LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

dvěma slovy: děs a hrůza. po obsahové stránce jde o pokus o mysteriózní napínák, odehrávající se v době porážky napoleona III. prusy. prakticky jde však o dýchavičný, zmatený příběh, zaplevelený každým myslitelným klišé bubákoidních kousků, ve kterém na vás bafají gumové příšerky v kouři ze suchého ledu. příběh není eklhaft množstvím slizu, chlípných monster a tajemstvím opuštěných vart, ale zpracováním. a to mne dovádí k jazykové stránce. od autorky a editorky tohoto sborníku bych čekal víc. mnohem víc. třeba alespoň schopnost používat přechodníky (když už mocí mermo používám) správně. jen pro silné nátury.

Barkerově tvorbě nové tisíciletí moc nesvědčí. Autor věnoval hodně času Abaratu a jako s odychovkou přispěchal s Panem B. Kniha v zásadě obsahuje celkem pěné nápady, občas je i celkem záživná, ale když se nad ní člověk zamyslí, udělá dva kroky zpět a podívá se s odstupem, zjistí že je to vzhledem Barekrovu ostatnímu dílu špatná práce. Nedoporučuji.

Strhující román, kde musím chtě něchtě ubrat body za těžkopádný a předvídatelný konec. Drtivá většina knížky se ale čte jedním dechem a horroru se blížící atmosféra, kterou autor celý příbeh opentlil patří k nejhutějším z jeho děl vůbec.

Kniha je poslední ze slavné trojice a podobně jako mysteriózní thrillery Kongo a Koule i Jurský Park velmi citlivě a zdařile balancuje na hranici fantastického žánru. Autor se tu zabývá hypotetickou, avšak zdánlivě reálnou možností klonování dinosaurů. Na rozdíl od slavného filmového následníka se pouští do úvah přece jen hlouběji. Konfrontuje čtenáře s aspekty rizika genetického inženýrství, klade na toto téma nepříjemné otázky a filosofuje nad nimi v plném kontextu životního prostředí. I po dramatické stránce je kniha podstatně bohatší než film, který vedle své šablony působí jako chudý příbuzný. Jurský Park je kniha velmi americká, v některých ohledech mírně prvoplánová. Je však také velmi čtivá, perfektně řemeslně zvládnutá a za více než dvě dekády od svého vzniku stále stejně aktuální. Dost možná po právu nejslavnější Crichtonovo dílo.

Řečeno na rovinu – zklamání. Na základě recenzí jsem čekal skvělou knihu, ale dočítal jsem se zaťatými zuby „z povinnosti.“ Hlavním problémem je ohromná roztříštěnost, kdy jsou úryvky ze života hlavní hrdinky i dalších postav a jejich minulosti rozkouskované do množství většinou velmi krátkých kapitolek, zpřeházených v podstatě nahodile. Zorientovat se v tom trvá příliš dlouho, což chvíli zdárně maskuje fakt, že „pod tím“ kniha nepřináší vlastně nic nového, nenašel jsem jedinou myšlenku, kterou bych pokládal za originální nebo aspoň originálně pojatou. Další mínus je pro mě styl kterým Bearová píše, soustředění se na psychologii je fajn, jenže tady jde na úkor příběhu, některé klíčové události (např. smrt Nell nebo uvěznění Elspet Dunsanyové) jsou nepochopitelně odbyty pár větami, navíc hrdinové často jednají podivně „zkratkovitě“ jen aby se dostali tam, kde je autorka chce mít. Některá vysvětlení možná ještě přijdou v dalších dílech, ale to je pozdě, protože jejich absence vadí už zde.

