LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Na rozdíl od druhého dílu Erikson učinil krok zpět, ubral na mystické ponurosti a přidal, kde bych to já osobně nečekal – na humoru. Některé dialogy nebo situace kolem (vůbec velice povedené) partičky Paní Závisti, Paličů mostů nebo náčelníkovy dcery Hetan, která moc ráda jezdí (ovšem ne na koních) jsou skutečně „smrtící“ a poskytují vítanou protiváhu dění okolo Pannionského dominia, proti němuž bylo – jak už někdo zmínil – řádění Smršti ve druhém dílu jen přesnídávka před obědem. Díky návaznosti na Měsíční zahrady se to celé čte mnohem snáze, je to jako vklouznout znovu do dobře prošlapaných bot, a i když přibude dost nových postav, při pozorném čtení jaké Erikson vyžaduje standardně se dá orientovat bez potíží. Přitom navzdory mírně humornějšímu tónu, závěr lze za veselý označit jen stěží.

Tento díl lze v mnoha směrech označit za „vysvětlující,“ pochopíme mnoho o minulosti i motivacích postav, stejně jako o tom, jak obrovská hra se ve skutečnosti hraje. Poznáme hlavního záporáka, poodhalíme tajemství chodeb i totožnost několika starší bohů a jedné staré rasy. Propojenost všeho se vším je přitom neskutečná a hloubka Eriksonova světa úžasné – hodně narážek směřuje podle všeho i k budoucím dílům a epilog je pak elegantně propojen s Domem mrtvých. Vlastně mě nenapadá nic, co bych mohl vytknout a hodnocení tomu odpovídá.

Bohužel, na rozdíl od většiny přítomných jsem z tohoto pokračování rozčarovaný, až zklamaný. Chyby, které mi vadily na prvním dílu nezmizely, naopak se prohloubily a místy se k nim přidaly nové. Abercrombie umí navodit kouzelné situace, být vtipný, citlivý i krutý, co ale bohužel (dosud) neumí, je příběhově zvládnout složitou ságu o třech liniích. Z jeho snahy je místy hlavně příliš cítit urputná snaha, nacpat všechny postavy a dění do předem připravené osnovy, stůj co stůj. Nepůsobilo to na mě věrohodně, ale upachtěně, navíc rozvržení je podivné (např. nejlepší postava Glokty dostává nejméně místa a zápletku, která je pro celkový příběh víceméně bezvýznamná, jeho linie se „pohne“ až v samém závěru) a vývoj postav příliš předvídatelný nebo žádný – přesvědčil mě snad jen West. Navíc místy vše ještě víc kazí logické chyby (asi největší zmíněna v diskuzi – skutečně jediný důvod, proč se parta Psího čumáku nedozvěděla od Westa o Logenovi je, aby mohl autor ve třetí dílu napsat patřičně dojemné setkání, viz. námitka o osnovách) nebo poněkud podivná strategie některých akcí.

Kromě toho mě už pomalu začíná otravovat i přespřílišný, místy vyloženě násilný negativismus, kdy prakticky všechno do čeho se postavy pustí skončí z nějakého důvodu špatně. Kdyby to bylo proloženo alespoň OBČASNÝMI úspěchy, byl by výsledek skvělý, tohle se ale rychle přejí a dost pohřbí napětí v knize. Ke konci už mi Abercrombie připomínal fanynku Gothic stylu, co na sebe naplácá černý mejkap, černou rtěnku a černé šaty, aby všichni viděli, jak je hrozně v depresi, ale přitom je leda otravná. I v psaní někdy platí, všeho s mírou.

Sečteno podtrženo – stále dobré čtení, ale už rozhodně ne výjimečné. Na druhou stranu, prostřední části trilogií jsou často slabší a věřím, že autor má na víc. Třetí díl si tedy určitě přečtu a případné jeho další knihy zvážím.

