LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Bohuzel za me asi nejhorsi kniha od Heteša. Jako je tu spousta prsou a vulgarnich dialogu na urovni testosteronem nadopovanych oubertaku ze stredni skoly. Ale co chybi je nejaky pribeh, nejaka hlava a pata ktera by tomu dala dusi.

Kdybych musel popsat knihu krátce, přirovnal bych ji k Šifře Mistra Leonarda ale ve fantasy háfu. Je to dobré a napsané tak, že by z toho byl dobrý film (a rozpočet by na to nebyl nijak zvlášť vysoký). Máto krátké kapitoly a jsem překvapen, jak se tento Němec čte dobře.

Krása ako hlavná podmienka akceptácie v spoločnosti. Aspoň na planéte Topaz. Menej krásou obdarení sa snažia moc nevytŕčať z davu a v prípade absolútnej absencie je lepšie aby sa o vás ani nevedelo. Strohá poviedka s istým básnickým podtónom a morbídnym záverom. Harlan sa snaží šokovať súdobých čitateľov.

Na túto knihu som narazil náhodou na sociálnej sieti, kde prebiehala debata, či bolo od Gnómu etické zakúpiť práva na novú knihu NB bez odobrenia vydavateľstva Host. Vedľajším efektom bolo zviditeľnenie knihy, ktorej vydanie zrejme ostalo nepovšimnuté. Zbierka poviedok patrí tematicky do fantaskného hororu. Hlavní hrdinovia patria často do sociálne slabších vrstiev, čo v prípade súčasných amerických pomerov znamená veľké životné problémy. Až na jednu výnimku autor zapracoval do príbehov aj rôzne fantaskné prvky, ktoré hladko zapadajú do deja a spolu s traumatizovanou psychikou aktérov su katalyzátorom k temným vyvrcholeniam zápletky. Neodporúčam čítať knihu na jeden záťah – mohlo by sa zdať, že sú poviedky monotematické. Najviac sa mi pozdávala poviedka „Jdeš, kam tě to táhne“, ktorá na mňa emočne zapôsobila asi najviac. Tesne v závese boli „Dobrý manžel“, „Divoký Akr“ a „SS“ s pekne vykreslenými charaktermi hlavných postáv. Uvidíme čo prinesie nová zbierka od Gnómu, očakávam posun k väčšej miere fantastiky.

Cirkus budúcnosti putujúci po obývaných planétach priľahlého vesmíru. Artistické výkony kombinované so špeciálnymi schopnosťami vyrážajú divákom dych. Veľký Sam je hlavným ťahúnom programu, musí sa však popasovať so zlými spomienkami. Raný Ellison ukazuje svoj talent, ale ešte nedokáže tak zaútočiť na city čitateľa ako to zvláda v pozdnejších prácach.

V ranných devadesátkách byl And Classic pionýrem žánru a povídky v těchto antologiích musely působit jako zjevení. K. E. Wagner totiž vybíral spíše atmosférické kousky, které se o to, čemu se tehdy říkalo horor, spíš jen otíraly a brouzdaly neprobádanými vodami temného fantaskna. Horor v jím vybraných povídkách spíš vzbuzuje tíseň či těžko pojmenovatelný pocit neznáma, neblahých možností více než reálného ohrožení. Typická je v tomto Grantova povídka Sněžný muž, kde se vlastně nestane nic, ale těch možností co by se stát mohlo… Je pravdou, že tento styl nesedne každému, obzvlášť když k tomu Classic přidává svůj klasicky nedostatečně dobrý překlad a redakční práci se spoustou chyb, špatně nadtištěnými názvy povídek na vrchu každé stránky a podobné mouchy. Na druhou stranu styl překladu může některým povídkám paradoxně pomoci – vyvolává ještě větší porci zmatenosti a nejistoty, což jim sedí. Přesto nemohu knihu s čistým svědomím doporučit nikomu, kdo není fanoušek. Jinak jsou ale povídky vesměs povedené a mnozí autoři už dnes matadory žánru. Nevybavuji si ale žádnou vyloženou pecku.

HPL goes modern! Tohle zkoušelo (a často neuspělo) hodně autorů, Carpenter se s tím alespoň tematicky a místy i atmosférou popasoval dobře. Jediná delší novela v antologii ji pěkně a jaksi staromilsky zakončuje, i když se v ní mluví o moderních tématech moderním jazykem – mimo jiné o ekologii, aktivismu a odehrává se zčásti na ropné vrtné plošině na pacifickém pobřeží. Škoda, že text je jaksi toporný, nebásnický, plochý. Je otázka, do jaké míry za to může překlad.

