LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

V tomto komentáři se budu věnovat třetímu (česky nevydanému) dílu cyklu „Válečný kruh“. Nese název „Neq Meč“ a trpí všemi neduhy předchozích dvou knih, to znamená v první řadě zoufalou naivitou a nevěrohodností. Kromě toho pan Anthony zabrnkal i na strunu amerického patriotismu: jen na území USA lidé dokázali dokonale zužitkovat onen „úžasný“ společenský systém Helikon – Podivíni – kočovníci. Ve zbytku světa nikdo nebyl tak schopný a v důsledku toho tam je zlá civilizace nebo zlé barbarství. Sledujeme osudy dalšího hrdiny ságy, jednoho z nejschopnějších bojovníků, Neqa Meče; zpočátku zkrácenou verzi předchozích událostí, viděnou jeho očima (souboj se Solem, budování Impéria, jeho rozklad atd.). Autor čtenáře jako obvykle obtěžuje hrdinovými sexuálními problémy, zhruba čtyřstránkový dialog na téma stydlivosti mezi Neqem a podobně postiženou slečnou Smithovou mě málem donutil vydloubat si oči perem tabletu. Ovšem zaznamenala jsem i jedno zlepšení: Anthony přitvrdil, tentokrát postavy nechal trpět nejen psychicky, přihodil mrzačení i vraždy a dokázal mě vývojem událostí nejednou překvapit. Bodík nahoru za nepředpokládanou brutalitu, díky které je střední pasáž vcelku čtivá. Poslední třetina sklouzla do abnormální otravnosti, zase budeme zkratkovitě klopýtat přes díry v logice, bude nám detailně vysvětlena ona „dokonalost“ společenského uspořádání, zúčastníme se obnovy Helikonu a starých pořádků, pak přijde poslední strana… a nám se velmi, velmi uleví, že máme celou trilogii za sebou. Omluvíme se svému zmučenému mozku (pokud vlivem tohoto zážitku ještě neopustil naši lebku) a budeme se věnovat literatuře pro dospělé. „Válečný kruh“ nedoporučuji číst nikomu, kdo už absolvoval střední školu, pro mladší ročníky může jít o zdraví neškodlivé, zábavné knížky. 49%

Uf, dočteno a šup s tím do antikvariátu. Oceňuji, jak si s tímhle svým dílkem Mirek Žamboch vyhrál, jak se snažil pomocí matematiky všemu dodat smysl a zdání reality. Pro mě to tedy byly jen abstraktní bláboly, klidně teorii M-pole mohl napsat svahilsky a pochopila bych ji zhruba stejně:-)). Ale pro nás blbé tam naštěstí byla postava Francesky Saliceové, co všechno objasnila hezky polopaticky. S výjimkou těchto vysvětlovacích pasáží se na čtenáře valí jedna zběsilá akce za druhou, s Marikou už naštěstí tolik netřískají hormony a žádný z hrdinů si navzdory superschopnostem nemůže být jist životem. Skon některých osob byl na můj vkus popsán velmi odbytě, jen zmínka v ději a jede se dál. Navzdory svižné čtivosti jsem se knížkou prokousávala poměrně ztuha a motivací mi nebylo zjistit, jak to dopadne, ale konečně DOČÍST a mít to z krku. Stále mi vadilo poklonkování reálným osobnostem, veškerá nadsázka se soustředila jen na tohle vzájemné kočkování, zatímco akčním pasážím vtip skoro chyběl. Konec pitvání: Mirek umí, dokázal to i „Líhní“, akorát mně osobně zvolené reálie, zápletka ani postavy kdovíjak nesedly. Přečetla jsem si i závěrečný doslov, jestli v něm nenajdu důvod pro zlepšení svého mínění a hodnocení… bohužel ne, obsahuje pouze informace zcela zjevné, žádné polehčující okolnosti:-). 55%

Skvělé povídky bohužel padly do rukou špatného vydavatelství. Blbý překlad a odbytá redakční práce.

