LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pátý svět – nechápu, jak by staří Mayové mohli vědět o slunečních erupcích. To, že sledovali Slunce, k tomu jaksi nestačí. Jinak kvalitní thriller – 30%. Zlověstný závoj – přesvědčivý popis myšlení duševně nemocné ženy, ale celkové vyznění (hlavně závěr) mi připomíná agitku proti tzv. islamofobům. 60%

Dobře napsané, logická zápletka. Ocituji: „Je to prapodivná situace,“ opáčil Steven. „Všichni si myslí, že jednali v nejlepším zájmu veřejnosti, a přesto tolik lidí přišlo o život“. Nižší počet hvězdiček za popis akce MI5, pro mne nevěrohodné.

Když skončila sága Společenství a začala vycházet Prázdnota, myslel jsem, že Hamilton už nemůže přinést do svého světa nic moc objeveného. Velmi jsem se zmýlil, Edeardovo dobrodružství bylo úchvatné. Když začala vycházet Kronika padlých, říkal jsem si opět, že Hamilton už nemůže atd. – ale opět se mu to povedlo. Dostáváme se do jiného prostředí v Prázdnotě (něco jako viktoriánská Anglie), kde se rozehrává zajímavý příběh o revoluci. Je to stále velice dobré počtení, které člověka vtáhne – ale přece jen Slvasta je méně atraktivní postava než herojský Edeard. Nicméně i tak jsou v knize nové a zajímavé nápady, které propojují dobrodružný děj s technologickými vizemi a politicko-existenciálními prvky. Za mě je Hamilton momentálně špička ve space opeře.

Čekala jsem, co bude mít socha za nápis. Celá kniha byla velmi hezky podaná a vyvrcholení bylo úžasné. Každopádně už nevím v které knize zazní citát „Vybírám si život“, ale stále mi hraje v hlavě a při leckterých příležitostech ho mám jako vzor při rozhodování. Jestli číst nějakou knihu ze série, pak tuto.

Fiktivní reportáž spíše zajímavá než zábavná (dramatického prvku se čtenář dočká až v samém závěru),dobově naivně optimistická. Nicméně stojí za přečtení jako dobový artefakt.

Druhé díly trilogií bývají obvykle považovány za nejslabší, Atwoodové se ale podařilo tohle pravidlo naprosto popřít. Zatímco první díl trpěl drobnými nedorazy poněkud srážejícími atmosféru románu, Rok potopy mě od začátku chytil a nepustil. Zřejmě je to především sympatickou dvojicí hlavních hrdinek, autorka vytvořila skutečně živoucí figury, které čtenáře táhnou neveselým dějem. K Chřástalovi i Jimmymu bylo prostě daleko těžší najít cestu, ostatně v konečném důsledku šlo o nešťastné strůjce celé katastrofy. Příběh Toby a Ren naopak představuje optimistický pohled na lidstvo a na jeho možné přežití. Atraktivní je také skutečnost, že se děj odehrává víceméně paralelně s předchozí knihou, řada scén tentokrát viděných úplně z jiného pohledu a v jiném kontextu nasvěcuje skutečnost odlišným světlem. Velice povedené, skvělá zpráva je, že překlad třetího dílu by již měl být na cestě.

Váhal jsem mezi 60 a 70 %, nakonec jsem se přiklonil k lepšímu hodnocení, protože prostě Vladimír Šlechta umí psát a příběh má hlavu, patu i spád. Líbí se mi i zasazení do Oggerdova světa před apokalypsou, hezky to dotváří world-building. Je to jednohubka na večer, ale čte se to dobře.

Výhrady mám dvojího typu: detektivní zápletka končí někde v půlce, vrah je identifikován. Pak se kniha přepne spíše do thrillerového módu, což není nutně špatně, ale trochu se ukáže, jak slabý byl celý motor děje. Takový opačný Indiana Jones: Indy svými akcemi v podstatě dovede nácky až k relikviím, kdyby zůstal doma na zadku, neměli by šanci. Zde naopak si zlouni v podstatě sami přivodí svůj pád, protože kdyby mezi nimi nebyl sadistický zloun, který vraždí i kde nemusí, nikdo by se o jejich plánu nedozvěděl a nemohl by ho překazit.

