta má být sžíravou satirou – až z toho vstávají vlasy na hlavě – na neomezeně liberální volnotržní společnost. No … jak zpívá Aleš Brychta ve své nejznámější písni: …Proč se mi vůbec nechce smát …

Od Goblina jsem po přečtení veskrze velice pozitivních ohlasů čekal knihu, u které se řádně zasměju. Ovšem přišlo zklamání. Humor v knize je docela klišovitý a vesměs čekatelný. Za celou knihu jsem se nahlas zasmál jen jednou. V tomhle ohledu je pro me tedy i Barbar Ronan lepší knihou. Že jsem hnidopich, tak nemůžu přenést přes srdce fakt, že v Goblinovi pijí trpaslíci víno. Kdo to kdy viděl? Autoři fantasy by se imho měli držet zavedených věcí u jednotlivých ras, jelikož to aspoň pak čtenářům nedělá bordel. Autor ale situaci zdařile zachraňuje čtivým stylem a bizarníma postavama. Nakonec se z toho vyklubalo příjemné počtení, které bych ale moc neřadil jako humorné. Zdálo se mi, že autor tuhle knihu/serii zamýšlel jako parodii na klasické fantasy ságy a s touhle myšlenkou mě právě ta jediná věc rozesmála. (Slyšela jsi ten příběh o tom chlápkovi z devíti prsty ze středního kontinentu…už nevim jak se jmenoval. Co se zapletl do té záležitosti s prstenem?)

Lepší číslo než průměr, většina povídek má úroveň, vlastně jediné co mně iritovslo bylo dílo pana Zábranského které jsem se nepřiměl dočíst. Nadstandard.

Rozhodně jedna z nejlepších povídek, jaké jsem kdy četl. Žádný happyend, tragický příběh ztroskotané astronautky, která se snaží o záchranu, ale propadá se stále hloub a hloub do „časoprostorové jámy,“ přičemž jen tak mimochodem stvoří i zničí celou inteligentní rasu, nemá happyend. Končí přesně tak, jak ona sama od počátku tuší, ale přesto je to skvělé čtení. Za vadu bych pokládal technologii kokonu, která svou dokonalostí přece jen přesahuje pravděpodobné meze, jenže bez ní by zase povídka nebyla možná – a tahle povídka vám v paměti uvázne na dlouho.

Čekal jsem, že to bude větší průser, ale nakonec se z toho vyklubalo docela příjemný čtivo. Děj svižně utíká, nápady taky dobré, akce není špatná. Nicméně po báječné dvoudílné Odplatě je to zase pořádný pokles v kvalitě. Inu, není spisovatel ten, co by se zavděčil všem. Nechci panu Pecinovskému křivdit, ten odvedl brilantní práci a neponechal nic náhodě, takže si (narozdíl od jiného klasika české sci-fi) pořádně nastudoval JFK reálie a pochopil o čem to celé vlastně je. Takže tak…

Doplnění: Astronautka nachá raketu na oběžné dráze a při přistání na planetě havaruje přistávací modul. Zachrání se v onom kokonu, který je zázrakem techniky, chrání nejen před extrémními podmínkami, ale je schopen vyrábět potraviny z organického odpadu. A v tom je háček. Na planetě je život na křemíkové bázi s humanoidními bytostmi žijící zhruba v našem starověku. Hrdinka nastartuje jejich vývoj s cílem vzniku technické civilizace tak, aby vyrobila raketu schopnou ji dovést k její mateřské raketě. Časové intervaly prospí v kokonu. Pokus skončí katastrofou, vzniká civilizace se místo toho pokusí raketu hrdinky zničit, což má za následek konec života na planetě. Zbytek nebudu uvádět, přečtěte sami.

Zaujalo mě vypravěčské mistrovství, originální nápad i jeho zpracování.

Konečné tajemství je lekárskou scifi, v ktorej sa Bernard Werber nechal uniesť skúmaním mozgu a ľudských motivácií.