Asi každému, kdo někdy přičichl k počítačovým hrám, je znám pojem Diablo. Tato vysoce návyková „pařba“ je modlou mnoha fanoušků. A když máme slavnou značku, musí se z ní vytřískat co nejvíce. Pro nadšence holdující hrám i literatuře je tato série jako šitá na míru. I když 3 ze 4 knih, napsal jeden autor, každá má svůj vlastní nesouvisející příběh. S vyjímkou postavy Zayla, která hraje roli ve dvou dílech. Knihy jsou jednoduché a většinou ve vás mají vzbudit touhu pustit si hru a jít démonům dát co proto. Jsou zde pěkně zapracovány schopností jednotlivých postav (obzvláš oblíbený necromancer se povedl), známé lokace a sem tam vykoukne i jméno Pekelné Mocnosti. Pro fanoušky samozřejmě povinnost.

Jak už řekli pánové v předešlých komentářích, příběh je svižný jako vždy a potěší i návrat hlavní postavy z Království stínu. Jen mě mrzí, když už je to Knaakova třetí kniha z tohoto světa, že si zde hraje pouze se schopnostmi a lokacemi ze hry. Proč někdy nevtáhne do hry i nějakou postavu (mihnutí Caina by bylo fajn, nebo alespoň nějaká vize obsahující všechny pekelné bratry)? Ale tak jako tak, kniha splnila, co slibovala. Svižnou akci u které je zbytečné přemýšlet proč se co a jak děje.

Jeden den a jedna noc na ostrově Malaz, noc stínového měsíce, kdy brány mezi říšemi se mohou otevřít téměř kdekoliv. Noc stvořená pro dokončení velkolepých plánů. To je hřiště, na které Eriksonův kolega přivádí známé i neznámé postavy, aby dovyprávěl to, co bylo v předchozích románech naznačeno. Vcelku se mu daří sekundovat Eriksonovi, zejména druhá polovina románu je dobrá. Je vidět, že Esslemontovi jde spíš akční děj, než propracování postav a motivací, i když jedna z hlavních postav, Kalen, je živoucí a zajímavý charakter. Na druhou stranu druhý vypravěč, mladá zlodějka Kiska, je nudná a zastupitelná postava. Také hodnotím o něco výše, než kdyby to byl samostatný román, Malazská říše je prostě Malazská říše.

Navázat na takovou klasiku jakou byla První odysea, která byla ještě k tomu podpořená audio-vizuálními orgiemi Kubricova filmu, se asi prostě nedá. V podstatě zde akorát sledujeme úmornou cestu rusko-americké posádky k Jupiteru a ještě úmornější čekání na odezvu monolitu. Bohužel bez HALa (jen částečně) tu nějak vázne to napětí z předchozího dílu. Za to se dočkáme přehršle politiky (studená válka) a vědecky přesných reálií, které ovšem samy o sobě na záživnosti nepřidávají. Konec překvapí, ale víceméně nic moc nevysvětlí a tudíž celkem zklame. Ve výsledku bych řek, že se nejedná o špatnou knihu, ale rozhodně o moc nepříjdete, když se jenom kouknete na film a knihu ani neotevřete.

Kniha je spíš historický dobrodružný příběh než čistokrevná fantasy. V první části sledujeme výcvik vesnické dívky bojovníkem ve výslužbě. Tato část mě z celé knihy zaujala nejvíc. Postupné sbližování obou aktéru bylo popsáno velmi čtivě. Potom se však vydají na cestu pomsty, děj se stává překotným a nepřehledným. Konec je ještě překotnější, příjde mi nedotažený. Překlad přímo děsivý.

