LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

potvrzuji pozorování učinění gwinem. prožíval jsem tehdy dosti krušné období a knihu jsme četli se ženou po odstavcích nahlas. úžasně mi to pomohlo. na části s timem benzedrinem jsme se oba zasekli; smíchy jsme nemohli číst dál. skvělé parodie na básně JRRT (a neuvěřitelně dobře převedené do češtiny. poklona, pane překladateli, četli jsme zaráz i originál), pár skutečně zásečných heftů. samosebou, nic zvláště objevného v této knize nenajdete, ale jako všechny povedené parodie, se znalostí originálu docela jistě vyloudí úsměff na tváři. a to mám rád.

nuda nuda, šeď šeď. klouzal jsem po stránkách jako po naolejovaném umakartu a ne a ne se chytit. pokud chtěla autorka zobrazit nezajímavou a plochou budoucnost, plnou dekadentních klišé, pak asi uspěla. otázkou je, byl-li to záměr…

docela zajímavé existenciální drama. úžasní vyšinutci v depresivních a odlidštěných podmínkách (nějaký kryt? postkatastrofa?), pár pěkných obrazů a motivů. žel, celek je nevyrovnaný, delší pasáže jsou děsivě nudné (i když možná schválně) a čekal bych taky zajímavější závěr. buď něco silného nebo lepší (možná i absurdnější) vyšumění, takhle jsem jen přelistoval na další povídku s mírným pozvednutím obočí.

Tak asi jsem divný. Jak jsem tak pročítal komentáře, tak jsem si všiml, že jsem asi jediný komu tahle kniha přijde jako to nejlepší, co Červenák napsal. Kniha je velmi čtivá a tenhle styl mi sedne opravdu nejlépe. Proti tomu byl Bivoj strašně těžkopádný a rozplizlý. No prostě je to oficiální jsem divný (anebo ne, divní jsou všichni ostatní :-P).

docela nudná „ňúvejrďácká“ manýra – spousta podivností, ale jinak nic. a ani fantazie autora tady nijak zvlášť nezáří.

perfektní komorní drama (detektivkoidní) ze světa, kde klonoví podlidé (kulturové) jsou otroky lidí (roditelů). aneb ne že by se historie neopakovala.

I přes několik „standardních“ kousků je velká většina povídek výborná!

Začátek je trochu nudný, ale stojí za to si tuhle povídku přečíst do konce.

Kronika Královraha. Vskutku zaujímavý názov pre fantasy sériu. Jej prvá (v SK jedna, v CZ dve) kniha (a bohužiaľ zatiaľ jediná preložená do češtiny) s menom Jméno větru rozpráva príbeh o hostinskom Kotem, narodený ako Kwothe. Muž, o ktorom si niektorí myslia, že nikdy nebol. Do jeho hostinca prichádza Kronikár, ktorý si zapíše jeho život – od mladosti s rodičmi u kočovníkov, ich nečakanú stratu a život, až kým nepríde na Univerzitu. Príbeh sa odvíja v minulosti, cez Kwotheho spomienky spoznáme jeho ťažký život, prvú lásku (tu možno pripomenie nám chlapom situáciu, kedy sme sa nevedeli odhodlať pobozkať dievča :)), život na Univerzite – úspechy aj nezdary, krásne chvíle aj bičovanie. Musím pochváliť zaujímavú mágiu (sympatiu) spojenú s menovaním vecí či spájaním na základe podobnosti a presunom energie. Kniha sa mi už od začiatku páčila. Z prvých stránok na mňa dýchol… (vietor nie :)) pocit, že táto kniha bude niečím výnimočným. Nuž, trošku ma oblafol autorov pútavý štýl, najsilnejší práve v dialógoch. Čakal som trošku viac než „len“ pútavý príbeh nadaného chlapca, ktorý vzdoruje nepriazni osudu a nepriateľov (ktorých si na Univerzite rýchlo vytvorí). Chcel som niečo zložitejšie než dobre napísaný, pútavý no jednoduchší príbeh. Avšak… moje sklamanie nie je veľké, pretože toto je len začiatok. Kniha nenudí, hoci pútavosť niekedy zakolíše. Postava Kwotheho je veľmi pekne vykreslená a v nej vidím obrovský potenciál do ďalšieho dielu (dvoch…). Som zvedavý, čo sa neskôr stane – čo viedlo k menu Kráľovrah, čo viedlo k tomu, že sa uchýlil do hostinca a stiahol sa do ústrania, kde na toho veľkého muža pomaly sadá prach. A takisto dúfam, že sa aj v súčasnosti niečo stane – pripomenutie z minulosti, starí nepriatelia a pod., nech sa poprepája minulosť so súčasnosťou. Prvá kniha má zatiaľ zaslúžené 4*.

