LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zdravím a hned medias res: No tedy.Scifi a detektivka a psychologická sonda v jednom. Pokud bude pokračování ve stejném tempu, tak jsem zvědav kam mne to zavede. Poučen svým životem i četbou sci a fi, mi nepřipadá Grahamovo potýkání se s vlastní identitou tak divoké jak to může vypadat. Jo je tam trochu více psychoponorů do jeho mysli leč účelně uspořádáno. Hlavně tam není žádná deux ex machina a vše plyne jako vyšetřování policie.Postupně a v klidném tempu, které se stupňuje až… Jo líbí, jednak jsem byl v příběhu a druhak se těším jak to bude dál. Jen mám obavy aby něco bylo (viz Algor)a aby to pak nebyla jen nastavovaná kaše. zdraví Nick512

Příběh má potenciál, téma emancipace je zpracované velmi zajímavě, ale v závěru si to autor až příliš usnadnil.

Svět Zaklínače mám velmi rád a tak jsem se na novou knihu těšil, i když s určitými obavami. Už předchozí Bouřková sezóna mě moc nenadchla s Rozcestím krkavců to nedopadlo o nic lépe.

Kvalita knihy mi připadá velmi nevyrovnaná, jako by byla poslepovaná z různých rozpracovaných textů, začátek je dost zdlouhavý a bez hloubky, střední část, která se odehrává na tvrzi na ostrově, mě na chvíli potěšila, ale pak následoval prudký sešup a až několik posledních stránek to trochu napravilo.

Celkově vnímám sílu Sapkowského hlavně v povídkách, romány mi připadají slabší, bylo to znát už v sáze o Zaklínači a s každým dalším románem se to jen prohlubovalo.

První kniha série, která už podruhé nejde sehnat celkově (aspoň na papíře). To už o něčem hovoří. Nicméně vikingský příběh už trochu vyčpěl azestárl, takže se bude líbit většinou staromilcům. Naštěstí je jich mezi námahu pořád dost.

Docela příjemná jednohubka

Třetí díl Gormenghastské série Peake psal po prodělaném nervovém zhroucení a zřejmě již během nástupu duševní choroby, to se prostě na díle podepsat muselo. Je úplně jiné než první dva svazky, fragmentární a místy až halucinogenní. Přesto jde stále o velmi dobrý román, který byl součástí původního plánu – autor zamýšlel pět svazků, přičemž tento třetí popisoval Titův přerod v dospělého muže. Tolik času nakonec Peakovi nebylo dopřáno a je otázka, jak by tento třetí díl vypadal, kdyby jej psal zcela zdravý, přesto ale má sílu. Po dvaceti letech od prvního čtení se mi líbil o dost víc než tenkrát, snad již lépe rozumím Titovi, uprchlíkovi z Gormengahstu, který si gotický hrad vláčí jako prokletí stále ve své mysli.

Pokoušet se ďábla v kartách přehrát bývá obvykle to poslední, co na tomto světě uděláte. Jak to dopadne s bývalým světským, ovšem nyní duchovním, který musí zachránit své ovečky?

Příjemná povídka, ale neuchvátila mne ani obsahem ani formou. Obalamutit takto ďábla se mi jeví jako nepravděpodobné. A je otázka, zda je to morální.

Larry Bond spolupracuje s Tomem Clancym, takže je jasné, co se od jeho povídky dalo čekat. Vhled do US army, který zde prodává velmi zdařile. A také americkou obzvláště vojenskou nadřazenost a world police světonázor, který zde dojde snad až parodického konce. Chápu bezpečnostní hledisko, ale z morálního je konec povídky naprosté chucpe. Snad jsme o 30 let později přece jen trochu dál. Hlavně Amíci teda. Ale asi jsem jen naivní. Číst se to dá, ale fantastiku nečekejte.