Po přečtení se mi nechtělo věřit, že originál vyšel v roce 1940, respektive 1942. První část knihy – Waldo – je parádní příběh ze Zlatého věku a originální propojení sci-fi a fantasy. Heinlein ji publikoval pod pseudonymem Anson MacDonald. Hodnocení 90% Druhý příběh – Magie a.s. (už čistá fantasy) mi přijde slabší, ikdyž je opět originální, Heinlein popisuje svět, ve kterém je magie normální součástí života. Příběh je „AMERICKÝ,“ autor popisuje, co udělá se společností omezení konkurence. Nicméně nás čeká happyend. 70%

Epické. To je slovo, které dokonale vystihuje tuto knihu. Námět Homérovi Iliady je zde rozpitván až do extrémů, možná i na úkor čitelnosti (snad stovky jmen Řeků/Trójanů) a rozhovory Moravců o dílech Shakespeara a Prousta (jimiž jsem téměř nedotčený) tomu též taky nepřidají. Na druhou stranu Dan Simmons zde vytváří komplexní svět, který určitou měrou z těchto klasických děl vychází, takže znalci si pravděpodobně Ílion vychutnají ještě více než my ostatní. Simmonsova zjevná fascinace jiným spisovatelem mi trochu připomněla Hyperion a Johna Keatse. Ono těch paralel s Hyperionem jsem tam cítil víc (hlavně v technologii), ale těžko ještě soudit před přečtením Olympu. Každopádně autor se jako již tradičně nebojí psát obšírně a díky střídání dějových linií se vám může stejně jako mě stát, že ani po 200 stranách nebudete zdaleka tušit kam to všechno směřuje. Naopak posledních 200 stran je nabitých dějem až jsem si v jednu chvíli myslel, že nebude třeba druhého dílu. Samozřejmě Dan Simmons by nebyl velký vypravěč, kdyby nám nedal na konci úplně jasně najevo, že tady teprve vše začíná…

Pěkná povídka, doufám, že jich Pevnost Stefanovičovi vydá víc.

Knihu jsem si koupil na doporučení svého knihkupce s tím, že se můžu těšit na dost dobrou „Kulhánkovinu“. Na začátku jsem se do knihy dost špatně začítal. Dost jsem se divil, proč zrovna tohle mi bylo doporučeno. Ale pomalejší rozjezd jsem přežil a pak už to dostalo spád a očekávané grády. Po přečtení jsem nakonec silně litoval, že už nevyšel další díl.

Toto je jedno z mála děl, z Tolkienovy středozemě, ktere vytvořil jiný autor a Já nad ním nezlomil hned hůl. Je to velice krásny a povedený atlas,m škoda, že nejsem Tolkienův fanoušek, hned bych si ho pořídil.

Lehce řečeno: „hnusná komerce“ vůbec mne to neoslovilo

Je to určitě zajímavé. Můžeme z tohoto vycítit, že cyklus o středozemi, je Tolkienovo celoživotní dílo. To co mi vadí je fakt, že celý cyklus je tak obsáhlý. Uznávám že mnoho svazku je velice zajímavých Básně z trilogie pán prstenů mne velice zaujaly ale vedle Tolkienových děl se vyskytují i komerční dílá dnešních autorů o Středozemi. A tím pro mne celý dobrý dojem o Tolkienovi zhasíná. (podobně jako u cyklu Duna)

Tato kniha je určitě zajímavá, zvláště pro zapřísáhlého fandu Tolkiena a jeho středozemě. Já jím ovšemnejsem. Bezpochyby jsou nedokončené příběhy velice zajímavé. A v tom je to co mi vadí, jakoby odhalovaly až příliš. Zkrátka a jistě, kniha je velice působivá ale nějak jsem si ji nevychutnal.