Dohromady je výsledkem psychologický guláš, na kterém jako omastek plave nuda, naštěstí, v druhé polovině se kniha výrazně zlepšuje. Většina hlavních kousků skládanky zapadne na místo a děj se rozjíždí, jako by si Bearová konečně uvědomila, že by se už mělo začít taky něco ORPAVDU dít. Pár logických šmouh by se našlo, ale zejména ve druhé třetině se kniha čte výrazně lépe. Poslední stránky jsou bohužel opět slabota, nevysvětlitelné „vypaření se“ jedné z hlavních postav, na kterou se autorka prostě vykašlala, plus zbytečná erotická scéna, která musí rozesmát každého, kdo něco četl o výzkumu NASA ohledně sexu ve stavu beztíže. :-)

Podle recenzí bych řekl, že „Zakalená“ byla hodně přeceněna. Není TAK zlá, jak jsem po první půli myslel, ale stejně je mnohem lepších knih a další díly číst nebudu, prostě nevěřím, že by mě něčím překvapily.

obsah povídky dosti těsně hraničí s pornografií. autor mě příliš nedokázal přesvědčit, že popisované sexuální scény mají v příběhu i jiný smysl, než dát průchod hormonální bouři autorově. pointa je průhledná jak křišťál a navíc tuctová (kontrolní otázka: co vás napadne, padne-li vaše oko na jméno hlavního hrdiny: LeRak?). autorovým plus je umně skrývaný řemeslný talent psát. pod nánosem klišé je vidět, že ovládá jazyk i stylistiku, sem tam záblesk literární fantazie, ale celek, ať už záměrně nebo náhodou, budí dojem fantastiky devatenáctého století psané nějakým tím alfrédem trondheim-hulínským pro sešitové vydání. buď je třeba se lépe stylizovat do role šestákového autora (chyběl tomu nadhled) nebo napsat něco kloudného.

dosti nudná a neinvenční akčňárna s hrábětem drákulou. bylo by nula bodov, kdyby pointa nebyla tak strašidelně děsivá, že jsem u ní vyprskl smíchy a málem knihu utopil (ve vaně, neb jsem se čta koupal).

Skvělý začátek vlkodlačí série. Odvážná hrdinka, zajímavé vedlejší postavy, jedna bývalá láska a pomalu se rodící nová, konflikty mezi alfa vlkodlaky, mocichtiví upíři a záhadný gremlin. Prostě skvělý koktejl.

řekl bych skoro „klasické číslo magazínu“. většina povídek byla zajímavá a dobře napsaná, nudil jsem se jen u dvou. maličko upadá publicistická část, kromě f. novotného to nebylo nic zvlášť zaznamenání hodného.

zajímavý příběh z bradburyovského marsu. námět je trošku tuctový, ale zpracování dost dobré. příběh je i při vší své šílenosti uvěřitelný.

povídka jako anekdota o zvrhlosti toho, co my považujeme za normální, celkem ujde. jenže nic nad to se čtenáři, žel, nedostane.

tenhle typ new space opery mám nejraději. je tam nejenom objevování, je tu i slušná psychologie postav a jejich motivací a nechybí (tady maličko zvrhlá) pointa. jo!

po formální stránce není co vytknout, ale filozofické pozadí námětu mě neoslovilo ani trochu. nemám problémy s tím, že bych musel nutně souhlasit s tím, co autor předkládá, ale především mi chybí vnitřní logika, funkčnost v příběhu. zkrátka autorovi její fabulaci nevěřím.

Naprosto se ztotožňuji s názory, že i v rámci tvorby Miroslava Žambocha jde o nadprůměrnou povídku. Ačkoliv jsem nečetl všechny jeho práce, tahle zatím rozhodně měla nejblíže k dokonalosti. Je plná hmatatelného autorského nadšení i skvělých nápadů a pokud budete mít možnost si ji přečíst, určitě neváhejte. Možná jedna z nejlepších česky psaných povídek v rámci žánru vůbec. Odpustíte jí i to, že hlavnímu hrdinovi chybí i jakýkoliv výraznější protivník nebo další hybatel děje. Otázka je, jestli se někdy dočkáme i Žambochových hrdinů, které by tak krutě neválcoval osud…

