LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

drsná agitka o „městě, kde zítra již znamená včera“ aneb kouzlo komunizmu. zápalovy ilustrace jsou ovšem geniální. zase, v dětství jsem byl nadšen všemi těmi vynálezy a udělátky, dnes nikolif.

hodnocení mám dvě: dětské (5*) a dospělácké (brak). jako dítko jsem byl fascinován, ilustrace, podivné příběhy… dnes jen nevěřícně kroutím hlavou nad těmi děsivými agitkami… naštěstí mě to nijak nepoznamenalo, krom používání názvu „švindlík“ pro libovolnou měnu :)

nepamatuju si to, ale nebyl to cicero, kdo řekl: „střez se svých splněných přání“? příběh téhle povídky je skvělý a lidský. i na malé ploše jsou jednotlivé postavy zřetelné a uvěřitelné. jenže kompozice příběhu a zpracování mi už nesedí. je ti unylé, ploché, bez náboje a závěr je hydroponicky urychlený, byť obsažný. forma tu zabíjí obsah, ale ten za to stojí.

inu, nebylo to špatné. základní námět umění jako spojnice mezi šílenstvím světa a nažíváním lidí v něm se mi líbí. méně se mi líbila ta židovská klišé a, pro mě, nevěrohodné scény v koncentračním táboře. necítil jsem žádnou naléhavost, žádnou sílu „za“ tím.

Autoři nám konečně nabízejí příběh jedné z hlavních postav. Předchozí dva díly byly spíše epizodní a seznamovací. Tahle kniha si bere dobré i špatné od svých dvou předchůdců. Stále je to akční a svižné, ale už ne tak temné či hororové. Upíři už zde nejsou to nejhorší co můžete potkat a jde spíše o dobrodružství a různá tajemství. Nicméně část odehrávající se ve sklepě při odběru krve „pěti“ je opravdu napínavé čtení. Celkově se vše motá kolem Magiery, jejího vzniku, rodinných příslušníků apod. Setkáme se starými známými i nově příchozími. Další díl bude pro změnu o elfím míšenci Leesilovi, tak jsem zvědav, co si na nás toto spisovatelské duo připraví.

taková, ehm, ptákovina (tj. poťouchlý příběh s ptáky a o ptácích). ale roztomile postmoderní.

Nebudu hodnotit, každý má právo na svůj styl, ale tuhle knihu bych já osobně nesvěřila ani své kočce. A už vůbec ne nějakému mladému člověku, který se o tuhle kulturu chce zajímat.

neuvěřitelně banální a „pitomoučký“ příběh. brrr. nicméně, dobře napsaný. brrr.

atmosferický příběh ze světa, kde paralelně existuje svět pravých podob a svět zdání. a hlavně těch, kdo ty rozdíly vidí. napínavé, citlivé, zkrátka dobré. jen to klišé mocichtivého zloducha mi trošku vadilo…

Heinleinova parádička o tom, jak snadno ošálit člověka a nechat ho vidět to, co chcete. Jak napsal tomts – scifi zápletka je tu „až“ na druhém místě. Přestože jsou tu hodně autenticky popsané cesty vesmírem a jiné klasické sf motivy. Nechybí ani Mistrova typická rekvizita – sličná a přitom inteligentní děva.

To jsem takhle v útlém mládí na chmelové brigádě dočetla příliš rychle Andresovu „Wetemau“ a tak jsem v jediném dni volna pěšky vyrazila do nejbližšího města – cca 7,5 km vzdáleného Mělníka – doplnit čtivo na nudné večery. Domorodci na mě při dotazech na knihkupectví koukali, jako bych se ptala na vykřičený dům, nicméně nakonec jsem jeden malý obchůdek s knihami objevila a měli v něm dokonce i jednu fantastickou knížku – ano, tuhle;-). Na první pohled skvělý kauf, že?;-D Byl tehdy slunný den, na příjemné procházce jsme s kamarádkou v aleji schroustali zelená jabka a já z toho pak měla solidní hnačku:-). A proč vám to vlastně všechno povídám? Protože k tomuhle gamebooku můžu říct akorát prd:-). Ten den mi v paměti zůstal se spoustou překvapivých podrobností, knížka nikoliv. Byla oproti gamebookům ze série „Lone Wolf“ nudná, ani nevím, jestli jsem ji vůbec dohrála. Uvnitř bylo několik obstojných ilustrací (nikoliv převratných) a to je asi tak všechno. Takže 15% za jakž-takž vyplněný čas a 20% za ty vnitřní obrázky, víc si „Ohnivá poušť“ stěží zaslouží. 35%