Vzhledem k mojí nespokojenosti s prvním dílem série „Válečný kruh“ bylo čtení druhé části projevem čirého masochismu. Příběh tentokrát disponuje novými hlavními hrdiny: zmutovaným nalezencem Varem, který má unikátní schopnost vycítit radiaci, a dívenkou Soli, bojovnicí, ve své mladší podobě známou už z předchozí knížky. Narazíme i na další postavy z „Sos provaz“, ovšem mají jen vedlejší či zanedbatelné úlohy. Zpočátku vše vypadá nadějně, atmosféra postkatastrofického světa je obstojná, s podivným systémem fungování společnosti jsem byla smířená. Pak náčelník Bezejmenný po letech nucené práce na úpadku Impéria náhle usoudí, že nastal čas ke zvratu a vede kočovníky do boje proti skrytým obyvatelům Hory – Helikonu. Důvodem této změny měly zřejmě být střelné zbraně, jež z neznámých příčin dodali Podivíni bojovníkům Impéria. Sled naivity, nevěrohodných situací a absurdity začíná. Po událostech u Hory prchá Var se Soli před Bezejmenným. Nemá smysl vysvětlovat proč, vztahy mezi zúčastněnými zkrátka připomínají argentinskou telenovelu. Chování zúčastněných, jejich myšlenkové pochody, motivace jednání – to je vůbec největší slabina knihy, nutící čtenáře k bolestivým grimasám a tichému drmolení nadávek na adresu hlavních hrdinů, především Vara. Samotný autor sice několikrát uvede, že tento mutant není příliš bystrý, některé jeho činy a schopnosti manipulace s moderní technikou tomu však naprosto odporují. Děvčátko Soli se pak s přibývajícími lety (a s rostoucím obvodem hrudi a boků) imbecilitou svého druha nakazí. Piers Anthony nechá tuto povedenou dvojku po delším čase krkolomně vydedukovat, jak byl jejich útěk zbytečný a mohli by se tedy vrátit. Ale hovno, hovno, zlatá rybko, show must go on! Putují dál, aniž by k tomu měli rozumný důvod, zažívají neuvěřitelná dobrodružství, proplouvají nebezpečím a co nezvládnou sami, s tím jim někdo pomůže (daruje jim jen tak z plezíru loď se zásobami na měsíce cesty atd.), až se z bývalého území USA dostanou do Číny… brnkačka;-). V Číně se samozřejmě bez problémů dorozumí, začlení do společnosti, chovají se extraimbecilně, následuje „nečekané“ setkání a potom konečně doklopýtáme do závěru, který je literární alternativou strčení prstu do krku. A je nám předáno veledůležité poselství: prapodivné uspořádání „Helikon – Podivíni – kočovníci“ je jediné správné, civilizace je zlá. Uáááá! Zapátrala jsem na webu, abych zjistila, v kolika letech Anthony tuhle sérii spáchal, jestli tou dobou teprve vymačkával beďary nebo už byl oprávněn pít alkohol. Bylo mu nějakých 35, tvořil tedy pravděpodobně permanentně pod vlivem;-). Knížka byla vydána před 40 lety, tomu snad lze přičíst část oné infantilní naivity, tehdy to mohla být dokonale věrohodná pecka;-). A teď poněkud obrátím list: kdybych „Var hole“ četla jako 12 až 16-letá, byla bych nepochybně nadšená a patřilo by to k mým oblíbeným knihám. Pokud je vám tedy zmíněných xx-náct, nedbejte na předchozí příkrá slova a sérii si klidně přečtěte, jde o nekompromisní dobrodružnou jízdu. A my, staré řepy, se porozhlédněme po nějakém propracovanějším, věrohodnějším čtivu bez logických přehmatů, co v nás nebude vzbuzovat nutkání mlátit čelem o stůl;-). 40%

Tak to je opravdu síla. Moc si rozmyslím, jestli mám ještě někdy někomu pomáhat :-)