Sbírka o dvou povídkách, tak by se v krátkosti dal popsat tento výlet do fantazie českého spisovatele Miroslava Žambocha. V první povídce Dlouhý sprint, kterou autor poprvé zveřejnil roku 2000, sledujeme boj o přežití Tekuarda, mladšího bratra zesnulého vegašského prince. Ten se nyní má stát vládnoucím Čarodějem, jenže sám k magii nikterak netíhne. Navíc podle starodávného zákona jej v den korunovace může kterýkoliv čaroděj v sále zabít a sám se stát novým panovníkem. Teka rozhodně nečekají klidné dny, zvláště když se jej někdo pokouší odstranit ještě před korunovací. Dlouhý sprint je výjimečná povídka plná nápadů a hmatatelného autorského nadšení. Rozhodně nejlepší autorova práce, kterou jsem měl možnost číst. Ozvěna je pak kratičkou sotva třicetistránkovou povídkou poprvé zveřejněnou v roce 2002, která volně navazuje na události Dlouhého sprintu. Malá vesnička v ní musí čelit nenadálému náporu magické síly, která je po ničivé válce čarodějů neovladatelná. Ačkoliv Ozvěna není vyloženě špatná, chybí jí složitější zápletka i atraktivnost Dlouhého sprintu a po skvělém předchozím příběhu se jeví pouze jako lehce průměrná. Zbývající část knihy tvoří informace o Miroslavu Žambochovi a jeho tvorbě, z nichž nejzajímavější a nejužitečnější je dozajista autorova bibliografie.

Jedná se o absurdní hříčku o lidech a jejich oblečení. Nejprve jsem si myslel, že se jedná opět o nějaký historický text, který připomínal snové vize páně Broučka a podobně a proto jsem byl překvapen, že se jedná o současný text. Možná dobrý napad, ale přiznám se, že vůbec nechápu, co chtěl autor čtenářům sdělit a říci.

Dlouho jsem v povídce tápal, než se mi události spojily. Přes určitou zmatenost má nakonec povídka svou logiku, ale nějak nepřesvědčí. Horor, který je nakonec takový nějaký až moc „normální“ a bez tajemství.

Knihu jsem si parádně užil, výhrad mohu mít jen minimum. Určitě nejde o klasickou sci-fi, téma země sežehlé jakýmsi výbuchem slouží jen k tomu, aby autor rozvíjel téma organizace společnosti, která začíná odznova. Motivem je myšlenka, že všechno lze, stojí-li v čele rozumná, rázná a nezištná osobnost. Naopak tam, kde se moci ujme hrabivý egocentrik jde vše od desíti k pěti. Co bych knize (s úsměvem) vytkl je příliš francouzské prostředí (Francouze nemusím) a, jak už zaznělo v přechozím komentáři, příliš bezchybný hrdina, ale o to asi šlo – nalít optimismu do žil lidem vyděšeným z až příliš reálné hrozby atomové války.

Povídka sice není vyloženě špatná, chybí jí ale lepší zázemí a složitější zápletka. V rámci osvětlení celého vegašského cyklu funguje, takže fanouška Miroslava Žambocha určitě neurazí, samostatně ale jen lehký nadprůměr.

základní námět není originální ani trochu, ale zpracování je skvělé. zdánlivě nesmyslný začátek se přerozuje v geniální vyvrcholení. nápad k nezaplacení. výborně navozuje atmosféru a má údernost kladiva.

dobrá povídka. od skvělé ji dělí maximální snesitelné množství infantility. příběh postrádá gradované emoční vypětí ostatních příběhů se sauříky, trochu cukernatí, ale pořád je tam přesah, myšlenka, která stojí za sdělení. žel, příběh také ústí příliš do ztracena.

