LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Hluboký ponor do duše a skutků jednoho Trojkrevného. Mezi syrovým a brutálním dějem probleskuje něco tragicky lidského … Vynikající a dechberoucí zakončení celě trilogie!

Americký spisovatel Robert R. McCammon patří k těm tvůrcům, jež celý život bojují s žánrovou nálepkou. Ačkoli jeho první romány byly čistokrevnými horory, s každou další knihou se snažil vymanit z ohrádky, do které byl neplánovaně uzavřen. Titul Odejít na jih je jeho výkřikem vzdoru, důkazem, že horor nemusí být pouze pulpovým uměním, ale i literaturou s poselstvím.
Ten proces je vpravdě sisyfovský. Ovšem ani ne tak pro čtenáře, který snadno propadne autorově vypravěčskému šarmu, jako pro ústřední protagonisty pochmurného příběhu o hledání naděje, navzdory nemilosrdně se svírající smyčce osudu. Ostatně, na základě empirických zkušeností všichni víme, že problémy zásadně chodí po třech, a že slečna Neštěstí je s čísly nepřekvapivě na štíru, takže tu trojku nelze brát úplně striktně. Jestli však čekáte, že vás autor hodlá utopit v čistokrevné depresi, jen aby sám sobě udělal dobře, jste daleko od pravdy. Tohle je román o druhých šancích, které byť nejsou zadarmo, existují pro všechny.

Oproti výtečné předchozí knize znatelný ústup z pozic. Stylistika i autorský přístup zůstává stejný, problém je ale v důvěře k autorovi. Stejně jako v případě jedničky se i tady zdá, že autor mluví o něčem, abyste na konci zjistili, že mluví vlastně o něčem úplně jiném. Problém je, že v případě spáru zjistíte, že nemluvil vlastně vůbec o ničem. Kniha pro zmatení nepřítele navíc nenavazuje na jedničku přímo, ale začíná časově posunutá mimo události v branách města, kde končí předchozí část. Severián se za městskými branami živí jako popravčí a zároveň se připravuje na cestu do Thraxu. K té dojde trochu jiným způsobem, než si předsevzal. Gene možná až moc překombinovává zápletku a ač při cestování ukáže část svého světa, kostičky do sebe prostě nezapadají tolik jako v první knize a celé to působí jako plácnutí do vody. Motivace postav včetně té hlavní se stává nejistou, případně se mění, jak se autorovi zrovna hodí. Postavy z plátna mizí a objevují se mávnutím autorova pera. A ani ty události v zemi skomírajícího slunce tolik netáhnou. Spousta věcí se zdá děje beze smyslu. Knihu nezachrání ani vložený příběh ze Severiánovy knihy (aha tak odtud Gaiman ukradl ty příběhové vložky do Amerických bohů) a dokonce ani epická divadelní hra (tohle Gaiman asi teprve ukradne). Kromě svébytné autorské fazóny a trochu toho světa tady toho moc nalézt nelze.

Opravdu příjemné překvapení. Trochu jsem se obávala sterilní tuctovosti, ale nakonec to bylo mnohem originálnější (a taky jadrnější) čtení, než jsem předpokládala. Zvlášť mě zaujal humor, který je buďto ohromně pubertální, nebo ohromně chytrý, nebo dokonce obojí najednou, ale nikdy nic mezi tím, a ilustrace, co sice silně připomínají nedbalé čmáranice desetiletého kluka, ale pořád jsou nesmírně expresivní a vtipné. Vůbec celé je to vtipné, zábavné a jistým svérázným způsobem děsně roztomilé. Asi to nebude knížka úplně pro každého (nezávisle na věku), ale mně se opravdu líbila a hned se chystám pokračovat dalším dílem.

Hodně nekonzistentní výběr v té době začínajích autorů. Jasně nejlepší Kmínek, přestože s jeho stylem humoru nejsem úplně na stejné vlně, Páv neurazí ani neoslní, Hauserová vyprodukovala své typické výlevy intelektuální samohany.