Chcete výbornú dobrodružnú fantasy so sympatickými postavami, prepracovaným prostredím ako aj príbehom? V tom prípade vám môžem s čistým svedomím doporučiť prvý diel Pánov parchantov. Locke Lamora rozbieha jeden zo svojich odvážnych plánovaných podvodov, no všetko sa začne komplikovať. V deji sa postupne objavujú ďalšie postavy, ktoré aj v samotnom závere budú mať dôležitú úlohu. Kniha vám môže pripomenúť Oliwera Twista (používanie detí na krádeže) či Krstného otca (moc podsvetia pripomína trošku mafiu :)). Popis prostredia je skvelý, každú chvíľu som sa dozvedel niečo zaujímavé (či už je to popis vlastností staroskla či Dom sklenených ruží a iné miesta). Chýbalo mi tu akurát objasnenie minulosti Lockeho a Sabety, ktorá tu vôbec nevystupovala. Dúfam, že v ďalších dieloch sa dočkám aj jej prítomnosti a aj ďalších kapitol z minulosti v Medzihrách.

Poté, co jsem nadšeně přečetla Mercy Thompson sérii v AJ, jsem byla zvědavá, jaká je tahle zatím jediná česky vydaná kniha od stejné autorky. Je to sice něco úplně jiného než Mercy, ale líbilo se mi to. Mělo to spád a Rialla je správně vychytralá.

Pro mne to mělo docela pomalý spád a banální zápletku a Harry mi taky k srdci nepřirostl, takže další díly už číst nebudu.

Tohle je opravdu spíš o invazi než o upírech, a ti tu navíc mají jen roli obávaného zla a nejsou moc dobře popsaní. Pro mne zklamání.

Tenhle díl mám ráda kvůli konfliktu Jacob x Edward, a všech situací, které z toho vyplývají, tj. hádky, souboje, usmiřování. Na rozdíl od Vlaska bych řekla, že je to nejvíc akční díl z celé série, a zápletka ohledně nových upírů je docela jasná.

Tenoučká knížka plná skvělých povídek mistra horroru. Úvodní „Zkratka paní Toddové“ mě znudila v mých 15 letech, ale o to víc jsem si ji užila jako dospělá: fascinující příběh o ženě posedlé hledáním zkratek. Tato posedlost ji nakonec zavede do míst… a víte co, žádné spoilery, přečtěte si to;-). Povídka „Prám“ patřila v pubertě k mým nejoblíbenějším a čas jí na kvalitě ani děsivosti nic neubral. Taková netradiční teenage vyvražďovačka;-). „Textový procesor bohů“ není horror, spíše pouhá hříčka s realitou. Kdo z nás by nechtěl několikerým ťuknutím do klávesnice pozměnit svůj život, splnit svá přání? V případě hlavního hrdiny jde o změnu radikální. „Nona“ je atmosférický příspěvek k upíří tématice, aneb koho můžeme potkat při nočním cestování. Poslední „Úžina“ opět není horror a v dobách mojí hloupoučké mladosti mě neoslovovala. Stará paní bilancuje svůj život a chystá se na smrt… velmi citlivá, melancholická povídka, svědčící o Kingově mistrovské schopnosti vžít se do myšlení člověka libovolného věku či pohlaví a zprostředkovat čtenáři autentický zážitek. Jednoduše výborná sbírka, mušky by se našly, přesto nemůžu jít pod plný počet hvězdiček (možná nostalgie;-)). 95%

Je to vlastně jenom úvod, který vysvětluje vznik „knihy krve“.

Také jsem se náramně bavil. Humor a černý k tomu mám rád.

Byl jsem hodně zvědavý jaké to bude,hlavně po těch hodnoceních tady,ale nějak teď po dočtení nechápu,jak může dát někdo brak. Konečně kniha kde neběhají tuny upírů a přitom to je (byť v menší míře) klasický Kulhánek.Asi to bude tím, jak píše někdo výše, že se od mistra čekají nadpozemské výkony nicméně komu se líbí Divocí a zlí tak se může těšit i na Stroncium.Pos­tapokalyptický svět je popsaný hezky,uvěřitelně a to, že Longin je trochu nesmrtelný, vždyť to byl již Patejl v DaZ a nikomu to nevadilo.Je sice vidět menší sázka mistra na jistotu,možná šlo v některých místech text víc rozvinout,nicméně pro mne nadprůměr mezi našimi autory.