Dnes už totální oldschool, alespoň co se technologií týče – rockové rádio, kde hraje v noci živý moderátor, vybírá si svůj repertoár a hraje z desek. Ale jinak pěkná povídka z neotřelého prostředí, které by slušel lépe propracovaný vrah a jeho motivace a možná i ještě více gore. Na to, že je to prý splatter, tak je to celkem krotké. Ale fanoušci klasického rocku nechť si přihodí nejméně půl hvězdy. Fanoušci Sceamin' Lord Sutche klidně i celou.

Když čtu podobné povídky, přemýšlím o kariéře sériového vraha žen. Je to docela fajn job a myslím, že bych si to uměl užít skoro jako hrdina této povídky, která sice není kdovíjak objevná a ani kdovíjak děsivá, ale silná vůle přežití je zde zhmotněna velmi pěkně a já tleskám oběma hrdinům i autorovi, že je dokázal tak pěkně vykreslit.

Atmosférická spíše nehororová povídka ze zasněženého londýnského náměstí plná náznaků. Turistka a místní muž, který ji tak nějak zkouší, očichává, přemýšlí, zda by mohla být tou pravou. Na co? A co ona a její skryté ostří? Má je nebo ne? Myslím, že Grant tentokrát mohl trochu přisypat pepř, že mohl vytvořit tísnivější atmosféru, ale asi nechtěl. Je to spíš snové a jen lehounce znepokojivé – pokud jste se ovšem slečno nikdy neztratila v neznámém velkém městě, nezačalo sněžit a nevypadl proud, odvedle se nenesly tóny trubky neviditelného pouličního muzikanta a vy jste se nezačala podivně sbližovat s neznámým mužem, který má pravděpodobně vedlejší úmysly.

Na knihu jsem se dlouho těšil a možná proto jsem byl nakonec lehce zklamán. Co se mi opravdu líbilo, byly postavy, spojení různorodých charakterů funguje. I některé vedlejší postavy jsou dobře napsaná. Děj mi ale přišel lehce nedotažený. Sem tam nějaká nelogičnost, sem tam nějaký deus ex machina, který hrdiny zachránil v bezvýchodné situaci. Prostě se mi děj moc nedostal pořádně pod kůži, pořád jsem měl takový povrchní dojem, že vlastně o nic moc nejde, že to vlastně všechno nakonec dobře dopadne.

O překladu ani mluvit nebudu, ten byl opravdu odfláklý. Kde v Harrym Potterovi funguje souběžné používání českých a anglických jmen, tak Panna Jara a Heathen mě prostě pořád tahali za uši. Lastleaf mi ještě zní celkem dobře, Freeclouda ale ne.

Moderní horory jsou hodně o pocitech, o dojmech z textu. Ne o samotné hrůze, ale třeba o znechucení, smutku, osamění, strachu z ničení a strachu z růstu. Proč tedy ne báseň? Překlad byl samozřejmě extrémně obtížný a bojím se, že s tímto by si v ČR na úrovni poradil v té době málokdo. I v této spíše doslovně přeložené verzi za použití expresivního slovníku zůstala jistá naléhavost veršů a obrazu. Něco to v sobě i přes velmi nedokonalý přenos autor =} čtenář mělo. Jsem dálek toho označit to brakem, průměr je myslím přiléhavý.

Bujně kvetoucí a sladce zemitě vonící ženská povídka s dvěma hrstmi exotiky a špetkou přitažlivosti muzeálního prostředí. Líbila.

pravidlo číslo 1: nikdy nečti na stará kolena kolena knihy, co se ti v mládí líbily, ale od té doby jsi je nečetl.

tož, kde začít. pořád považuji za geniální nápad s myslícím, podivným oceánem a jeho extra ujetým postupem komunikace. co už je horší, to je autorova úporná snaha podrobit obsah své tezi (i když de facto tezi ludwiga wittgensteina) o nemožnosti úspěšné komunikace vývojově nepříbuzných inteligencí.