Chmurnou vizi světa nám G.R.R. Martin předkládá v této povídce, stačí se podívat na všeříkající obálku Marka Hlavatého k antologii „Písně mrtvých“. Hlavní hrdina Trager je poháněč mrtvol. Mrtváci jsou levná pracovní síla, je jich dostatek – vždy se najdou nějaké kriminální živly či jiní ubožáci, které lze zabít a chemicky upravit. Ovšem k uvedení mrtvých „do provozu“ je potřebná vůle poháněče, ti zdatnější jsou schopni řídit celé pracovní čety – např. na různých planetách pomocí autohutí srovnávat se zemí hory, mýtit lesy nebo třeba bojovat v aréně. Tato budoucnost působí velmi špinavým, odlidštěným, neosobním dojmem. Deprimující realita, pro Tragera ještě horší tím, že je nesmělý a osamělý, touží po lásce. A tady nastává kámen úrazu: dokud bylo popisováno prostředí a tísnivě chladná atmosféra, byla jsem fascinována, postupně však autor věnuje stále více prostoru Tragerovým vztahům a to už mě bohužel tolik nebavilo. Martin rozhodně musel tuto povídku napsat po nějakém zvlášť bolestivém rozchodu, něco tak strašlivě bezútěšného nemohlo vylézt ze šťastného člověka. 74%

Elenino chování se v tomto díle výrazně mění, už není tou obletovanou sebestřednou královnou školy. Ale pořád je to jen takový mezistupeň k třetímu dílu. Ono je to spíš trilogie než série, tj. první ani druhý díl nejsou ukončeny.

Nic extra originálního, trochu to připomíná Buffy, trochu Stmívání. Pozvolný rozjezd do série, jejíž další díly jsou akčnější a temnější.

Výborné pokračovanie výbornej úvodnej knihy výbornej série s výbornými postavami. Ech. Tých slov na vé je ale dosť, ale je to pravda. Abercrombie si ma naozaj získal svojimi postavami a ich vývojom (Jezalov ma potešil, Westov zas zamrazil), príbehom, ktorý je síce známou cestou za mocným artefaktom ale vďaka príbehu odhaľovaného po kúskoch (s dávnou a prepletenou minulosťou) a veľkej dávke irónie si to ani nevšimnete. Kniha sa mi čítala rovnako dobre ako predošlá, možno o chĺpok lepšie. Trochu mi vadilo, že Ardee bola odsunutá nabok a aj fakt, že Logenova skupina sa ešte stále nedozvedela, že Logen je nažive – West sa stretol s oboma stranami a doteraz im to nepovedal (čo sa čudujem). Najobľúbenejšie postavy tejto knihy boli Jezal a West. Som naozaj zvedavý, kto všetko prežije záver a hlavne návrat, kedy sa tieto skupinky (snáď) spoja. Tak mi napadlo, že tou pridanou hodnotou, ktorú spomína Sered by mohol byť spomínaný vývoj. Už dlhšie som sa tak nevžil do osudov postáv. Rozhodne doporučujem a teším sa na tretí diel.

Takže za 1)není to akční. Milovníci akce budou zklamáni. Za 2)příběh je celkem jednoduchý – nic složitého nečekejte. I milovníci dějových zvratů tedy budou zklamáni. Za 3)je to tradičně dobře a chytlavě napsané, takže prokousávat se knihou snad nebude nikdo. Za 4)hlavní hrdinka je fakt zlá, takže milovníci romantických klasických fantasy budou mít asi dost problémy s jejímy činy. Takže i romantici by mohli být zklamáni, nebýt závěru knihy, kdy zaútočí mateřské pudy, takže nakonec není tak úplně zlá, jak se zdá. Ten závěr si spíše vychutnají dámy, pánové se spíše budou nudit při popisování všech těch citů, ale naštěstí to autorka nijak nepřehání.

Většina to tu srovnává s Nikdykde, ale mne se nelíbilo ani Nikdykde. A tohle mi přišlo jako taková divná pochmurná detektivka z prostředí, kde je vše možné, kde vlastně neexistují žádná pravidla a tedy nevíte, co čekat dál. Byla jsem ráda, že jsem to dočetla a neodložila v půlce, právě jako Nikdykde.

