LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Přemýšlím proč nedat pět hvězdiček a nic mě nenapadá. Povídka je dobře napsaná, má skvělou atmosféru, příběh a pointu. Jenom mi připomíná svět Star Treku, ale o ten se zase tak nezajímám, tak nevím jestli jména ras sedí.

Není to špatné, ani nijak nezaujme. Potěší snad to, že jde o mikropovídku (jedna stránka) a jde u utiskovaní lidí mimozemskou rasou (povídek s tímto tématem není nikdy dost).

Skvělé. Prostě skvělé. Co dodat víc? Už snad jenom to, že tahle povídka si svoji Cenu čtenářů Asimov’s SF plně zaslouží a já jsem již natěšený na autorův debutový román Pandemonium, stejně jako stará panna na nedělní mši.

Poslední dobou o Pevnosti v komentářích strašně moc nakecám, ale nemůžu si holt pomoc. Jde vidět, že redakce si bere výtky ohledně nedostatku hororu k srdci a snaží se ho zařadit do povídkového okénka. A ejhle, když se chce tak se i horové povídky najdou a pozor na to – jsou dobré! Dokonce velmi dobré. Plné hodnocení nedávám pouze, z toho důvodu, že závěrečný zvrat není až tak plynulý a logický. Působí na mě spíše jako bafnutí v hororovém filmu, ale jinak čtyři hvězdičky mluví snad za vše.

Dystopický román smrsknutý na jednu stranu. Píše o této mikropovídce autor. Já jako čtenář protáčím oči v sloup a dávám se do čtení. A ejhle on je to vážně antiutopický román smrsknutý na jednu stranu a s pointou! A dávám krásné tři hvězdičky.

Někde jsem se tu rozčiloval nad politikou Pevnosti a jejích povídkových reklam. Dobře po přečtení Královny Šumavy časopisu vše špatné odpouštím a musím jí zatleskat a smeknout. František Novotný je v mém měl-bych-přečíst hledáčku již dlouho, ale až po téhle povídce se rozhoupu a vrhnu se na jeho trilogii o šesti dílech – Valhala. Korunu tomu dává to, že povídka byla napsaná v roce 1986 a ještě i dnes má čtenáři co říci (ne že bych teda potřeboval, aby mi povídka něco říkala, je to jenom takové ustálení spojení – čtu pro pobavení, ne pro to, aby mě knihy přesvědčovali o nějakých ideologiích). A jako démant se na koruně třpytí Novotného současný komentář. Jen tak dál.

Mám rád divné knížky (nehledejte v tom žádné narážky na sexualitu – opravdu mám rád jenom divné knížky). Pergament je vyjímka, ne že by nebyl divný, ale nemám ho rád. Jak zde již psali jiní – forma naprosto brutálním způsobem ubíjí obsah. Což je hodně velká škoda, protože příběh má ještě větší potenciál než kříženec Harryho Pottera a Supermana (tohle křížení by určitě zajímalo i Duncana, jelikož se homosexuálním scénám se nevyhýbá – naopak až by čtenář řekl, že se v nich vyžívá). Holt není co naplat Duncan zvolil tenhle styl, tak nám nezbývá nic jiného než knížku dočíst anebo zahodit. Osobně si myslím, že většina čtenářů zvolí po pár stránkách tu druhou variantu. Každopádně já jsem byl na tento styl psaní připravený, tak u mě žádný intelektuální šok nehrozil. Dokonce mě i knížka zaujala a prvních 200 stránek jsem přímo zhltl. Pak jsem byl, ale autorovým stylem tak přesycen, že jsem to stěží dočetl. Knížce by hodně pomohlo, kdyby autor tu svoji new weirdovskou poezii v próze proložil jednoduchými pasáži, u kterých by si člověk odpočinul. Ale takhle fakt nevím jestli autor vůbec dokáže psát jinak. Takže pro lidi co mají rádi divné knihy – tři hvězdičky a pro všechny ostatní jednoslovné doporučení: honem-rychle-to-spal-a-umyj-si-ruce.

Slohově tahle povídka moc vydařená není (bůh ví, jestli za to může autor nebo překladatelka), ale atmosférou mi to připomnělo takové ty staré dobrodružné příběhy plné magie, vtipu a akce. Dalším plusem je závěrečná pointa. Prostě zasloužené tři hvězdičky.