začátek knihy je slibný, suchý a faktický, byť popisuje hodně divné věci. pak začne autor driftovat, zkouší romantickou linku, která je povrchní a neromantická, zkouší děsivé kulisy hlavního děje, které jsou spíš otravné a hlavně se tam pořád snaží nějak montovat „vědecký“ pohled, který je ale hrubě nevědecký (pořád nevím, jestli jen autor kopíruje svoje představy o tom, jak funguje věda, jestli se vysmívá dobovému pojetí vědy nebo co vlastně). a skončí takovým nijakým závěrem, jako by nevěděl, co s tím příběhem má vlastně dělat.

asi nejvíc mě iritovaly ty pavědecké bláboly, kdy jsem jim nebyl schopen přisoudit příběhotvornou roli. trošku lepší to bylo s popisy projevů oceánu, ale tady to blábolení autor do toho moc prolínal. jistě, autor pro divné jevy potřeboval divné vysvětlení, takže neutrina, to je ok, ale imho záměrné ignorování implikací této volby na úkor touhy něco sdělit, ne ne, tohle nebaštím.

obzvláště komicky působí to nezávazné bloumání postav vědců po stanici, žádný výzkumný plán, žádné výkazy a kontroly, žádné kolektivní úsilí (už v 60. letech se věda nedělala individualisticky).

a samozřejmě, s časovou průrvou 60+ let působí spousta praktických věcí nechtěně komicky a nevěrohodně (všechno řízení a procesování se děje manuálně i s tím, že existují roboti), i když pominu omezení plynoucí z nemožnosti předjímat budoucí technologický vý­voj.

takže, 1 astra za skvělý námět, 2 astry za suboptimální zpracování a jedna z čiré nostalgie a vlivu tohoto díla na vývoj žánru.

ps. z dnešního pohledu mi tarkovského filmové zpracování přijde docela dobře vybraným úhlem pohledu, tarkovský vyhmátl vše vizuálně zajímavé, což imho činí film zajímavější, než to, co v něm zbylo z lema. to novější americké zpracování vlastně jen využilo vlastní americké tradice psychologických/psycho­analytických děl a navázalo na deklarované role příběhových charakterů (psycholog kelvin a jeho „halucinace“ + mysl oceánu) a pojalo to docela střízlivě a ne úplně od věci. nepatřím mezi zapřisáhlé nemilovníky tohoto zpracování – šlo by to líp, ale také podstatně hůř. něco mě docela ponouká se na ten námět podívat současnou optikou, která by tomu dodala nějaký šmrnc a trochu autorské disciplíny. ale na to asi nemám ;)

Knihu jsem vytáhla z knihobudky a asi tam půjde zase zpátky. Doktora v seriálové podobě celkem můžu, v knižní jsem ho zatím nezkoušela. Kdybych po něm šla cíleně, nebylo by to nejspíš v českém překladu, ale když už jsem šla kolem…

Příběh je v rámci žánru a seriálu celkem pohodová jednohubka, jako scifista bych klidně snesla detailnější práci s fantastickými prvky (např. Siluetiny schopnosti) a míň zmateného pobíhání. Spousta scén je popsaná hodně vizuálně, až bych řekla, že to bylo asi původně psané jako scénář.

Klasické špičkování mezi postavami se vyskytuje hojně, ale úplně mě nebavilo. Možná za to může i překlad, který sice většinou jakžtakž funguje, ale na pár místech zakulhá a z podivné věty se dá vytušit špatně pochopený anglický originál. Tady měla asi lépe zafungovat redakce, ale to bych toho chtěla od spotřebky moc, co?

Celkově kniha neurazí, fanoušky možná i potěší, ale na druhou stranu je celkem zapomenutelná.

Pročetl jsem titul a nenalezl nic fantastického. Je tam tajuplný zločinec, převleky a maskování, tajemná chodba upravená tak, aby po stisku senzoru se na začátku a konci chodby stěny sevřely. Mechanicky, bez magie. A kdo je pachatel, jsem odhalil dost hodnwě brzo.

Solidní post-apo Atwoodová, první vydání mi z nějakých důvodů uniklo, tak jsem rád doplnil sbírku kanadské literární hvězdy. V kontextu autorčina díla nejde úplně o špičku, a to i pokud zůstaneme u fantastiky, která představuje v její bibliografii výraznou menšinu. Kvalit Příběhu služebnice zkrátka nedosahuje, přesto jde o povedený, čtenářsky přívětivý román. Nejednoznačné postavy příběh zániku naší civilizace celkem bez potíží utáhnou a pokud vyjdou další díly trilogie, budu určitě pokračovat.