V podstatě souhlasím s komentářem od Biafry, ale zároveň to, co v něm vyvolávalo nechuť, mi nevadilo. Svým, možná lehce perverzním způsobem jsem to vítal. Jako když máte v oblibě Hrabalovo pábení a o realitu a přísnou logiku vám nejde. Vždyť to vše, co jsem od Hrabala četl, se přesně tak mohlo stát. U Liou Cch‘-Sina to je podobné.
Román je, jak už jsem poznal u prvního dílu, hodně poplatný tomu, kdo jej píše. Je to svým způsobem čínské PR. Soudruh je až svátostná forma oslovení, obzvláště to vynikne při kontaktu s Kapkou. Socialistické, stádní smýšlení a politické řešení všeho, včetně konfliktu s Trisolarany a rozměr vesmírného programu je z toho cítit na sto honů. Nikdo se nebouří, nikdo významně neháže klacky pod nohy a když, tak je tomu rychle a efektivně, ale vlastně mírumilovně a s úsměvem seshora učiněna přítrž. Všichni jednají v rukavičkách, byť osnují a provádějí kosmickou vraždu. Samospráva i státní správa fungují rozumně, rychle a efektivně. Lidé se bez větších problémů přizpůsobují diskomfortu. Přestože se autor snaží o lidský rozměr, je z textu kolektivismus a podřízení se autoritě cítit na sto honů. No prostě pro nás utopie. Ale hezky se o tom čte. Jako u toho Hrabala.
Tím, že postavy byly vlastně neživotné, je úplně jedno, jak se jmenují a že si je nezapamatujete. Už jsem ani nelistoval dopředu na seznam, bylo to zbytečné. Střední část románu byla natahovaná a nudná, ale konec to vynahradil. Bavilo mne odhalování plánů meditátorů. Byly opravdu důmyslné a fascinuje mě, že to dokázali vymyslet jen tak, bez možnosti si dělat poznámky, konzultovat, počítat, … Jejich plány byly více či méně pokřivené, ale ze strategického hlediska měly smysl. Pro meditátory rozhodně. Autor to měl dobře rozmyšlené. Ale to bylo na střední části vše, co bych pochválil. Konec je naopak skvělý. Ta všeobjímající positivita, která vystřídala zmar. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že vím, kam to směřuje. A moc jsem se nemýlil.
Hodně zajímavá byla boční linka s, jak to říct, pozemskými exulanty. O té ještě určitě uslyšíme v třetím díle. Liou Cch‘-Sin není žádný brilantní vypravěč, spíš je zajímavý osnováním příběhů než jeho expresí, ale tady se mu dilema posádek podařilo vykreslit pěkně a postava probuzeného generála, která se jako jedna z mála vine celou knihou, a která je podávána jako positivní, získává docela jiný rozměr. Takový… třídně uvědomělý. Skoro jako Maresjev. Plochý hrdina. A kdože první stiskl tlačítko? Nebyla to evropská loď :-D
Nejsem jediný, komu Temný les přišel lepší než první díl. Asi jsem si zvykl na zvláštnost „komoušského“ psaní a umím ocenit úžas a jakousi mystičnost toho, kam svou budoucnost autor vede.

MALÉ SPOILERY: Asi není úplně košer hodnotit a komentovat knihu podle rozhlasové hry, ale jsem nadšen a přitom knihu nemám a nechci shánět, tak se přesto podělím. Hra je výborná. Spoustu perfektně udělaných zvuků, hudební doprovod, herci hrají skvěle. Snad až na trochu měkkého představitele Globuse a Goldflama, který mi do role (jak si já představuji nechutně bezpáteřního) bankéře nesedl. Stojí za to si ji poslechnout, i když jste už Otčinu četli.
Nevím, jak moc je v knize obsahově výrazná detektivní linie. Ve hře hodně. V podstatě je to detektivka a špionážní thriller v poněkud netradičních kulisách. Vše do sebe dobře zapadá a až na mírně skřípající logiku, např. klišé v podobě sexy americké novinářky, která nutně musí s hlavním hrdinou s poněkud nevodně zvoleným jménem Xavier March spolupracovat, i když on ji stále zahání a nedůvěřuje jí. Důvod její urputnosti tváří v tvář velkému nebezpečí je pouze sólokapr. No nevím, tomu je mi zatěžko uvěřit. O (ne)věrohodnosti romantického důvodu snad ani nemá smysl se zmiňovat. Stejně jako se mi nechce věřit disproporci mezi mírou opatrnosti jak Xaviera, tak jiných, a občasnou indiskrétností, důvěřivostí, nedomýšlením některých věcí, Globusovou hloupostí a až skoro strachem (když nemá z čeho). Konzistence a logika prostě občas zaskřípou, ale ono by bez toho asi příběh ani nemohl být atraktivní a asi by se ani nestal. Kdyby se všichni chovali logicky a domýšlely všechny své kroky, nejspíš by nikdo nic nedělal, Xavi obzvláště. A, jak píše Trudoš, taková nehodička, která se podařila přivodit stranickým špičkám, že by se nedala přivodit nedůležitému kriminalistovi? Sice nad ním držel ruku jeho vysoce postavený nadřízený a navíc jej Gestapo asi i chtělo využít, aby za ně odvedl černou práci při hledání Luthera popřípadě stop, které v případu jsou, ale myslím, že v pravou chvíli se mohla přihodit a konec by byl jiný. Ale o čem by pak velké finále s odhalením bylo? Takže v rámci příběhu se dají pochopit i tyto občasné logické rozpory. Koneckonců který thriller je nemá.
Když už jsem u toho finále… to je samozřejmě trochu zklamání. Nemám toto tak často používané citové vydírání čtenářů rád. Toto a zneužívání dětí. Ale na druhou stranu, když vše uvážím v intencích světa, v kterém je kniha zakotvena, tak má smysl i sílu a na základě něj je román tak plastický ve vykreslení pokřivenosti režimu. Z Německa se totiž stal tak trochu Sovětský svaz a z Xaviho syna Pavka Morozov. Mrazivost chování jasánků a podkuřovačů a frustrace a nemohoucnost těch, co chtějí být dobří ale nemohou nebo ani nejsou sto pobrat způsob, jak by to šlo a vlastně ani nemají informace, často jen tušení, mi silně připomíná náš ne až tak dávno minulý režim a konec konců trochu i současnou politiku.
Co musím na příběhu pochválit, je způsob, jak mne nenápadně nutil začít vyhledávat informace. Netušil jsem, že je děj až tak reálný. Historii nežeru, tak mi ani jména nic neříkala. První zvonek byl Odilo Globocnik. Říkal jsem si, že tak blbé jméno si snad autor ani nemohl vymyslet. No a pak konec, tam toho bylo víc. Pro historika podle mne nebude mít text takovou sílu, protože tohle je pro něj stará vesta, ale mne, laika, uchvátilo, jak si autor pohrál s realitou a prostě ji jen rozvinul. Ani není úplně jasný uzlový bod alternativní reality. Možná, že by stačilo něco z dějin USA, třeba se něco stalo Rooseveltovi (což ale ve hře zmíněno nebylo), k moci se dostal prezident více sympatizující s myšlenkami Třetí říše, a ejhle, ono by to asi dopadlo právě tak, jak autor fabuluje. Jsem asi přesně typ posluchače, který tento způsob vedení příběhu naplno ocenil. Děkuji za něj a někdy si rád dám repete.