No a druhá výhrada je ta, že popisovaná vize blízké budoucnosti je mi z hloubky duše odporná. V postapo Oggerdovi to není vidět, protože postapo, ale zde, kde ještě máme „standardní svět“, je to prostě něco, co mi vadí a kazí zážitek z četby. Většina „hodných“ jsou Rusové zkřížení s Němci, ovšem „hodní“ jsou jenom v kontextu dosti hnusné mafiánské oligarchie a celkového korporátního vševládí (kde jako jediná státní síla schopná korporace korigovat vystupuje opět Rusko).

Nevím. Další díl si ale určitě přečtu.

Výborná oddechovka. Dost přímočaré, ale vzhledem k tempu děje to knize nijak neubírá na přitažlivosti. Zvlášť se mi líbí, jak je to napsané – autor má dar řetězit slova způsobem, který mě zas a znovu překvapuje a hlavně hrozně baví. A jestli se dokážete soustředit na čtení, i když vám na pozadí hraje hudba, doporučuju do vaší zkušenosti začlenit autorův tracklist, opravdu výborně dokresluje atmosféru.

Takže celý příběh končí zavedením další utopie. „Ústava a parlament … připadalo jí to jako spojení toho nejlepšího z Anglie i Ameriky před Překročením.“ Nemyslím, že by to stačilo na vybudování podobné utopie v dnešní Anglii i Americe. Ukončení je agitka shazující celý titul. Považuji to za nejslabší díl.

V daném rozsahu textu se podařilo udělat maximum. Povídky předtím a povídky zatím jsou také jen anekdoty. Tahle nebyla ještě tak fousatá jako ty ostatní.

Zvláštní kniha. Nečetla se mi úplně dobře, stylisticky úplně „neklouzá“ a občas se i brání. Příběh vykazuje dost odboček včetně několika vnořených mikropovídek ve formě „vyprávění u ohně“ a dlouhých „výňatků z kronik“ na záčátcích sekcí. V tomto ohledu by pevnější ruka editora knihu určitě vylepšila.

Postavy jsou sympatické a vcelku dobře prokreslené. Jediné, co mě na nich trochu štvalo, byla jejich občasná „přemoudřelost“, nebo jak nazvat takový ten tropos, kdy nějaký „životem ošlehaný mudrc“ říká nějaké to moudro a ostatní postavy tomu moudře přitakávají… a čtenář (já) si říká: no jo, ale ona to není žádná zkušenost životem ošlehaného mudrce, ale autorova fabulace a o autorovi vím prdlajs.

Na druhou stranu, svět je bohatý a zajímavý a celkem mě zajímá, co se stane dál. Situace je rozehraná zajímavě – do světa se vrací magie, takže svět se mění, a mocní, co mají prst na tepu doby, to vědí a na tuto změnu se připravují. Ústřední výprava je sice dost macguffin umožňující setkat se hlavním postavám a vyřešit partikulární krizi, nicméně právě proto bude zajímave pozorovat, zda tato výprava vyšumí do ztracena, nebo najde nějaký nový smysl.

No, asi je jasné, že z knihy mám vcelku rozporuplné pocity. Ale ta atmosféra a svět si mě získaly, takže hodnotím o trochu výše a uvidíme, jaký bude druhý díl.

Druhý díl nezklamal, naopak, přinesl vyvrcholení, ke kterému děj celou dobu směřoval a tak dobrou formou, že se už těším na pokračování X-Tal. Je vidět, že autor měl knihu důkladně promyšlenou, než se pustil do psaní.