Zatraceně dobrý pastiš Harryho Pottera, byť ne úplně přiznaný. Anna a Jiří Kouřilovi vytvořili svébytné univerzum, do jehož kulis zasadili postavy, které vám i se zavřenýma očima budou důvěrně známé. Hrají si přitom s myšlenkou, jak by se ke světu postavil syn někoho, kdo přežil dvě magické války a na hlavu porazil toho, jehož jméno se nesmí vyslovit… ehm, pardon, v tomto světě může. Ono těch rozdílů je podstatně víc, včetně magických tvorů a kouzelnických pravidel. V druhé linii pak sledujeme poctivou detektivku v tom nejlepším duchu Lorda Darcyho, přičemž jedno s druhým se v závěru zdárně spojí.
Stíny Brünburgu nabízejí něco, s čím jsem se ve fantastice pro mládež setkal naposledy v díle J. K. Rowlingové. Motivy, které jsou přes všechen lesk imaginace hluboce lidské. Paradoxně jsou to ale osudy vedlejších postav, řečené mezi řádky, které mě uchvátily nejvíc. Zatímco Jošt s přáteli nabízejí tradiční „young“ dobrodružství, v pozadí se míhají figury a stvůry, jenž chci znovu navštívit.

Zajímavý námět, ale bohužel strašně rozvláčné a v některých pasážích nudné. Dočítal jsem to se sebezapřením.

Další anti-yuppie povídka, která tepe konzumnost ještě než třeba v ČR vůbec zakořenila. V tom je umění fakt dobré. Jako barometr, jako lakmusový papírek, jako těhotenský test společnosti. Nebo názoru a nálady editora :-D Navíc A jsi náš (dobře přeloženo!) je i kvalitně napsaná a skrývá nejednu myšlenku a emoci, pokud si ji pustíte k tělu.

Dej si pauzu, nemusíš být čurák celej život!

Watson jako obvykle znepokojivě podivný. Na povídce vlastně není nic hororového, přesto je tísnivá a kráčí po ostří nože. I když se v ní nestane nic víc, než že někdo v nepravou chvíli rozsvítí. Jo a je v ní živá liščí hlava. A hon. A zbohatlíci se svou plochostí a malicherností, kteří se přece jen alespoň někdy dotknou něčeho bytostně hlubokého a ejhle, ono to něco pálí.

Absolutně nečitelný text, vzdal jsem to po 50 stranách. Výrazně podprůměrný originál, který se překladatel ani nesnažil zachránit, spíše ještě přidal na bolesti. Kdyby mi někdo řekl, že je to samizdat sesmolený nezdravě ambiciózním dítkem bohatého rodiče, věřil bych mu.

Výjimečně hodnotím, ačkoli jsem nedočetl, protože považuji za vhodné lidi varovat.

Tento způsob fantasy zdá se mi poněkud úmorným. Překombinovaný svět, systém magie a soubojů jakoby vystřižený z béčkové RPG hry. Rádoby snaha o syrovost a brutalitu nezakryje topornost a těžkopádnost hlavních postav. Vše zabalené do precizní anatomické a fyziologické terminologie, chvílemi jako bych četl skripta. Ovšem sem tam se autorka tak nějak zapomněla a před čtenářem se rozhoří nádherně barvitý a propracovaný příběh sympatických hrdinů zkoušených nelítostnou realitou. Takových míst je zde , na můj vkus, pohříchu málo. Škoda!

Příliš schematické. Prostě jen rozvedený jeden pěkný napad. Je až s podivem, že T.E.D. Klein povídku koupil s původním názvem, který všechno vykecá hned zkraje. Ale Campbell nijak moc nemlží ani v této verzi a Wagner čtenářskému aha efektu také v úvodníku moc nepomáhá. Cítím tam náznak Bradburyho, ale buď ho pohřbil překlad nebo já a mé necitlivé čtení v nevhodnou dobu.

Velmi zajímavá povídka. Ačkoliv je brzy zřejmé, kam směřuje a jak dopadne, byl jsem celou dobu napjatý a vůbec nechtěl přestat číst.

Krátká verze: Ničemná parazitická kniha – nečíst, nepůjčovat si, nekupovat.