Ke kladům románu amerického kyberpunkového veterána patří líčení dystopického světa třicátých let jednadvacátého století, kdy je planeta zničena klimatickou katastrofou. Zbytky měst jsou bičovány neustávajícími bouřemi plnými deště, vichrů a blesků, v tomto nehostinném klimatu doslova živoří zbytky lidské populace. Úzká vrstva boháčů naopak žije v přepychových a prakticky nedostupných arkádiích, kontrast dvou prostředí asi nemůže být větší. Právě v poutavě vybarveném Stormlandu (bouřemi sužovaný bývalý Charleston) se odehrává zamotaný děj románu. A zrovna ten naopak táhne román směrem k průměru. Kriminální zápletka je až příliš zmatená a přitažená za vlasy, postav je moc a pro čtenáře je díky jejich plochosti poměrně obtížné vybudovat si k nim nějaký vztah. Jistá chaotičnost nemusí detektivní linii nutně vadit (vzpomeňme třeba na R. Chandlera), Shirleymu se ovšem trochu vymyká z rukou a nemůžu se zbavit dojmu, že si autor oddechl, když se mu ji konečně podařilo dovést k nějakému závěru (což v mém případě platí i pro čtenáře). Je to trochu škoda, nicméně pro sugestivní popis světa blízké budoucnosti zdrceného klimaticku tragédií, ke které se podle mnohých opravdu blížíme, stojí za to Stormland otevřít.

Pasáž je román, ktorý sa značne vymyká z bežnej produkcie pre dospelých. Už rozmery knihy napovedajú, že sa na grafike šetriť nebude. Textovo je to skôr dlhšia poviedka, doplnená o takmer fotorealistické celostránkové maľby. Už pri bežnom prelistovaní sa vďaka nim dovtípite, že sa nejedná o optimistický text. Sledujeme útržkovité opisy putovania tínedžerky Michelle a jej robota postkatastrofickou krajinou, ktorá sa pomaly mení na divočinu. Informáciami sa šetrí, mnoho z nich sa dajú vysledovať z ilustrácii. Sem tam máme aj nejaké pseudovedecké state, ktoré dopĺňajú obraz toho čo je možnou príčinou pádu civilizácie. Ku koncu rozprávanie úplne preberú ilustrácie. Premyslený komorný príbeh s atmosférickými ilustráciami dysfunkčného sveta budú predlohou k chystanému filmu The Electric State. Som zvedavý ako sa s tým scenáristi popasujú, zjavne budú musieť pridať nejaké postavy a rozšíriť zápletku.

Maso jsem četl už kdysi a zanechalo ve mně silný dojem. Ten se teď po letech nezmenšil, spíš naopak. A Albín, kterého jsem četl poprvé, mě dostal taky. Obě novely kladou otázku, zda totalita plodí stvůry, nebo stvůry totalitu. Nic pro přecitlivělé čtenáře, nicméně ta hrůza, odpornost a násilí není v žádném momentu samoúčelná.

