LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Věděl jsem, že britský tvůrce slavného Karlíka se s dětmi v textech příliš nepáře, ale takhle na férovku je děsit? To by se mělo dělat častěji! Já si příběh zamiloval v okamžiku, kdy babička vytáhne své smradlavé doutníky a začne je před vnoučkem bafat, aniž by přitom kdokoliv upadal do mdlob. Ovšem když přijde na střetnutí s čarodějnicemi, já i raubíři jsme napětím ani nedutali. Strašáci mají v dětské literatuře jednoznačně své místo a nikdo mi to nevymluví.
Dějově je to tak prostinké, že i těch dvě stě stran je možná nadhodnocených a kdyby se vypustily všechny ty vysvětlovačky, kdo čarodějnice jsou a co plánují, byla by kniha poloviční. V tomhle ohledu trochu zklamání; hrdinům se do cesty nepostaví prakticky jediná překážka a všechno vyjde na první dobrou. Na druhou stranu potěšil konec, kdy postavy přijmou nový stav věcí a bez problému se s ním vyrovnají. Celkově to má neskutečný švih, svéráz a poetiku, díky kterým lze na jakékoliv životní neštěstí nahlížet s optimistickou­ tváří.

Toto číslo mi nesedlo. Nebyla v něm žádná povídka, která by mne nějak více zaujala, mnohými jsem naopak zklamán. Objektivně nejvýše hodnotím první a poslední text – Corradiho bajku o cestě k přijetí a Reedovo podobenství o hráčích a jejich vášni, která se přece před něčím musí zastavit. Zbytek povídek více či méně zklamal.

Severně od Denveru je skalisko tvořící přirozenou pevnost, nyní rozseklé silnicí. V minulosti se stalo dějištěm masakru indiánů, ale i dalších dramatických událostí, včetně jednoho paleontologického sporu. Irvine příběh sestavil jako matrjošku, ale přijde mi to jen na efekt. Těžištěm stejně zůstává zlatokopův zápas se smrtí a jeden zvláštní morální problém – život za pytlík zlata? Necítil jsem dost tajemna a nostalgie a zápas o život vyzníval nezamýšleně vlivem jednoho jména až rozšafně, místo aby mrazil. I tak je to ale jedna z nejlepších povídek čísla.

Docela překvapivá kniha jíž jsem si myslel, že si z Kingova pera už nepřečtu. Fantaskní premisa zní hodně Hillovsky. Hlavní hrdina, ač opticky neměnný, ztrácí z neznámého důvodu na váze. Kniha není ani tak o něm, jako o tom jak se k problému postaví a o tom jak to vnímá jeho okolí v autorově tradičním Castle Rocku. V podstatě jde o celkem civilní příběh, který bez fantaskní složky prožily statisíce lidí. Jenže King to dokáže podat s vypravěčskou noblesou sobě vlastní a to tak, že úplně. Nejde o povídku roztaženou na plochu novely. Ale o ucelený krátký román s jasnou strukturou, fungujícími charaktery a tklivou pointou. A to vše v pro Kinga netypicky stručném podání. Pokud by psal takhle. Budu zase jeho fanouškem.

Carol Emshwiller mne svou Knihovnou ani Žiji s tebou zrovna nenavnadila a ani Nebulou oceněný Tvor mne nepřesvědčil, že by uměla kdovíjak psát. Spíš mne nutí zamyslet se nad příčetností porotců nebo nad klesající kvalitou angloamerické fantastiky. V textu jsou emoce a umí trochu polechtat srdce, ale zároveň mne iritovala forma (závorky!). Na tematicky podobnou Lásku a sex mezi bezobratlými, která byla na Nebulu jen nominována, se Tvor nedotahuje ani na délku Primátora Dittricha.