Nejsem rockový fanda ani součást flower power, abych si z hlavy vybavil, co se stalo 8. prosince, ale jsem si jist, že jiní ano. A na ty může dopadnout povídka ještě silněji, než dopadla na mne. Protože je to práce se skutečně silnou vizí, která zaujme a snad i napne. Zároveň v sobě nese mnoho otázek a také od každého čtenáře bez nějakého podloudného vydírání čeká odpovědi. Na jakou stranu Zdi se postavíš? Opravdu může láska zvítězit? Je oběť smysluplná? A co ten, kdo před ní couvne? Má mu být dána druhá šance? Má mít možnost se vykoupit? A dokáže to jeho vykoupení něco změnit?

Hodně pomůže, když budete povídku číst u nějaké muziky. Já čirou náhodou poslouchal zadumanou a pomalou všehochuť od soulu a rockových balad až po trip hop a myslím, že to četbě dodalo to pravé kouzlo.

víceméně dobrodružný román, který se čte jak víno. autoři umí postavy a mají skvělé nápady. tady jsme na stopě poutníkům, progresorů našich progresorů, a ta analýza motivací (poutníci vs lidé, lidé vs umírající planeta) je superzábavná. poněkud legračně působí to, že román byl psán v jiném paradigmatu, a absence genetiky z pohledu dnešního čtenáře působí ne zcela věrohodně. tož, jiná doba. také by mne zajímalo, nakolik autory ovlivnilo jejich politické a společenské klima, kdy „vnitřní nepřítel“ vykukoval zpoza každého buku, a tohle téma se propsalo do příběhu jak přes vyšisovaný kopírák. zajímavé je také jednání a rozhodování postav, kde se autoři snažili co nejvíc odpoutat od našeho „zkaženého věku“ a ukázat to lepší zítřejší, ačkoliv je to často trošku proti srsti. nicméně i budoucí lidé jsou stále lidé, jako ti dnes, ať je jim to k dobrému či zlému.

oceňují dobově dobré nápady (antigrav) a sem tam povedené domyšlení situace do důsledků. ale postavy jsou nezajímavé, jen mluvící hlavy (postava „dr. watsona“ je vysloveně otravná), a děj je banální až nudný, včetně dobově oblíbeného hledání života jinde v sluneční soustavě přírodním zákonům navzdory ;)

Thrillerově-hororová taškařice od zkušeného matadora žánru. Je to vtipné, ale přitom dostatečně vážné až mrazivé. No schválně, co byste dělali se znalostí magické odpovědi na všechny otázky vy? Ano, prostě byste odpověděli. Skvělá volba…

Bordel na kolečkách, kterému ještě uškodil překlad. Duch a upírka se vyskytují, ale nijak se to nevytěžuje. Zato počítejte s načrtnutou gay romancí, která na vás vybafne zhruba v půlce. A spousta pseudofilosofování a životě a smrti.

Titulná novela Membrány je na Taiwane kultovou záležitosťou a bola svojho času určite zaujímavým počinom. Až na niektoré detaily sa dá v pohode čítať aj teraz som rád, že som si takto doplnil prehľad o SF literatúre aj z týchto končín. Zo zvyšných poviedok patria do fantastického žánru len pár, zvyšok som presunul pri knihe do nežánrového zoznamu – sú do veľkej miery venované homosexuálnej tematike, niekde až s prvkami fetišizmu.

No jako dle ohlasu jsem cekal vic, ale krom pocatecniho napadu a dobreho systemoveho hlaseni, je to vlastne vcelku nuda a klasicky lit rpg, kde jsem se dusoval, ze uz cist nebudu, ale tady to zkusil. Takze od pribehu toho moc nejde cekat a tech vtipu tam taky zas tolik neni no.