Rozmáchlá spaceopera s náměty k zamyšlení. Navíc není příliš rozmáchlá, takže pěkně drží pohromadě a myšlenky nejsou natolik hluboké, aby se v tom průměrný čtenář utopil. Vesmír Kultury je fascinující svými rozdíly, kdy některé civilizace už dávno nemají omezení zdrojů a jiné se zoufale drápají nahoru i když vlastně proč si nenechat pomoci od těch rozvinutých…? Protože by ztratily identitu? A čemu se vlastně věnovat když už všechno máte? Třeba jedna z hrdinek se věnuje tomu, že hraje nezahratelnou skladbu, která vlastně ani není hezká. A neustává i když ví, že by to kdejaký stroj snadno zahrál lépe, nepřestane i když se její civilizace chystá zbavit hmotné formy a Vyzářit se k vyšší formě bytí. A vtom do jejího života vtrhnou Dějiny. Čin o jehož vlivu na dějiny lze s úspěchem pochybovat rozpoutá kolotoč událostí, kde umírá spousta lidí a možná, jak už to u Bankse bývá, úplně zbytečně. Protikladem „lidských“ hrdinů jsou téměř všemocné lodě Kultury, které se prostě rozhodly, že se na celý ten případ podívají trochu detailněji, čímž zasáhnou do života hned několika ras a bezpočtu bytostí. To lodě jsou jsou sice mocnými hybateli dění, ovšem každou chvíli pochybují o tom, že celé to dobrodružství vůbec k něčemu je, ale to je právě ta otázka smyslu… Zažijete honbu od planety k planetě, pátrání po starém tajemství, boje a příjemně uhozené dialogy lodí Kultury. No a samozřejmě ono to možná k ničemu nebude, nebo bude…? To si už musí odpovědět každý sám.

Svým rozvržením a námětem je to v podstatě akční spaceopera o supervojákovi – teenagerovi, kterého vytáhli z nějaké tajné základny do světa kde se děje spousta věcí včetně invaze jakýchsi potvor, do toho jsou naznačeny hry v zákulisí, tajuplná supercivilizace a nejasná historie, jak že se lidé v tomhle koutě vesmíru vlastně ocitli. Zajímavý materiál se autorovi nepovedlo zformovat, dialogy jsou toporné, postavy šustí papírem, děj neodsýpá, akční scény nemají šťávu a city jsou neprožity. No a co každý nějak začínal. Na další díl sbírám odvahu.

Prostě česká akční škola. Co víc si v létě přát. Hlavní hrdina je fyzicky neduživý outsider, který se v pořádného bouchače teprve v budoucnu vypracuje a to je koncept, který je fajn, protože každý může být hrdina. První cca polovina je zaplněna přípravami na mimozemský výsadek, boji s ozubeným nebezpečím všeho druhu je věnována až ta druhá, ale to není na škodu. Expozice protkaná drobnými trampotami hlavního hrdiny a lehkým humorem s prvky parodie rychle uplyne a čtenář se dozví vše co má a získá k nesourodému dobrovolnickému družstvu bigošů řádný vztah. Kniha není zrovna svébytný originál a inspirační zdroje z oboru z ní jsou dost cítit, ale celkově je svá. To co je na konci už ani není cliffhanger, ale něco, co se asi stalo když autor vylil kafe do klávesnice a celé se to poslalo předčasně do nakladatelství.

Nedokázal jsem dočíst. Zápletka o střetu dvou civilizací s jejich předsudky a vnímáním světa je atraktivní materiál. Pro takový příběh je hodně důležitá psychologie postav. Za mne je jediným normálním člověkem ten mimozemšťan. Jinak mi představení lidé připadali, jako by se do kosmu poprvé dostali předevčírem a ne jako někdo, kdo se živí jako astronaut. Především hlavní hrdinka mi připadá nevyrovnaná až hysterická, což bych bral, pokud by to byl dějotvorný prvek, ale pokud se s tím pracuje, nedostal jsem se k tomu. Nesourodý děj ve spojení s uspěchanou expozicí(co je to za lidskou loď? co tam dělá? jak je veliká? jak to tam vypadá? etc) stěžuje „naskočení“ do příběhu. Základní premisa knihy je tlačená na sílu – lidé se mají děsit mimozemšťana, protože má vypdat děsivě – opravdu je to pravděpodobný efekt u někoho kdo se živí létáním ke hvězdám o věci jistě spekuloval a je odkojen moderními médii? Nejlepší částí byly pro mě retrospektivy z mimozemšťanova života, ale ty zase ze začátku nesouvisely s hlavní linií

Solidní dobová literatura pro starší děti a dospívající, typu Foglarovek. Nicméně neshledávám v ní nic fantastického. Vynález poplašného zařízení do aut není žádný vizionářský obraz. To už bychom mohli za fantastický prvek považovat i Tleskačovo létající kolo.

Zvláštní, zajímavá kniha, s řadou námětů k přemýšlení a polemice, hodně levicová (Honzík byl přesvědčený komunista), ale ne přiboudle agitačním nebo nechtěně směšným způsobem. Do fantastiky patří vlastně jen díky části o Rollonově ostrově, která je jakousi variací Goldingova Pána much.