Tak nevím, zda není v magazínu jiná povídka, než četl tomts. Princezna v ní normálně žije, ale drahokam je skutečně cenou, za kterou chce král trpaslíků od Kedrigerna protislužbu. Na ni ani nebude muset moc kouzlit. Velmi krátká a až příliš jednoduchá kedrigernovská povídka bez větší šťávy, zápletky, složitějšího řešení úkolu nebo nebezpečí, hrozícímu některé z postav. Ale je psána obvyklým milým a klidně plynoucím způsobem, pro který beru Morressyho na milost.
EDIT: Už vím, proč je povídka jiná. Překladatel, pan Caha, to vysvětluje v Magazínu 4/07. Právě a jen v české verzi Magazínu totiž vyšla přepracovaná povídka v novém překladu. A já ji četl v Magazínu a ne ve sbírce, kde je text skutečně bez Princezny.

Autor umí na malé ploše načrtnout situaci, charakter, náladu. Námět komunity v horách, která se straní návštěv, ale v jistý čas je naopak vítá, není nic nového, ale on to zpracoval dobře. Mám tedy jedinou výtku, přesněji dvě. Až příliš moderně v povídce použil 2 velké časové a místní seky. Čtenáře to zmate a znejistí a další text na něj může mít větší dopad. Ale taky ho může tato podivná metoda naštvat. U mne proběhlo to druhé. Měl jsem pocit, jakoby kus textu chyběl. Takže Vánoce na horách jsou sice povedená vánoční strašidelná povídka, jenže mají své ale.

Tipsport, Betano, SazkaBET, Chance, … Kurzy na výhry politiků, na války, na poklesy cen, … Virtuální soudy sociálních sítí. Reed extrapoloval budoucnost docela dobře. To, o čem píše, se v jisté formě již děje. Jen si myslím, že v závěru vyměkl. Hráč by se tak nezachoval. Stiskl by ENTER. Svoboda a budoucnost kohokoliv jiného nejsou pro závislé nic důležitého.

Kultovní fantasy klasika, její vydání zaplňuje další z děr v naší překladové fantastice. Skvěle napsáno i přeloženo, přesto nedokážu dát absolutní hodnocení. Pro mě šlo, i přesto, že se kniha četla hladce, o dost silný čtenářský oříšek a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je zasazení do alternativní historie – tím, že nejsem až tak detailně obeznámen s anglickými (především) středověkými dějinami, mi přeci jen něco z narážek a hříček, kterými Ford nešetří, rozhodně uniklo a nedokázal jsem si tak román vychutnat v celé jeho šíři. Tohle všechno napravuje super kompletní fanouškovský zdroj Draco Concordans, který je však v knize uveden až v samém závěru, řadu věcí jsem tedy s jeho použitím dešifroval zpětně. Zásadnějším problémem je ale styl, kterým Ford píše, vynechává často řadu velice podstatných událostí, příběh si tak čtenář rekonstruuje s velkým úsilím, což se mi vzhledem k množství vystupujích postav ne vždy úplně dařilo. Chvílemi se jsem se tak ocital v pozici lehce odstrčeného diváka, který sleduje úchvatně vyprávěný příběh, z nějž ale vždy něco důležitého chybí. V paměti tak zůstanou jednotlivé brilatně vystavěné epizody, které se však v koherentní zápletku spojují jen velmi neochotně. Mám rád knihy, ve kterých svou roli hrají vypravěčské mezery, Ford byl však na mě někdy příliš. I přes tyto povzdechy ale skvělá a hlavně originální kniha, určitě do dnešních dnů pilíř alternativně historické fantasy.

Zombie apokalypsa z pohledu domestikovaného samce vrány hledajícího vlastní identitu. Vidění lidského konání (a nekonání) skrze vránu znající svět jen ze sledování televize a ze skutků svého velmi průměrného pána je velmi zábavné a řekla bych i dosti originální.

Velmi ženská povídka, která má docela fajn téma (ochránkyně místa), ale je zbytečně rozvleklá a místy si myslím, že se nepovedl překlad. Třeba mě štvalo auto tracker, měl jsem za to, že mělo být truck, prostě velké SUV s korbou, ale nakonec mi to nedalo a dogůglil jsem se, že tracker je model Chevroletu (Geo), takový malý truck. Takže třeba naopak překladatelka v pohodě a autorka špatně… nevím. Poselství novelety je jasné – nechtěné dary, láska, oběť. Ale je sděleno jazykem a postupy, které mi úplně nesedly.