Užvaněné, nečitelné

Čítané v slovenskom preklade. Súz sa potajme vydá za kráľom Lírom, aby požiadala o pomoc. Jej dedinu sužuje krvilačný gryf, ktorý má na svedomí okrem zvierat aj zopár detí. Keďže dievča nebola nikdy preč mimo dediny, so šťastím stretáva dvoch pocestných, ktorý idú rovnakým smerom. Ide o istého čarodeja a postaršiu ženu. Poviedka je sequelom Posledného jednorožca a opäť ide o skvelý čitateľský zážitok. Žiadna slová vata, autor vie čo stojí za pozornosť a čomu sa venovať, aby podal príbeh plný emócii a zvláštneho smútku.

Boj o zachování samotné podstaty Gormenghastu pokračuje ve skvělém pokračování výborného románu. Hned v úvodu Peake zalidní hrad skupinou profesorů a zhruba první polovinu románu jim věnuje většinu prostoru. V těchto pasážích jde o sžíravou grotesku ve stylu Študáků a kantorů, autor rozhodně nenudí, především skvěle baví. Temnější tóny jen občas problesknou v kapitolkách věnovaných hrdinům prvního dílu, jsou to ale jen náznaky věcí příštích. Ostrý zlom přichází po večírku Irmy Šmidrchalové – vypravěč prakticky kompletně profesory opouští (aby se vrátili v krátkém cameu v závěrečné fázi) a rozjíždí neskutečně napínavý a zároveň temný sled událostí. Například dlouhá scéna, kdy trojice hrdinů pronásleduje Koncíře zapomenutými částmi hradu, je dramatická až k nesnesení. Celá druhá polovina románu je naprosto brilantní a přesvědčivě dokazuje genialitu autora.

První kniha ze Zaklínačova světa, která si mi nelíbila. Budu k ní opravdu přísný, protože se oproti ostatním kvalitou skutečně značně liší a nechci chválit jen z úcty k autorovi nebo z nostalgie. Když už jsme u úcty – Sapkowski ji tímto dílem kousek ztratil. Nemohu si pomoci, ale za Rozcestím krkavců cítím mamon nebo stařeckou pýchu nebo obojí. A to mi vadí víc než to, že je kniha o poznání hůře napsaná, to se může stát. S něčím si totiž autor vyhrál až moc – cizí slova v popisu soubojů, citáty nebo latina v dopisech a názvech funkcí postav. Ale pořádně si vyhrát s dějem, s popisy, se smyslem toho celého, co píše a opravdu elegantním zasazení do ságy se mu už nechtělo nebo na to ve svém věku nemá.
První kapitoly byly úplný šok. Pak se vše začalo v dobré obracet a já tak nějak tušil, kam by vše mohlo spět, ale nechtěl jsem si to v hlavě příliš malovat a dobře jsem udělal, protože bych byl ze závěru ještě víc zklamaný. Prostředek je fajn, akorát se, podobně jako v Bouřkové sezóně, celkem zbytečně hopsá z místa na místo, cestuje, děj se plní postavami s až legračními jmény a také se dočkáme těžení z vlastních starých textů (povídka Zaklínač). U těch jmen se zastavím. Sapkowski na tom býval s užíváním místních a vlastních jmen dobře. Často zabrousil ke slovanským bratřím, někdy do Itálie, tu si půjčil něco z anglosaského prostředí, jindy z Beneluxu. A obvykle to sedělo, byť už dřív jsem si všiml, že u jmen je někdy snad až příliš odvážný. Ale tady to působilo, jakoby se chtěl některým postavám pomstít. Jména jazykolamy, nabubřelá jména kmánů a ještě nabubřelejší jména šlechty a středních vrstev… Zni to divně.
Děj je zbytečně rozkouskovaný a stručný. Ty tam jsou dlouhé pasáže, košatění děje. Jakoby Andrzej psal pro teenagery, kteří nesnesou souvětí. Ale ti také nesnesou onu jazykovou archaičnost. Obzvláště latiny je tentokrát skutečně příliš a je použita přijde mi spíš kvůli honění trika než jako koření textu.
Už dřív Sapkowski projevil nadužívání spisovatelského nešvaru „záchrana v poslední chvíli“. Proslula tím Husitská trilogie a jakoby se to přeneslo přes propast mnoha let až sem. Nejméně 2× je Geralt takto vysvobozen ze situací, do kterých se nemusel dostat, kdyby jednal rozumně. Ano, byl mladý, ale… A ještě v mnoha jiných případech se nechal s nedostatečnou motivací vehnat do situace, která nebyla komfortní a dávala tušit budoucí potíže, ovšem autor ho namočil a autor ho několika údery do klávesnice stejně nepravděpodobně vysvobodil. Obzvláště šťavnatá je v tomto případě postava Vrai Natteravn, jejíž motivace stejně jako motivace zaklínače s ní spolupracovat, kromě prosté autorovi zvůle, aby se mohlo koncem knihy stát to, co se stalo, mi opravdu uniká.