Román ve stylu, který se už dneska moc nedělá. Což je dobře i špatně. Svět prosycený odkazy na historii kde se mísí moderní technologie s úrovni pozdního středověku, dekadence , umírající slunce, společnost kterou ani její vlastni členové nechápou. Pomalu se vyvíjející příběh, vypravěč nespolehlivý tím,že jako mladík omezený na mikrosvět svého bizarniho mučitelského cechu houby ví, co se vlastně děje. Žádné armády a epické souboje ani žádné velké vzrůšo z toho, že hlavní hrdina je kvalifikovaný kat. Takhle se prostě kdysi psalo, všechno je jakoby všední a trochu banální, tempo na dnešní poměry pomalé a důvody, proč se už tak běžně nepíše ,jsou více než zjevné. Ale právě kvůli stylu působí Severianovy příhody skutečně, atmosféra je sugestivni a vize díky bohatým popisům komplexní. Jenomže právě to co se jedněm na knize líbí ,druhé vede k nutkání vyhodit ji z okna

Vynervovaný z Fracassiho hororov som zatúžil po ničom kľudnejšom. A podľa viacerých názorov je Becky Chambers expertkou na pohodové čítanie. A musím priznať, že takú optimistickú space/soap operu som asi ešte nečítal. Niežeby tam neboli žiadny záporáci, ale celé zlovoľné chovanie bolo akoby za sladkastým oparom a vysvetlené inakosťou myslenia alebo historickou inakosťou celej rasy. A áno, v románe sa vyskytuje veľa inteligentných druhov, ktoré sú dosť dobre charakterizované a dostatočne zaujímavé, aby čitateľa nenudili. Najprv som si myslel, že dej bude mať jedného hrdinu, marsovskú utečenku Rosemary. Ale nakoniec dostali rovnaký priestor všetci členovia tunelovacej lode, čo bol od autorky dobrý ťah. No a keďže ide o space operu, nedá mi spomenúť technickú stránku deja. Na palube lode sú dvaja mechanici, sympaťáci. Ale miestami mi hlava nebrala, čo všetko opravovali a ako dlho. Najmä tie filtre ma iritovali a úplne som žasol, čo všetko sa stihlo zodrať – opotrebovať. Routre, plošné spoje a podobne. Trochu úsmevné ale v podstate autorka múdro nešla do väčších detailov. Prednosťou boli dialógy, najmä ak obľubujete seriály typu Beverly Hills 90210. Všetci sa majú radi, snažia sa vzájomne pochopiť, podať pomocnú ruku. Plus taký nenápadný návod ako sa napriek inakosti môžu všetci minimálne tolerovať. Skrátka oslava multi-kulti. A mám také tušenie, že ďalšie diely tejto série môžu byť na tom ešte lepšie, ak sa podarí autorke odstrániť neduhy typu, že sa po celú knihu vlastne nič nedeje a že sa dej ťahá ako kvalitný med. Ako som napísal na začiatku, balzám na dušu po stresoch zažitých s hrdinami Fracassiho poviedok.

Knihu som si zobral na dovolenku k moru, že ma bude v tom teple príjemne mraziť. Mrazenie fungovalo, ale nie vždy to bolo príjemné. Sugestívnosť textov bola vysokej úrovni a keďže sa autor, v súlade s upozornením na začiatku, s postavami jednotlivých príbehov veľmi nehrá, je na človeku či to ocení. Najmä deti to nemajú u Fracassiho ľahké, asi sa na ne sústreďuje kvôli ľahšiemu emočnému napojeniu čitateľa na hlavného hrdinu. Pestrosť námetov je bohatá, kvalita veľmi vyrovnaná, ťažko odporúčať konkrétnu poviedku. Myslím, že priaznivci hororu budú minimálne spokojní až nadšení.

Cvičení na klasické téma banda sympatických darebáků jde něco ukrást. Darebáci jsou samozřejmě v jádru docela správní skrývají hluboké lidské příběhy a jsou poněkud romantický rozerváni. Důležitou postavou je náležitě barvité město a jeho polosvět zločineckých band, podvodníků zlodějů a nevěstinců. Kniha trpí tím, že jednak je to zaběhlá osnova bez větších inovací(byť zručně psaná) a jednak autorka chce po svých hrdinech aby byli to byla mláďata těsně po pudbertě, plní vášní a současně velmi dovední ve svých oborech a plní zkušeností, což u různých postav dělá větší či menší problémy až mi to připadá jako čistě kalkulovaný tah kvůli cílové skupině, protože autorsky by bylo snazší skupinu udělat věkově různou a tím si přidat prostor pro generační konflikt a udělat to celé uvěřitelnější. Jinak se dočkáte všeho co k tomu patří, bitky, intriky, plížení romantika a tak to má být. Příběh je uzavřen. Poměrně násilně začleněný cliffhanger je prostě poutak na další díl.

Dobová „Dikobrazí“ komunální satira, navlečená na sci-fi motivy. Současný čtenář ji nejspíš ani nemůže pochopit.