Hodnotil bych výše, ale bohužel odhalení, kterého se čtenář dočká na posledních pár stránkách, je natolik problematické, že teprve uvidíme, co s tím autor udělá a jak se toho chopí. Takhle bez znalosti dalšího dílu nemohu hodnotit lépe, protože tohle je pánové a dámy ryzí podvod.

Povídky hodně nevyrovnané kvality, většinou postavené na pointě – někdy vtipné, někdy drsné, občas ale taky dost profláknuté. Hlavním problémem knihy je odfláknutá, nebo spíš nulová redakční práce, včetně korektur.

Lepší než první díl; asi jsem se do toho víc začetl, také příběh nám začíná košatět, jak se sluší na space operu. Stále je to tak trochu slepenec známých motivů, ale hrdinové jsou sympatičtí a děj odsýpá. Bavilo mě to a těším se na další díl.

Fínske podivno ako žáner má pre mňa svoje kúzlo. Čítal som už zopár poviedok, ktoré sa mi dosť páčili a tak som bol zvedavý, ako to bude fungovať vo forme románu.
Ella Milanová, frustrovaná mladá žena momentálne zamestnaná ako učiteľka literatúry dostáva, na veľké prekvapenie, pozvánku do literárneho klubu Laury Snežnej. Veľká udalosť, keďže sa niečo podobné stalo naposledy pred tridsiatimi rokmi. Čaká ju zrejme na literárnom poli veľká sláva a uznanie. Na večierku na jej počesť sa však stane niečo, s čím nikto nerátal…
Celý príbeh, až na jednu výnimku sa odohráva v malebnom mestečku Zaječín, kde sú všetci obyvatelia patrične hrdí na ich desať svetoznámych spisovateľov. Autorovi sa podarilo nenásilne vložiť jednotlivé fantaskné prvky za pomoci vedľajších postáv, ktoré majú svoje tajomstvá a nie celkom dobrovoľne ich vyzrádzajú hlavnej hrdinke. Spôsob, ako z nich Ella doluje informácie, je vskutku originálny a napriek istej absurdite aj v danom svete uveriteľný. Postavy by mohli byť charakterizované aj podrobnejšie, ale to by román stratil na svojej ľahkosti, vďaka ktorej sa číta skoro sám. Netreba čakať, že všetky záhady Zajačína budú objasnené, ale tie ktoré áno, boli pre mňa prekvapením. Koniec sa mi zdal trocha uťatý a zhustený do pár strán, takže toto je za mňa jediná výrazná nedokonalosť.
Teším sa na ďalšie knihy od Pasi Ilmari Jääskeläinena.

Ruku na srdce, kdo z nás kdy netoužil vydat knihu. Tom Hanks po letech filmařské dřiny si tenhle sen splnil, a jak přistupuje k herectví, tak působí i jeho prozaická tvorba – profesionálně. Jenže jako by v tom nebylo víc; autor se nesnaží o povídky pointové, ale pocitové. Naneštěstí ne vždy ty emoce dokáže zachytit jinak než kýčovitě. Navíc je to celé hodně americké – v podstatě nemine povídka, v níž by bezděčně nezaznělo, jak je USA skvělý stát, národ, myšlenka. Lépe řečeno byla, protože minulost má Tom Hanks raději než současnost. A ještě něco má rád. Psací stroje. Nejlepší vynález od dob knihtisku, který vám nejen spraví pochroumané ego, ale také zachrání manželství, přátelství, rodinu a vůbec cokoliv, na co si vzpomenete.
Celkově milá Slepičí polévka pro moderní dobou unavenou duši, která rozhodně neurazila, ale ani ničím nepřekvapila. Z povídek mi v hlavě nejvíc utkvěly Propagační kampaň ve Městě světel a Kdo je kdo, v nichž autor zúročuje vlastní zkušenosti z filmařského průmyslu.