Zprvu mi ta myšlenka plnících se snů a odpočítávání přišla originální a zábavná, ale pak se to začlo táhnout a tak nějak opakovat.

Na mě to byla moc velká parodie, abych se u toho dokázala bavit. To zní jako protimluv, ale já parodie prostě nemusím, zvlášť v tomhle žánru.

Nejvíc mě zaujaly povídky Noční lovy a Otec rodiny. Noční lovy svým prostředím zaklínačské školy v době Lotina dětství, kdy Lota svým mistrům přerůstá přes hlavu. Otec rodiny je zábavná povídka o Torgem a jeho vyrovnávání se s otcovskou rolí.

shodou okolností jsem tuhle povídku nedávno znovu četl. geniální nápad základního námětu, úžasný úvod a střední hra s mírně urychleným závěrem. nicméně, je to bomba, skvělý pohled na českou povahu v úchylné době, vtipné a trefné!

Zpočátku jsem měla strach, jestli dokážu prožít příběh s hrdinkou jako je Alke. Ale ona vás po pár stránkách chytne a nepustí až do konce. Druhá polovina o cestování se synem se mi líbila ještě víc. Tahle kniha se mi z paměti jen tak nevymaže.

Velmi zvlastni a uchylna povidka, takovyhle mam od Mirka nejradsi, skoda, ze uz jich tolik nepise :)

pro me nejlepsi vec, co Mirek napsal zatim :)

V mých očích nejslabší gemmellovka vůbec. Přiznám se, že od Gemmella mám raději lineárnější příběhy, jak do děje začne zatahovat své oblíbené návraty časem a ovlivňování dějů tam i zpět, případně kámen sipstrassi, nějak to pro mě ztrácí půvab. Příběh Světlonoše je navíc ještě obehranější než mnohé jiné – úspěšně recyklovaný gemmellovský hrdina: bezcitný darebák/naděje lidstva, už po čase unavuje a šablona přestává být zábavnou. Jak mám Gemmella ráda navzdory (či snad právě kvůli) jednoduchosti jeho příběhů, musím uznat, že i mistr se občas utnul a jednoduchost nahradila prvoplánovitá primitivnost s minimem šarmu.

Jaryk Maisl je skutečně prototypem: nechce, nechce, odmítá a bum ho – je z něj zachránce a hrdina! Nic tím neprozrazuji, protože náš cyklický příběh začíná vzpomínkami starce :) Sem tam nějaká ta čarodějka či čaroděj, hejno upírů a smutná love story, obrácení zločinců v zářné příklady pro mládež a zlý král, proti kterému je potřeba se stmelit. Nepřipomíná vám to něco? Ach jo..

Gemmell nicméně obvykle vystačil i s tak chatrným materiálem, aby utkal poutavý a napínavý příběh, tentokrát se mu ale bohužel nezadařilo. Nesnažím se však jeho fanoušky od četby odradit, sama jsem od něj přečetla vše, co u nás vyšlo; snad jen varovat před přílišným očekáváním. Tuhle knihu si neodkládejte stranou a netěšte se, že vás okouzlí. Pak máte šanci, že vás alespoň pobaví aluze na Robina Hooda kombinovaná s hrabětem Drákulou :)

Rozjezd dobrý, našlo se i dost vtipných narážek na politiku, korporace, společnost apod. Ovšem pak se autor soustředil na politiku samotnou a ze slušného začátku se stala slušná politická nuda. Je tu několik dobrých nápadů, ale jsou vždy brzy zazděny politikou. Takže celkově průměr, nic extra nečekejte.

velmi zvláštní příběh. jeho hlavní kouzlo spočívá v tom, že se na něj se lze dívat z tolika různých směrů, že i přes krátký rozsah je skoro nevyčerpatelný. dostáváme do fantaskního světa, jehož základní substancí je melounový cukr. už jen to, k čemu slouží a jak se získává by vydalo na studii ;) a pak jsou tu tygři, jáMOR, lucerny, hrobky, zapomenuté podniky. a lidé.