Gibsonův návrat do světa Jackpotu je celkem pochopitelně čtenářsky o dost snažší, než tomu bylo v případě prvního dílu. Použité technologie i logiku universa větvěného historicky do různých štěpů známe již z Média, román tak zdaleka neklade takový odpor jako jeho předchůdce. Je to čtivé, dramatické a opět se nehraje o nic menšího záchranu světa v jedné alternativní časové linii. Plánován je i třetí díl a není se co divit, Gibson si vykolíkoval hřiště takovým způsobem, že může teoreticky nové příběhy vrstvit dál a dál. To se jistě nestane, nicméně trilogie, do kterých je zvyklý své románové dílo kompletovat, bude samozřejmě fajn.

Všeho moc škodí, a tady je opravdu všeho moc – násilí, krve, hnusu, většinou bez účelu a jen pro efekt, moc postav a zbytečně moc stránek, a hlavě moc-moc-moc klišé, až by se dala hrát chlastací hra „kde jsem to už četl/viděl“. Jen pointu autor nějak zapomněl v počítači.

Raymond E. Feist po mnoha letech mile překvapil. Při poslední trilogii Války Chaosu jsem nabyl dojmu, že svět Midkemie prostě není schopen opustit, nemluvě o změně stylu vyprávění, který jakoby nikdy nedospěl. A ejhle, najednou je tu Král popela, epická fantasy se vším, co k modernímu žánru patří.
Autor se pustil se do mnohem temnějšího vyprávění, koneckonců hned úvodní kapitola dává jasně na srozuměnou, že motivy řeckých tragédií dodnes ovlivňují jeho tvůrčí imaginaci. Samozřejmě, ostřílený spisovatel v sobě nezapře rozmáchlého vypravěče. Dějové linky se k sobě sbíhají pozvolna a valnou většinu románu zabírá pomalý vývoj postav, přičemž ústřední dějová zápletka se laxně formuje v pozadí a ke slovu se dostane až v závěru. Škoda jen, že Feist nakonec neodolá a v dalších dílech přeci jenom všechno s Midkemií propojí. Přesto dokazuje, že je stále schopen ohromit jak nové čtenáře, tak zaujmout ty, kteří nad ním dávno mávli rukou, když již po několikáté od něj dostali to samé co posledně.

Válečný opus alá Můj nepřítel. Hvězdička navíc za pro mě neočekávaný konec.

Povídka, jejíž název i děj i konec vám utkví v paměti. Ato už jsem ji četl před 14 léty. Zkrátka skvost.

Je to takový přechod od scény ke scéně, žádný pořádný dějový oblouk. Jinak fajn napsaná YA, která vyšla v době, kdy se ve fantstice o odnoží pro mládež ještě nemluvilo.

Kniha je úžasná svým výtvarným zpracováním. Díky němu lze odpustit i dobovou prosocialistickou a prosovětskou propagandu a úsměvně naivní prognózy budoucnosti.

Neskutečně naivní, plné děr v logice. Tohle snad muselo být směšné už v době vzniku.

Pobavilo. Vynikající satira. Dal bych 90%, ale to mi nešlo.

Nepříliš výrazné povídky. Podle mého názoru nejlepší Mornstein – Kroky, zajímavý motiv Roman Ludva – Dantova ruka (to ale je čistě detektivní příběh). Povídka Denemarková – Straka v oleji je tam vysoce intelektuální, především způsobem, jak je napsána, že jsem se v ní ztratil a nezvládl ji.

Bratr Severián z cechu mučitelů se proviní a je odejit z domovské citadely. A tato kniha je o jeho životní pouti. Formálně sci-fi, technicky fantasy, pocitově historický román, prakticky ani jedno. Mnohoznačnost je charakteristickým prvkem Wolfeova psaní. Stylizuje sice jako bodrý strejda při vyprávěnce, ale stačí jen chvilka nepozornosti a už nevíte která bije. Jeho svět je komplexní, mnohotvarý a na výsost originální. Stejně tak jako jeho příběhy, které v této knize najdete hned dva. Pěkné a silné. Jen bohužel zpočátku vůbec netušíte, že nějaký příběh vůbec čtete. Autor má ale vždy jasnou vizi a občas po sto stránkách překvapí rozvinutím detailů, kterým jste jen sotva přikládali význam. Je fascinující, že takřka vůbec nelže a je ve vyprávění maximálně konzistentní, přestože se zdá, jako by neustále fabuloval. Je to ale jen pokřivená optika čtenářova, vymytého tisíci stranami konzumní fantasy, která vytváří známé vzorce očekávání do nichž se Gene svým chytrým pojetím fantastiky ne a ne trefit. V knize nikdy nic nedopadne, tak jak čekáte, ale vždycky to dopadne tak, jak by to dopadnout mělo. Rozhodně zásadní dílo, které docení ti co mají načteno moc, nebo naopak ti čistí, co mají dosud načteno málo (a už nenačtou, protože jim vše už bude připadat plytké). Dílo z pera svébytného autora, jehož práce se i s odstupem času dá kvalitativně směle řadit k reakčnímu proudu autorů typu Holdstocka, LeGuinové, nebo Zelaznyho. Každý jeden úplně jiný, leč všichni stojící setsakrametsky za to.