Dlouhá verze: Nikdy bych neřekl, že to napíšu…ale co už…zlatí Zehyrové. Zaklínač – vzestup krále RPG je krystalickým příkladem hnusné, špatně napsané a extrémně parazitické knihy. Každý normální literární agent – v tomto případě jakýsi Damien (víme z poděkování) – by se s autorem rozloučil Cimrmanovským: „Prosím už mi nepište a pokud možno nepište vůbec.“ Byl-li by agent cholerický, tak by prostě autorovi zlámal ruce (nebo aspoň prsty) a šel dál. Doteď nejsem schopen pochopit, jak něco tak odporného mohlo vyjít tiskem. I za účelem pouhopouhého sprostého zisku by se dala vydat stokrát lepší publikace. Kniha se tváří jako něco extra…vždyť i v anotaci je, že „společně s autorem nahlédnete pod ruce vývojářů a dozvíte se detailní zákulisní informace“…akorát, že vůbec. Autor (a mám sakra co dělat, abych v dalším textu nepoužil trefnějšího slova „kokot“) čerpá z publikovaných rozhovorů + teda pár rozhovorů s tvůrci udělal on sám. Co je na tom, bohové, exkluzivního? Co je na tom zákulisního? Si fakt někdo myslí, že autoři pustí ven něco doopravdy šťavnatého? Ne. Prostě vše je super, vše je výjimečné, vše je revoluční, vše s úsměvem na rtech vyřešeno. Pokud jste fanoušky heavy metalu, jistě si pamatujete naprosto příšernou knihu: „Iron Maiden ve studiu“, která měla odhalit příběh každého alba, avšak ve výsledku byla jen a pouze výňatkem z dobových rozhovorů, které patla autor zpatlal dohromady, takže každé album bylo samozřejmě lepší než to předchozí, revoluční, atp…no co mají, sakra, umělci v rozhovorech říkat? Že nahráli kupku hnoje? S touto knihou je to podobné. Další kámen úrazu (a že jich je tady celá lavina) je, že kokot (sorry, jinak to prostě nejde) poučuje. Tve…naprosto miluju, když mě nějaký francouzský blbeček poučuje o životě v postkomunistické zemi. Naprosto miluju, když mě o herní sérii, kterou znám od prvního dílu, poučuje blbec, co ji objevil skrz díl třetí. Naprosto miluju, když mě o mé oblíbené literární sérii, kterou jsem přečetl ještě před vydáním první hry, poučuje trouba, co ji objevil přes hry. A naprosto…ale doopravdy naprosto miluji, když mě o mé oblíbené folk metalové kapele poučuje pitomeček, co ji objevil přes hry. To už je moc. Třešničkou na dortu je pak moralizovaní (aneb do kartiček z prvního dílu se kope opakovaně; v závěru nastane útok na zlý a proradný patriarchát – v podstatě je tu vše, co charakterizuje západního liberálního rádoby intelektuála…už se mi to vypisovat podrobně nechce); objeví se i lehký antisemitismus, neboť žabožrout vysvětluje, že „sabat“ je, v použitém kontextu, slet čarodějnic, nikoli označení dne v „jednom náboženství“ (by ho zabilo napsat, že je to sobota u Židů?). Totální idiocie pak nastane, když autor na půl stránky vysvětluje význam obyčejného vtípku (neboli easter eggu, jste-li hráči)…ne, nejedná se, vážení, o „mrknutí“ na vývojáře konkurenčního studia…nikoli! Jedná se o nastavení zrcadla, protože…bohové, ušetřete mě, už dost. A kdyby chlapec uměl aspoň psát. Neumí. Prostě neumí. V úvodu píše, že nevěří, že napsal další knihu. No…já tomu nevěřím taky. Navíc je vše zbytečně okecávané stylem: „učitelka chce, aby to bylo na pět stránek…a já mám jen půl…tak to natáhnu“. Strašné, strašné, strašné. Pokud si pamatujete různé fanouškovské blogy…spousta z nich měla lepší kvalitu – jak literární, tak informační. Tohle je něco příšerného. Benoit Kokotier má navíc pěkný hokej v pojmech, leckdy si plete reálie. Různé termíny a označení nesedí. Párkrát bych řekl, že je popletený i děj. Nebo za to může překlad? Není kdovíjaký, často je zaměňován název knihy/povídky. Bída. Paradoxní je, že z cca 240 stran je o vývoji hry menšina. 0–15 náležitosti a předmluva; 15–63 o vývoji série a začátcích videoherního průmyslu v Polsku, 63–105 jakési představení světa zaklínače, 105–185 převyprávění děje her, 185–227 návrat k tvorbě her; 227–240 závěr, poděkování, zdroje. Tj. z 240 stran je o samotném vývoji 90. Pokud bychom osekali zbytečné opakování již napsaného, okecávky a podobné věci…kolik by toho zůstalo? Dvacet? Možná třicet stránek… Jistě, lze namítat, že kniha je užitečná pro někoho, kdo hry nehraje, avšak chtěl by vědět, jak to bylo s Geraltem dál. Jenže…od toho je tu youtube, kde se dají příběhy her projet v různých let's play videích. Netřeba číst velice špatné a (z logiky věci) těžce neúplné, shrnutí v knize. Suma sumárum. Marnost. Špatně napsané, špatně strukturované, špatné po stránce informační. Bída…a potvrzení toho, že „západní“ člověk nikdy nepochopí „náš“ humor, naše příběhy, naši duši.