Samuel Fincher vyhrá šachový turnaj nad šachovým počítačom Deep Blue IV, povie pár slov za rečníckym pultom, odíde domov k svojej žene (topmodelka, blondína, najkrajšia žena sveta? Prečo práve blondíny? U mňa vedú jednoznačne brunetky :)), s ktorou sa pomiluje… a umrie. Umrel rozkošou, orgazmom alebo ho niekto zabil? To chce zistiť komická dvojica  – novinárka Lukrécia (ktorá mi nehorázne liezla na nervy) a Izidor – bývalý policajt, novinár, muž, ktorý sa rozreve pri večerných správach.

Táto dejová línia ma s prepáčením iritovala a často nudila. Ich detektívne vyšetrovanie sa podobá behu zajaca za kúskami mrkvy – od jedného kúsku (stopy) k druhému – a je nesmierne naivné (ktorí novinári by niečo zistili, ak by sa pri vyšetrovaní údajnej vraždy vždy predstavovali, že sú novinári? Hneď by malo nasledovať zabuchnutie dverí pred nosom:)). Vedľajšie postavy sú tam len na dve veci – aby ich naviedli k ďalšej stope a popri tom ich pouči svojou prednáškou o veciach (hypnóza, dekadentné užívanie si života…), v ktorých sú všetci odborníkmi. Finálne rozuzlenie mi pripadalo ako vyťahovanie zajacov z klobúka (autor to síce všetko pekne prepojil, ale neubránil som sa úškľabkom a vrtením hlavou), samozrejme počas celej knihy a aj v závere sa dočkáme niekoľkých deus ex machina (+ sexuálnej scény ako sa na Francúza patrí pekne podrobne popísanej…).

Nuž, prečo je tu až 60%? Môže za to druhá dejová línia, ktorá sleduje obdobie do Fincherovej smrti. Jean-Loius Martin bol jednoduchý človek, spokojne si užívajúci život. Má dom, manželku, potomkov, prácu, možno aj ten strom. Jedného dňa sa jeho život rapídne zmení – vodič doňho nabúra autom a Jean-Louis je pacient LIS (locked-in-syndrom = syndróm človeka zamknutého v sebe samom) – nemôže sa hýbať, rozprávať, písať, milovať sa so svojou ženou (ani inou) a sluch aj zrak má obmedzený iba na jeden zmyslový orgán. Komunikuje jedine klipnutím viečka – raz áno, dvakrát nie. Situácia na porazenie a samovraždu, povedal by jeden (ak by to JL dokázal, čo nedokáže ;)) – avšak Jean-Louis sa rozhodne žiť a nielen zaživa hniť na nemocničnej posteli. S pomocou svojho neuropsychiatra Samuela Finchera začne komunikovať prostredníctvom počítača a následne spraví nesmierny objav. Objav Konečného tajomstva, ktoré je najsilnejšou motiváciou.

Táto dejová línia mohla v príbehu kľudne ostať osamote – je zaujímavá, plná vedeckých informácií (počas čítania som si lámal hlavu, čo všetko je reálne a čo patrí do sf), s peknými prepojeniami s legendou o Odyseovi a postupnou premenou Jeana-Louisa. Trochu mi vadil spôsob premeny bankového úradníčka na génia, ale nie tak ako súčasná vyšetrovacia línia.

Túto knihu aj napriek (pre mňa) výrazným mínusom odporúčam… minimálne zistíte ako sugesciou oblbnúť druhých (bidlička a biela farba :)). Nebyť výhodnej kúpy – zlacnenie z 389 Sk v priebehu pár rokov na 1€ – nadával by som, za čo som tie prachy dal ;)

tahle povídka mě dostala. připomněla mi zlaté časy bradburyho a martina, hlavně poetikou, jazykem. a má vše, co od povídky čekám: šmrnc, švih, jemný humor, hluboké poselství, hrdiny samé sympatické magory, nenudí (ač děje tu moc není). skvělé!

Dočetl jsem před pár minutama a pořádně nevím, jak začít.