Po navnadění v medailonku jsem čekal o dost víc než další vmetení výčitky do Boží tváře za něco, za co můžeme především my lidé. Pane Bailey, dostudujte si základy křesťanství, než se o něj zase budete otírat. Vymazal jsem tag „humorná“, protože jediné, co by mohlo být na povídce k smíchu je kromě mírně nadneseného tónu, kterým je podáván výčet hrůz, snad už jen brát alkohol jako lék na apokalypsu.

Půvabná bajka o cestě jedné obryně do místa, kde by mohla nalézt lidi, kteří by ji brali, jak je. Má potenciál polechtat mozek nějakým zamyšlením. Při čtení jsem si vzpomněl na Jméno korábu. Ale dá se číst jen tak a vychutnávat poetický jazyk a logické obvody mozku nechat odpočívat.

Předchozí povídky o Kchratovi se mi líbily, měly švih a punc originality. Toto bylo vcelku nudné, nepříliš uvěřitelné až naivní.

Terry Pratchett pro mě vždycky byl, je a bude mág se slovy, který jako jeden z mála dokázal psát komedii plnou brilantních myšlenek. Byl jednoznačně originální a zároveň srozumitelný pro všechny, kdo se nechali okouzlit narkotikem zvaným literatura. A to pozor, bavíme se o tvůrci, jehož stěžejní dílo je založeno na plochém světě, jež podpírají čtyři sloni a které nese na hřbetě titánská želva plující si nazdařbůh vesmírem.
Rob Wilkins pracoval po jeho boku dvacet let coby jeho osobní asistent a manažer; měl tak jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku tvorby jednotlivých knih a průběhu Terryho osobního i profesního života. Mluví o něm s láskou a úctou, přičemž poctivě plní úlohu životopisce zpětně zaznamenávajícího léta dospívání, spisovatelské dráhy a marného boje se zákeřnou nemocí. To první a třetí mu jde výborně, až čtenáře dohání k smíchu i slzám. O tom druhém jsem se ale zdaleka nedozvěděl tolik, kolik bych si přál, což je čistě jen můj osobní problém nenaplněných očekávání.

Můžete mi prosím vás někdo říct, co jsem to právě přečetla? Každopádně, ať to bylo cokoli, bylo to naprosto geniální. Nakonec je to vlastně i do slušné míry pochopitelné, tedy pokud se smíříte s faktem, že autor vám toho sice spoustu řekne, ale téměř nic nevysvětlí, takže jak jeho svět funguje musíte namísto chápání v obvyklém slova smyslu odhadnout intuitivně z kontextu. Trochu jako když si z cizího jazyka překládáte větu, ve které znáte jen některá slova. Mě osobně to dumání nad kalendářní technologií hrozně bavilo, ale i kdyby to náhodou nebyl váš šálek čaje, vždycky se místo toho můžete soustředit na nesmírně dobře napsané, zajímavé postavy (a postupné odkrývání jejich tajemství a minulosti) nebo chytrý, vtipný, čtivý autorský styl. Taky je pravda, že i když dění související se všemi možnými kalendářními šílenostmi není nutně tradičně srozumitelné, je strašně vizuální a působivě popsané, takže pokud jde o pocit údivu, budu z téhle knížky nejspíš žít ještě několik měsíců. Každopádně autor je oficiálně můj nejnovější oblíbenec a do budoucna se hodlám s rozběhem vrhat po všem, co napíše.

Já půjdu proti proudu protože mě se kniha líbila moc. Možná je to proto, že jsem po zklamání z minulého dílu nic nečekal. A tak jsem se nechal od začátku vodit autorem za nos a hrozně mě to bavilo. V první třetině přišel první wtf moment a pak už se to jen vezlo. I když se mně tedy líbila nejvíc asi ta první třetina, kde vše tak nějak lineárně plyne, tak i následné autorovy hrátky s tím co je vlastně osobnost a jak se definuje, jsem si užíval taky.

Upozorňuji, že tu stále není přidáno nové vydání Wetemay.

https://www.straky.cz/katalog.aspx?KatID=2

Sám to neumím a nerad bych něco zvrtal.