Ještě by bylo co psát, ale už raději končím stručným varováním, že milovníci Zaklínače by si měli četbu Rozcestí krkavců rozmyslet. Už jen proto, že samotný název se v textu objevuje několikrát, ale bez nějakého hlubšího smyslu, bez pořádného zasazení do „lore“. Prostě jen jakési nahodilé memento, nad kterým není nutné se pozastavovat. Když to porovnám třeba se symbolikou Soddenského pahorku… To se dřív Andrzejovi rozhodně nestávalo a je smutné být toho na jeho stará kolena účasten. Tak si nekažte krásnou vzpomínku na skvělého autora četbou jeho nepovedených knih.

PS: Paperback má imho nehezkou obálku. Redakce sem tam nepohlídala nějaký autorův či překladatelský nedoraz a i šotek se objevil, ale fyzicky mi kniha přijde dobře udělaná. Kresby Jany Komárkové jsou fajn, ale občas vyzrazují až moc v nepravý čas.

Dočkali sme sa druhej časti „westernu na hornouhorský spôsob“ z najnovšej červenákovskej série Šarkanove poklady. Medzi koncom prvého a začiatkom druhého dielu veľa času neuplynulo, na Gemeri ešte doznievajú následky boja o Zakliaty kláštor. K hlavným postavám – Adamovi, Zuzane a samozrejme, jej „apkovi“ Dobšinskému sa vraciame po krátkom balkánskom prológu, ktorý načrtne novú zápletku. Zlatá truhla má rovnaké silné stránky ako jej predchodkyňa – dobrý spád, čítavosť, plastický opis Gemera z 19. storočia a umné prepletenie reálnych historických postáv a miest s autorovou fikciou. Bočná línia s Harabom je schematická a predvídateľná, aspoň na konci som možno očakával nejaký netuctový zvrat, ktorý neprišiel. Zato nástup nového fantastického prvku v závere hlavného diania je pomerne prudký a prekvapivý, naviac dobre zapadá do našej ľudovej slovesnosti. Nesmiem zabudnúť na aztéckeho miešanca Garzu, ktorý do našich krajov zavítal po boku svojho sikulského pána. Veľmi podarená chuťovka. Adam Šarkan sa opäť vrátil a to je dobre, pretože rozhodne stojí za prečítanie!

Študent unikajúci ktovie pred čím zavíta do malého kúpeľného mestečka. Náhodná známosť odštartuje mysteriózne udalosti… Krátka poviedka, ktorú som úplne nepobral, ale v princípe to ani nevadilo. Od horšieho autora by to bola pekná blbosť, ale Ta-wei Chi to zvládol s ľahkosťou profíka.