Byl jsem na tom stejně jako papuja. Předchozí díl jsem četl více než před rokem a nějak se mi nechtělo rozečítat příběh z úplně nového světa se zástupem nových postav. Trvalo mi tak asi 200 stránek, než jsem se plně začetl a byl jsem pohlcen příběhem. Je opravdu s podivem, jak Erikson dokáže neustále přicházet s něčím novým a jak mistrně dokáže splétat nitky děje a budovat jak příběh, tak napětí.

Co můžete v tomto díle čekat, pokud jste jej ještě nečetli? Humor! Celá jedna dějová linie je velmi humorná („Co budeme mít dnes k večeři, Buggu?“ „Našel jsem nějaké banánové listí, pane.“) – po dočtení mám pocit, že humorem Erikson odlehčuje velmi hutný a temný konec. Dále se můžete těšit na sexuchtivou nemrtvou, na malou holčičku vraždící po nocích, na válečníka, jež se po své smrti vždy vrátí zpět k životu, na lehké vysvětlení držeb a chodeb, na bohy procházející (a umírající) mezi smrtelníky, na magii (!!!), na největší bitvy z prvních pěti dílů a to jak magické, tak fyzické, na neuvěřitelné bojové dovednosti některých hlavních postav, ale hlavně opět na postavy, které si oblíbíte ať už stojí na straně dobra nebo zla. A ještě malé doporučení: čtětě posledních 150 stran v kuse. Nebudete chtít čtení přerušovat ;)

Pro ty, co už četli, jen krátký výčet jmen: Tehol, Bugg, Šurk, Konývka, Brys, Kuru Qan, Trull, Rhulad, Harlest :) Ublala :), Kalený meč!!!

„Já se zastavím později… Ale nejdřív… zmlátím jednoho boha do bezvědomí.“

Pointa je od prvopočátku jasná jako svítící neon, ale povídka je moc pěkná.

Jakmile se Lester Herrick vrátí z Rexoru IV, je čtenáři jasné, co se stalo; stejně tak je okamžitě zjevné, jak příběh dopadne. Přesto nemohu o povídce mluvit jinak než jako o skvělém dílce a jistě nemluvím jen za sebe, když řeknu, že takových bychom si chtěli vždycky přečíst více – procítěných povídek s příběhem, hezky napsaných, nenuceně optimistických…

Knížku jsem četla cca před třemi lety, není už tedy v mé paměti čerstvá a neposkytnu detaily, ale celkově se pro mě vzhledem k vysokému očekávání jednalo o zklamání. Rozdělila bych „Schismatrix plus“ na dvě části: 1) čtivé úseky, kde se něco děje. Tehdy jsou čtenáři v rámci příběhu předkládány zajímavé obrazy, působí to nezvykle, originálně, oslovilo mě to. 2) Pak jsou tady rozsáhlé pasáže „kecací“, kdy se rozebírají různé otázky ohledně soužití Tvárných a Mechanistů, jejich rozpory, politika, hierarchie, filozofie, sociologie… pro mě těžká nudologie. Stejným způsobem se dají roztřídit i povídky v druhé polovině – některé plné neotřelého příběhu a fantastických představ, v jiných se pouze nezáživně (imho) plká. Jde samozřejmě o můj subjektivní názor, spoustě lidí ty žvanící pasáže mohou být blízké, já si však v tomto případě neúprosně plavu čubičku proti proudu spokojených čtenářů. Za ty čtivé části 60%, věčná škoda, že jich nebylo víc.

povídka to byla docela dobrá, jen děsivě trpěla rozvláčností a unylostí. každý pokus o gradaci je ubit mdlým tempem. nicméně příběh sám je dobrý (ač nijak objevný) a já si ho užil.

povídka pro náctileté dívky. profesionálně napsaná, ale tuctová. samé pubertální klišé, žádná invence. holčičky… tahle cílová skupina v SF mi snad přijde ještě horší než požírači krmné fantasy nebo fandové military SF. děsí mě, jaká zákoutí SF trhu ještě nebyla objevena…