Velmi zdařile napsaná kniha. Civilizace Talů působí dostatečně cize a divně a současně dostatečně lidsky a sympaticky, aby vzbudila čtenářovu zvědavost a zájem. Děj je většinou poklidný, ale v pár úsecích zrychlí do ďábelského tempa a velkých zvratů. (Osobně mi asi více vyhovovaly klidnější pasáže, kterých je většina.) Hlavní hrdinka je také dobře propracovaná, se všemi klady a zápory, stejně jako celá společnost se složitými vztahy mezi jednotlivými vrstvami. Za mě 100% spokojenost.

Už dříve jsem se setkal se hrou, kterou autor zasadil do téhož světa a která mě naprosto uchvátila. Její konec mě velmi zklamal, ale o to víc jsem byl překvapen, když jsem narazil na knihu, která se odehrává ve stejném světě.

V knize sledujeme mladá léta dívky Gamy, dcery pána těžby, během jejich cesty na vzdálený svět Coraab. Děj je klidnější a věnuje se prostým věcem, které Gama a celá posádka prožívají. Sám o sobě není příběh ničím výjimečným a za mě jde asi o jedinou výtku, kterou bych ke knize měl. To co vše naštěstí zachraňuje, je unikátním svět, který autor vytvořil. Je plný cizí kultury, jazyka i technologie. Všechno to působí tak zvláštně a mimozemsky, ale přes to vše to má svůj řád a pravidla.

Celkově se jedná o velmi zajímavé dílo, které bych doporučil každému, komu nevadí trochu netradiční scifi.

Ve srovnání s prvním dílem je to coby detektivka o něco lepší, coby feel-good fantasy o něco horší, protože roztěkanější. Děj se přesunul z vesnické Mizerné Lhoty do (malo)městského Náchořečí, takže opět poznáváme novou sadu postav a postaviček. O Belovi a Efovi se navíc nedozvíme nic moc nového, spíše vystupují jako pro mě dost zaměnitelný „detektiv ve dvou osobách“.

Dějový oblouk by si zasloužil výrazně vyšší rozsah. Takhle celá kniha působí poněkud uspěchaným dojmem, což se k tomu feel-good žánru moc nehodí. A koneckonců ani k detektivce.

Ale čte se to stále dobře.

David Copperfield byl jeden čas fenoménem showbizu. A tehdy se pustil i do literatury. Autorsky i jako editor se podílel na této antologii, která sází na jeho jméno a tvář na obálce. Je i vkusně svázána a vytištěna. Obsahově se překvapivě nekoná o propadák, jak bych čekal. Kouzelnictví se přímo věnuje jen pár povídek a jsou docela dobré:
Hbitější než oko
Maňásek – spíš okrajově
Geroldův neskutečný trik
Spolky s ďáblem – velmi okrajově
Tajemství musí zůstat tajemstvím
Poslední zmizení

Zbytek je magický s příklonem k hororu a žádná povídka není propadák. Jenže téměř žádná není úplná pecka. Navíc má antologie kamínek úrazu – překlady a redakční práce. Kromě Richarda Podaného mi jména nic neříkají a mám pocit, že ne vždy byly překlady dokonalé. Ano, je to předinternetová doba, takže některé popkulturní či místně-geografické věci se překládaly složitěji, ale výsledný produkt prostě mohl být lepší. Redakce docela bída. Mnohdy mám pocit, že to po překladatelích ani nikdo nečetl, protože pak by jistě vychytal alespoň masařky (alternativní překlad v závorce, občas jakoby byl text poházen nebo kousky chyběly). Ne, že by se to nedalo číst, ale je škoda takto poškodit docela dobré a v některých případech i výborné povídky. Přijde mi to ale jen místní – takže je to imho o dokonalosti překladu. Někdo odevzdal perfektní práci, někdo to odflákl a redakce to nedořešila. Knihu tedy v dnešní době mohu doporučit jedině zarytým fandům mága s uhrančivým pohledem nebo sběratelům, kteří v antologii ocení jinde nevydané povídky známých jmen – Anderson, Somtow, Oatesová, Wilson, Caceková či Feist.