Vojaci bojujúci kdesi v ďalekom vesmíre majú počas dovolenky možnosť stráviť čas „doma“ na jednej orbitálnej stanici. Čakajú na nich tam aj umelé bytosti suplujúce ich manželky. Dlhý čas medzi jednotlivými návratmi trávi androidka Mej-mej s pokusmi o zdokonalenie svojich schopností v domácnosti. Spolu s novým modelom Lolou obajvuje nové možnosti nazerania na svet. Vojna však náhle končí… Pekná poviedka a je celkom zaujímavé ako autor vie napriek chladnému podaniu deja vyjadriť emočne bohaté myšlienky.

Výborná novela, které bych kromě místy nedokonalého překladu pramenícímu z trestuhodné neznalosti reálií (buvolí maso, sonorní = znělý, ale budiž) a odchýlení se od překladatelských standardů – např. místní názvy překládat jen velmi opatrně (národní park Ledovce, Divočina Boba Marshalla, ale zase správně přeložené Skalisté hory). Je dlouhá, je o vztazích a loučení se s milovanými, o hledání odpuštění a nových cest. A je krásně hořkosladká. Snad až moc, na efekt. Dokonalé první rande v Paříži, moudrý kovboj, indiáni, úspěch a bohatství a tak. A dokonalé druhé rande. A správně americky povrchní – 14denní odvykačka od celoživotního vztahu, to beru a jakmile to budu potřebovat, tak bez váhání balím kufry a frčím do Montany. Rozhodně levnější řešení než se roky plácat v chlastu, fetu a cvakat za psychoanalytiky. Ale jinak nemám co vytknout.

V podstatě jde o dobrodružný román místy s nádechem road movie. Technologií moc není a moc se o nich nedozvíme, taktéž o světě ne. Mnohá jména důležitých hráčů a hybatelů onoho světa jsou jen nahozena. O rozdělení Kalifornie či rozpadu jiných států a struktur se mluví jen málo a spíše mimoděk. Vliv nějaké velmi málo popsané pandemie a způsob vakcinace lidí je také spíše jen zmíněn. Nejde tedy o lehké čtení, ale díky akčnosti, zajímavým postavám a jejich interakcím a klasickému gibsonovskému troušení zajímavostí, podivností a ujetých nápadů (sekta reverenda Fallona hledající Boha v TV filmech, pobaví i Gibsonovy vymyšlené filmy, o kterých fallonovci mluví, tedy až na toho Cronenberga, třeba Vnitřní tuba, jeden z nepodarků Šárky Bartesové, dále J. D. Shapely a jeho zbožštění a mnoho dalších) se román čte dobře. Gibson umí psát a nedokázal to zakrýt ani ne úplně povedený překlad výše zmíněné paní. Upřímně, není to taková hrůza. Ano, slovo kartouny (jsou myšleny komiksy ve stylu Snoopyho nebo Toma a Jerryho) mne asi bude ve snách strašit dlouho a najdou se i jiná slova přeložena tak nějak předinternetově nešťastně či nějaká věta nedává úplně smysl, ale čekal jsem to o mnoho horší (byť název města Tampa jsem zvyklý skloňovat). Ta krásný obálka od Luie Roya za to myslím stojí a podstata příběhu, jeho vibe a mimoděk nahozené poselství o tom, že nic není náhoda a že podivíni mohou být mnohdy lidštější než „normální“ lidé zůstalo zachováno. A to je možná kámen úrazu. Román je to dobrý, ale je to pořád „jen“ dobrodružka. Chybělo mi tam něco zásadního, nějaký přesah, něco, co by mne uzemnilo. Možná je to i tím, že jsem omylem četl nejprve poslední díl Všechny párty zejtřka a tak nějak vím, že se vlastně nic nezlepší ani nevyřeší, nezmění. Že Bridge je jen skica. Zručně načrtnutá, ale prostě podle mne jen skica.