Tak se nám ta Pevnost zase zvlčila, když se to stalo poprvé tak jsem to ještě překousl, ale děje se to znova a znova a redakce už se ani nenamáhá čtenáři oznámit, že jde pouze o ukázku z knihy. Není co naplat jako povídka nemůže Jdi a zeptej se tygra získat lepší hodnocení než brak. Není se ani čemu divit – Jakub D. Kočí, Františka Vrbenská a dvě stránky???!!! Takže zde máme na dvou stranách 12 (!!!) hlavních hrdinů, chybí zde jakýkoliv prvek dramatického oblouku a celek je živý asi jako student v šest hodin ráno. Takhle tak prostě vyhodili dvě stránky (tu třetí stránku s ilustrací jím odpouštím) na které mohli dát třeba skutečné, proplacené reklamy, který bych přeskočit a mohli slevit třeba o pět korun. (To už tak trochu přeháním 100 stránek za 55 korun je už sám o sobě úctyhodný kousek, ale stejně je to na zabití!!!!) Uff takže na závěr: jako reklama na novou knihu Vítr v pinniích mě Tygr zaujal, ale chabý pokus redakce to maskovat jako povídku u mě i přes nesporné kvality autorské dvojice vyvolal hořkou chuť na patře (a pálivé svrbění konečníku, což ale patří jinam).

Strhující thriller v němž Jan Hlávka překročil silnou a hlavně zažitou hranici mezi pulpovou vlakovou literaturou (nic proti ní, jak víte, miluji jí) a klasickou beletrií hlavního proudu, kterou čtou lidi, kteří se při slovech fantastika jen zakření a jdou dál. Je to hlavně z toho důvodu, že Hlávka má přehled o současném dění a nebojí se je vetkat do příběhu, kterému to velmi pomáhá. Pokud jsem byl u první části skeptický a lehce zklamaný, pak mi to druhá polovina velmi vynahradila. I zde jsou všechny postavy živoucí a to i X-Hawk – po každé když se o něm postavy rozmluví, tak mi běhá mráz po zádech. A dělá tak zlo skutečným zlem. Co je hlavní a co mě na Odplatě upoutalo je ono budování, vlastně odkrývání mytologie a historie Kovářů rovnováhy, díky čemuž děj získává ten správný šmak. Právě v mytologii tkví celé kouzlo Odplaty. Jakmile se o ní autor rozmluví, žerete mu to s navijákem a chcete, aby mluvil ještě víc. Pochválit si také zaslouží i Vegova španělština, díky které tato postava získává na životnosti. Abych nezapomněl – Národní knihovna mě velmi potěšila. Inu, on mě potěšil celý tento díl, který můžeme i s první polovinou pokládat za jeden z nejlepších, ne-li nejlepší díl celé série. Honza Hlávka odvedl ohromující práci, která si zaslouží obdiv všech čtenářů. O to víc vás pak zamrzí nesmyslný postepilog od Miroslava Žambocha, který to celé kazí…

Pomocou drog či virtuálnych realít môžu ľudia v sf prežívať takpovediac iný život. S pomocou drogy S môžte svoj druhý život naozaj žiť a niektorí jedinci dokonca cestovať medzi nimi čím sa ale narúša krehká rovnováha. Poviedka má zaujímavú tému, ktorá je spracovaná dosť podrobne (teórie ako to funguje, čo to robí; ukážky ničenej reality a miešania svetov sú zaujímavé), avšak… je aj dosť zložitá, čím som si poviedku tak nevychutnal. Množiny nekonečných svetov – ach jaj :) Prial som si aj výraznejšiu pointu, ale beriem to tak, že je to ešte len začiatok zbierky a to naj ma ešte len čaká. Uvidíme, ako sa s Axiomatom popasujem, pretože už dlhšie zbieram odvahu na Město permutací. Pochopí to moja hlava dubová? :)

Povídka kladoucí velice hlubokou otázku o podstatě světa, kterou nikdo neumí odpovědět: pokud vytvořím velmi přesnou kopii svého mozku – tak přesnou, že je-li napojena na moje tělo, je její chování nerozlišitelné od mého, může takováto kopie skutečně myslet? Může něco prožívat? Když budu mít takovou kopii jako zálohu svého mozku, podobně jako třeba druhou ledvinu, mohu ji skutečně považovat za svoji pojistku, nebo se v momentě, kdy by mne měla nahradit akorát nechám ovládat strojem, který jen mé myšlení napodobuje?