Ako som si už u Antonína zvykol, dominujú humorné dialógy a tentokrát je aj námet neobvyklý a nápaditý. Škoda len toho postupného prechodu od humoru k moralizovaniu, čím záver vyznel trochu rozpačito.

Lidé se beze stopy ztrácejí z městských ulic – kdo (nebo co) za tím stojí? První polovina povídky mě navnadila na tísnivou, napínavou jízdu, druhá půlka se bohužel rozplizla v klišé s předvídatelným závěrem. Úvodní temná atmosféra vyšuměla poněkud do ztracena, přes neoriginální téma se s touhle povídkou dalo udělat víc. 65%

Další spisovatel přichází s drastickým řešením, jak léčit obezitu:-). Frustrující, morbidní povídka s ne úplně zvládnutým závěrem. 75%

Dneska jsem dočetl tuto výbornou knihu. Miéville stvořil úžasné prostředí dvou prolínajících se měst, které bere dech. Lidé z obou měst jsou naučeni to druhé město nevidět, protože jinak by to pro ně bylo porušení toho nejdůležitějšího zákona – spáchali by trans-g a přišli by si pro ně Trans-g.
K tomu se vztahující pojmy jako třeba „palokálně“ nebo popisy možných trans-g výborně dokreslují atmosféru.
Přiznám se, že zpočátku mě to zas tolik neuchvacovalo, ale v polovině knihy mě příběh (tedy spíš detektivní pátrání) zcela pohltilo a s ním jsem se i zcela ztotožnil s atmosférou Miévillova světa.
Paradoxně si myslím, že právě popisování prostředí obou měst, Trans-g a úvahy o třetího městě „mezi“ brzdí detektivní část. Ale bez toho by to prostě nešlo. Právě abych se s tímto srovnal, mi trvalo půlku knihy.

Jednání postav mi nepřišlo nijak nenormální. Tak nějak mi to sedělo k jejich úvahám, kdy často toho moc netušili a pocit, že bojujete proti nečemu neznámému nebo snad i dokonce nadpřirozenému, vám zas tolik logických možností nenabízí.
Naopak mě velmi oslovil způsob psaní dialogů postav mezi sebou – přišlo mi to pěkně realistické.
Méně reality už bylo v představě, že ta dvě města opravdu existují navzájem na jednom místě a lidé se navzájem vidí a mohli by spolu i interagovat, kdyby se nedokázali nevidět. Ovšem představa provozu na takovéto prolínající se ulici, kde projíždí houkající policejní auto, mi doteď trochu nahání hrůzu.
Za to a za dojem trochu pomalejšího rozjezdu strhávám půl hvězdy v hodnoceni.

Příjemná rodinná povídka o lásce rodičů ke svému dítěti Georgovi, které se narodí s křídly, a oni musí řešit, jestli mu je nechají chirurgicky odstranit nebo ne.

Povídka v bissonovském stylu. Na světě platí pravidlo, že lidé stejné barvy plati se spolu prakticky nemohou brát. Mladý černošský pár se snaží získat povolení k sňatku a díky tomuto pravidlu Bisson rozehrává plejádu humorných, absurdních, překvapivých i smutných situací při jednání páru s úředníky. Doporučuji.

přidám se se svým troškou do mlýna… sen ockerwee je první kniha grr martina, která mě těžce zklamala. náležitě sice vykreslil ospalou atmosféru jihu s dusnou přítomností upírů, ale nemohu si pomoci, dosti mě to nudilo. upíři byli příliš klasičtí, zápletka mě nedokázala zaujmout. knihu jsem napoprvé odložil a nedokázal dočíst. teprve napodruhé jsem to zvládl, abych pak autorovi, až ho budu pomlouvat, nekřivdil ;) velké plus patří richardovi za překlad.