miéville umí oboje, romány u povídky. jack je vyprávění o takovém novokrobuzonském jánošíkovi a o neuchopitelnosti spravedlnosti (s podtitulem „je vůbec něco takovhé?“). forma, styl, námět… skvělé, miéville prostě jede. a opět dokázal své politické názory držet na uzdě, byť jim dává slovo; to, co sděluje o lidech a společnosti, je obecně platné, nezamlžené nějakými ideologiemi.

titul povídky je symptomatický ;) tříšť dojmů se sype na čtenáře jako jehličky rozbitého rampouchu, ale ten pocit chladu a štípání ostří mi chyběl. nedokázal jsem se naladit na vlnu autora, příměry a scény mi nic neříkaly. základní námět mi přijde zajímavý (*), ale zpracování mě míjí na míle.

povídka s hustou atmosférou. základním námětem je ztělesnění asymetrického partnerského vztahu. způsob, jakým to autorka udělala je originální a drsný. co chybí je snad víc konzistence, příběh se soustředí spíše na atmosféričnost a zbytek pokulhává (všechna ta proč a jak, byť nutně nemusí být vyřčená). i tak je to silný zážitek.

roztomile bizarní povídka a la miéville, ale všechny ty podivnosti jsou samoúčelné. jde o dlouhý žert, který nemá žádný druhý plán (nebo jsem natvrdlý a něco očividného jsem nepochopil) a který připomíná lacinou pralinku, která sice je sladká, ale její skutečnou chuť si nejsme schopni uvědomit, natož zapamatovat. *** jsou za obrazotvornost, jinak by to bylo jen za **.