Rozhodně jeden z nejlepších Star Trek románů, jaké u nás vyšly, dle mého názoru svým poselstvím přesahující jeho „rozsah.“ Vznikl ještě předtím, než Voyager rozvedl, ale v jistém smyslu i devalvoval Borgy, kteří zde představují strašlivou a v podstatě nezastavitelnou katastrofu – proti které stojí další pohroma, pomstou posedlá mysl disponující vesmírnou lodí nepředstavitelné síly. Lidé se ocitají na vahách mezi nimi a musí si zvolit stranu, což není vůbec snadné. Povinnost, odpovědnost, sny i svědomí, vše je v extrémní situaci podrobeno zkoušce odhalující podstatu charakterů i lidství. Zpracování je přitom vynikající a závěr strhující, s atmosférou, kterou lze bez váhání označit za skvěle hororovou i emotivní, což se týká hlavně poslední scény umírání ve stále se zkracující časové smyčce. Myslím, že tímto románem David částečně překonává i vynikající Imzadi a nikdo, kdo má rád Star Trek nebo jen dobrou space operu by ho neměl pominout.

Já teda čtu hodně českých autorů, ale Pecinovského mám také rád. Standardně ho hodnotím 80 – 90 procen. Možná u mnoha knih i neprávem, protože občas posadí laťku dolů, ale mám pro něj slabost, stejně jako pro dalších pět – šest českých autorů a tak jsem holt nekritický. Házím Ti laso, kamaráde je podle mě jeho vrcholné dílo. Být sci-fi čítanka, tak tohle je součást povinné četby.

Príjemná a vtipná oddychovka. Postavy sú prakticky všetky sympatické, teda až na pána, ktorý (ne)stratil psa a našiel „koťátko“, a hoci príbeh začína tragédiou v rodine a o úmrtia zakopávame prakticky neustále, slzy sa budú tisnúť do očí jedine od smiechu. Každá z postáv totiž rieši svoje (a občas aj celosvetové) problémy tak netradičným spôsobom, že je to buď vtipné alebo na smiech. Napriek tomu sú hlavné ľudské postavy tak prirodzené, že im viem prideliť tváre ľudí, ktroých stretávam na ulici a tak sa v duchu začínam pýtať, čo ak predsa … 93%

Já teda nejsem fanoušek JFK a tuhle knížku jsme si koupil jenom kvůli Pecinovskému, takže nemůžu posoudit, jak zapadá do série samotné, ale dobrá zpráva pro čtenáře jako já je, že se to hezky čte i bez znalosti historie JFK.

Tři nejznámější povídky s perfektníma ilustracema, které příběhům dodávají ještě na větší síle. Předčasný pohřeb pavažuji za Poeův povídkový vrchol.

„kritika“ kapitalizmu v kostce a pro děti. od spaní pod mostem až k buchtíkovu podnikání. nářez…

drsná agitka o „městě, kde zítra již znamená včera“ aneb kouzlo komunizmu. zápalovy ilustrace jsou ovšem geniální. zase, v dětství jsem byl nadšen všemi těmi vynálezy a udělátky, dnes nikolif.

hodnocení mám dvě: dětské (5*) a dospělácké (brak). jako dítko jsem byl fascinován, ilustrace, podivné příběhy… dnes jen nevěřícně kroutím hlavou nad těmi děsivými agitkami… naštěstí mě to nijak nepoznamenalo, krom používání názvu „švindlík“ pro libovolnou měnu :)

nepamatuju si to, ale nebyl to cicero, kdo řekl: „střez se svých splněných přání“? příběh téhle povídky je skvělý a lidský. i na malé ploše jsou jednotlivé postavy zřetelné a uvěřitelné. jenže kompozice příběhu a zpracování mi už nesedí. je ti unylé, ploché, bez náboje a závěr je hydroponicky urychlený, byť obsažný. forma tu zabíjí obsah, ale ten za to stojí.

inu, nebylo to špatné. základní námět umění jako spojnice mezi šílenstvím světa a nažíváním lidí v něm se mi líbí. méně se mi líbila ta židovská klišé a, pro mě, nevěrohodné scény v koncentračním táboře. necítil jsem žádnou naléhavost, žádnou sílu „za“ tím.