V o šestnáct let později napsané předmluvě McCammnonn přiznává, že Odejít na jih bylo především pokusem o literaturu autora, jemuž byla hororová škatulka příliš těsná. Upřímně si myslím, že účelu lépe posloužil předchozí podařený titul Smrt před úsvitem, v tomto románu najdeme až příliš profláklých klišé v čele s frustrovaným veteránem z vietnamské války (Morrell svého Johna Ramba představil už v roce 1972!), aniž by byla zpracována na nějaké vyšší úrovni. Přesto ale příběh o šanci a právu na naději či druhou šanci nepotrádá kouzlo, vyprávění uhání v rychlém rytmu od začátku až do konce. Vcelku nenápaditou zápletku vtipně doplňuje několik opravdu panoptikálnívh postav a prostředí lousianských bayou atmosféru rozhodně neoslabuje, byť třeba Cooper a jeho kniha Lapkové mluví ještě výraznějším hlasem. Nikoliv výborný, ale stále velmi dobrý počin!

Mišmaš děsivých motivů, hozených čtenáři v plen, které pro neukotvenost ztrácejí na síle. Marek E. Pocha působí dojmem, že udělá cokoliv, aby čtenáře vystrašil (rozuměj: znechutil) nehledě na logiku věci – a teď nemluvím o logice obsahové, ale literární. Stejně tak selhávají dialogy, charaktery postav a především kompozice příběhu. Ta nefunguje alespoň celou první polovinu, než se vypravěč dobere k tomu podstatnému. Pak už to konečně nabere směr a zápletka grády. Tady musím tvůrce pochválit za několik skutečně ošklivých momentů. ze kterých mě zamrazilo až do morku kostí. Přestože to spíše souvisí s morálním i fyzickým nechutenstvím, pořád mu musím připsat plusové body. Škoda jen, že je to pouze kopírování jiných, výrazně lepších hororů.
O to víc mě mrzí, že autor nemá redaktora, který by jeho nápady a styl psaní dokázal ukočírovat. Přičemž úvodní proslov, naznačující, že komu se Oni nelíbí je dement nebo intelektuál, nevypovídá nic o spisovatelově genialitě, ale pouze o jeho omezenosti.

Pro mě vyloženě bomba; staré rakeťárny mají stále potenciál něco mi říct, byť možná jen to, že už jsem taky starý. Myslel jsem ale, že si delší text rozvrhnu na více dnů, a nakonec jsem četbu skončil někdy v jednu ráno. Mělo to sílu ve všech ohledech; poetické popisy svítání v rámci čiré vědy, reakce kosmonautů na prohlubující se zátěž a blízkost smrti, tajemno, sympatické postavy. Všechno to Strugačtí umějí nahňahňat do sedmdesáti tří stran, dokonce včetně stále ještě jakž takž držících technických popisů fotonového pohonu a předjímání, že tu bude mít dost slovo počítač; přestože pracující jen díky mozku navigátora.

Vyloženě jsem si početl a řeknu Vám, asi nejsem tak starý, protože bych chtěl být jako Bykov! Příklady táhnou. Vyhrabu v knihovně Tachmasiba letícího k Saturnu a Planetu nachových mračen. Snad mi to nakonec úplně nerozmluví vlastní tvorbu, neboť cítím, že vedle bratří Strugackých jsem jen takový nedovyvinutý polec; ostatně Tři kapitáni tak trochu parodují to, co oni s fortelem myslí úplně vážně…

Třebaže se nová série Briana McClellana v detailech podobá těm předchozím, v základních motivech je úplně jiná. Magie je tentokrát založená na práci se sklem, jež zvyšuje různé lidské schopnosti, ať už jde o sílu, moudrost, výdrž či rychlost. A pak jsou tu tací – tzv. sklenění tanečníci – kteří dokážou se sklem doslova psí kusy. Jako třeba zmasakrovat celou armádu.
Kouzlo zápletky spočívá ve zjištění, že docházejí prostředky na další výrobu skla, což de facto znamená konec civilizace. Do toho jedna vládní strana intrikuje proti druhé, třetí se tiše směje, čtvrtá brousí nože a pátá nalévá jed do vinných sklenic. Děj se řítí kupředu s razancí dělové kule, přičemž autor se nespoléhá pouze na atraktivitu hrátek o moc – v pozadí vyprávění bují dalekosáhlejší problémy, dost možná hrozící smést všechno živé z povrchu zemského. Šestisetstránkový rozsah přitom dává dostatek prostoru pro velkou i malou epiku a jediné, co člověka zamrzí, je nenadálý konec, nutící netrpělivě vyhlížet pokračování.