Kouzelnická povídka někdy ze začátku 20. století ze západu USA. Věnuje se pohnutým osudům jedné kouzelnické rodiny a jak do nich zasáhne podvodnice. Nebo je opravdu tím, za co se vydává a ne jen šikovná iluzionistka? Povídka má našlápnuto k až sociálnímu románu, ale naštěstí zůstane u klasického fantasy motivu o… Ale to přece nemohu prozradit. Tajemství musí zůstat tajemstvím ;-)

Když dítě umírá, hodí se si trochu přibarvit realitu, aby to nebylo až tak strašné. Termín bug, přeložený jako brouček, hoodně klame tělem. Nenechte se jím mýlit, povídka není napsána přes krasohled. Je syrová, drsná a bezútěšná. Jakoby se ani do této antologie nehodila. Kdyby byla napsaná o něco uspořádaněji či logičtěji, např. kdyby nevezla matka dítě domů přes zacpané velkoměsto svým autem (ale chápu, proč tak napsaná není) nebo kdyby ji překlad nějak učesal (ale chápu, že to možná nešlo), asi bych hodnotil ještě výš. I když je tak nepříjemná. Možná právě proto.

Jakákoliv povídka o stáří je horor tak nějak z podstaty. Navíc tady se, přestože Copperfield v medailonku píše, že jde o nežánrovou práci, skutečné prvky metafyzického hororu objeví, obzvláště v závěru. Stáří, zdravotní problémy okolo hlavní hrdinky a její skryté obavy, aby totéž nepotkalo ji, smrt, hrst křesťanství (ale ne samoúčelně!) a špetka indiánských pověr – dost chutná krmě. Dal bych i víc hvězd, kdyby to bylo nějak lépe ukončeno a překlad působil jistěji a sametověji.

Kouzelnická povídka, která má našlápnuto na slušný horor, ale buď není dost dobře napsaná nebo přeložená nebo je prostě zápletka příliš triviální, nevím. Při čtení se mi hned vybavilo Pod kůží.

Přenos duší a soupeření jejich dvou dlouholetých „sběratelů“. Má to našlápnuto, setkáte se s Jackem, Šakalem i Matou, ale je to celé tak moc žensky napsáno – chybí tam ono logické zdůvodnění, jakási bytelná kostra, na kterou jsou navěšeny ony fantastické propriety, aby mne povídka opravdu chytla a opravdu mne její čtení fascinovalo. Navíc se na ní dost podepsal nešvar této antologie – nedokonalé překlady a odbytá redakční práce. V názvu je měsíc indigový, v samotné povídce modrý, mám pocit, že kousky textu chybí, někde jakoby byl dodán nekompletní překlad (text v závorce, který měl být dopilován) a v jednom místě dokonce neuzavřená věta. Škoda to sice je, ale zase si nemyslím, že by i dokonale přeložená povídka byla nějaké veledílo, takže oněch 57–60 % hodnocení ji sedne akorát.

Značne halucinogénny text, vraj spôsobený bôľom po rozvode. Autor to roztočil na plné obrátky, fantaskné reálie, okorenené štipkou hororu. Ak to zvládol napísať bez drôg, tak klobúk dole.

Zrkadlo do duše, na mieste kde by to astronaut rozhodne nečakal. Ustoja to hlavní hrdinovia? Opäť ma to zaujalo. Ellison nikde nespomína v komentári pred poviedkou, žeby čítal Solaris, takže to beriem tak, že istá podobnosť je náhodná.

Každý by chcel byť hrdinom, ale nie každý na to má… Tak toto sa mi páčilo, Harlanov cynizmus plus skvelý nápad ako podať hlavnú myšlienku – čo takto búracia guľa, ktorá z človeka spraví len mastný fľak? Začiatok či koniec?