Příznivci „Malazských knih Padlých“ by měli zbystřit svou pozornost a zvážit, zda si čekání na další literární skvost od Stevena Eriksona nezkrátit četbou ságy, která v některých ohledech „MkP“ hodně připomíná, byť nedosahuje až takových kvalit. Glen Cook zavádí čtenáře do značně komplikovaného světa, plného znesvářených národů, státečků i rodin, do světa intrik, soubojů, bitev i rodící se války. Od počátku jsme zahlceni množstvím jmen, názvů a informací. Můžete si zkusit systematicky psát výcuc o tom, kdo je kdo, s kým, proti komu, kdy, proč a jak… nebo můžete prostě číst a čekat, až časem události a postavy v hlavě zapadnou na svá místa. Každopádně budete vystaveni náporu na vaši pozornost a „chvíli“ potrvá se zorientovat. Obvykle se nijak zvlášť nepídím po rejstřících a mapách, nicméně v tomto případě by rejstřík byl vítanou podporou nespolehlivé paměti a mapu jsem skutečně velmi postrádala, protože poloha všech království, hrabství a měst by s nejvyšší pravděpodobností usnadnila pochopení konfliktů. Glen Cook je ve složitém světě „Tyranie noci“ doma, já jako čtenář jsem ke své lítosti zůstala poněkud tápajícím cizincem, navzdory zjevným paralelám ke středověké Evropě. Vizualizace bohužel chybí, přidávám tedy odkaz, který by měl příštím čtenářům „trošku“ napovědět: http://www.amazon.com/review/R6GHPSWBAZ83R . Tak jsem si postěžovala, popojedem;-). Děj sledujeme ve třech liniích. Nejdůležitější postavou je elitní dreangerský válečník Els Tag. Pro svou inteligenci, strategické myšlení a přizpůsobivost byl vyvolen stát se špiónem v konkurenčním impériu, vyšplhat co nejvýše v hierarchii, dostat se k mocným, špehovat a pokud možno nenápadně škodit, oslabovat pozici vůči Dreangaru. Els plní předpoklady beze zbytku, pomocí svých schopností, štěstí i nějaké té božské pomoci se dokáže vypracovat z bezvýznamného žoldáka ve vlivného muže. Nejde o vyloženě kladného hrdinu; zakouší pochybnosti, když v rámci své role pomáhá nepříteli, občas také využívá metody, jaké v klasických fantasy knihách přísluší záporným postavám – v případě potřeby neváhá mučit ženu, či v rámci slibu úkladně zavraždit člověka. Další dějová linie sleduje události očima bratra Kandla. Převážně za pomoci tohoto duchovního jsou nám přiblíženy náboženské záležitosti, zejména však rozkol v církvi. Mám-li parafrázovat úžasný „Monty Pythonův život Briana“, jde o klasický konflikt, zda následovat svatý sandál či svatou tykev;-). Církevní hodnostáři to vůbec od Cooka pěkně schytali, v jeho podání jde (až na řídké výjimky) o spolek arogantních, neschopných, případně všehoschopných zvrhlíků:-). Třetí dějová linie začíná pár set let před hlavními událostmi, nahlédneme v ní do osudu skupiny barbarských válečníků, určených starými božstvy k vyhledání a zničení člověka, co nevědomky objevil způsob, jak zabíjet bohy. Bratři Shagot a Svavar jsou navzdory své krutosti spíše politováníhodní, jsou jen bezmocnými loutkami v rukou mocných, bezohledných bytostí. Systém fungování nadpřirozených sil je ve srovnání s Eriksonovými „MkP“ asi největší slabinou; postrádala jsem lépe propracovanou mytologii, hloubku, temnotu… Navzdory délce knihy mi někdy chyběl detailnější, osobnější popis děje, občas to zkrátka na můj vkus přeskakovalo příliš zběsile a nezaškodil by bližší pohled namísto pár neosobních vět. Pochválit je třeba živé dialogy, záblesky černého humoru a nadsázky, jejichž zásluhou je kniha svižně čtivá. Celkový dojem z „Tyranie noci“ je pozitivní, ačkoliv se přece jen nemohu zbavit pocitu, že si Glen Cook ukousnul trochu moc velké sousto a nebyl schopen ho přežvýkat a spolknout plynule – monumentální dílo, leč poněkud roztříštěné. Co ještě dodat? Obálka je „naživo“ mnohem hezčí než v pouhém náhledu a redakci uniklo pár překlepů (nic tragického)… Pokračování si každopádně nenechám ujít, se znalostí postav a reálií by mohlo jít o méně komplikované čtení;-). Zatím solidní nadprůměr a čestných 74%.

Román psaný typicky davidovským stylem s typicky davidovským mixem akce a bokem nahazovaných témat k zamyšlení, tentokrát převážně nad střetem tolerance a náboženské víry, byť ne v tak extrémní formě jako třeba v „Prašť jako uhoď.“ Tvrdý konflikt dvou měňavců, fanaticého policajta Oda a psychotického sériového vraha má švih i šťávu, překlad davidovských slovních hříček a legrácek je brilantní. Nudit se rozhodně nebudete a i když sem tam probleskne dojem „tohle už znám,“ autorovi budiž přičteno ke cti, že zdroje své inspirace (mj. dalšího slavného „měňavce,“ Cameronova Terminátora T-1000) nepopírá, ale v předmluvě se k nim hrdě hlásí.

Největším záporem je podle mě závěr, který autor prostě v zápalu přestřelil. Na hony z něj čiší jeho minulost comicsového scénáristy, kde čtenáři přímo před očima defilují barevné obrázky a bubliny s textem – jenže co se snese v comicsu, v knize už je příliš. Nebýt tohoto, byla by hvězdička navíc, i tak je však Obležení jízdou, která je na Star Trek standard vysoce nadprůměrná a určitě nezklame.