Jedno z lepších děl ve svém malém subžánru politicko-logicko-sociologické sci-fi, na který byl Asimov expert. Kniha při menším rozsahu nenudí a mně četbu příjemně zpestřovala postava tyrantského bosse Aratapa, který by si zasloužil vlastní knihu. Vůbec si myslím že Asimovův postup – nastavíme očekávání tak, že se jedná o boj hodných proti zlým, abychom později ukázali že věci nejsou zcela černobílé – tu velmi dobře zafungoval. Jak už psal Yerry, posledních pár vět obrázek o knize trochu shodilo, ale třeba to měl být vtip.

Hodnotím krátce po dočtení. V rámci série zatím jednoznačně nejslabší díl. Jako by opravdu výborném velkolepém finále předchozí knihy autor najednou nevěděl, kudy s Noční stranou a Johnem Taylorem dál. John pátrá po zmizelé vnučce jednoho nesmrtelného a odporně bohatého podnikatele, který by se klidně mohl stát novým vládcem Noční strany. Celý děj pak v podstatě probíhá tak, že John na různých místech vyslýchá jednotlivé členy rodiny (jeho třetí oko mu totiž blokuje nějaká neznámá síla). Ale shoduji se s tím, co píše Caderly: samostatně by to byla povedená, rychle odsýpající kniha ze zajímavého prostředí a stále sympatickým hlavním hrdinou. Snad se to v dalším díle zlepší…

Mohu jedině na 100% souhlasit s komentářem Doubravky. Tato kniha se nemůže pyšnit originálním dějem, příběh nelze nazvat vyloženě strhujícím – plyne spíše pomalu jako řeka Fevre (s hravým překladem „Ockerwee“ jsem se nedokázala nějak vnitřně smířit, jakkoliv Richard Podaný odvedl obvyklou kvalitní práci a s překladem se pomazlil:-)). Největším kladem románu je ATMOSFÉRA… ne, nepřepnula se mi klábosnice na capslock, verzálky jsou záměrné;-). Po celou dobu čtení jsem zkrátka byla tam – plavila jsem se s kapitánem Marshem a jeho pasažéry na kolesovém parníku po řece, polykala oblaka páry, slyšela hučení kotlů, cítila vedro, vlhko, zápach močálů, doslova jsem se potila a oháněla po moskytech:-). A pak tady je strach… Tyhle létající bestie totiž nejsou zdaleka nejkrvežíznivějšími tvory v knize. Upíři jsou podstatně horší: žádní atraktivní, pobledlí adolescenti se sklonem zamilovat se do emo-puberťaček:-). Kdepak, upíři ve „Snu Ockerwee“ jsou zdrojem tísně a temnoty, noční bytosti přinášející hrůzu a smrt, nikoliv však automaticky zlé. Psychika postav je patřičně vypiplaná; navzdory zmiňované ošklivosti Abnera Marshe jsem si kapitána velmi oblíbila, ostatní hrdinové příběhu rovněž vyvolávají patřičně intenzivní emoce jako sympatie, lítost či nenávist. Krásnou jazykovou formu už jsem zmínila, co tedy dodat? Působivý román pro trpělivější čtenáře, kterým nevadí upadnout na pár dní do hluboké deprese:-). 84%

U tohohle jsem se někdy před rokem hodně nudil. Mohl to být docela zajímavý příběh, ale pro mě ho zabil hlavní hrdina, který mi připadal, jako by vypadl ze snů náctileté gótky.