Jedna z mých nej, TOP10.

Ďalšia poviedka s Baklym, tentoraz v službách tajomného Daska (no kto to je? ;) aspoň myslím, že on…:)). Štandardne dobre napísané, akčné, slušné… akurát som si na Baklyho zvykol v ja-rozprávaní, preto 1/2* dole.

Slušná poviedka, ktorá mi trochu pripomenula Gemmellovho Tuláka – Bakly sa na staré kolená aj tak nebezpečenstvu nevyhol, má dcéru… skrátka príjemná spomienka :) Vsuvka z arény po boji mi nesadla – viac rozpísať a pre zachovanie napätia striedať s Baklyho masakrovaním, to by tejto poviedke pridalo 1/2*.

Brilantní povídka, řekl bych jedna z Eganových nejlepších. Kromě zajímavého děje a ukázky důsledků, jaké by asi mělo, kdybychom si z budoucnosti mohli posílat zprávy a kdyby se každá věc, pokud jsme si ve zprávě nelhali, musela splnit, musím především obdivovat jak blízko má tato povídka ke skutečným fyzikálním důsledkům, jaké by cestování v čase mohlo mít v deterministic­kém světě.

Samotná možnost existence oblasti vesmíru s obrácenou šipkou času je předmětem mnoha diskusí předních fyziků. Další důsledky, jako to, že se samotnou možností posílání zpráv může např. snížit kriminalita, i když vlastně neexistují žádná komanda, která by lovila zločince na základě zpráv o jejich dopadení poslaných z budoucnosti, jsou rovněž zahrnuty.

To, že je povídka nejen zajímavá, ale i tak brilantně rozmyšlená (narozdíl od mnoha jiných s tématem cestování v čase), ji jednoznačně řadí do mých TOP10 (vlastně i TOP2 :-) )

Skvělé čtení. Vždy znovu musím obdivovat, jak Šlechta vždy ukáže jinou část světa a jak se pozvolna tyto části spojují v jeden krásně ucelený obraz. Nečekané napojení na postavy z Šíleného lesa, moc hezky vymyšlená struktura společnosti Paedwanků, pohled na půlorky zase z jiného úhlu.., ale hlavně se to skvěle čte! Jsem skutečně rád, že mám před sebou ještě celou Oggerdskou ságu, protože jestli je podobně kvalitní jako Pohraničí, mám se na co těšit :-)

Rád bych dal pět hvězdiček, ale nemohu. Každý román Vladimíra Šlechty je pro mě totiž jako vlak, do něhož s každým čtením znova nastupuji. A to je špatně! Já chci nastoupit na první stránce a vystoupit až na té poslední, jako to mám s jinými autory… Hořící přízraky jsou dobrá a propracovaná oddechová literatura. Čekal jsem, že si u toho nadělám blahem do kalhot, jako v případě Válečné lsti. Bohužel se tak nestalo. Tak snad příště… ps: povídky jdou mistrovi mnohem líp. To mi nikdo nevymluví…

Conan je můj opravdový oblíbenec, ale pokud se jeho okolí předimenzovává, cestuje se ponorkami a používá se světotočná magie mimozemšťanů, tak to už špatně stravuju. V závěru knihy se však vyskytuje jedna vcelku fajn povídka, kde se námět celé knihy daří uplatnit v „dobrodružném cestopisu“ počátku 20.století.

Príjemná poviedka s Baklym, netradične očami vedľajšej postavy o cti a dodržaní dohody. Neurazí a pobaví.

Nezakrytá parafráze na Romea a Julii na jiné planetě, kde spolu soupeří různé klany. Nijak objevné, ani zajímavé.

Povídky Ijona Tichého jsem četl jako dospívající a moc se mi líbily. Ale tohle… tohle je divné. Ukecané, schizofrenní, nějak o ničem no.

Podle mne příklad toho, když forma přebije obsah. Ano, forma je zajímavá, ale jako čtenáře mě nijak nechytla a celkově mi to nic nedalo.