Príjemná poviedková zbierka mapujúca Lotin život od udalostí pred jej narodením, až po Psí zimu. Až na dve poviedky, kde vystupuje Torge alebo Volmar, je hlavnou postavou Lota. Ako som postupoval v ústrety koncu knihy, všímal som si ako je postupne tvrdšia a zatrpknutejšia. Alraune mi ukázala, že jej nerobí problém napísať príbeh s hlavným hrdinom chlapom. Pri čítaní som si všimol, že sa mi viac páčili dlhšie poviedky; tie kratšie mi niekedy pripadali až príliš skratkovité a rýchle. Ak to zhrniem, je to výborná oddychová zbierka, v ktorej sa mi najviac páčili prvé dva a posledné dva príbehy. Rozhodne odporúčam.

Veľmi dobré zakončenie zbierky mapujúcej Lotin život je opäť netradične v réžii chlapa – tentoraz Torgea. Po Volmarovi mi však hlavne zo začiatku pripadal trochu neuveriteľne – bol až príliš ľahkovážny. Neskôr sa ale trochu ukľudnil a ja som sa začítal. Alraune mi opäť ukázala, že je silnejšia v dlhších príbehoch a aj keď ku koncu poviedka trochu strácala dych, hodnotím ju nadpriemerne.

Trvalo to dlhšie, ale dočkal som sa :) Toto je poviedka, ktorá mi naozaj chutila. Dlhšia, akčná, možno nie príliš originálna (motív týchto oblúd je mi odniekiaľ známy), ale pútavá, s vhodným koncom a štipkou citu navrch. Jedna zo štyroch najlepších v zbierke.

Asi nejslabší díl ze série Magie, svou kvalitou však o tak o dost převyšuje některé brakovité gamebooky z poslední doby. Celkově je kvalita série hodně vysoká.

Celá série Magie patří mezi nejlepší gamebooky u nás a rozhodně vřele doporučuji!

První díl mi přišel až moc přímočarý a jednoduchý. Buď jsem zde vnímal jinak nebo se autor vypsal a k nám se dostává opravdu okouzlující klasický fantasy příběh. Hlavní zápletka je hledání Mitrilové síně a za ní se stejně jako uvnitř knihy plíží vedlejší zápletka obshaující nájemného vraha, který nezná slitování a hodlá si vzít půlčíka Regise za každou cenu. Zde je vidět že autor si vše již připravil na další díl. Právě postavy vraha Entreriho a temného elfa Drizzta jsou úchvytným protikladem. Temný elf jakožto zástupce nejhrůzostrašnější rasy v zemi, jenž se však rozhodl konat dobro a člověk, který by mohl své umění využít ve prospěch společného blaha, který bohužel nezná hranice a svědomí. Tyto protiklady dávají knize pasáže uvažující nad tím co je dobré a co špatné. Zvlášť Drizztovy poznámky v deníku jsou někdy na tento typ fantasy literatury až skoro filozofické. Knihu hodnotím jednoznačně kladně. Jsem zvědavý jak Planina ledového větru nakonec dopadne.

Po prvním otevření jsem to otipla jako tuctovou nic-moc knížku. A vlastně ani teď nevím, jestli mi stála za víc jak týdenní přelouskávání… V první řadě bych pochválila pěknou obálku a absenci koncovky -ová u příjmení autorky. Líbil se mi svět s duchy, osoba Mystika, vedlejší hrdinové (i když by mohli být trochu míň černobílí)… Autorce samotné bych vytkla snad jen snadnou odhadnutelnost děje, nijak rychlý rozjezd a málo mrtvých na straně “dobra”. ;) A teď k tomu, co je, nebo by mohlo být, způsobeno prací překladatele, popřípadě chybami tisku. Pochválila bych nářečí v hospodě a přepis jména Mikhail na lépe vypadající Michail. Na jisté stránce mě praštilo do očí příšerné “slovo” nenenávidí, jinde jsem narazila na “pivo jako ochranu proti chladu v ruce” a “v hnědé oděné cizince” bych také žádné problémy nedělala. Dále by mě zajímalo, zda je česká slovní zásoba tak chudá, abych dva řádky po zmínění Děvky- aspektu Bohyně- musela nají to samé slovo, tentokrát jako nadávku. (Znám minimálně sedm, stejně šťavnatých synonym…) ;D 70% a to zavírám všechny oči, co mám, protože je to první díl série.