Alternativní historie v podání českých autorů, ovšem našeho malého dvorečku se držel snad jen Pavel Renčín ve své úsměvné hříčce o stavbě orloje (70% s odřenýma ušima). „Barva“ Alexandry Pavelkové nás zavede jižněji, na poloostrov ve tvaru kozačky, ve společnosti umělce Sandra Botticeliho. Malířské prostředí je mi blízké, předmluva naznačuje cosi o thrilleru, těšila jsem se tedy… a byla relativně zklamána. Důvodem je především absence gradace, jak zmiňuje ve svém komentáři Sirius – prostě nuda (60%, odřeniny nejen na uších;-)). „Kaltenštejnská nevěsta“ Leonarda Medka nabídla pěknou práci s jazykem, solidní atmosféru, nic moc zápletku a předvídatelnou pointu (70% s přivřenýma očima, zakrytýma ušima a ucpaným nosem:-)). „Nový svět“ Františka Novotného nás vezme až za oceán, na objevení Ameriky nahlédneme z velmi zajímavého mystického pohledu, autor nešetřil nápady, jenže: indiáni, templáři, magické rituály, církevní i světské intriky, Archa úmluvy, vodopády, krakeni, Bermudský trojúhelník, FBI… mám pokračovat? Poněkud mi to připomnělo tvorbu lívance v podání pánů Wericha a Buriana, přemíra ingrediencí na tak krátký rozsah, výsledek není imho zcela konzistentní (70%). Povídku „V náruči boží“ Petry Neomillnerové jsem slupla jako grapefruit – hořké téma honů na čarodějnice, žádné pochyby o závěru, ovšem velmi věrohodné zpracování lidské psychiky i kruté doby (80%). „Kanál mistra Leonarda“ Jany Jůzlové na mě zapůsobil poměrně roztříštěně; kolem hlavního hrdiny je načrtnuto povícero motivů, nicméně ani jeden se mi nezdál dotažen do patřičné hloubky. Doufala jsem v nějakou výraznější pointu v závěru… a nic, neslané, nemastné ukončení srazilo procenta z hodnocení (60%). V poslední povídce se v doprovodu Gregora Báthoryho podíváme na bojiště u Moháče. Ďuro Červenák se v „Turkobijci“ uchýlil k pro něj netypické ich formě. Nejakčnější dílko sbírky mě kupodivu v bitevních pasážích úplně nebavilo, ale stejně šlo o natolik čtivou historku, že se zařadila po bok Alraunina dítka, dávám 80% a těším se na „Strážce Varadínu“. S celkovým hodnocením pak nemám žádné dilema: dvě skvělé povídky, dvě průměrné a zbytek někde mezi, jasných 70%.

zajímavé bájné zpracování dobytí anglie normany. skvělý nápad s použitím magie i originální začlenění artušovského mýtu. sice mi mezi zuby skřípala „anglésie“ a podivné užívání slova „ferramenta“, ale to jde na vrub překladatele a redaktora, ne autora :)

tak trochu mě mrzí, že jsem to už četl jako součást románu, ale i tak je to skvělé. a to jsem se na neznámého gaimana dosti těšil…

Nadělat prachy je zatím nejlepší Zeměplocha, jakou jsem četla. Série o Hlídce mě potěšila výborně prokreslenými charaktery a napínavým dějem, oproti tomu v Erikovi byl děj plochý (postavy také), ale mnohem víc jsem se zasmála. Nadělat prachy oba tyto klady dokonale spojuje.

když jsem bral tuhle knížku do rukou, zmítaly mnou dva rozporné pocity: zvědavost, jak se čeští autoři poprali s mým oblíbeným SF námětem, a děsivé očekávání (po zkušenostech se sborníkem technokouzla), jak by to mohlo být hrozné. po dočtení, popravdě, druhý pocit spíše vítězí. pár povídek je dosti dobrých (asi tři), pár průměrných, zbytek „klasický“ děs. obě editorky si nedaly moc práce autory přesvědčit, aby napsali něco kloudného a výsledek tomu, žel, odpovídá. takže potřetí se editorské dvojce nera&zira obloukem vyhnu.

děsivě nudná a děsivě nenápaditá povídka.

typická mlsovina. povídka plná „humoru“, který mě často neumí rozesmát. což by nevadilo, kdyby celá povídka nebyla založena na děsně vědecky se tvářící myšlence, která je ovšem jen nepochopením zákona zachování hmoty a energie. ovšem představa ČEZu, tak jak ho vykresluje autor zábavná je.

celkem zručně napsaná akčňárna. nic víc, ale taky nic míň. námět nebyl nijak originální a závěr taky ne. trošku mě také iritovala autorova práce s osobnímu jmény (třeba estonec topol), jsou to hnidopišiny, ale pro mě důležité.

tohle se mi nelíbilo ani trochu. pominu-li směšné představy o fungování vědy a vědecké instituce (i když za bolševika), nic zajímavého jsem na povídce neshledal. pointa byla navíc těžce nelogická.