Ďalšia kniha od Miroslava Žambocha, ďalší drsný hrdina, ďalší krvavý príbeh. Hrdinovia kníh MŽ sú si trochu podobní, no Bakly je možno najvýraznejší. Muž s obrovskou postavou, mohutnými svalmi, s ťažkou minulosťou a s dlhom, ktorý spláca šestnásť rokov. Posledná splátka sa blíži a po nej Bakly stratí cieľ či motiváciu prečo žiť. Bakly je už od začiatku zaujímavá postava, nie je to vzdelaný Koniáš, ktorý si čitateľov rýchlo a ľahko získa. Kniha sa veľmi dobre číta ako som už u MŽ zvyknutý, ale v tomto prípade ma zarazila zápletka. Niežeby bola jednoduchá či priehľadná, práve naopak a to mi trochu vadilo. Spomenutých postáv je veľmi veľa, niekedy som strácal prehľad, kto je kto, keďže Bakly plní niekoľko úloh (či questov, fakt sa to trochu podobalo rpg :)) súčasne. Je to skvelá kniha, ale v porovnaní s dokonalým Na ostřích čepelí či možno neoriginálnymi ale celkovo výbornými Predátořmi túto knihu hodnotím „iba“ 80% :) Ak by to bola prvá prečítaná kniha od MŽ tak hodnotím stovkou.

Klasická fantasy. Bohužel mám problém se ztotožnit s dějem, když ani hlavní hrdina pořádně neví, co má dělat. A sama o sobě mi už klasická fantasy tak nějak nestačí.

Kořist vzdáleně připomíná Kmen Andromeda, protože část děje se také odehrává v poušti daleko od civilizace. Do toho se ale pletou vztahy hlavního hrdiny Jacka s jeho ženou Julií.
Děj má opět spád, kniha se odehrává během sedmi dnů, přičemž den šestý zabírá asi polovinu knihy. Roje nanočáteček působí poměrně děsivě, resp. stále děsivěji a děsivěji. Zdá se, že při jejich setkání Jack nemá jedinou šanci přežít (přiznejme si, že často je to opravdu o chlup). Přesto to při čtení není přitažené za vlasy, naopak díky tomu graduje to správné napětí.
Dal bych 90% ale trochu ubírám, protože jsem se ztratil v technologických postupech výroby nanočástic, takže některé logické kroky hlavních hrdinů jsem musel brát jako fakt (hlavně ke konci).
Mimochodem, Crichton ve mě od začátku děje vyvolal dokonalou představu, že Julie je pěkná mrcha :)

Crichtonovy knihy se výborně čtou. Ne jinak je tomu i nyní. Děj se skládá z několika linií, které se neustále a rychle mění, což mě občas nutilo listovat zpět, abych se ujistil, o kom se mluví. Kniha je mixem reality a fantastických prvků (jako mluvící šimpanz chodící do školy či přespříliš inteligentní papoušek) a záleží na pohledu, jakým se na ni díváme. Já upřednostňuju spíše sci-fi pohled a z toho důvodu mě netrápí morální či vědecké ponaučení, ale užívám si výborně plynoucí děj.

Ač jsem fanda Pratchetta, tohle je tak nějak o ničem.

Poněkud depresivní příběh, který mě ale dostal psychologií postav a odkrýváním jejich motivů a uvažování. Bohužel to vypadá, že kterýkoliv obyvatel Worlornu, se kterým se setkáváme, je svým způsobem ubožák, ale co bychom čekali od lidí, kteří žijí na světě, který zaniká. Hlavní postava Dirk t'Larien se chvílemi zdá ubožákem největším, na druhou stranu při jeho střetech se zcela odlišnou kulturou mu musíme fandit. Do toho se míchají pohnutky Jaana Vikara, „manžela“ jeho bývalé snoubenky Gwen, které jsou vesměs ušlechtilé. A Dirk si myslel, že přijel na pozvání Gwen, aby jí pomohl, ale to není pravda.
Jak už psali ostatní – nedostatek akce, ale tu plně vynahrazuje psychologie postav.

Na začátek bych řekl asi toto: „Přečtěte si Majklův komentář.“ :)
Ale s jednou věcí nesouhlasím – jsem fanoušek Pratchetta a Zelenou nepovažuju za konkurenci – Pratchett je někde trochu jinde stylem psaní (maximálně pár úvodních dílů Zeměplochy by šlo srovnávat). Ale i kdyby… já si koupím Pratchetta i Zelenou (zatím se neodvažuju psát Antonína, na to je jedna kniha málo) – takže žádná konkurence :)
Já mám právě humornou fantasy celkem rád a Zelená mě v tomto směru navíc příjemně překvapila. Ale ještě větším překvapením byl právě příběh. Výborné postavy, gobliní dialogy…
Kniha je psána z pohledu goblinů, což z nich dělá klaďase… Ale copak čtenář může fandit proti elfům? Především Aiyanail mě dostala a neustále ve mě vyvolávala rozporuplné pocity. Muh!
Hodnocení? 80%? Ale je to zelená – má oblíbená barva (a pití :) konec OT) – dávám 90%, na úplný top maximálního hodnocení to přece jen má pár muh!