Súz je už veľké dievča na brehu dospelosti. Chvíľkové stretnutie s jej sestrou, považovanou za dávno stratenú, ju donúti vydať sa na cestu do nekonečného lesa plného zvláštnych bytostí. Na rozdiel od poviedky Dve srdcia, je tón textu pochmúrnejší, snovejší, pribudli nejednoznačné scény a a ubudla priamočiarosť deja. Celkovo je to náročnejšie na čítanie. Stále je to však skvelý Beagle, len ešte viac lyrickejší než zvyčajne.

Opskurno jsem pořídil až s notným odstupem od vydání – nějak mě nelákalo, až doporučení uživatele kvestora zde na legii, který román přirovnal ke Gormenghastu, mě přimělo ke koupi. Příběh totálně izolovaného anglického městečka, ve kterém platí striktní zákaz studia jakékoliv historie před rokem 1800, je tak bizarní, jak tento předpis naznačuje. Všechno má svůj důvod, nicméně Caldecott svou detektivní zápletku vyprávi poměrně nepřehledně. Možná jen nejsem dost pozorný, chvílemi jsem ale opravdu tápal ve snaze vybavit si nedávný dějový zvrat a párkrát dokonce poražanecky listoval zpět a nejasné pasáže pročítal znovu. Co ovšem autor nezvládl ve výstavbě příběhu, to vynahrazuje na atmosféře. Ta je opravdu úchvatná, jeho podivné městečko i se svými pitoreskními obyvateli před čtenářem skutečně ožívá a je tím hlavním důvodem, proč se nakonec s chutí pustím i do druhého dílu.

Na začiatok môžem skonštatovať, že kniha sa mi čítala veľmi dobre a zhltol som ju za pár hodín čistého času. Svojím spôsobom taká cozy fantasy, ako je moderné nazývať pohodové príbehy v magickom prostredí. Ale príjemný je skôr štýl ako samotný príbeh, v ktorom v malebnej dedinke (no dobre, v zapadákove ležiacom na hranici s divočinou) riešia záhadný príbeh jedného mŕtveho čarodejníka s pochybnou povesťou. Nedobrovoľnými detektívmi sú dvaja civilizovaní barbari, toho času liečitelia a učitelia v inkriminovanej obci. Miestni obyvatelia sú dosť svojrázni s rôznou minulosťou a vymámiť od nich nejaké spoľahlivé informácie je veru riadny očistec. Kniha je rozdelená do mnohých kapitol, ktoré sa venujú na striedačku všetkým postavám a postupne odhaľujeme ich charaktery, motívy a problémy, s ktorými roky zápasia. Indície nápomocné na odhalenie vraha sa objavujú často vďaka náhode, čo je dosť škoda. A zišlo by sa trochu popracovať na skratkovitosti rozprávania. Autorka síce popiera, že by chcela vytvoriť nejakú sériu s Belom a Efom, ale nedávno vyšiel druhý diel. Napriek niektorým mojím výhradám sa naň teším.

Řešení se dalo možná čekat ale text je tak krátký že v žádném případě neuráží a neříkal jsem si, že lituji těch ztracených několika minut které jsem věnoval čtení a aktivitě zde a aktivitě Legii.info

Tato povídka by se neztratila i kdyby vyšla samostatně.

Duirin to zase všechno napsal. Lehce ironicky text který čtenáře snad obveselí.

Na tak krátkém rozsahu se podařilo uzavřít nějaký dějový oblouk. Po tom ,,odpadu" co byl předtím, je to příjemná vzpruha.

Pan Gaarg to napsal pěkně. Jedinou výhodou je, že je to krátké. Takhle nějak by psalo sci-fi chatGPT kdyby jej o to někdo požádal. (Myslím v roce 2025).