ač to na začátku vypadalo slibně, vyvinulo se to ale nezajímavě. postupně se ztrácela logika a závěr byl dost násilný (a pozbyl i tu poslední špetku zajímavosti).

tak nevím, jako vtip celkem dobré, jako povídka bída. žádný tah, žádný pokus čtenáře vtáhnout…

na téhle povídce něco je. jenže, něco jí viditelně schází. nápad je dobrý, ale chybí silnější motiv a vyústění. závěr mě vyloženě zklamal. po dočtení jsem se cítil ošizen.

pointa není nijak zvlášť orižinelní, ale zpracování je dobré, i tenhle otřelý vtip získává něco nového a zajímavého. na konci jsem se potutelně usmíval a to mi stačí ke štěstí.

Tak se také přidávám k zastupům, které pějí slávu na toto dokonalé dílo. Autor nám v této knížce představuje obří fantaskní svět, který vám během čtení pulzuje pod stránkama a čtenář jenom čeká, že až dočte a knížku zavře tak tento svět ožije a on se ocitne v nádherném, hrozném, mýtickém, prohnilém, kouzelném a zkaženém Novém Krobuzonu. Nečekejte ale jenom dokonalou atmosférickou knihu, příběh zde hraje stejně velkou roli a vytváří tak dokonalou kombinaci prvků. A to všechno koření hodně temný a trpký konec.

Když jsem tuhle knížku v ´84 zakoupil a přečel, připadal jsem si jak v Jiříkově vidění- tohle napsali v Sajuzu a klidně vydali u nás. V knížce najdete snad všechno- skvělý humor, sci-fi, fantasy, detektivní zápletky i slušnou kritiku politické situace. Další díl už se mi tolik nelíbil, nějak se mi to hůř četlo, chyběla tomu tahle lehkost a ten trpký humor. (27.7.2008, z diskuze)

Výborná kniha, plná skvělých nápadů, postav a scének, na které jen tak nezapomenu. Ještě teď, když si vzpomenu na příhodu s gaučem, nebo mizejícím papouškem, musím se začít smát.

Drsná a zajímavě „minimalisticky“ napsaná kniha. Drobné chyby by se našly, především konec, který je zbrklý a nepravděpodobný „deus ex,“ ale za ten svíravý pocit v žaludku, co u mě příběh vyvolal, plné hodnocení stojí.

Keď som si prečítal Jekylla & Hydea spomenul som si na túto báseň a napadlo mi, či ju tu nájdem :) Je tu a ja som si s nostalgiou spomenul na tento výborný kúsok. V škole sme Havrana dostali za úlohu prečítať a vystúpiť – interpretovať pred triedou. Nie som žiaden čitateľ poézie, nečakal som to, ale Havran ma dostal a sám som sa prihlásil dopredu. :) Doteraz je v slovenčine (neberte to ako písmo sväté, ale tuším tomu tak je) vyše 30 prekladov (v češtine myslím asi 2× toľko) a každý preklad je svojim spôsobom unikát (viac či menej vydarený ;)). Ak sa cítite na originál, vrhnite sa naň – originálne nevermore znie asi najkrajšie. Havran sa mi zapáčil nielen po obsahovej stránke, ale aj svojou formou – rytmus vytvára pri čítaní (verte mi) napätie. Havran je bez debaty klasikou – rozhodne ju pri čítaní klasík hororu nevynechajte.

Klasika hororu, anglické prostredie, ten nezameniteľný hnilobný dych (pach, puch…) koreňov žánru strachu. Kto čítal Draculu či Frankensteina, vie, čo čakať a o čo prichádza… kto nie, ten nech skočí od Kinga – kráľa moderného hororu – ku zakladateľom – Stoker, Lovecraft, Poe (Havrana rozhodne prečítajte :)), Shelley (alebo jeho manželka, ktovie?) a Stevenson patria medzi autorov povinnej literatúry všetkých milovníkov hororu. Dej nebudem popisovať vzhľadom k tomu, že anotácia postačí a nechcel by som uškodiť krátkemu rozsahu tohoto príbehu. Mrzí ma, že v súčasnosti sa typické scény z týchto klasík (Draculov krvsajúci bozk na krčnú tepnu, Frankensteinovo prebudenie, premeny Jekylla na Hydea a späť) zneužívajú do kravín ako je napr. Liga výnimočných – tieto scény a postavy sú sveto- a všeobecne známe – a o to viac ma zamrzí, že väčšina nepozná ich korene.