Dan Simmons čtenářům v této sbírce předkládá pětici různorodých povídek, včetně hloubavých předmluv ke každé z nich. V úvodním „Lovu na Kelly Dahlovou“ se hlavní hrdina, učitel a alkoholik, co neunesl rodinnou tragédii, rozhoduje spáchat sebevraždu. Ale namísto očekávaného zapomnění musí v zajímavých podmínkách pozměněné reality bojovat o svůj život; přitom vzpomíná, bilancuje, poznává… 80%. „Sirotci ze Šroubovice“ vracejí čtenáře do cyklu „Kantos Hyperionu“, vysloužili si samostatný komentář a 91%. Následuje „Devátý z Av“, melancholická povídka, která mě zavalila emocemi, nicméně nemám pocit, že bych ji dostatečně pochopila (nebýt autorovy předmluvy, možná bych nepochopila vůbec:-)). Jednou se k tomu vrátím, zatím „pouhých“ 71%. „Na K2 s Kanakaredesem“ je poctou horolezeckému sportu, zdolávání vrcholů, obtížným cestám za sny, rovněž má samostatný komentář a 85%. „Konec gravitace“ byl vypracován jako scénář k zamýšlenému filmu. Společně se spisovatelem Normanem Rothem zamíříme do Ruska, nakoukneme pod pokličku ruského vesmírného programu, promluvíme si s lidmi, kteří se pohybují či pohybovali v oblasti dobývání kosmu, zapátráme po smyslu života. Prostředí, úvahy i veškeré informace působí velmi autentickým dojmem, skoro jako by Dan Simmons popisoval zažité události, byť v předmluvě o tom není zmínka (ne, v této předmluvě autor především kritizuje Evropu a kritiky:-)). Solidní povídka, film by to byl zřejmě komorní, útržkovitý, dost možná nudný;-). 75% Celkový dojem z této sbírky je výborný, spousta myšlenek ve skvěle čtivém podání, nic jiného jsem ani neočekávala:-). Silně nadprůměrných 85%.

Jedna z prvních fantasy sérií, co jsem četl, dávno tomu.:) Souhlasím s Janou: opravdu propracovaná fantasy série, příběh je rozdělený do mnoha dějových linií mezi kterými autor přeskakuje, většinou vždy v nejlepším… hlavní hrdina Simon je opravdu vrcholně nezajímavý a nesympatický, během čtení jsem se o něj vůbec neobával a neměl potřebu mu držet palce (narozdíl od některých zajímavějších vedlejších postav – princ Jošua). Ke konci – hlavně poslední dvě části Věže Zeleného anděla ztrácela série dech, ani konec nebyl kdovíjak extra.

Je to už hódně dávno, kdy jsem coby Pán Jeskyně rád utíkal ke „gamebookům.“ Tenhle jsem hrál/četl jako první a žádný jiný se mu už nevyrovnal. Výborná atmosféra, humor a poetika. Škoda, že mi ho některý z kamarádů zapomněl vrátit.

Nebudem autorku kritizovať za to, že sa jej predstava o mágii diametrálne odlišuje od mojej, napriek tomu sa k hodnoteniu plným počtom hviezdičiek nedokážem ani len priblížiť. Štýl je detailne prepracovaný (ale práve preto ťažkopádny), čo by sa celkom hodilo k popisovanému obdobiu, problémom však je to, čo pokladám za podstatné – príbeh. Príbeh postáv, z ktorých ťažko možno k niektorej cítiť sympatie (až na jednu, dlhú dobu nepodstatnú, výnimku), je jedným slovom nudný. Načo sú siahodlhé opisy prostredia, keď sa v ňom nedeje nič zaujímavé. Ak by som sa chcel dozvedieť niečo o spôsobe života vyšších vrstiev britskej spoločnosti v predchádzajúcich storočiach, tak si prečítam niečo od sira P.G.Woodehousa a aspoň sa zasmejem. Knihu odporúčam predovšetkým ľuďom, ktorí by si radi prečítali Times-y a nevedia po anglicky.