velmi dobrý příběh alternativní historie, zapadající do oné fiktivní „reality“ jak klíč do zámku. jde sice jen o črtu, ale příběh je to plnohodnotný; tu závěrečnou scénu si umím představit jako živou. trochu mě mrzí absence silnějšího náboje, děj se trošku plouží. nicméně, nenechte se mást a čtěte! ;)

skvělá povídka. velmi nenápadný rozjezd a hustý závěr. žádný trapný pokus o pointu, ale férový závěr. dva teplouši jako hlavní aktéři dobře odvádějí pozornost od toho, co se děje v druhém plánu. ten samotný je úchvatný a zdá se, že clive barker pochopil (a zdařile uchopil ;) balkánskou esenci. dost dobré.

takovéhle objevování ameriky mi přijde smutné. a obzvláště, vydává-li se za něco super extra novátorského. pan harrison objevil snový surrealizmus, jenže mám obavy, že těm bardům před 80 lety to šlo líp. povídka je nemastná neslaná a snad jen v jednom jediném okamžiku mnou proběhla jiskřička, že by to mohlo být zajímavé. ale brzy vyhasla. ta jedna hvězda je za odvahu, ale víc nelze.

Generic fantasy. Trošku neobvyklá je schopnost hrdiny teleportovat se, ale aspoň se tak autor vyhnul nutné řadě neuvěřitelných náhod, které se běžně dějí ostatním dobrodruhům v nesnázích v jiných titulech. Kladně hodnotím i zasazení děje mezi kočovníky na severu, nicméně i tak kniha trpí na naprosto průměrný a ničím nevyčnívající příběh.

Většina podstatného už byla řečena v předchozích komentářích. Oproti prvnímu dílu je rozjezd pomalejší, ale přesto se mi „začítalo“ snáze, postav je víc, ale na některé jenom tak nezapomenete – a zejména konec Coltainovy linie je něco, co jsem rozdýchával dost dlouho, to se prostě musí přečíst. Děj je vůbec o poznání temnější a drsnější, ovšem přesto obsahuje „jiskřičky ve tmě“ které mu dodávají překvapivý cit, záchvěvy lidskosti i uprostřed nejhlubšího pekla, navíc často od postav, u kterých bychom to nejméně čekali – smilování Aptorianské démonky nad tisícovkou ukřižovaných dětí, dojemná snaha Mappo Trella o záchranu přítele, atd. A vším prostupuje prvek, který v prvním dílu nebyl zdaleka tak výrazný, ale zde dodává překvapivou sílu: Eriksonova vášeň pro archeologii. Popisy měst a celých říší pohřbených pod nánosy písku Raraku, intenzivní dojem, že celá lidská civilizace je pouhá tenká vrstvička laku na kostře světa, pod kterou jsou vrstvy MNOHEM starší a silnější, střepy prastarých říší, snů i tragédií…

Jiné než absolutní hodnocení této knihy skutečně není možné a už se nemohu dočkat další části. Z Malazské knihy padlých se zvolna rýsuje to nejlepší, co jsem za poslední dva roky minimálně četl, a to podotýkám, že se rozhodně neřadím mezi skalní fanoušky fantasy.

Předem varuji: prozrazuji děj a mám radši sci-fi. :)

1. díl (80 %) je klasický příběh o chudém sirotkovi, který i přes nástrahy osudu ke štěstí přišel. Zručně napsané, bohatý jazyk, skvělý překlad. Svébytný neokopírovaný svět, kde kovářství zastupuje magii. Jednoznačně doporučuji k přečtení, bez zbytku trilogie se lze obejít.
2. díl (pro mě opravdu 30 %) je plný klišé. Na začátku se nabere družina, následuje sled odyseových příhod, kdy jsou její členové postupně pozabíjeni, aby na konci zůstali zase jen hlavní hrdinové. V průběhu se dovíme, že hrdinové jsou opravdu těmi, za které byli v prvním díle označeni, podrobně se vysvětlují vlastnosti mocností, které se daly z prvního dílu domyslet. Na posledních padesáti stranách vítězná bitva a knížka končí.
3. díl (60 %) jsem málem odhodil. Je úžasné, jak autor dokáže prvních 100 stran věnovat výhýbání se ledovým krám a přehazování lan v plachtoví a v půlce knihy napsat „… a tak uteklo osm let …“. Příběh čtivý, šťastných náhod ubylo, ekologické vyznění a na konci jedno malé překvapení.

jsem nadšen. atmosféra a poetika hřbitova, podivný osud dítěte a věci za světem. odpouštím autorovi i konec s malým bůžečkem ze stroje a několik málo logických škobrtnutí (indigový muž, sleer atp.), protože tohle je příběh jak víno!