Taká tradičná poviedka o tom, ako zaklínačka prišla k zálohe za úlohu, ktorú má splniť… číta sa to dobre, len nechcite viac (po niektorých predošlých kúskoch je toto slabšie). Nebyť Uriáša, poviedka by ma veľmi nezaujala (vcelku mi vadí, že neviem ako to je s Uriášovou minulosťou). A keďže je Uriáš Lotin životný milenec, čakal som, že ich vzťah vznikne trochu zložitejšie, s obtiažami. Zdalo sa mi to trochu prirýchle ;)

Poriadne temná poviedka, v ktorej Lota spraví všeličo v túžbe po pomste. Toto je asi príbeh, vďaka ktorému je Lota taká, aká je (ani sa nečudujem). Vďaka koncu som si o ďalší kúsok viac obľúbil Ingolfa. Nevadilo by, ak by sa trochu odkryla jeho minulosť.

Jeden z mála případu, kdy jsem po shlédnutí filmu musel mít stůj co stůj knižní předlohu. Film byl víc než dobrý, čekal jsem, že román bude ještě lepší. Ve filmu byly 2–3 momenty, které mi připadaly nelogické, případně jsem si je musel sám trošku násilně vysvětlovat (ospravedlňovat). Chtěl jsem zjistit, jestli jsou i v knize. Očekáváni bylo naplněno, román je skvělý. Momenty, u kterých jsem si nebyl jistý jejich logičností, vysvětleny dostatečně na to, aby byla skepse zahnána do kouta. Samotný román je jako vír. Vtáhne vás a pohlcuje s čím dál větší rychlostí. Suskindovi se povedlo zachytit velmi přesvědčivě dobové reálie (děkoval jsem prozřetelnosti, že jsem se narodil v době, ve které jsem se narodil). Dokonale popsal vnitřní život a motivace jednotlivých postav, přičemž vedlejší postavy jsou mnohem zajímavější, než postava hlavní. Paradoxně je to dáno tím, že na rozdíl od „hrdiny“ románu jsou to obyčejní lidé. Napsal dílo, které je extrémně čtivé (poutavý je i popis výroby parfému), poměrně krátké a přitom nabídne spoustu látky na přemýšlení o tom, co jsme mi lidé vlastně zač. Jsem rád, že jsem nejdříve viděl film a teprve pak četl knihu. Být to opačně, byl bych filmem (přes jeho kvality) trochu zklamán, protože v něm až moc věcí vyznívá zcela jinak (pro běžného diváka stravitelněji). Takhle jsem si užil obé.

hodně zvláštní a zajímavá povídka. byla jako rozbalování dárku, který se nachází v mnoha různých obalech a postupem čtení se strhávají další a další, až na sám závěr… ukrytý dárek, ale i maličké zklamání v podobě ukvapenosti pointy (alespoň dle mého mínění). hodně zajímavé.

No jo prostě Němec. Nechtěl bych ho nějak ovlivnovat z vykrádání jiných autorů, ale psát takovéto provařené téma je až hanba. Viděli jsme to v knížkách, filmech, seriálech a komiksech. K čertu viděl jsem to napsané i na veřejných záchodcích. – DEJTE POZOR PROTOŽE FANTASY SVĚT OPRAVDU EXISTUJE!!!! (a vidí ho jenom malé děti s rakovinou mozku.....)