Tahle povídka sice nehýří originalitou či kdovíjak hlubokomyslnou ideou, přesto pro mě bylo její čtení velkým zážitkem. Mám ráda hory; pokud mi dáte na vybranou mezi namáhavým funěním po horských vrcholech nebo válením se na pláži u moře, vždycky zvolím první možnost. A Dan Simmons mi věrně zprostředkoval výstup na druhou nejvyšší horu světa, na pár desítek minut jsem se s třemi lidmi a mimozemšťanem drápala sněhem, ledem, mrazem i vichrem na K2. Pokud pomineme sci-fi prvky, je z tohoto příběhu více než patrná Simmonsova znalost a zkušenost z vysokohorských výstupů, vše působí velmi reálně a sugestivně. Psychice hrdinů není věnováno mnoho pozornosti, ale umím si představit, že autor měl za vzor skutečné postavy – zvláště díky osobitým vyjadřovacím schopnostem:-). Bohužel nemůžu hodnotit plným počtem hvězdiček, povídka mě totiž ničím nepřekvapila, nepřinesla nic moc nového, takových 85% si však za výborně odvedené řemeslo jistě zaslouží.

Nějak jsem se nemohl začíst. Připadá mi, že je v povídce mnoho jmen, které jsou si podobná, děj je nepřehledný a já se v tom plácal. Nevěděl jsem kod, co a kdy! Ale jazyk, ten je nádherný. Je vidět, že autorka čestimńu muluje a umí ji řádně využít. Za to velký dík.

Pri čítaní prvej knihy série První zákon som si hovoril – je to len prológ, naviac po celý čas nám chýbajú informácie – čo, kde a prečo a viac než 80% odo mňa nedostane a… a… ale keď táto kniha je tak dobrá :) A nie je to práve originálnym dejom, zvratmi, vynikajúcou zápletkou a neviem čím ešte. Pozor, nasledujúce riadky by sa mohli považovať za SPOILER, preto nehovorte, že som vás nevaroval ;) Kniha je výborná vďaka humoru a nečiernobielým postavám (nie sú vyložene dobré, ani zlé). Nie všetkým, pretože mi nesadla napr. Ferro Maldžín (pomstou posadnutá vrahyňa, ktorá je nesmierne vražedná ale tak zaslepená, že sa vrhá do boja bez pudu sebazáchovy; nechápem ako mohla prežiť; kapitol s touto postavou bolo asi najmenej). Veľký mág Bayaz mi zas v svojej tajomnosti a múdrosti (a v tom, že sa s čitateľom nedelí o informácie čo vlastne je za ich výpravou) začal liezť na nervy. Spočiatku som sa potešil… jé, Gandalf… bohužiaľ Gandalf to nie je. Len múdry dedko posadnutý pre zmenu častým kúpaním (naozaj!). Logen Devítiprsťák je ale z iného cesta. Severan, barbar, ktorého príchod do mesta je veľmi komický – najviac ma pobavila dilema o čúraní do vázy :) Logen Krvavá Devítka je tak trochu hláškar („Ještě žiju“, „Cha“, „Člověk musí být realista“ :)) a veľký sympaťák, rovnako ako zvyšok jeho bandy, v ktorej to často škrípe, ale je družina vybraných chlapov – správňakov. Potom tu máme Jezala dan Luthara, kapitána svojej stotiny vďaka… nie, nebudú to skúsenosti z boja ani hrdinský čin, ale… pôvodu. Takže tu máme nafúkaného floutka (pekné slovko, zase som si rozšíril obzory v češtine :)), ktorý samozrejme chce to, čo nemá – ženu, ktorá mu prevráti život hore nohami, ktorá nemá pôvod ani peniaze, no on sa do nej zaľúbil. Pritom sám nemá nič okrem svojho pôvodu – typický zbohatlícky povaľač. A vďaka svojej ješitnosti sa dostane do šermiarskej súťaže. Ako to dopadne, uvidíte sami. West a jeho sestra Ardee ma tiež zaujali, keďže mi svojou minulosťou tak trochu pripomenuli moju. Dúfam, že nebudem mať problémy ako on. Famfáry. Najobľúbenejšia postava z celej knihy je ako inak inkvizítor Sande dan Glokta (krásne meno, nemyslíte? Vznešené (Sande) a zároveň trochu odpudzujúce (Glokta; pripomína mi to zvuky pri neslušnom správaní pri jedení ;)). Cynický, zmrzačený na tele, požehnaný vysokou inteligenciou sa snaží len prežiť ďalší deň s čo najmenšou bolesťou. Jeho najväčším nepriateľom sú schody a popravde, jeho na tomto svete už nič neteší. Bolo radosťou sledovať jeho myšlienky a vety, ktoré následne povedal. Som zvedavý, čo čaká túto postavu. Vôbec by mi nevadilo, ak by autor napísal nejakú ďalšiu knihu len s jednou dejovou líniou, kde vystupuje Glokta a jeho praktikali. Samotný dej sa naozaj dá zhrnúť len na zoskupenie skupinky hrdinov v závere vyrážajúcich na výpravu… kam zistíte, ale čo a prečo snáď v druhej knihe. :) Tak či onak, je to výborná kniha a tých desať percent si nechávam na Až budou viset. Po nadšenom komentári Sereda si myslím, že stovku dvojke udelím. Zabudol som na originálnu obálku z originálu :), ktorá je naozaj krásna :) Až budem mať nejaké peniaze nazvyš (cha, vtip roka :D), tak si túto sériu kúpim.