Druhý díl fantasy trilogie Městské války.
Václav Vran má za úkol najít na nepřátelském území Brna ztraceného rytíře Bruncvíka, přičemž jedinou pomoc, na kterou se může spolehnout, mu může poskytnout irský bard Patrik Dodnar. Zatímco oba mužové přicházejí na horkou moravskou půdu, krvelačný démon je jim stále v patách a Praha nepřestává krvácet. Rada měst, k níž se upírají naděje všech hrdinů, se blíží.
V pokračování Zlatého kříže je z Václava Vrana konečně hrdina hodný reprezentace své Paní a neohroženě se vrhá do nebezpečí, při jejichž představě by ještě před několika měsíci upadnul do mdlob.
Renčín je tentokrát výpravnější a svižnější než ve Zlatém kříži, zároveň ale překvapivě ubral i ze své místy těžko stravitelné jazykové poetiky. Výsledkem je dílo o něco přístupnější čtenáři, které navíc potěší svými popkulturními narážkami i prohloubením poutavého světa, jenž Renčín ve Zlatém kříži pouze načrtl.

ad hoc vykonstruovaný příběh, plný nelogičností, směřující k „šokující“ pointě. autor podlehl kouzlu „co kdyby“ a své moci autora a stvořil chiméru bez obsahu i přesahu, která není ani jako myšlenkový experiment zajímavá, neboť na poli kontrafaktuální historie nepřináší nic nového. autorovi nelze upřít potenciál, ale chybí mu myšlenková futráž.

snad první zklamání v tomto sborníku, povídka, která začala úplně skvěle, měla i dobrou střední hru, ale závěr je nelogický, vykonstruovaný a sráží celé dílo do šedého průměru ostatních povídek. jaká škoda!

kratičká a ne příliš nápaditá anekdota. po jejím přečtení jsem si jen řekl: „no a?“ necítil jsem žádný přesah, žádný druhý plán krom profláklého klišé „tajemných“ příběhů.

Dlouhý sprint je nadprůměrná povídka, téměř až do konce. Ten je naprosto zkažený. Čtenář se celou dobu těší jak to hrdina na konci vyřeší, už jsem se tetelil blahem nad budoucími popisy útěků městem, boji s vrahy a mágy, ale místo toho je tohle všechno pečlivě budované po celou dobu povídky zahozeno a vše se tak jaksi samo vyřeší na cca 2 stránkách textu. Vypadá to jako dobře rozjetý román v polovině useknutý z důvodu časové tísně, nebo nedostatku invence, či znechucení autora. Druhá povídka volně navazuje na dlouhý sprint. Je ovšem dost krátká a chybí jí výrazná pozitivní postava, kterou by si čtenář oblíbil. Ona tam sice je, ale chtělo by to více stran a děje. Takhle to působí spíš jako zkrácený výcuc ze dvou/tří kapitol knihy, než jako povídka.

Nudné, příběh klasicky conanovský a není tam nic navíc. Je to jako slohová práce – všechny postavy jsou nadměrně stylizované, chybí jakékoliv city a napětí. Začínající čtenáři možná budou spokojení, ale pokročilejší čtenáře zvyklé na novodobou českou fantasy vlnu, tahle kniha nepotěší. Je tak o dvě úrovně níže.

Po Alistairu Renniem další netradiční pohled na žánr fantasy v Pevnosti. Alegorický příběh o fungování současného vyspělého světa, jehož hlavní síla je právě v samotném ztvárnění alegorie. Nečekejte na všechno vysvětlení.

Povídka má možná zajímavý nápad, jde však jen o teoretický popis jedné planety, protkaný rádoby vtipnými prvky, které mně zábavné nepřišly. Pokud tedy má někdo rád nedějovou prózu, určitě bude hodnotit jinak, já si ale osobně myslím, že podobný popis by bez problémů napsala řada českých tuzemských spisovatelů. Narozdíl od Housera oni k tomu přidají ještě něco navíc. Ačkoliv tedy oceňuji autorovu snahu o precizní „vědecké“ podání života na planetě Deniban, rozhodně mě tato povídka nepřesvědčila, abych si knihu Sběratel měst koupil.

Druhý díl trilogie mě trošku zklamal. Zatímco první díl byl v podstatě uzavřeným příběhem a mohl by stát klidně i sám o sobě, v druhém díle již taková ucelenost není. Autorka poodhálí pár vysvělujících informací k událostem v prvním díle, otevře nové otázky a úkoly hrdinů pro další pokračování a to je vlastně všechno, co se do knihy vešlo.

První díl trilogie Kočičích noci mě zaujal. Příběh se odehrává ve světě plném atraktivních kulis. Ke čtení mne neustále poposrkávala chuť poznat, jaká další zákoutí skýtá Blančin svět i jak vlastně dopadnou osudy herecké společnosti, kolem níž se děj zejména odehrává. Atmosféra knihy je skvěle dotvářena ilustracemi a obálkou od Jany Šouflové.