Jedná se o zcela průměrnou knihu, jejímž hlavním kladem jsou pro mě pražské reálie. Z tohoto důvodu a také proto, že se mi mnohé předchozí knihy Dana Browna líbily, jsem začal číst knihu Tajemství všech tajemství. Některé situace působily značně nevěrohodně, vykonstruovaně. Už ta scéna na začátku knihy, při které Langdon vyskočí z okna. A může mi někdo vysvětlit, proč jsou hebrejské nápisy (emet a met) napsány obráceně, tedy čtené zleva doprava? Navíc hebrejské písmeno M (MEM) má dvě podoby. Jeden tvar se používá na začátku a uprostřed slova, zatímco koncové Mem na konci slova. V knize je však koncové Mem použito uprostřed slova. To je pro mě tajemství všech tajemství!

Návrat do světa Zaklínače formou pásma mikropovídek na téma „co se stalo Geraltovi, když poprvé vyrazil na Stezku“. Je to milé s příjemnou mírou fanservisu, ale nečekejte od toho nějaký výrazný dějový oblouk. Nebo nějaké výrazné začtení se – forma je jako placáček skákající žabky po hladině. Autorovi se tak nějak daří to, o co se asi pokoušel, tj. nastínit způsob vzniku Geraltovy dospělé osobnosti, nicméně i proto je to takové roztříštěné, podobně jako každý z nás asociuje současnost s mnohými minulými historkami, poznatky a zážitky. Čtenářský zážitek to ale ruší, protože to pak vypadá jako něco mezi vytříbeným formálním experimentem a tím, že někdo vezme krátké texty psané do šuplíku, propojí je rámcovým příběhem a vydá, aby měl na chleba. Ale netflixovský seriál z toho může být vcelku hezký.

Za mě zklamání. Vlastně tři navazující příběhy, točící se okolo postavy, jejíž osobnost a mentální pochody mají být nosníkem celé knihy. Až na to, že je to rozervaná emofňukna, která si opakovaně říká „nejproradnější parchant“, protože jinak bychom to nepoznali, jelikož popravdě jediné, co doopravdy zvládá, je snášet bolest. A bolesti a mučení a ponižování a šikany je tu požehnaně, až si člověk říká, jestli to autory nějak nevzrušuje, nebo tak něco. Hlavní hrdina by asi měl být hrozně chytrý, ale působí to nepřesvědčivě a všechno mu dochází stejně, teprve až se to hodí autorům.

Čte se to dobře, střední příběh – „detektivka“ – je vlastně i docela dobrý (70 %), ale celkově se mi to nelíbilo.

Jako vždy zábavné a úplně z toho voní písek, ovšem propojení se špionážním románem mi prostě nějak nesedlo.

Jeden z těch sevřenějších dílů s klasickým příběhovým obloukem. V prvním plánu akční honba za až by se dalo říct danbrownovsky nesmyslným macguffinem prokládaná odlehčenými dialogy hláškujících lodí. V druhém plánu vcelku hluboké zamyšlení nad (ne)smyslem života. V třetím plánu exemplifikace pointy: úplně nesmyslná kniha, ale jak povznášející!

Po dvaceti letech jsem si tuhle klasiku zopakoval a opět mě čekal naprosto nevšední zážitek. Přestože jsem si již mlhavě pamatoval, do čeho jdu, opět jsem zíral na naprosto originální román, těžko hledat nějaké srovnání s jiným dílem, nic podobného mě prostě nenapadá. Gormengahst je jakýsi zakletý hrad, naprosto sám pro sebe, zmínek o vnějším světe za Podhradím je naprosté minimum. V gotických kulisách Gormenghastu se před čtenářem objevuje doslova jen pár postav, až na vzácné výjimky bez jakékoliv energie nebo aktivity, zakleté v nekonečné smyčce prastarých a již nesmyslných rituálů, které jsou však stále slepě dodržovány. Tuto zatuchlou diktaturu zvyku a nehybnosti přichází rozbořit mladý Koncíř, dvojaká postava postupně ztrácející všechny čtenářovi sympatie. Konec je otevřený a vyloženě zve k druhému dílu, který je v mých vzpomínkách vrcholem celé trilogie. Výborné, v neposlední řadě je třeba také zmínit skvělý překlad, to musel být záhul.