Další víceméně klasická hetešovka, tj. příjemná abruptně ukončená testosteronová jízda. Zde máme infiltraci do nepřátelského prostředí a „vyšetřování“ v něm po způsobu drsné školy. Samotná zápletka je ovšem víceméně banální, navíc bez zakončení, zajímavé jsou zákruty. Heteša zde hlavně vytěžuje nápad sociální sítě, která umožňuje uživatelům se vtělit do jiných uživatelů (vyberu si uživatele a najednou zažívám to, co on, byť to nemůžu ovládat; moje tělo je zatím zhroucené, ovšem kdyby si někdo v tu chvíli vybral mě, uvidí to, co já, tedy co dělá daný uživatel). Celkově příjemná jednohubka.

Klasický napsaná povídka dnes už klasického syžetu, který převzalo nejedno dílko (kdo ví kdo s ním přišel poprvé?). Vzpomeňme jen na nedávnou českou fantasy pohádku, která si vysloužila dokonce pokračování. Není to nic světoborného, ale není to ani žádná hrůza a překlad zde neměl moc co pokazit, takže ok.

Povídka – soupis věcí – a vzpomínek k nim se vážících. Trochu černé magie, hodně mlžení a nekonformní postavy. A pravděpodobně mizerný překlad, který myslím tuto povídku neprávem sráží do průměru.

Neomaleně sebestředné dílko, v kterém autor pravděpodobně využívá autobiografických prvků až na hranu snesitelného, ale jde na to s umem a dokáže z toho vytěžit parádně paranoidní atmosféru. Mně se to líbilo. Mimochodem, splatter to, jak naznačil/varoval K.E.Wagner v úvodníku, vlastně vůbec nebyl. Jedna z povídek, které překlad myslím moc neublížil.

Nečekal bych, že když z nedostatku jiného čtiva na chatě otevřu toto, najdu zde velmi slušnou psychohororovou povidku, dokonce s fantastickým prvkem. V něčem připomíná Deváté srdce, v něčem Poea a v něčem snad nic, co jsem kdy četl. Výborné!

Ač fanoušek nakladatele i autora, zde nemohu zakrýt rozpaky. Kafkovský noir o jakémsi kultu amputovaných jedinců na mě úplně nezafungoval, a to si troufnu říct, že chyba není úplně na mém příjimači. Hammetta znám celého a ani Kafka pro mě není neznámá krajina, myslím tedy, že vím, kam Evenson cílil, žádné velké nadšení se ale nedostavuje. Ono tak úplně nestačí popadnout odosobněného detektiva, vhodit ho do absurdní situace a čekat nutně literární zázrak. Jako delší povídka ve sbírce by Bratrstvo jistě v pohodě obstálo, ovšem vydávat ho za samostatný román, navíc skoro za čtyři stovky…žádný průšvih to rozhodně není, jistá trpkost a lehké zklamání ovšem přetrvává. Gnóm slibuje další dva díly trilogie v podobném formátu (krásně vymazlený svazeček, co ale něco stojí), možná vynechám.