Tak to jsem teda moc nepobral. Nevím jestli je to mojí nedostatečnou inteligencí nebo autorem (vycházejme z předpokladu, že je to autorem :-) ). Rybář se tak moc snažil být tajuplný a neurčitý až to pořádně přehnal. Je tady jedna holka co je najednou nemocná, slyší hlasy a najednou se vražedně divá na svoji mámu s myšlenkama, že potřebuje více dětí. Do toho kurzívou žvatlá nějakej robot (?) co chce tu holku jenom pro sebe a brouzdá na internetu. Kdo to pochopil nechť mi prosím napíše zprávu :-). A marně přemýšlím proč vůbec dávat tu jednu hvězdu.

Přemýšlím proč nedat pět hvězdiček a nic mě nenapadá. Povídka je dobře napsaná, má skvělou atmosféru, příběh a pointu. Jenom mi připomíná svět Star Treku, ale o ten se zase tak nezajímám, tak nevím jestli jména ras sedí.

Není to špatné, ani nijak nezaujme. Potěší snad to, že jde o mikropovídku (jedna stránka) a jde u utiskovaní lidí mimozemskou rasou (povídek s tímto tématem není nikdy dost).

Skvělé. Prostě skvělé. Co dodat víc? Už snad jenom to, že tahle povídka si svoji Cenu čtenářů Asimov’s SF plně zaslouží a já jsem již natěšený na autorův debutový román Pandemonium, stejně jako stará panna na nedělní mši.

Poslední dobou o Pevnosti v komentářích strašně moc nakecám, ale nemůžu si holt pomoc. Jde vidět, že redakce si bere výtky ohledně nedostatku hororu k srdci a snaží se ho zařadit do povídkového okénka. A ejhle, když se chce tak se i horové povídky najdou a pozor na to – jsou dobré! Dokonce velmi dobré. Plné hodnocení nedávám pouze, z toho důvodu, že závěrečný zvrat není až tak plynulý a logický. Působí na mě spíše jako bafnutí v hororovém filmu, ale jinak čtyři hvězdičky mluví snad za vše.

Dystopický román smrsknutý na jednu stranu. Píše o této mikropovídce autor. Já jako čtenář protáčím oči v sloup a dávám se do čtení. A ejhle on je to vážně antiutopický román smrsknutý na jednu stranu a s pointou! A dávám krásné tři hvězdičky.

Někde jsem se tu rozčiloval nad politikou Pevnosti a jejích povídkových reklam. Dobře po přečtení Královny Šumavy časopisu vše špatné odpouštím a musím jí zatleskat a smeknout. František Novotný je v mém měl-bych-přečíst hledáčku již dlouho, ale až po téhle povídce se rozhoupu a vrhnu se na jeho trilogii o šesti dílech – Valhala. Korunu tomu dává to, že povídka byla napsaná v roce 1986 a ještě i dnes má čtenáři co říci (ne že bych teda potřeboval, aby mi povídka něco říkala, je to jenom takové ustálení spojení – čtu pro pobavení, ne pro to, aby mě knihy přesvědčovali o nějakých ideologiích). A jako démant se na koruně třpytí Novotného současný komentář. Jen tak dál.

Mám rád divné knížky (nehledejte v tom žádné narážky na sexualitu – opravdu mám rád jenom divné knížky). Pergament je vyjímka, ne že by nebyl divný, ale nemám ho rád. Jak zde již psali jiní – forma naprosto brutálním způsobem ubíjí obsah. Což je hodně velká škoda, protože příběh má ještě větší potenciál než kříženec Harryho Pottera a Supermana (tohle křížení by určitě zajímalo i Duncana, jelikož se homosexuálním scénám se nevyhýbá – naopak až by čtenář řekl, že se v nich vyžívá). Holt není co naplat Duncan zvolil tenhle styl, tak nám nezbývá nic jiného než knížku dočíst anebo zahodit. Osobně si myslím, že většina čtenářů zvolí po pár stránkách tu druhou variantu. Každopádně já jsem byl na tento styl psaní připravený, tak u mě žádný intelektuální šok nehrozil. Dokonce mě i knížka zaujala a prvních 200 stránek jsem přímo zhltl. Pak jsem byl, ale autorovým stylem tak přesycen, že jsem to stěží dočetl. Knížce by hodně pomohlo, kdyby autor tu svoji new weirdovskou poezii v próze proložil jednoduchými pasáži, u kterých by si člověk odpočinul. Ale takhle fakt nevím jestli autor vůbec dokáže psát jinak. Takže pro lidi co mají rádi divné knihy – tři hvězdičky a pro všechny ostatní jednoslovné doporučení: honem-rychle-to-spal-a-umyj-si-ruce.