Úvodná novela či krátky román je o svete v budúcnosti na prelome 21. a 22. storočia. Ľudstvo sa do veľkej miery presťahovalo do podmorských habitatov, civilizácia úspešne napreduje ďalej v relatívnom luxuse. Technológie sa zlepšujú, najmä tie biotechnologické. Hlavná hrdinka Momo je úspešnou a vyhľadávanou kozmetologičkou, ale napriek svojej sláve žije samotárskym životom. S matkou, mediálne známou tvárou veľkej korporácie, sa nevidela 20 rokov. A zrazu, na jej 30. narodeniny, dostane e-mail, či je ochotná sa s ňou stretnúť… Začnem kritikou – text vznokol v roku 1995 a v istej časti deja autor popisoval viacmenej terajšiu prítomnosť – smerovania udalostí na Zemi a moc sa netrafil. Navyše použil dosť suchopárny spôsob a dosť mi to vadilo. Našťastie zároveň vnímal technologický smer, akou sa uberajú počítače, však je taiwanec, a budúce technológie boli veľmi uveriteľné. Dejovo je to primárne komorné dielo, kde sa postava vracia do rôznych období svojho života. Dialógov tam moc nenájdeme. Celé napätie je budované postupne, miestami až zdĺhavo, aby ku koncu prišlo riadne prekvapenie vyrozprávané na pár stranách. To sa podarilo. Čo sa týka queer tematiky (autor sa profesionálne venuje tejto tématike), ani neviem či sa tam vôbec vyskytla a rozhodne nie je podstatou tejto zaujímavej novely. Skúste, ak máte chuť na niečo neobvyklé.

Tak posledni kniha me zklamala, puvodne jsem ji kdysi rozecetl, ale jelikoz jsem si nepamatoval uz ty puvodni dve, tak jsem se nemohl do knihy dostat, az jsem ji prerusil a az ted to dal cele znova s vydanyma audioknihama a tento treti dil mi tam nejak nepasoval, odehrava se po delsi casove pauze, zase nove postavy a nejak me to sralo. Mozna jen clovek audioknize nedava takovou pozornost a v te slozite casove strukture se ztraci vic. Ale obcas hrdinove delaj slozite veci zbytecne a objevuji se nove divne postavy. Takze zaver zklamani.

Je to samozřejmě absolutní brak, ale je to velmi zábavný brak! Takový kříženec Kopřivy a Machaněnka.

průkopnická antiutopie, která ale nepěkně zestárla.

stylisticky je to skvělé, ich-forma, matematické metafory, naléhavost. obsahově už je to horší. zajimavá věc je, že patrně kvůli tomu, že autor pocházel ze sovětského ruska, jde de facto o popis „pozitivní totality“. v díle se vládci (dobrodinec) nesnaží získat moc jen kvůli moci samé, jako třeba v 1984, ale kvůli zušlechtění lidstva (to se dost podobá sovětské propagandě, a také /anti/utopii huxleyově). narozdíl právě od huxleye, který chtěl lidstvo zbavit sebevražedných tendencí a zaručit tak dlouhodobou stabilitu mentální indoktrinací a předurčeností, drogami a sexem, zamjatin jde cestou vytvoření úlové bytosti, kde dělnicemi bez vlastní vůle budou sami lidé. zamjatin počítá s tím, že člověk je primárně racionální, ale emoce ho drží zpět. huxley už myslel moderněji. zamjatin spoléhá na emoce a pudy v revoltě (hlavním vůdcem revoluce je svůdce, tedy švarná svůdkyně), na hledání divoké sounáležitosti s přírodou a nelásce k modernizmu (velká města, průmyls, věda). zvláště ty emotivní části mezi D-530 a I-330 působí až komicky a ne zcela uvěřitelně.

nicméně, pořád zajímavá sonda do lidského myšlení v dobovém kontextu.