Famózní závěr cyklu, který svým rozmachem těžko hledá mezi fantastikou konkurenci (trochu paradoxně jde o fantastiku spíš okrajově). Stephenson se vrací k hrdinům v roce 1714, kam je dovedl hned v polovině prvního svazku, aby pak na nějakých řekněme 1500 stranách budoval dějový oblouk, který zapadne na místo v Systému světa. Autorovi se skvěle podaří uzavřít snad všechny dějové linie, což je u megalomanského labyrintu, který text cyklu představuje, úctyhodný výkon. Jsem přesvědčený, že třetí svazek je z celé trilogie nejsilnější, zatímco předchozí dva mohly i přes svou jednozančnou kvalitu v některých místech trochu ztrácet tah na branku a ohrožovat čtenáře lehkou nudou, třetímu dílu se to nestává. Vše směřuje k silnému a dojemnému závěru, Stephenson je opravdu mistr nad mistry. Barokní cyklus stojí ještě o chloupek výš než Anatém a Kryptonomikum, což jsou díla, která NS v mých očích tvoří nesmrtelným. Skvělé a je nutné alespoň touhle formou vyjádřit díky Talpressu, že se do této nádherné, dojemné, ale po hříchu spíše menšinové série nejen pustil, ale po letech i dotáhl do konce.

Zdá se vám Odhalený vesmír až příliš jako lehké čtivo? Máte pocit romány ze série Kultura nejdou dostatečně do hloubky? Přišla vám Breq ze série Imperial Radch jako příliš angažovaná a člověčí? Pokud ano, čtěte Blindsight :-) . Protože tohle je klub náročného čtenáře v dobrém i zlém. Je to variace na téma první kontakt. Jednoho dne k Zemi přiletělo množství objektů a prostě ji vyfotily z oběžné dráhy. Lidstvo začalo zkoumat kdo že je za humny a našli něco na periferii sluneční soustavy. Poslali loď řízenou AI a obsazenou lidskou posádkou, u které není až tak jisté nakolik tomu velí. Tento smíšený tým má věc vyřešit – prozkoumá, naváže vztahy, zničí nebo prostě něco. Mají důvěru a Země nevelí. Konzervativní postup by byl na tomhle postavit údernou novelu nebo se trochu rozkecat a zatáhnout do toho příběhy posádky a jejich psychologii a dostat se na rozsah běžného románu. Watts z toho udělal traktát o podstatě bytí se spoustou odboček. Izolace na hranici soustavy, tajuplná tělesa zahalená mezihvězdnou tmou, až bizarní posthumanni posádka a cizí návštěvník vymykající se běžným konceptům to vše má neskutečnou atmosféru a už samo o sobě podněcuje k úvahám. Hlavní hrdina je analytik kteremu kdysi kvůli nemoci doslova vyřezali z mozku emoce a tak dej jakoby sledujete přes tlusté sklo. Zásadní problém knihy spočívá v tom, že všechna ta filosofie a odbočky se nutně musí někam vejít a tim jednak trpí spád děje a jednak se v tom všem můžete maličko ztrácet ale to k tomu patří. Osobně mám na řadu věcí jiný názor než autor ale to k tomu patří tím tuplem Jediné co mě vadilo bylo že flashbacky hlavního hrdiny zabírají velký prostor a popravdě zas taková pecka to není, zatímco zbytek nezvyklé posádky moc prostoru nedostal a to je škoda. Oceňuji že autor, který je také vědec vybavil knihu seznamem zdrojů takže lze dál o lecčem bádat.

Překvapivě příjemné čtení. Není to sci-fi v klasickém slova smyslu, což je trochu škoda, ale spousta dalších věcí se povedla. Příběh hraje hlavní roli a nedal se zadusit romantickou linkou, která je jednoznačně sekundární a příjemně normální a nehysterická, postavy mají instinktivně sympatickou a poměrně realistickou charakterizaci (a některé jsou překvapivě komplexní, za všechny můj osobní oblíbenec doktor Erland, ale například i Cindeřina „zlá macecha“ Adri stojí za zmínku) a tón a styl je dobře zvolený tak, aby byl přístupný náctileté cílové skupině, ale zároveň s ní nemluvil spatra a nepodceňoval její inteligenci. I pro dospělého je to fajn oddychová knížka a dokonce si myslím, že by mohla být celkem snadno stravitelná i pro leckterého chlapa. Extra pár procent za kyber-popelku, kdyby nic jiného, za tenhle nápad si autorka rozhodně zaslouží poklonu.

Velmi hezká aktualizace Sofokleova Filoktéta. Velmi čtivá jednohubka, na které se téměš nepodepsal zub času. Ovšem člověk si nemůže pomoci, aby se neptal: takový okoralý pragmatik, jako je pan Bormann (sorry, Boardman), proč si prostě nevytvořil nového Müllera?