sbírka je sice dosti nevyrovnané kvality (některá kratší dílka jsou nepříliš povedená a delší naopak spíše velmi povedená), ale v celku je to reprezentativní vzorek velinského povídek, jehož síla je ve výtečně podané atmosféře, civilním a poutavém vyprávění a především v námětech, které čerpají z tradic hororu a space opery a velinský umí tato témata zpracovat vskutku výborně. jde, spíše než o divnobraní, o příběhobraní, a sklizeň je to sladká a opojná.

opět nic super objevného, ale ležérní tón a gradace přispívají k tomu, že si takové kousky užívám. na rozdíl od moderních hektických akčňáren má tahle dobrodružka hlavu, patu, náboj, ale hlavně příběh a duši.

edit 2017: tak, tu gradaci a náboj už tam dnes jen těžko hledám, spíš je tam pár bůžků, které skutečně popohánějí děj, ale autor si je trošku cucá z palce. ale pořád je to docela fajné a zábavné čtení. –1 astra

pokud jde o space operky, pak velinský je můj kůň. světácké vyprávění, konspirační zápletka a vesmírné dobrodrůžo. dost dobrý.

velmi dobrá kosmická kovbojka z pera kapitána kida. nic převratného, ale přiměřená míra dobrodružství a skvělého vypravěčství z toho dělá příjemný kousek.

Slabší kulhánkovina ale v té plejádě klonů rozhodně to důstojnější. Zatím se nedá více hodnotit, je třeba počkat na druhý díl, který si ale po přečtení prvního rozhodně nenechám ujít.

Šíleně rychlý děj, věršině novodobých autorů by jen tento díl vystačil na celou ságu. Jsem zvědav o čem bude psát v dalších devíti dílech a zda se dočkáme i něčeho propracovanějšího. Zatím jde stále o odpočinkový dějový rychlík.

Příjemně čitelné, samozřejmě se občas neubráníte úsměvu nad naivitou autora – ale to je spíše v kontextu se soudobou literaturou. Jako dobrodružné čtení to ale stojí za to a ty tři hvězdičky z pěti obstojí srovnání se současnou fantasy, tj. žádné body za ‚kult‘.

Kniha pro mládež která z počátku sympaticky připomíná verneovku (nadšení ze vzducholodí a příběh společnostim která je provozuje) ale později se mění spíš v detektivku a nemá větší didaktické ambice. Příběh je vyprávěn svižně a napínavě, je ale poměrně povrchní, což je zřejmě dáno cílovou skupinou čtenářů.

Jedním z rysů Bissonových povídek je opakování některých vyprávění nebo jevů. Zde je to zcela účelné, kdy řidič kamionu vezme mladého kluka stopaře a sám vzpomíná na to, jak kdysi stopoval. Povídce to dodává dojem lidskosti, který koresponduje s fantastickými prvky (no, představte si, že v polovině Ameriky je hora desítky kilometrů vysoká, která zasahuje až mimo atmosféru). Také musím ocenit výborné popisy detailů chování a myšlenkových pochodů hlavního hrdiny, které čtenáře vtáhnou do děje, i když jinak má pocit, že ta povídka je vlastně „o ničem“.

Velmi krátká povídka Bissonova stylu, ale tentokrát z těch slabších. Respektive bych řekl, že průměrná, ale mně se pointa nelíbila, díky čemuž nemůžu hodnotit lépe než 20%.

tenhle sborník jsem dočetl nedávno a jen díky bdělosti jednoho kolegy legionáře jsem teď doplnil hodnocení.

jedná se bezesporu o zajímavý sborník. i když, asi jako každý, obsahu místa méně výrazná, koncentrace výborných povídek je nevídaně vysoká. není to tím, že každá z nich získala cenu locus? :) tak to určitě znamená, že locus je cena, která slouží jako jedinečný maják při orientaci v moři SF tvorby. třeba i nějaká česká cena dosáhne této ambiciózní mety. zatím se klidně vrhněte po všem, co locus obdrželo, určitě se nespletete.