Zapadá to, zapadá to, ale stále zůstávají až příliš velké mezery, aby byl obraz dokonalý, říká si čtenář pokud se ve čtení Malazké Knihy padlých dostal až sem. Lovci kostí navazují na údálosti v Dómu řetězů. Autor se vrací ke čtrnácté a k oblíbeným postavám. Svou roli odehraje též Pán Balíčku. Chromý v Sedmiměstí otevřeně rozehrává svou strašlivou hru, za vydatné pomoci Poliel, bohyně moru. Čtenář je opět zcela pohlcen příběhem – v některých částech doslova dýchá za oblíbené hrdiny. Někdy však ani to nepomůže. Vše směřuje k dalšímu epickému závěru, avšak tentokrát zůstává několik linek otevřených. Co se samotného závěru týče, no tak ten je … nečekaný, ale o to hutnější. Erikson je prostě mistr. I přes několik nových neznámých nemohu udělit méně než 100%. Masakr!!

Další příběh Malazké Knihy padlých a další silný čtenářský zážitek. Prostředí je zdánlivě zpočátku opět naprosto neznámé, avšak kdo si vzpomíná na poslední strany Dómu řetězů (a vlastně na jednu z jeho příběhových linek) ten si brzy uvědomí jak se věci mají. Tragický pád Tiste Edur do područí hrozivého Chromého boha je opět pouze jedním z vláken propracovaného příběhu. Dále sledujeme rozpad království Lederu i jednání samotného Chromého. Čtenáři je odhaleno něco dalšího z hrůz chystaných Chromým. To vše opět z pohledu značného množství postav. Nebudu zde plýtvat místem na superlativy použité u ostatních dílů série – samozřejmě vše platí i pro tento úctyhodný špalek. Snad jen poznamenám, aniž bych prozrazoval něco z epického děje, že mě tentokrát skutečně dostal samotný závěr knihy – naprosto dechberoucí jízda, obdivuji autora za jeho schopnost zcela vtáhnout čtenáře do děje, a to tak, že dotyčný čtenář je vpravdě hluboce pohlcen událostmi v knize probíhajícími. Úplně poslední odstaveček je tentokrát doslova nezapomenutelný. A má nejoblíbenější postava? Jednoznačně Konývka :D. Beze ztráty hvězdičky.

Miluju krátké a úderné povídky. A ty Bisson psát zřejmě umí. Myslící maso! Víc bohužel napsat nemůžu, abych nespoiloval.

Tak si čtu tuhle povídku, říkám si, že by to mohlo být celkem zajímavé, těším se na vyústění… a najednou povídka skončí. Mám pocit, že jsem něco nepochopil :(

Zdaleka nejslabší kniha ze série psané Kingem. Kamsi se vytratila ta hutnost předchozích dílů, Felix s Gotrekem jsou často jen figurkami spláchnutými velkou vlnou. Spousta pasáží je zdlouhavých a nezáživných a spousta lokací je málo a chaoticky vykreslená. Souboj s obrem, který se dá dle názvu knihy očekávat, je nechutný a mnohem méně věrohodný než jiné Gotrekovi a Felixovi střety.

Tuhle sérii naprosto miluju. Když je mi nejhůř, tak vezmu jeden z dílů, co mám a jen tak si v něm listuju. Ten svět je fakt úžasně propracovaný a jedná se o nejpropraco­vanější a nejsympatičtější svět, o jakém sem kdy četl. Hlavní zbraní jsou ale podle mě postavy, které jsou bezv yjímky skvěle propracované a sympatické a kdyby tady šel vytvořit nějaký osobní žebříček top 10 nejsympatič­tějších postav, tak by v něm postavy z krvavého pohraničí zabíraly většinu míst. Prostě povinnost přečíst…