Myslím, že už to jsem někde psal tak pardon za opakování, ale – Miluju divné věci. A tahle povídka je tak divná, že nejde ji nemilovat (hlavně s mojí diagnózou). No řeknete sami – příběh, který se odehrává v polorozpadlém mrakodrapu, kde stěží „funguje“ nějaká společnost se sklady s naději, láskou a zoufalstvím je jako vystřižen z Lema. A scéna, kdy přijde Přidělovač, omluví se za zpoždění, že ho na schodech zdrželi Černí mumlové a významně si poklepe na meč(!!) mi prostě ukradla srdce :-)

Musím smeknout. Mě zatím neznámý autor pochopil princip povídky a soustředil se v této povídce jenom na jednu věc. A to na svět. A tento svět upíru popsal tak perfektně a s tak velkou fantazií, že mi doopravdy nezbývá nic jiného, než smeknout :-)

Kája Mařík nám tady předvádí hodně zajímavý svět, ve kterém někteří duchové neodcházejí, sprituální síla je opravdová a křesťanství téměř vymizelo. A do tohoto skvělého světa zasazuje ještě lepší oldschoolovou detektivku (A jak se říká – There's no school like an old school). To by samo o sobě bylo na 5*, jenomže celý dojem kazí hromada logických chyb a hodně podezřelý závěr. Autor hold nějak zapoměl trousit pravé a falešné stopy na viníka a všechno to na vás vybalí až v závěru.

Jedna moje spolužačka mi prozradila, co že se to Belle v tomhle díle stane, mě spadla čelist a bolestivě sebou třískla o zem. „Ale to je přece zápletka jak z červený knihovny!“chtěla jsem namítnout, než mi došlo, že právě o něčem takovém se vlastně bavíme… To bylo jen tak na úvod. Jediné, co mě u tohoto dílu drželo byla ona pověstná čtivost a touha přesvědčit se o tom, že to všichni mí oblíbenci (kupodivu) přežijí. Hvězdička za čtivost a sloh, které nemohou vybojovat víc, jde-li skutečně o závěrečný díl série. A druhou přidá mé sentimentálnější já za vskutku ojedinělé nevyvraždění mých oblíbených postav.

Tak tohle už se mi moc nelíbilo. Bylo to takový „Jak dostat upíra do postele/zakom­plexovanou holčinu pod pantofel.“ + obohacení o milostný trojúhelník. Nějak mě to nezaujalo. Co zůstává je čtivost a slušný sloh. Jo, a dávám bod za „poodhalení“ Jasperovy minulosti (jedna z oblíbených postav :D).

Bezpochyby vrchol celé série. Na víc jak polovinu knížky jsou povzdechy zamilované vyměněny za depkoidní. :D V popisu rozedraného -náctiletého srdce se Meyer určitě vyzná. Náznaky zápletky by tu byly, čtivost zůstává. Sloh velmi dobrý- pokud se v něm nebudete pitvat jako já, a budete ignorovat občasné opakování slov. Nedávám vyšší hodnocení, kvůli převážné absenci oblíbených postav a nechutně romanťyckému konci. (Ano, nemám ráda happyendy.)

No tak, kde začít? Do téhle knížky jsem se dala, očekávajíc jen to nejslaďáčtější. A v tomto ohledu ani moc „zklamaná“ nejsem. Jediná věc, kterou jsem si na sto procent jistá je totiž to, že hlavní hrdina (rozuměj-cíl hlavní hrdinky) má topazové/onyxové oči (záleží na momentálním apetitu), bronzové vlasy a je dozajista děsně S€XY… xD A teď vážně: Co doopravdy oceňuji je Meyerové pojetí upírů, tedy to, že se vybodla na špičáky, svěcenou vodu a kříže a použila představu jiné kultury, než je ta naše. Našla jsem si své oblíbené postavy, knížku doslova zhltla, ale to bych nepřičítala nějakému závratnému spádu, spíš nehorázné čtivosti… Koneckonců pořádnou zápletku jsem také nepostřehla… Tak nevím. Patřím sice do cílové skupiny, ale víc jak polovinu hvězdiček dávám za sloh. „Příběh“ příliš nezaujal…