Slohově tahle povídka moc vydařená není (bůh ví, jestli za to může autor nebo překladatelka), ale atmosférou mi to připomnělo takové ty staré dobrodružné příběhy plné magie, vtipu a akce. Dalším plusem je závěrečná pointa. Prostě zasloužené tři hvězdičky.

Tak se nám ta Pevnost zase zvlčila, když se to stalo poprvé tak jsem to ještě překousl, ale děje se to znova a znova a redakce už se ani nenamáhá čtenáři oznámit, že jde pouze o ukázku z knihy. Není co naplat jako povídka nemůže Jdi a zeptej se tygra získat lepší hodnocení než brak. Není se ani čemu divit – Jakub D. Kočí, Františka Vrbenská a dvě stránky???!!! Takže zde máme na dvou stranách 12 (!!!) hlavních hrdinů, chybí zde jakýkoliv prvek dramatického oblouku a celek je živý asi jako student v šest hodin ráno. Takhle tak prostě vyhodili dvě stránky (tu třetí stránku s ilustrací jím odpouštím) na které mohli dát třeba skutečné, proplacené reklamy, který bych přeskočit a mohli slevit třeba o pět korun. (To už tak trochu přeháním 100 stránek za 55 korun je už sám o sobě úctyhodný kousek, ale stejně je to na zabití!!!!) Uff takže na závěr: jako reklama na novou knihu Vítr v pinniích mě Tygr zaujal, ale chabý pokus redakce to maskovat jako povídku u mě i přes nesporné kvality autorské dvojice vyvolal hořkou chuť na patře (a pálivé svrbění konečníku, což ale patří jinam).

Strhující thriller v němž Jan Hlávka překročil silnou a hlavně zažitou hranici mezi pulpovou vlakovou literaturou (nic proti ní, jak víte, miluji jí) a klasickou beletrií hlavního proudu, kterou čtou lidi, kteří se při slovech fantastika jen zakření a jdou dál. Je to hlavně z toho důvodu, že Hlávka má přehled o současném dění a nebojí se je vetkat do příběhu, kterému to velmi pomáhá. Pokud jsem byl u první části skeptický a lehce zklamaný, pak mi to druhá polovina velmi vynahradila. I zde jsou všechny postavy živoucí a to i X-Hawk – po každé když se o něm postavy rozmluví, tak mi běhá mráz po zádech. A dělá tak zlo skutečným zlem. Co je hlavní a co mě na Odplatě upoutalo je ono budování, vlastně odkrývání mytologie a historie Kovářů rovnováhy, díky čemuž děj získává ten správný šmak. Právě v mytologii tkví celé kouzlo Odplaty. Jakmile se o ní autor rozmluví, žerete mu to s navijákem a chcete, aby mluvil ještě víc. Pochválit si také zaslouží i Vegova španělština, díky které tato postava získává na životnosti. Abych nezapomněl – Národní knihovna mě velmi potěšila. Inu, on mě potěšil celý tento díl, který můžeme i s první polovinou pokládat za jeden z nejlepších, ne-li nejlepší díl celé série. Honza Hlávka odvedl ohromující práci, která si zaslouží obdiv všech čtenářů. O to víc vás pak zamrzí nesmyslný postepilog od Miroslava Žambocha, který to celé kazí…