Autoři nám konečně nabízejí příběh jedné z hlavních postav. Předchozí dva díly byly spíše epizodní a seznamovací. Tahle kniha si bere dobré i špatné od svých dvou předchůdců. Stále je to akční a svižné, ale už ne tak temné či hororové. Upíři už zde nejsou to nejhorší co můžete potkat a jde spíše o dobrodružství a různá tajemství. Nicméně část odehrávající se ve sklepě při odběru krve „pěti“ je opravdu napínavé čtení. Celkově se vše motá kolem Magiery, jejího vzniku, rodinných příslušníků apod. Setkáme se starými známými i nově příchozími. Další díl bude pro změnu o elfím míšenci Leesilovi, tak jsem zvědav, co si na nás toto spisovatelské duo připraví.

taková, ehm, ptákovina (tj. poťouchlý příběh s ptáky a o ptácích). ale roztomile postmoderní.

Nebudu hodnotit, každý má právo na svůj styl, ale tuhle knihu bych já osobně nesvěřila ani své kočce. A už vůbec ne nějakému mladému člověku, který se o tuhle kulturu chce zajímat.

neuvěřitelně banální a „pitomoučký“ příběh. brrr. nicméně, dobře napsaný. brrr.

atmosferický příběh ze světa, kde paralelně existuje svět pravých podob a svět zdání. a hlavně těch, kdo ty rozdíly vidí. napínavé, citlivé, zkrátka dobré. jen to klišé mocichtivého zloducha mi trošku vadilo…

Heinleinova parádička o tom, jak snadno ošálit člověka a nechat ho vidět to, co chcete. Jak napsal tomts – scifi zápletka je tu „až“ na druhém místě. Přestože jsou tu hodně autenticky popsané cesty vesmírem a jiné klasické sf motivy. Nechybí ani Mistrova typická rekvizita – sličná a přitom inteligentní děva.

To jsem takhle v útlém mládí na chmelové brigádě dočetla příliš rychle Andresovu „Wetemau“ a tak jsem v jediném dni volna pěšky vyrazila do nejbližšího města – cca 7,5 km vzdáleného Mělníka – doplnit čtivo na nudné večery. Domorodci na mě při dotazech na knihkupectví koukali, jako bych se ptala na vykřičený dům, nicméně nakonec jsem jeden malý obchůdek s knihami objevila a měli v něm dokonce i jednu fantastickou knížku – ano, tuhle;-). Na první pohled skvělý kauf, že?;-D Byl tehdy slunný den, na příjemné procházce jsme s kamarádkou v aleji schroustali zelená jabka a já z toho pak měla solidní hnačku:-). A proč vám to vlastně všechno povídám? Protože k tomuhle gamebooku můžu říct akorát prd:-). Ten den mi v paměti zůstal se spoustou překvapivých podrobností, knížka nikoliv. Byla oproti gamebookům ze série „Lone Wolf“ nudná, ani nevím, jestli jsem ji vůbec dohrála. Uvnitř bylo několik obstojných ilustrací (nikoliv převratných) a to je asi tak všechno. Takže 15% za jakž-takž vyplněný čas a 20% za ty vnitřní obrázky, víc si „Ohnivá poušť“ stěží zaslouží. 35%

