LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Hlavní hrdina vyšetřuje podivnou vraždu v laboratoři. Premisa povídky není špatná, stejně jako u Barkera už tradičně i řemeslo. Ale realizace se v mém případě bohužel minula účinkem. Na plné prožití textu je asi potřeba ta správná orientace. Navíc se mi nelíbil obrat ne konci, kdy prozření vraždící oběti ostře kontrastuje s předcházejícím masakrem. Na Barkera poněkud Bčkový příběh.

Zvlastni no, nebylo to uplne tak spatny, jak jsem cekal. V mladi jsem ji myslim rozecetl a nedocetl, ted jsem zkusil jako audioknihu a dalo se to prezit, i kdyz obcas clovek ztraci pozornost :) nejlepe to vystihuje posledni veta knihy. Cesta to neni snadna. ;)

Zajímavý kraťas. Hlavní hrdina ztratí boha, tak se rozhodne na zemi vybudovat peklo, aby do něj nalákal Satana a v úlitbě Bohu mu plivl do tváře. Jenže…Východisko téhle povídky je vlastně docela fajn. Jen to mate tělem a snaží se to být možná něčím jiným než to doopravdy je. Ale na tomhle rozsahu je to fajn.

Spíš thriller než horror. Dvě party hrdinů příběhu z nichž jedna není tak úplně lidská se sejdou v motelu, kde situace postupně vygraduje v…v co vlastně? Tohle je patrně největší problém povídky, že vede odnikud nikam. Autor jí hodně opřel o dobře propracované charaktery, což je fajn. Jen není úplně zřejmé co tím chtěl vlastně říct. Text nějak končí, ale je to vlastně jedno. Kromě perfektního řemesla a až téměř kingovské charakteromalob­nosti toho na textu moc není. Ale dobře se to čte.

Ani ne tak horor jako klasická barkerovská temná fantastika. Gang delikventů přepadne bezdomovce, který zdá se není úplně klasický bezdomovec a připraví ho o jeho „miláška“. Což si žádá náležitou pomstu. Dobrý text, jen…není asi nutné vždy všechno vysvětlit, ale povídka vypadá spíš jako vstupní oblouk do románu a na konci jsem měl pocit, že část textu chybí.

Zajímavě ujetý nápad s částmi těla, které se vzbouří proti svému majiteli. Výjevy jsou to správně brutální a hodné Knih krve i když by se povídka možná spíš hodila do některého z prvních dvou svazků. Napsané a vymyšlené je to každopádně dobře.

Asi nejlepší Machenova kniha uzavřená do zajímavého hybridního rámce hodně zvláštně kombinující román a povídkovou sbírku. Každá z kapitol je pojmenovaná jako povídka, ale její úvodní část je vlastně románový kontext v němž se dva naturelem trochu rozdílní přátelé setkávají s mysteriozními, nebo nadpřirozenými jevy v podobě subpovídek a snaží se odhalit jejich podstatu. Ty jsou jim typicky vyprávěny postavami s nimiž se povětšinou náhodou setkávají. Tyto vyprávěné do jednotlivých povídek vetknuté subpovídky jsou těžištěm knihy a mají dopad do románového kontextu příběhu, protože postupně odhalují o co v knize vlastně jde. Paráda. Druhá věc je kvalita subpovídek. Jsou skvělé a příběhy typu černého pečetítka, nebo bílého prášku by bývaly patřily ke zlatému Lovecraftovského fondu, kdyby je býval napsal on. Ale i když se to místy blíží a jeden příběh se v Americe dokonce odehrává o žádnou čistokrevnou amerikánštinu nejde a odér staré dobré viktoriánské literární školy dobře poznáte. Přesto tu bylo semínko do Providence zcela určitě zaseto.

Hodně diskutabilní je prolog a úplný závěr. Prolog totiž vyspoileruje velkou část pointy, která je vám v dané chvíli úplně k ničemu, protože nevíte na co se díváte a pak vám autor postupně skládá během čtení celý obrázek hlavní linie. Což je fajn a na dobu svého vzniku rozhodně novátorský přístup. Trochu jiný přístup zvolila dramaturgie českého rozhlasu, která při realizaci audio verze této knihy zřejmě z důvodů časového vyvážení mediálního obsahu tyhle dvě části poskládala jinak, během poslechu audioverze tak v podstatě neustále netušíte o co kráčí a máte pocit, že neprojedete za žádnou cenu a na konci…no dvě dávky. Docela mě tenhle mistrovský z nouze trik sundal ze židle a považuji ho za opravdový majstštyk. Stejně jako celou knihu. Vždyť kde jinde můžete vyvádět takové psí kusy a text zůstane celý? Ba co víc lepší.