Přečteno jedním dechem. Líbilo se mi to velmi, trefilo se mi to do vkusu. Věřím, že se to bude líbit všem, kdo stejně jako já považují Mansions of Madness (Panství Hrůzy) a Arkham/Eldritch horror za jedny z nejlepších deskových her. Kombinace military, Indiana Jonese a Lovecrafta vytváří prostě tu správnou dobrodružnou atmosféru, ve které čtenář autorovi rád odpustí, že jde vlastně o dost jednoduchý příběh. Jen houšť!

Bohužel nic převratného, bombastické zakončení prvního dílu je prostě jednoduše zadupáno v obcházení města, děláním „obchodů“ a chlastáním. I když vlastně jedna převratná myšlenka tu je, hlavní hrdina přestává pít…

Az na ten konec furt dobrý. Ten konec, to už je hodně na sílu.

tož, nebylo to zlé, ale že bych skákal metr dvacet nadšením…

celá kniha působí spíše jako synopse k dílu než dílo samé. je z toho cítit nějaká autorská únava nebo lenost ;) nemá to šmrnc, autor spíše jenom načrtává než vypráví, je tam pozoruhodně málo humoru (byť tam pořád nějaký je). rozhodně mi nepřipadlo, že jde o nějaký povídkový román, styl a struktura textu mi přijde na sapkowského normální.

líbí se mi sem tam vztyčený prostředníček jak sám sobě, jako autorovi, tak i čtenářům (u scény se strigou jsem se fakt chechtal), líbí se mi snaha ukázat jiného geralta, ale vlastně už toho, co ho známe, jako poupě nějaké květiny, pulce od žáby.

nakonec to tam je, závěr má zase švih, byť to není tak lehké, jako starší věci. dokonce i pointa je dost dobrá. člověk ten přerod hrdiny autorovi věří. popravdě mě námět i příběh potěšily, je to něco nového, ale stále v tom starém světě, stejně jako se mi líbila sezóna bouřek. jen to psaní už není, co bývalo. inu nemládneme.

ps. jako bio-tento-loga mě tady extra štve to, jak sapkowski používá pojem a koncept „mutace“ strašně laicky a tak nějak kliškovitě jako v mnoha SF žánrovkách. zrovna jsem před tím poslouchal hranice možností a tam taky. my všichni jsme potomci mutantů, těch úspěšných, naopak v zemi práchniví jednou pro vždy kosti a DNA těch neúspěšných. ale i ti se jednou mohou znovu objevit a třeba potom uspějí a my ne (jojo, tak pohlavní rozmnožování a dědičnost funguje). AS asi myslí nějaké GMO, a ani tady by neměl pravdu.

Asi nejsem tak pozorný čtenář a nenašel jsem skrytý klenot v tomto textu.

Před příchodem internetu, mohl tuto povídku autor prodávat do všech možných firemních a oborových časopisů a pokaždé změnit výsledek přeměny. Každý přece má strach z něčeho jiného. Třeba v časopise pro pracovníky v účtárně se mohl proměnit v kontrolora z ministerstva financí.

Docela předvídatelný konec, ale nenapadá mě žádné lepší rozuzlení v tak krátkém textu. Sice jsem se nesmál už od války ve Vietnamu, tak stejně mám pocit, že to má být asi vtipné.

Tady se Asimov moc nevytáhl a navíc to obsahuje matematický nesmysl v textu povídky.

Dám ti jednoduchý příklad: Kdybych znal všechna sudá celá čísla, znal bych nekonečné množství položek, ale přesto bych neznal jediné liché celé číslo.“ Murray odporoval: „Ale lichá celá čísla se dají odvodit. Když každé sudé celé číslo v té nekonečné sérii budeš dělit dvěma, dostaneš další nekonečnou řadu lichých celých čísel.“

Což neplatí pro násobky 4 a výsledkem jsou všechna přirozená čísla – lichá ale i sudá. Překladatel se chlubí vysokoškolským vzděláním v biochemií tak snad počítat umí, druhý překlad v knize Sny robotů od jiné překladatelky je stejný. Pletu se snad?