Sláva! Po dlouhém čekání konečně příchází závěrečný díl Gordonovi země. A čekání se rozhodně vyplatilo. Asi každý čekal, že to bude skvělá kniha, ale že až takhle skvělá, tak o tom se mi ani nezdálo. Kniha začíná docela rychle. V první části máme několik dějových linií, které se pozvolna lepí dohromady. Je tady jedna velká bitva, pár menších potyček, příběh příjemně odsýpá. Druhá část by se dala charakterizovat jako „ticho před bouří“. Všechny dějové linie se propojí a všichni se připravují. Na co? Na grandiózní, dvojité finále ve třetí části. Gordonova země je za mnou a já mám pocit, jako bych opouštěl důvěrně známé přátele, které jsem provázel na jejich dobrodružství.

Podívejte se na tu obálku a řekněte mi, že si o této knize myslíte něco kladného. A přeci! Opravdu klame tělem. Jak podotkl firen, začátek je trošku nudný, ale poté se to překvapivě rozjede. Vzduchem létají predátoří dredy a všude odkapává vetřelčí sliz. Navíc je příběh mnohdy protknut až hororovými pasážemi. Skvělá odpočinková záležitost. Hodnocení strhávám jen za málo práce s postavami, ale od takové literatury asi nikdo nečeká filozofický román. Takže pro fanoušky i nefanoušky mohu jen doporučit a doufat, že příští film již natočí v tomto duchu.

Jako odpočinková četba dokonalé, ale… Motiv budoucnosti není ani tak realistickou vizí jako spíš popisem zajímavých inovací z nichž většina zanechává usměv na tváři. Cestování v čase je vždy problematické téma a zde konkrétně je samotný princip fungování doopravdy až moc naivní a pro mě nepřijatelný. Na druhou stranu, cestování v čase je zde použito jenom jako prostředek umožňující hlavnímu hrdinovi dokonat svůj plán, takže se dá přehlédnout nelogičnost. Co potěší je morálně rovný hrdina a jeho soužití s náladovým kocourem, které dodává knize nadčasový podtext pevného přátelství. Nakonec si nemůžu odpustit ještě píchnutí do uspěchaného happy endu, který mi zaváněl lehkou pedofílií a jedním velkým časovým paradoxem, ale budiž…při čtení jsem se rozhodně nenudil a o to zde zjevně šlo.

Jan Drnek je zváštní člověk a z jeho knih je to cítit. Z dlouhého textu přímo sálá odpor k poraženeckému postoji československé vlády roku 1938. Sám se tak pokusil o alternativní verzi, ve které Československo kladlo Německu odpor. Inu, čte se to dobře, zvlášť když autor nepokrytě hraje na národoveckou strunu a vše české mohutně zveličuje a idealizuje. Drnek není zkušený autor, ten by do textu méně promítal své zvláštní já, ale to mu lze odpustit. Kniha je to dobrá, zvlášť pro příznivce politiky a military záležitostí.

Skvělá a docela drsná povídka nebo spíše povídečka. Malou slabinou je její krátkost.

Mírně nadprůměrná fantasy o tom, jak lze jen s hrstkou přátel (a s pomocí magie a správně vyloženého proroctví:)) a několika lstmi znovudobýt trůn na uchvatiteli.

Absolutní bomba a pro mě kniha roku 2009!!! Locke Lamora je sympaťák každým coulem, který okamžitě přirostl k mému čtenářskému srdci díky jeho eskapádám, v nichž nepoužívá meč, ale bednu plnou převleků, líčidla a svůj velmi nápaditý mozek (často jsem se díky tomu dost smál). MR Lynch se katapultoval mezi moje oblíbené spisovatele a já se těším na další díly série Páni Parchanti. Pro všechny, kdo milují dobrodružnou literaturu plnou neotřelých nápadů je to povinnost. Jednou by totiž mohli litovat toho, že nebyli u toho, když Scott Lynch psal Pány Parchanty – sérii, která se jednou zařadí mezi takové legendární klasiky jako je Pán prstenů nebo Conana.