Jedinou výtku tak mám k chybějící kapitole a subpovídce o železné panně, notoricky vypadávající ze všech českých vydání, která možná není až tak podstatná a výslednou rovnici výrazně nemění. Ale zrovna tohle dílko by si určitě zasloužilo vyjít komplet s nějakou opravdu pěknou obálkou jaké má třeba Malvern, který ostatně dovydal tento text ve své sbírce Temnota nepomíjí, kde se ovšem mimo kontext docela míjí účinkem.

Na příběhu je znát, že původně šlo o povídku, která byla přepsána na román. Ne, že by se Veronika Pekárková rovnou vrhla na space operu, spíš se drží při zemi pomocí žánru young adult, okořeněném nezbytnou dávkou ekologické uvědomělosti. Spisovatelka nemá věkem k hrdince daleko, takže hezky vystihuje způsob chování a uvažování. Stejně šlapou i slovní přestřelky, ironie v hlase a odhodlanost mladých svými činy něčeho dosáhnout.
Naneštěstí je tu ale také spousta věcí, jež nefungují. Když opomeneme nedostatečnou propracovanost vize budoucnosti, kde se upřednostňuje řešení některých problémů na úkor jiných, je to především koncepce zápletky, která pokulhává. Jádro dějové osy se sice určí záhy, ale jako by nebylo příliš podstatné, protože většinu příběhu zabírá seznamování protagonistky se stejně starými kamarády. Teprve v samotném závěru přicházejí klíčové zvraty. Jenže co v povídce zazní jako výtečná tečka, v románu působí řemeslně unáhleně, protože spousta důležitého nestihne být vyřčeno.

povídka napsaná patrně jako pomsta na střední týraného nerda. neboť jsem si prošel podobným, soucítím s autorem, ale ne už tak s jeho dílkem. autor se mstí nejen šikanérům, ale i svým mladistvým pudům a povídka je plná zbytečné grafické erotiky. zbytek je středně zajímavé, na svou dobu snad i originální, pojetí naší každodenní ne zcela příjemné reality.

překlad je mimochodem špatný, inu petr caha už mládí nebyl žádný lumen.

údajně humorná povídka plná scifistických klišé, která byla těžce kliškovitá už v době vydání povídky. humor na úrovni mírně přiopilých štamgastů zmiňované vesnické putiky s tomu odpovídající pointou. jako otvírák pro českou verzi MFSF k nezaplacení :-/

Původní povídka Její veličenstvo patří k autorovým nejlepším kusům. Její rozšíření už je místy trochu přepálené a překombinované na úkor věrohodnosti, ale stále velmi čtivé. Rozhodně nejlepší z delších Pecinovského prací.

Strašně křehký a strašně smutný příběh o tom, že ztracený ráj je ztracen navždy, a to i tehdy, když ho náhodou najdeme.

Z knihy mám stejný dojem jako ze veškeré autorovy tvorby. Zajímavé nápady (i když ústřední motiv fiktivního cestopisu je už dost omletý), výborné stylisticky, ale vše utopené v křečovitém, pozérském intelektuálnu. P.S.: Autor asi chtěl svůj Ostrov podat jako sladkou utopii. Já bych z něj ovšem s jekotem zdrhal.

Dobrá hříčka – perfektní řemeslo psaní a obstojný námět, ale tohle není plnotučný Heteša ale jen taková ochutnávka pro dosud nezasvěcené.

Televizní seriál je kult a proto jsem se zaměřil na další knihu z této série. Mám rád postavu Max, mám rád seriál ale tato kniha nepřináší nic nového a jak jsem pochopil z recenzí ostatních, tak žádná z knih která dosud vyšla v ČR nerozehrává nic co by se pletlo do děje seriálu. Kniha řeší i závažná témata, jako jak se vyrovnat z rozvodem rodičů a nebo s tím že tvůj bratr je magor, nevlastní otec tyran a máma je submisivní oběť. Jaké je to se přestěhovat a tak dál.