Příjemné čtení.

Strugacké jsem miloval už jako začínající scifista, ale asi jsem si předtím neuvědomil, že jejich síla tkví mimo jiné v tom, jak dovedou být popisně realističtí. Pokud tahle novelka tehdy vyšla časopisecky, předpokládám, že někteří čtenáři to vzali jako reportáž s tím, že mimozemšťané už jsou tady. Respektive jejich průzkumné stroje.

Ke konci příběhu jsem si nemohl nevzpomenout na setkání s Rámou, které podobný motiv zpracovává daleko opulentněji a filmověji, a taky na Kirila Bulyčova, jeho Tři kapitány a astrobiology, kteří s Pegasem létají po Galaxii a doplňují pozemskou astrozoo.

Mimochodem teď, kdy se jako na běžícím páse objevují exoplanety, zase docela vzrůstá šance, že k nám nějaký takovýhle stroj Cizinců jednoho dne přiletí; pokud tedy lze nějak překonat mez rychlosti světla.

Průměrný psycholoický román řadí do sci-fi posun děje do budoucnosti, některé technické motivy a hlavně sama titulní operace. Nicméně ta technika, zejména počítačová a komunikační, až zas tolik futuristická není a společenská situace, v níž se kniha odehrává, pevně tkví v normalizačním sedmdesátkovém socialismu.

Vrchol série. Autor se utrhává z už tak zvetšelého řetězu Sluneční soustavy, času a prostoru a na konci předestírá až lehce psychedelickou „2001 S. O.“ jízdu. Závěrečný díl se mi četl paradoxně asi nejlépe. Jde myšlenkově nejdále a vlastně je i nejvíce optimistický (ale i neradostný) co se dalšího progresu lidstva týče. Konec spěl až k trapnému happy-endu, který autor imho dost násilně rozbil relativitou času, aby ho nikdo nemohl právě z uměle šťastného konce obvinit, ale mne tím nepřesvědčil. Také bych mu vyčetl další nelogičnost. Jsem si dost jistý, že by Trisolarané nebyli tak hloupí ohledně pohádek, které mají v sobě jasně zašifrované poselství. Štvala mne hlavní hrdinka Sin, dá-li se vůbec o ní jako o hrdince mluvit, a to svou naprostou odlidštěností, byť jindy jí tryskaly emoce ušima a už vůbec nechápu Aj, ale to je prostě Liou Cch‘-Sin – jeho postavy jsou ne-lidské a epochální a pokud toto nepřijmete, snad ani trilogii nečtěte. Ale jinak jsem dostal hodně podnětů k přemýšlení, vyhledávání a nemohu neocenit autorovu vizi, byť s ní místy až bytostně nesouhlasím.

Je vzácné, aby kvalita trilogie s díly stoupala, ale Liou Cch‘-Sinovi se to podařilo. Má to drobný háček. Autor nepíše beletrii, splétá vlákna. Tká goblén lidské civilizace ve vesmíru. Že si je toho vědom koneckonců sám v jednom příměru naznačil. Pokud přijmete tezovitost děje a nastíněných dějin, pokud se dokážete smířit s postavami jak z eposu (např. udiví nulová sexualita, pominu-li jedinou scénu z Temného lesa, která ale byla i tak silně specifická), pokud vám nevadí soudružskost a jedinec jen jako kolečko ve stroji společnosti i dějin (imho silně orientální pohled) a časté nadřazení „dobra“ společnosti nad dobro vlastní či dobro rodiny a necháte se jen opájet logikou a zajímavými premisami vývoje a jejich následným vyústěním, pokud máte rádi rébusy a přemýšlíte, kam ta či ona situace v knize povede, jste na správné adrese. Ale pokud ne, tak vari vari. Vzpomínka na zemi je dílo, které nutí k zamyšlení, provokuje mozek a myšlení, i kdyby jen k odargumentování nesouhlasu, nutí googlit, nabízí neotřelý pohled na vesmír a místo lidstva v něm. Ale je skutečně spíše kronikou, eposem, tapisérií než čtivou beletrií s uvěřitelnou zápletkou a živoucími postavami.