Souhlasím s předchozím komentářem, že od původní série Odhaleného vesmíru jde Reynolds dolů. Z těch posledních věcí patří tahle určitě mezi lepší. Nepřijde mi to nepřehledné, jen je potřeba číst pozorně a najednou, jinak se asi člověk ztratí. Paradoxy jsou trošku oříšek na hlavu, ale všechno do sebe nakonec zapadne v dojemném konci. Ale je to opravdu spíš novela do antologie než samostatný svazek, kde je počet stránek nahoněný faktografickým přehledem autorovy tvorby. To člověk najde i tady.

Já jsem musel místní hodnocení o něco snížit protože mě kniha nijak nevzala. Atmosféru a mysterióznost to má perfektní. Úvodní kapitoly o Abeovi a jeho žalu a znovuobjevení lásky k rybaření mě hodně bavily. Bohužel prostřední vyprávění ve vyprávění moji pozornost úplně ztratila a místy jsem se musel do čtení nutit. Když se následně v závěru vrátí děj zpět do současnosti, tak už jsem jel trochu na autopilota a nedokázal jsem se vrátit zpět do tempa příběhu. Proto tomu nemůžu dát více jak 60%

Krátká zcela realistická povídka o kouzelnickém vystoupení v totalitní zemi s diktátorem v publiku. No dobře, malý střípek něčeho nereálného v ní je, a je to právě on, který celou povídku jinak dobře napsanou až skoro shazuje, protože je… no prostě neuvěřitelný. Dialogy byly fajn a když jsem text četl nahlas, měl své kouzlo.

Nehostinné prostředí Rudé planety a osamělý trosečník po havárii, jemuž nemilosrdně běží čas. Podobně rozehraných povídek jsem četl mnoho, ale tato mohla být (tenkrát v mých cca 13 letech) klidně i první. Z dnešního pohledu by měl scénář, kde vystupuje podobný handicapovaný hrdina, аутсайдер, celkem slušnou ambici na Oskara. :) Není ovšem handicap jako handicap. A Severgin si své místo „ve světě, kde hrazdou byl rozum a silou myšlenka“(slovy autora) našel. Jenže teď má bojovat o život v úplně jiném světě. A jsme opět u jeho handicapu. I přes určitý nános heroického patosu (…který osobně ani nevnímám jako budovatelský, takové povídky byly i v angloamerické SF) není špatně napsaná. Jako kluka na počátku puberty mě to dostalo. Dnes se pousměju a navzdory málo věrohodné pointě si exotické prostředí a boj hrdiny i po těch letech s gustem užiju.

Hranice mezi epigonstvím, tributem a parafrází je celkem tenká. Nedokážu se rozhodnout, co z toho přiřadit k tomuto pseudo-bradburyovskému minicyklu povídek. Když jsem to četl prvně, ještě jsem Bradburyho ani neznal. Mezitím minula téměř 4 desetiletí a já si R.B. zamiloval, jako žádného jiného autora. I tak po těch letech jsou „Marsovské povídky“ ze země Sovětů pro mě takovým skvostně zářícím náhrdelníkem, když už ne z pravých perel, tak aspoň z poctivé bižuterie. I tady je Mars takovým Divokým západem, i tady jsou (pozor zbytek věty nevýznamný SPOILER) smrtonosné pasti, zrádné kvítky i relikty dávné civilizace, které nikdo nevidí, protože byla tak odlišná… Tehdy debutující Valerij Cyganov dokázal vykouzlit přesvědčivou bradburyovskou melancholii.

Květiny stojí v rekvizitáři poezie už samy o sobě vysoko. A hvězdy – jejich protipól na nebi – ještě výš. Když se to spojí, může vzniknout báseň nebo také příjemně lechtající povídka s tajemstvím.