Po stránce děje je vrcholem knihy přepsaná seriálová scéna ze druhé série kde se parta snaží zabít demodoga Dartha. Max skutečně uvěří že se děje něco divného a pozná sílu přátelství a jaké je to někam patřit. Následuje krátká romantická scéna a je konec.

Nebudu opakovat chválu ostatních, kniha je opravdu skvělá. I když u mě se čtení jedním dechem popravdě dostavilo až zhruba po jedné třetině. Je tam ale i pár nelogičností či nedotažeností, takže za plný počet to není (o ději před výsadkem žoldnéřů na Plutu jsme se vlastně nic nedozvěděli, žoldnéři často jednají jako taková v podstatě kombinace Supermana a Mirka Dušína, nepřátelé začali větší útok, právě v momentě, kdy dorazí žoldnéři). Ve skutečnosti to jsou ale relativní maličkosti, které nijak neruší svižnost a napínavost děje.

Třetí sbírka krve přináší ten samý přidaný rozměr jako dvojka. Z textů je cítít, že tady nejde jen o soubor nechutností, ale že autor disponuje i s nezanedbatelnou fantasií, jíž umě implementuje do naší reality. Problém je, že kromě povídek o Syrohlavovi a Ostatky ty povídky nejsou prostě až tak dobré, jako byly v předchozích dvou knihách. Ale pořád působí dojmem celku lepšího než součtu částí. Barker je prostě dobrej.

Zavádějící název povídky. Nejde vlastně ani o žádný velký eklhaft. Hlavním hrdinou je zdařile vykreslený charakter prostituta žijící prázdný život, jehož místo v něm pomalu ale jistě zaujme cosi jiného. Skvělý nápad. Výtečně napsané. Takhle si představuji Barkerovskou povídkovou budoucnost.

Skvělý nápad s jedním velmi neotřelým ostrovem. Barker povídku bohužel doslova potopí v závěru.

Docela originální duchařina. Autor se s ní nemaže a jeho duch rozhodně nemá na růžích ustláno.

Docela syrový monster hunt. Líbí se mi imaginace s jakou Barker vytváří prastarého i s historickým kontextem. Škoda že tak tlačí na pilu a je nechutně explicitní. Jeho příběhy opravdu prožijete v akci se vším všudy. Bohužel někdy do detailů, které bych si možná i odpustil. Jinak ale skvělý.

Některé knihy by si měl člověk přečíst jako mladistvý intelektuál a již se k nim nikdy nevracet. Je pak ušetřen zklamání, že to, co držel v hlavě jako esenci geniality, je ve skutečnosti jen zmatené balábile bez hlubšího smyslu.

Military space opera mého mládí, která ani po takřka čtvrtstoletí neztratila nic ze své atraktivity. Autorské duo Allan Cole a Chris Bunch pracují jako dokonale sehraný tým, přičemž perfektně kombinují vesmírné dobrodružství s příznačným vojenským humorem. Na rozdíl od jiných se přitom drží poměrně zkrátka a namísto velkolepých kosmických bitev se raději soustředí na práci speciálních jednotek, špiónů a záškodníků, kteří dokážou přesnými chirurgickými zásahy ve společnosti vyvolat mnohem větší masakr, než by napáchal cílený útok. Dějová osa je přitom právě tak prostinká, jak u podobných titulů bývá; aneb Jak šikovný rekrut k armádnímu štěstí přišel. Naštěstí se tvůrci drží akční roviny vyprávění, kdy zelené mozky jsou spíš tím, z čeho se dělá legrace, protože pravidla a řády jsou především pro ty, kdo je hodlají dodržovat. Což Karl Sten rozhodně není.
Nový překlad Zdeňka Uherčíka pak ideálním způsobem předpřipravil hrdinu (a jeho peripetie s Impériem) pro nové století a nové čtenáře.