Pomocou drog či virtuálnych realít môžu ľudia v sf prežívať takpovediac iný život. S pomocou drogy S môžte svoj druhý život naozaj žiť a niektorí jedinci dokonca cestovať medzi nimi čím sa ale narúša krehká rovnováha. Poviedka má zaujímavú tému, ktorá je spracovaná dosť podrobne (teórie ako to funguje, čo to robí; ukážky ničenej reality a miešania svetov sú zaujímavé), avšak… je aj dosť zložitá, čím som si poviedku tak nevychutnal. Množiny nekonečných svetov – ach jaj :) Prial som si aj výraznejšiu pointu, ale beriem to tak, že je to ešte len začiatok zbierky a to naj ma ešte len čaká. Uvidíme, ako sa s Axiomatom popasujem, pretože už dlhšie zbieram odvahu na Město permutací. Pochopí to moja hlava dubová? :)

Povídka kladoucí velice hlubokou otázku o podstatě světa, kterou nikdo neumí odpovědět: pokud vytvořím velmi přesnou kopii svého mozku – tak přesnou, že je-li napojena na moje tělo, je její chování nerozlišitelné od mého, může takováto kopie skutečně myslet? Může něco prožívat? Když budu mít takovou kopii jako zálohu svého mozku, podobně jako třeba druhou ledvinu, mohu ji skutečně považovat za svoji pojistku, nebo se v momentě, kdy by mne měla nahradit akorát nechám ovládat strojem, který jen mé myšlení napodobuje?

Jedna z mých nej, TOP10.

Ďalšia poviedka s Baklym, tentoraz v službách tajomného Daska (no kto to je? ;) aspoň myslím, že on…:)). Štandardne dobre napísané, akčné, slušné… akurát som si na Baklyho zvykol v ja-rozprávaní, preto 1/2* dole.

Slušná poviedka, ktorá mi trochu pripomenula Gemmellovho Tuláka – Bakly sa na staré kolená aj tak nebezpečenstvu nevyhol, má dcéru… skrátka príjemná spomienka :) Vsuvka z arény po boji mi nesadla – viac rozpísať a pre zachovanie napätia striedať s Baklyho masakrovaním, to by tejto poviedke pridalo 1/2*.

Brilantní povídka, řekl bych jedna z Eganových nejlepších. Kromě zajímavého děje a ukázky důsledků, jaké by asi mělo, kdybychom si z budoucnosti mohli posílat zprávy a kdyby se každá věc, pokud jsme si ve zprávě nelhali, musela splnit, musím především obdivovat jak blízko má tato povídka ke skutečným fyzikálním důsledkům, jaké by cestování v čase mohlo mít v deterministic­kém světě.

Samotná možnost existence oblasti vesmíru s obrácenou šipkou času je předmětem mnoha diskusí předních fyziků. Další důsledky, jako to, že se samotnou možností posílání zpráv může např. snížit kriminalita, i když vlastně neexistují žádná komanda, která by lovila zločince na základě zpráv o jejich dopadení poslaných z budoucnosti, jsou rovněž zahrnuty.

To, že je povídka nejen zajímavá, ale i tak brilantně rozmyšlená (narozdíl od mnoha jiných s tématem cestování v čase), ji jednoznačně řadí do mých TOP10 (vlastně i TOP2 :-) )

Skvělé čtení. Vždy znovu musím obdivovat, jak Šlechta vždy ukáže jinou část světa a jak se pozvolna tyto části spojují v jeden krásně ucelený obraz. Nečekané napojení na postavy z Šíleného lesa, moc hezky vymyšlená struktura společnosti Paedwanků, pohled na půlorky zase z jiného úhlu.., ale hlavně se to skvěle čte! Jsem skutečně rád, že mám před sebou ještě celou Oggerdskou ságu, protože jestli je podobně kvalitní jako Pohraničí, mám se na co těšit :-)

Rád bych dal pět hvězdiček, ale nemohu. Každý román Vladimíra Šlechty je pro mě totiž jako vlak, do něhož s každým čtením znova nastupuji. A to je špatně! Já chci nastoupit na první stránce a vystoupit až na té poslední, jako to mám s jinými autory… Hořící přízraky jsou dobrá a propracovaná oddechová literatura. Čekal jsem, že si u toho nadělám blahem do kalhot, jako v případě Válečné lsti. Bohužel se tak nestalo. Tak snad příště… ps: povídky jdou mistrovi mnohem líp. To mi nikdo nevymluví…