Lepší než druhý díl. Příběh naštěstí znovu nabral tempo (i když už ne takové, jako v první knize), ale autorce se bohužel méně dařilo s dějovými zvraty. V prvních dvou dílech byly legitimně zajímavé a překvapivé, tady některé fungovaly stejně dobře, zatímco jiné nedávaly smysl a působily nuceně a samoúčelně. Díky tomu i některé scény, které měly být emotivní a/nebo velkolepé, vyzněly poněkud prázdně. Taky mi chvílemi připadalo, že si autorka neví rady s některými postavami. Zvlášť Nikolaj se zdál být trochu násilně odstraněn z děje, možná aby ho Alina (a čtenáři) neměli možnost příliš porovnávat s Malem a neutvrdili se v tom, že by Světlonoška měla druhému jmenovanému konečně dát kopačky. Byly tu ale i dobré nápady a působivé momenty a celkově se jednalo o příjemně strávený čas.

Po delší době zase opravdu kvalitní kniha od Heteši! Autor se tentokrát vrátil do známých kulis – cyberpunkové Baltimore budoucnosti složené z několika „levelů“, přičemž dole žije největší spodina, nahoře smetánka v luxusu. O něco zajímavěji mi ten svět přišel zpracovaný a popsaný v Sex, drogy & cyb'n'roll, ale tady to funguje taky. Hlavní hrdina je klasický Hetešův geroj, myslím, že nemá smysl ztrácet čas jeho popisem :) Každopádně v porovnání s předchozími kousky si tady autor přecijen o trochu víc pohrál s příběhem. Především už hlavní hrdina není jen pasivní jouda, kterému se jen náhodně dějí věci posouvající zápletku (velký problém zejména v Necroboxu), celá zápletka je dobře gradovaná, hlavní hrdina si postupně skládá všechny střípky a celé to tak nějak docela dává smysl (aspoň na první pohled). Největší výtka opět směřuje ke konci – tentokrát ani nepůsobí nějak useknutě nebo rychlokvašně, jen by to chtělo některé věci trochu více vysvětlit. Kniha je uzavřená, ale autor na konci docela překvapivě láká na potenciální sequel (těžko říct, zda ho opravdu plánuje napsat).

Vzhledek k (tehdejšímu) věku autorů by bylo nefér tuto knihu, nebo dokonce jednotlivé povídky, bodově hodnotit. Jako v každé antoloigi je tu viditelný rozptyl v kvalitě, nicméně několik prací už sahá alespoň na průměr tehdy publikované tvorby. A perličkou je účast Ivana Adamoviče a Vilmy Kadlečkové (mimochodem práce obou patří k tomu zřetelně lepšímu, což potvrzuje, že talent prostě buď je nebo není).

Když byl syn malý, film, který tehdy frčel, měl v jeho (a trochu i v mé) hlavě pověst něčeho děsivého. Něčeho, co je sice možná i pro děti, ale co jde hlouběji a kde je na místě si dát pozor, aby z koukání nebyly noční můry. Zkusili jsme film a nedokoukali. Bál se. Teď, po letech, jsem něco podobného zažil s nejmladší dcerou. Nakonec film zvládla, ale občas musela zavřít oči. O filmu, který má své kvality, ale i slabiny, ale už dost. Kniha nám ležela v polici a já si řekl, že ze studijních důvodů bych si ji mohl střihnout, abych si ověřil, zda je místy tak nelogická, jak se bojím, ale jinak opravdu originální a patřičně děsivá. Originální je tak nějak napolo, děsivá skoro vůbec. Přitom napsaná není špatně! Na knihu pro náctileté je až překvapivě dospělá, občas se mihne cizí slovo nebo přiměřená vulgarita. Cením si toho, že Riggs nedělá z „dětí“ infantily, že k nim přistupuje jako k sobě rovným. Líbí se mi také (bohužel jen málo použité) názvosloví (ymbrina, apod.), které je v dodatku i vysvětleno. Škoda, že wichta překladatelka neponechala udělal z něj stvůru, ale nešť. Jenže názvosloví je fajn, odkaz na Tunguzku potěší, ale celý systém podivných je opravdu těžko uvěřitelný, motivace a chování záporáků (tedy hlavně jednoho), má vratkou logiku (a oproti filmu mi přijde strašně slabý a málo démonický) a o časových hrátkách už ani nemluvím. Takže logika je asi stejně vachrlatá jako ve filmu a v knize mi chybí děsivost (obrázek stvůry je dost krotký a popisy jsou velmi střídmé). Co tedy Riggs chtěl? Odvážnou knihu pro mladé, ale zalekl se, že by je mohl postrašit? Fotky, od kterých jsem si dost sliboval, mi v mém věku připadaly velmi slabé. Prostě mi u nich scházela taková ta děsivost, která vyplývá z nepojmenovatelné podivnosti např. Muybridgeových fotek. Ale jako koncept je to moc dobře vymyšleno, jen tady je to skutečně tak, jak psal Skabandari – jakoby měl prvně fotky a podle nich vymýšlel příběh. Možná proto je Sirotčinec tak slabý v oblasti příběhu (proč vlastně bylo třeba zachraňovat ymbrinu, kromě samotného citu k ní, který děti měly spíše ambivalentní?) a diskutabilní v oblasti atmosféry. Další díly číst nebudu. Ověřil jsem si, že kniha není špatná, ale není o moc lepší než film, možná i horší. První dvě třetiny byly fajn, ale jakmile se začalo odhalovat, šla atmosféra do kytek a logika dostávala čím dál víc na zadek. Se stárnutím podivných mimo smyčku si navíc autor dost naběhl a byl bych skoro i zvědav, jak z toho vybruslí v dalších dílech. Ve filmu to pominuly, což se jím vůbec nedivím. Ale myslím, že pro náctileté nejde o špatnou knihu, která je více dobrodružná a o hledání sebe sama a přátel než o hororu.