Zručně napsaná, na Barkera vlastně ani ne moc šokující povídka o jednom velmi originálním démonovi odchovanému v kině. Autor tu klasicky demonstruje svojí bezbřehou fantasii, kterou dokáže pěkně zaintegrovat do světa reality. Ale naléhavost toho textu je poněkud menší než je zvykem. V aspektech dost dobrý, ale jako celek to funguje omezeně.

Velmi příjemný příběh s naprosto odpudivou a irelevantní obálkou. Mám rád Bujoldové příběhy z tohoto světa (jde o ten samý svět jako svět série Penric & Desdemona, u nás nevydané). Je to mile civilní a přitom to neznamená, že nejde o hodně, nebo že příběh zám je malý. Vše už napsali komentátoři výše… jen to srovnání s Bergovou úplně nechápu. Přečetl jsem hned po sobě obojí a Bujoldová je mnohem lepší spisovatelka, ta prokreslenost světa, živost postav i uvěřitelnost příběhu se prostě vůbec nedá srovnat.

Velmi, velmi težké čtení, nic do vlaku… Do fantastiky nesporně patří jen poslední povídka, Vzpoura, až prorocký obraz všeobecné mediální manipulace, vedoucí k totalitě. Halucinace kolem fantastiky jen zlehka prošla, příběh se dá zcela vyložit přirozenou cestou, nicméně kdo chce, ten si tam ten prvek fantastiky najde – jinak je to příběh, který by se dal zařadit jako romaneto. Výborné jsou ovšem i ty zcela nefantastické kusy.

Skvělá premisa v podobě medicínského objevu zpřístupňující lidskému vnímání zcela nové světy. Děj běží, jak už to u Machena bývá, v útržcích vyprávění různých postav vetknutých do hlavní detektivní linie v Londýně. Na to, jak krátký je to text, to ale autor krapítek překombinoval. Sice všechno nakonec vysvětlí, ale struktura mohla být přece jen trochu krystaličtější…na to co se z toho nakonec vyvine. Nápady i atmosféru má každopádně skvělou a pokud jsem to v případě některých jeho děl nechápal, tak Pan jasně ukazuje proč se v něm Lovecraft tolik zhlédnul. Jak vidno, i Dickensovská doba měla svoje pulpery.

Příběh mladé dívky nadané nevšedními schopnostmi jíž její chůva postupně zasvěcuje do starých pohanských rituálů. Text je trochu podobný bohu Panovi, jen s rozdílem, že místo hororu je tu tajemno. Machen do novely občas vloží interní povídačku pro zpestření, přesto mi není úplně jasné kam text má vést. Jde spíš o pocitovku než významovku a v některých pasážích je Machenova krajinomalba dost úmorná. Upřímně. Věhlas ani zásadní dopad této novely po jejím dočetení úplně nechápu. Docela to nudilo.

Výborné číslo, které kromě představení dvou hvězd dnešní fantastiky (Bacigalupi, Barron) přináší např. i článek o Gaimanově komiksové sérii Sandman.

Vesmírná vyprávěnka s nádechem starých zlatých (budoucích) časů, kdy dobývání kosmu nebylo nemožné, kdy hrdinové byli hrdiny tak nějak sami od sebe, stejně jako padouši. Povídka nemá vyšší myšlenkové ambice, snad jen, že člověk by měl být zodpovědný za to, co k sobě připoutal nebo co k obrazu svému či za nějakým účelem vyrobil a obdařil inteligencí. Příjemná tečka tohoto vydařeného čísla, která jakoby trochu jinak vyprávěla na podobné téma, jako Oltionův Navatar, úvodní povídka čísla.

Román nás vrací do světa Plavby do Sarantia a Pána císařů, jen posunutý o pár století vpřed a zasazený do doby ne nepodobné éře italských válek. To, že přitom autor čerpá z historie, neznamená, že by si zjednodušoval práci. Známé události zde hrají doprovodnou roli a díky minimu fantastiky působí vyprávění natolik věrohodně, až máte pocit, že právě tohle jsou ty pravé dějiny. Guy Gavriel Kay má navíc schopnost hrát si s různorodým vystupováním postav, měnit styl mluvy, zachovávat dobové reálie a završit to atmosférou hodnou rytířského románu. Přitom se paradoxně drží dál od velkých bitev či podivuhodné fauny a flory. Zápletka je tak povzdechem nad zanikající dobou, nepřiznanou romancí, v níž láska umírá dřív násilnou smrtí, než že by se dočkala šťastného konce. Ostatně, poslední stránky mění charakter příběhu, když z vedlejšího motivu udělají ústřední. Tah, na kterém by začátečník pohořel, ale spisovatel Kayova formátu z něj udělá melodramatickou tečku, jež dodá celku na dokonalosti.