Tak po prvním díle Temné věže jsem byl docela zklamaný. Druhý díl mi to prvotní zklamání 100% vynahradil. Celou první třetinu jsem četl skoro s otevřenou pusou, druhá třetina je trochu klidnější a závěr kde se to začne spojovat a gradovat jsem prostě hltal očima. Je toho mnoho neobjasněného, tajuplného, prozatím nepochopitelného. Takže se teším na další díly. A jsem nakonec rád, že jsem začal u King(a) sérií Temná věž.

Poté, co jsem přečetl Belgariad, bohužel jsem v Malloreonu neobjevil téměř nic nového. 5 knih o stále tom samém – to už bylo téměř nad moje síly. Navíc v této sérii se čtenář mnohem dříve dozví, co je vlastně cílem celé skupiny dobrodruhů. Pak už je to jen putování za cílem, který ale bohužel nevědí, kde leží, takže to putování jim trvá nesmírně dlouho.

Dokonce to u mě zašlo tak daleko, že mi hlavní hrdinové začly lézt na nervy tím, jak moc velcí to jsou klaďasové. Echt klaďasové. Oni snad nemají žádný zlozvyk, žádnou zápornou vlastnost (Silka nemůžu ani počítat, protože v jádru je to stejně klaďas až hanba).
A naopak záporáci jsou opravdu záporní, nechutní, prostě ztělesnění zla. Navíc jednoletý Belgarionův syn se dokáže na hlavní záporáky nevraživě dívat a na své rodiče se usmívá, i když je naposledy viděl v pár měsících.
Ale zde jsou naštěstí alespoň dvě výjimky – král Murgů Urgit a král Malloreje Zakat, kteří ze zažitého stereotypu vybočují.

Slabou naději ve mně vyvolávala informace z věštby z úvodu série, že jeden z hrdinů cestou zemře. Nebudu zde nic prozrazovat, protože to je opravdu výrazný motivační prvek při čtení.

Ano, já vím, že jsem to tady hodně sepsul. Ono to není špatné čtení, jen trochu rozvleklé, předvídatelné – prostě už příliš klasika. Kdybych se k tomu dostal před asi deseti lety, určitě bych hodnotil lépe a shovívavěji.

Úvodní díl Malloreonu je takové příjemné počtení. Belgarion si užívá královské povinnosti, zlo bylo před několika lety poraženy, vypadá to, že se nic neděje a je klid. Musím uznat, že tuto představu ve mně Eddings vzbudil téměř dokonale, díky čemuž dávám 80% místo 70%, které by asi byly reálnější.

Stále to samé… Po předchozích 4 dílech v sérii se už nemůžu ubránit dojmu, že děj mohl být u konce mnohem dříve. Navíc když téměř na začátku knihy se čtenář dozví, kam se má družina dostat.