Alternativní historie v podání českých autorů, ovšem našeho malého dvorečku se držel snad jen Pavel Renčín ve své úsměvné hříčce o stavbě orloje (70% s odřenýma ušima). „Barva“ Alexandry Pavelkové nás zavede jižněji, na poloostrov ve tvaru kozačky, ve společnosti umělce Sandra Botticeliho. Malířské prostředí je mi blízké, předmluva naznačuje cosi o thrilleru, těšila jsem se tedy… a byla relativně zklamána. Důvodem je především absence gradace, jak zmiňuje ve svém komentáři Sirius – prostě nuda (60%, odřeniny nejen na uších;-)). „Kaltenštejnská nevěsta“ Leonarda Medka nabídla pěknou práci s jazykem, solidní atmosféru, nic moc zápletku a předvídatelnou pointu (70% s přivřenýma očima, zakrytýma ušima a ucpaným nosem:-)). „Nový svět“ Františka Novotného nás vezme až za oceán, na objevení Ameriky nahlédneme z velmi zajímavého mystického pohledu, autor nešetřil nápady, jenže: indiáni, templáři, magické rituály, církevní i světské intriky, Archa úmluvy, vodopády, krakeni, Bermudský trojúhelník, FBI… mám pokračovat? Poněkud mi to připomnělo tvorbu lívance v podání pánů Wericha a Buriana, přemíra ingrediencí na tak krátký rozsah, výsledek není imho zcela konzistentní (70%). Povídku „V náruči boží“ Petry Neomillnerové jsem slupla jako grapefruit – hořké téma honů na čarodějnice, žádné pochyby o závěru, ovšem velmi věrohodné zpracování lidské psychiky i kruté doby (80%). „Kanál mistra Leonarda“ Jany Jůzlové na mě zapůsobil poměrně roztříštěně; kolem hlavního hrdiny je načrtnuto povícero motivů, nicméně ani jeden se mi nezdál dotažen do patřičné hloubky. Doufala jsem v nějakou výraznější pointu v závěru… a nic, neslané, nemastné ukončení srazilo procenta z hodnocení (60%). V poslední povídce se v doprovodu Gregora Báthoryho podíváme na bojiště u Moháče. Ďuro Červenák se v „Turkobijci“ uchýlil k pro něj netypické ich formě. Nejakčnější dílko sbírky mě kupodivu v bitevních pasážích úplně nebavilo, ale stejně šlo o natolik čtivou historku, že se zařadila po bok Alraunina dítka, dávám 80% a těším se na „Strážce Varadínu“. S celkovým hodnocením pak nemám žádné dilema: dvě skvělé povídky, dvě průměrné a zbytek někde mezi, jasných 70%.

zajímavé bájné zpracování dobytí anglie normany. skvělý nápad s použitím magie i originální začlenění artušovského mýtu. sice mi mezi zuby skřípala „anglésie“ a podivné užívání slova „ferramenta“, ale to jde na vrub překladatele a redaktora, ne autora :)

tak trochu mě mrzí, že jsem to už četl jako součást románu, ale i tak je to skvělé. a to jsem se na neznámého gaimana dosti těšil…

Nadělat prachy je zatím nejlepší Zeměplocha, jakou jsem četla. Série o Hlídce mě potěšila výborně prokreslenými charaktery a napínavým dějem, oproti tomu v Erikovi byl děj plochý (postavy také), ale mnohem víc jsem se zasmála. Nadělat prachy oba tyto klady dokonale spojuje.

když jsem bral tuhle knížku do rukou, zmítaly mnou dva rozporné pocity: zvědavost, jak se čeští autoři poprali s mým oblíbeným SF námětem, a děsivé očekávání (po zkušenostech se sborníkem technokouzla), jak by to mohlo být hrozné. po dočtení, popravdě, druhý pocit spíše vítězí. pár povídek je dosti dobrých (asi tři), pár průměrných, zbytek „klasický“ děs. obě editorky si nedaly moc práce autory přesvědčit, aby napsali něco kloudného a výsledek tomu, žel, odpovídá. takže potřetí se editorské dvojce nera&zira obloukem vyhnu.

děsivě nudná a děsivě nenápaditá povídka.

typická mlsovina. povídka plná „humoru“, který mě často neumí rozesmát. což by nevadilo, kdyby celá povídka nebyla založena na děsně vědecky se tvářící myšlence, která je ovšem jen nepochopením zákona zachování hmoty a energie. ovšem představa ČEZu, tak jak ho vykresluje autor zábavná je.