První povídka má, i přes Imlaufovo poetizování o lásce a neustálém opakovaní asi tak dvou myšlenek v hlavě jeho vypravěče, dost dobrý potenciál, zvlášť díky aspektu matčiny kletby pro nenarozené ještě dítě.

Druhá povídka je podobná první v tom, že se tady muži objevuje vidina milované, zde pomocí smaragdové spony, kterou mu zašle milovaná po holubici. Bohužel se mu zjevuje jen proto, aby mu řekla, jak fyzická láska nestojí za nic a jediná pravá láska je čistě a pouze duševní, víceméně aniž by se jeden po celý život byť jen jedinkrát dotkl druhého, a cokoliv jiného je špatné. Tohle kázání mě opravdu štvalo, protože je to to jediné, co milá Márfa Pamfilovna má vůbec v hlavě.

Poslední povídka o postiženém Indickém jinochovi, který najde přízračnou lásku a druhý den ráno zemře, je lepší než předešlá, ale tady je Imlaufovo filozofování o životě a lásce ještě znásobeno dalším rozbředlým tlacháním o nirváně, askezi a sebeobětování, takže se také strašně vleče. Efekt je tím dost zabit.

Kdysi dávno v devadesátých letech byl Laser mým nejoblíbenějším žánrovým nakladatelstvím. Někdy kolem milénia jej na pár let vystřídal Triton a nyní již dlouhou dobu udávají krok především mainstreamoví nakladatelé Argo a Host. Přesto i dnes Laser občas pošle na trh pecku, po které musím skočit, byť se to bohužel něděje moc často. Jedním z těchto zřídkavých případů je Barronův román, tento autor je pro mě vždy jasná koupě. Nyní se tento excelentní povídkář tedy představuje na románové ploše (příběhy o Coleridgovi jsou fajn, ovšem horor, který je Barronovou výsostnou parketou, to prostě není). A rozhodně nezklamal, komplikovaný a zamotaný příběh Dona Millera lze číst buď jako lovecraftovský horor o invazi z vesmíru nebo ve druhém plánu jako příběh manželství obyčejného chlápka a opravdu silné ženy, okořeněný problematikou duševního chátrání. Právě to je onou černou tmou zapomnění, ke které se autor staví po svém, tedy pomocí hororových propriet. Vše je vyprávěno ke čtenáři záměrně nevstřícně, střídání různých časových rovin je sice náročné, nicméně funkční. Trochu horší to je se záplavou jmen různých postav, které se příběhem míhají, tam jsem se občas trošku ztrácel. Přes možná až zbytečnou komplikovanost jde každopádně o skvělý počin, Laird Barron se s románovým rozsahem popral víc než důstojně.

Ryan první díly umí. Zajímavé postavy, zajímavý svět. Hlavní hrdina (o kterého se nemusíme nijak zvlášť bát, protože celý příběh je vyprávěn jako retrospektiva váženého starce) začíná jako zbojník, ale postupně se díky své inteligenci – a také díky zjevnému vlivu božských kruhů – vypracovává, konkrétně v tomto dílu na vojáka svaté kumpanie, tedy de facto na paladina. Leccos zůstává (zatím?) nedořečeno, magií se velmi šetří, ale o to důležitější je, když se nadpřirozeno objeví. Popravdě mě trochu děsí, kam to celé směřuje (ke svaté válce?), nicméně rozehráno je to velmi zajímavě. Postavy jsou celkem prokreslené, děj ubíhá bez vážnějších zaškobrtnutí… jen ten hlavní hrdina je občas trochu nevěrohodný, tím, jak si drží staré křivdy a dělá, jak je zlý, ačkoli my samozřejmě víme, že je to pravda trochu antihrdina, ale rozhodně nakonec zachrání svět.