Knihu jsem si vybral kvůli úžasné retrofuturistic­kosocialistké obálce. Je to klasická space opera se zvláštním obsazením hvězdoletu ze socialistické ČSSR. Knížka vyniká v technických detailech, které má Lipner velice dobře promyšlené, byť někdy byly ty numerické hodnoty a parametry trochu únavné. O mnoho slabší je psychologie postav; spíše jsou to načrtnuté typy než živoucí osobnosti. Dialogy občas šustí papírem; některé scény, kde postavy vyjevují své city, jsou silně kýčovité a velice neobratně stylizované. Ale jinak hodnotím knížku pozitivně a přijde mi, že trochu neprávem zapadla. Příběh je poměrně zajímavý a napínavý a v textu – jak si všimli již předchozí komentátoři – je řada narážek a odkazů: od popkulturních (Červený trpaslík) až po politické (hlavní hrdina je politruk, který se jmenuje Evžen Plocek, který byl roku 1969 „pochodní“ č. 3 z Jihlavy). Takových věcí je tam víc a určitě jsem nedekódoval vše.

Obsah naprosto prohrává s formou. Oceňuji autorův cynismus (když čekáš, že to dopadne špatně, dopadne to ještě hůř), ale styl je kostrbatý, vše je jen na efekt a brutalita působí samoúčelně, stejně jako popisy násilného sexu. Mimochodem – vsadil bych se, že autor pod nějakým pseudonymem přispívá na BDSM stránky.

Armáda Mirků Dušínů proti neuvěřitelně krutým a bezcitným, odporně vypadajícím emzákům. Zážitek nebývale obohacuje kreativní překlad typu “nemravná genocida” či “připravili jsme vám místo na odpočinkové palubě, kde byl dostatek místa” .Možná jsem trochu víc kritický, ale pŕed týdnem jsem dočetl UTSS Salamis od Jakuba Mařika, tak se nedivte ;-) . EDIT: přidávám hvězdičku – krutost a bezcitnost emzáků dává smysl aneb nikdy nepiš recenzi před úplným dočtením :-)

Ale jo. Žádná vysoká literatura to není, klišé se vrší na klišé, ale naštěstí tu vůbec není „reálný svět“, takže LitRPG je ryzí vehikulum pro fantasy „levelovací“ příběh od největšího outsidera po OP supermana. Bavilo mě to, byť jazyk je občas… řekněme jednodušší.

Po rozpačité druhé knize autor opět posiluje pozice. Severiána zastihneme už jako etabloveného mistra popravčího v Thraxu, kde se jaksi některé věci tak úplně nepovedou a je opět nucen vydat se na cestu. Kniha v mnohém kopíruje mustr knihy první v kombinaci s putováním knihy druhé. Ale autor má už připravenou půdu a může se více rozmáchnout. Což dělá. Některé scény, jako setkání s alzabem, doslova berou dech. Opět uvidíme další část autorova svébytného světa. A vlastně i pointa knihy a finální zvrat je docela překvapivý. Sémantika i autorský přístup zůstává stejný jako v přechozích knihách. Jen je tu víc silnějších scén, výraznějšího děje a celkově se Wolfemu daří mnohem lépe evokovat dojem, že někam směřuje. Doufejme, že to v poslední části potvrdí. Protože tohle bylo opravdu dobré.

Hodnotím všechny čtyři části této knihy (neboť koneckonců jde jenom o jedinou knihu, uměle rozdělenou českým vydavatelem).