Nudné, zmatené, těžko pochopitelné (zvláště jednání hlavního hrdiny).

Planeta9 skočila rovnou na závěrečný díl série, šlo o volbu překladatele. Přestože bych sérii raději četl chronologicky, tak je třeba uznat, že zrovna v případě Kultury až tak na pořadí svazků nezáleží. Konečně začínal jsem kdysi dávno šestkou (Líc a rub), tak proč se bát. Vodíková sonáta je opravdu komplexní space opera, na pozadí vesmírného dobrodružství vykresluje kontrast dokonalosti a snahy o ni, přičemž si myslím, že autor fandí víc omezené snaze než neomezeným možnostem, které mohou snadno přerůst v nudu a nevyzpytatelné chování. Reprezentanty té první skupiny (všemocná dokonalost) jsou Mozky, umělé inteligence prakticky neomezených schopností ovládající kosmické lodě Kultury. Představitelem druhé vrstvy příběhu je pak mladá hudebnice Vyr, která se pokouší o nemožné, tedy zahrát prakticky nezvládnutelnou skladbu, titulní Vodíkovou sonátu. Vyr se zaplete do událostí týkajících se dobrovolného konce její vlastní rasy, radostného odchodu do tajemné Záře. Problémem je, že na poslední chvíli vyplouvá na povrch dávné tajemství datující se až do dob vzniku samotné Kultury, které může tento odchod ohrozit. Kolem něj Banks spouští poměrně nepřehlednou záplatku, která je v mých očích lehkou slabinou románu. Udržet si přehled kdo je kdo a co se zrovna přesně odehrává není vždy lehké, stejně tak té vesmírné akční omáčky by někdy mohlo být méně. Potěší naopak cynický humor Mozků, rozhovory mezi loděmi jsou opravdu zábavné, aniž by překročily hranici trapnosti. Místy přehnaný ohňostroj kosmické akce ale jen zakrývá skutečné otázky, které Banks svým románem klade. Jde především o nutkání poznat pravdu a následné dilema, zda je nutné ji zvěstovat světu nebo je morálně únosné ji udržet v tajnosti. V osobní rovině pak vypráví o odhodlání dosáhnout vytyčeného cíle. Ten může být de facto pošetilý a vlastně zbytečný, tak jak tomu je v případě hudebnice Vyr Cossont, přesto ale dokáže dát životu smysl i v hodně divných časech. Bez jakýchkoliv pochybností je skvělé, že tak zásadní série jako Banksova Kultura vychází díky Planetě9 v češtině, těším se, že v ní bude pokračovat. A klidně na přeskáčku!

Tak tady už je všechno, čím mne uchvátilo Mycelium. Fanatické lpění na těžko pochopitelných rituálech, fatalistické odevzdání se mechanismu planetární Hry a nakonec nevyhnutelná zkáza, kterou hrdinka tuší, ale je nad její síly ji odvrátit.

Zapomeňte na mimozemské civilizace či artefakty, futuristická udělátka nebo vědecké teorie v praxi. Tenhle příběh se klidně mohl odehrát tak, jak jej Chris Hadfield napsal a stačilo k tomu málo. A protože tvůrce ví přesně, o čem mluví, uvěřitelnost kulis i děje se zvyšuje s každou další kapitolou.
Kde ovšem autorovi precizně funguje technická stránka, už méně uvěříte psychologickému uvažování klíčových postav. Odhalování motivací působí nuceně a jakmile dojde na přímé konflikty, jeden by si myslel, že je svědkem ochotnického představení. Nemluvě o zbytečných odbočkách, jež sice zvyšují povědomí o problematice letů do kosmu, ale pro zápletku nemají při zpětném pohledu žádný význam.
Přesto děj klape. Drama o třech lidech v uzavřeném prostoru plavidla, kde sice můžete mít proti komukoliv cokoliv, ale zároveň jste na jeho schopnostech beznadějně závislí, je promyšlené skvěle. Připočtete-li k tomu diplomatické a špionážní hry sedmdesátých let a máte o zábavu na několik večerů postaráno.