Totální bláznivina z pera mého patrně nejoblíbenějšího současného spisovatele. Gejzíry nápadů, které jsou naprosto magorné, ale právě proto naprosto boží. Kniha je samozřejmě mířena na děti (~10), ale pokud člověk není úplný suchar, užije si ji také. Dva prolínající se světy, outsider zde je šlechtic tam, tam funguje magie, ale taková… zvláštní. Hlavní hrdina má superschopnost – rozbíjet věci. Což knihovníci – ztělesnění totalitní nudy – nemůžou strpět!

Skvělé ilustrace, bohužel tři velmi krátké povídky nemohou moc zanechat trvalý dojem.

Martin Jiroušek na své přednášce o Josefu Šimánkovi uvedl, že krajina knihy byla popsána podle okolí jeho rodného Jindřichova Hradce.

Řemeslně skvěle zvládnuto (RAH prostě uměl), vyznění už tolik neberu. Takže 60%. Nevím, kdy se mi naposledy stalo, že jsem nefandil té straně, která je v knize líčena jako ta více v právu. Až tady. Při prvním čtení před nějakými 30 lety jsem z toho možná ještě neměl rozum nebo co, ale teď už mi opravdu vadí marxistické nadšení, anarchistická vláda lůzy (kdo ví, jestli to jde dohromady) a navíc v novém překladu (Argo 2018) se společnost na Luně hemží soudruhy a soudružkami a ruskými slovy jako Da, nět, charašó..... A vůbec to vypadá, jako by si Heinlein vzal rastr z VŘSR. Pochopitelně noviny na Měsíci se jmenují Lunaja Pravda. Autor chtěl za každou cenu ukázat prohnilost zřízení na Zemi (především Severoamerického direktoriátu) a naopak jak to skvěle funguje, když rozhoduje ideálně jen jeden člověk, protože hlasování je vopruz a odpůrci skončí ve vakuu (myšleno vážně a jako revoluční přednost). Zkrátka – přál jsem si (aniž teď cokoliv prozrazuji), aby román skončil pro soudružskou společnost na Měsíci nejlépe úplným vyhlazením.

Prvních šest povídek je fantastických, Doktor Labori mi silně připomíná „The Last Generation“ od Fleckera, čímž u mě má mnoho plusových bodů a „Kometa“ je dobrým popisem náhle zkázy celého lidstva.

Bohužel pak Babánek na nějaké fantastično zanevře a jen se nimrá v běžných pocitových problémech normálních lidí v sérii krátkých vinět. Nejsou ani špatně napsané, ale jejich krátký prostor, banalita a opakující se hrstka tezí o životě a jak se snad ani nevyplatí jej žít, člověka prostě unaví. Tento zdánlivě cynický pohled na věc není ani nijak rozveden, prostě je to takové stejné plácání na povrchu, které se nám opakuje znova a znova. Kolikrát člověk čeká, že když už se tady tři stránky o něčem mluví, tak že by to k něčemu vedlo, ale pak se nic nestane.

Krásný příklad toho, jak Babánek v 90 % postupuje: „povídka“ „Sám“ se zaměřuje na umělce, který se odjel živit uměním a jehož zve matka na Vánoce domů. Znechucen se pak toulá Prahou na Štědrý Večer a nakonec se rozhodne…že nikam nejede. Konec.

Pozdější povídka „Jako by nikdy nežil“ ukazuje bloudění mrtvého jako ducha rok po jeho smrti, kdy na něj všichni zapomněli, ale je napsána taky jako mnohé předešlé, kde se jen dumá nad smyslem života a pak je konec. „Případ Štěpána Grilla“ se pak věnuje muži, který trpí utkvělou představou, že je již po smrti, ale opět, než by toto téma mohl Babánek nějak rozvést, tak je hned po pár stránkách konec.

série, která výrazně ovlivnila můj přístup k žánru. anglický magorický humor, vážná témata a ještě více potřeštěností, to je to, co člověk potřebuje jako denní antisérum reality.

pořízeno i jako audiokniha a je to super :) verze ypsilonky je také skvělá, ale je kratší. viděn i původní seriál i nové filmové zpracování. stále ještě lovím ta původní rozhlasová provedení.

25. 5. nezapomeňte ručník a NEPROPADEJTE PANICE :D