Bohužel, za mě nejslabší díl trilogie. Zejména konec je vyloženě antiklimaktický a působí dojmem ryzí autorské bezmoci. Peripetie, které k závěru vedou, jsou mnohem zajímavější – ale zase, už jsme je všechny viděli v předchozích dílech. Bitvy, putování, podzemí…

Nejsmutnější na tom je, že Simon se vlastně vůbec nevyvine. Království mu spadne do klína, ale přijde k němu jako slepý k houslím. A konečně je tu ten Falešný posel… a je to úplně hloupé.

Nevím. Epika stále asi dobrá, ale je to celé takové neživotné a upracované. Škoda.

Byť je Ondřej Blaho nováčkem na tuzemské literární scéně, jeho románová prvotina exceluje tvůrčí imaginací i řemeslným provedením. A třebaže se pohybuje na hraně různých žánrů, snadno okouzlí kulisami záhadného ostrova, kde zdánlivě nekončící lijavec způsobuje postupný rozklad všeho – od megalomanských strojů po obyčejné lidské vztahy. Chvilku sice trvá, než čtenář chytne stejnou vlnu jako spisovatel, protože ten mu vskutku nedává nic zadarmo. Od prvních stran na něj chrlí postavy a flashbacky, přičemž udělat si v tom pořádek může být pro jednoho oříšek. Necháte-li se však unášet dějem a fantazií, po úvodní třetině zjistíte, že se od zápletky nedokážete odtrhnout. Když pak dojde na naprosto nečekané zmasakrování všech městských kněží, člověku začne vrtat hlavou, jakým že směrem se zápletka asi bude ubírat. A najednou tu máte závěr v podobně noční můry každé dobře myšlené revoluce…
Rovnou přiznávám, že Severní den mi skřípl hlavu. Šel jsem ven projít se v davu, aspoň chvíli nebýt sám.

Mé první setkání s Kuangovou. Její jméno v současné fantastice poměrně rezonuje, proto jsem byl zvědavý, výsledný dojem ale nakonec hodně rozpačitý. Skvělým nápadem a hlavním kladem knihy je založení magického světa na principu překladu, stříbrodělství, které pomocí překladatelů ovládá celý moderní svět, je jakousi obdobou nebo spíš prodloužením průmyslové revoluce a představuje vlastně jediný prvek, který svět 19. století odlišuje od naší historické reality. Čtveřice mladých adeptů překladatelského řemesla zahajuje ve slovutném Oxfordu svou akademickou dráhu a dlouho se zdá, že budeme sledovat variaci na romány o studiích Harryho Pottera, snad napsané o trochu dospěleji, přesto ale dílo především svou nepravděpodobnou cudností zůstává na pomezí jakési young adult. Postupně ale přichází poměrně drsné zvraty, úmrtími důležitých postav autorka nešetří a rozjede se vyprávění o vzpouře proti říši. A právě tu narážím na hlavní úskalí knihy, jde vlastně o jakýsi manifest progresivismu, respektive cancel culture a boje proti kolonialismu. Já prostě s podobnými revolucionářskými ničiteli nedokážu sympatizovat, jelikož jsou postavy hlavních postav popisovány natolik ploše, že jde jen o nositele idejí, nikoliv lidi z masa a kostí, se kterými bych dokázal soucítit. Hlavní hybatel děje, původem čínský mladík Robin, mě postupně začal až příliš vytáčet, ostatně podobně jako jeho povstalečtí pomocníci. Nakonec jsem všem přál to nejhorší…Já jsem prostě na takové boje proti imperialismu už moc starý a historicky poučený, jelikož kromě idejí nabízí Babylon literatury jen poskrovnu, vím, že se této autorce do budoucna vyhnu, ušetřím si tak nervy i peněženku.

Hezkou dětskou knihu posunuje do fantastiky vynález „radiotelefonu“ (dnes by se dalo říct mobilního telefonu. Kniha se dost liší od filmu Zpívající pudřenka, který jí byl inspirován – v knize se vše vyřeší jako souhra náhod a omylů, ve filmu opravdu řádí západní agenti vedení Františkem Filipovským.