(čteno v novém vydání, překlad i redakční práce jsou vynikající)

Chytrá energická jednohubka, která je i přes svou formu – vyprávění v první osobě, které je vcelku skoupé na dialogy – výborně čitelná, za což může patrně především protagonistův/au­torův smysl pro suchý a poněkud černý humor. Hlavní hrdina Orhan má mnoho atributů šejdířského božství, ale je navíc vlastně dobrosrdečný a vášnivě loyální.

Knize tak lze vytknout jen její vcelku neuzavřený konec, doplněný pseudohistorickou codou, která nám odhaluje, že vše, co jsme četli, je stovky let starý, patrně neúplně zachovaný rukopis neurčité věrohodnosti. Ovšem ani se nedozvíme, jak tedy to celé z pohledu historie dopadlo.

Některé hlasy na goodreads si stěžují na rasismus a šovinismus a brutalitu. Já bych to naopak vyzdvihnul. Autor to s tím nijak nepřehání a jako koření vytvářející dojem historické autenticity (svět připomíná Byzanc, město je prý modelováno dle Konstantinopole) je to oživující.

Zajímavý text o víceprostorových systémech a jejich obyvatelích, který mohl být také dost dobře románem, je ale jen krátkou povídkou. Je třeba ocenit pohled dětskýma očima, např. v novotvarech o směrech pohybu. Zajímavé je také napojení na WW2 a šifrování. Na druhou stranu poněkud nevěrohodně působí lidská stránka povídky. Všichni čtyři hlavní protagonisté šustí papírem, což je ale při tak krátkém rozsahu docela pochopitelné. Jen si nejsem jist, zda přece jen alespoň postava chlapce nemohla být méně vykořeněná nebo zda se náhodami nemohlo trochu víc šetřit. I tak jde o podnětnou a vysoce nadprůměrnou práci.

Příběh upraveného bijce a agenta Thea a boje jeho zaměstnavatele s tajuplným a bizarním oponentem Skautem jde do finále. Město Tyfus je opět v oslnivé formě ale vlastní děj spíš kolísá. Jak to říct a nespoilerovat… částečná izolace hlavního hrdiny, žádné výraznější nové postavy, hra na vážnější notečku, ne úplně zvládnutá strana hlavního antagonisty a výstavba hlavní pointy v tom smyslu že jsem si říkal, proč proboha takhle krkolomně. Jinak nezpochybnitelné kvality a bizarní různě vtipné mezihry zůstávají a některé psychologické aspekty mají opravdu sílu. Jen mě někde po cestě přestalo záležet na tom jak to dopadne(ale ne jak k tomu dojde). Rozhodně doufám že se autor do Tyfu a okolí ještě třeba někdy vrátí ať už s Theem, Alicí a spol nebo třeba s úplně jinou partou.

Když se necháte strhnout dějem, je to skvělá jízda. Jakmile zapnete mozek, a začnete přemýšlet o tom, co je na papíře, nadšení opadne. Máte partu kriminálníků. Nejsou zlí, jen se snaží protlouct, a vzhledem k věkové kategorii zamýšleného čtenářstva, ani jeden nedosáhl druhé dekády života (nehledě na to, jak moc to neštymuje s tím, co všechno mají mít za sebou). Budoucí velký boss s pečlivě zapíraným, lehce okoralým srdcem, a důvtipem Sherlocka Holmese. Smrtící akrobatka trpící velmi dobře popsanými následky zneužívání. Z jakéhosi důvodu všeobecně oblíbená neřízená střela s nulovou sebekontrolu. Černá ovce majetné rodiny, disponující bystrou myslí a špetkou naivity ohledně tvrdé reality běžného života. Bývalý (ne z vlastní iniciativy) člen nenávistné elitní vyhlazovací skupiny. A hloupounká „špionka“ bez výcviku, co tak čistě náhodou patří k lidu, který se předešlý člen snaží zlikvidovat. Kdyby šlo o jednoduchou loupež, leccos by se dalo přehlédnout, ale autorka stále trvá na rýpání do složitých témat nenávisti a genocidy, jejichž zpracování nevěnuje patřičnou péči. Od čtenáře se tak očekává, že bude soucítit s fantasy versí Nacistů, fandit romanci pseudožidovkého výmazu s mladým esesákem a nezpochybňovat hochovo zázračné úplné prohlédnutí v průběhu několika okamžiků. Logika také občas pokulhává, hlavní hrdinové mají vždy v příhodný okamžik Štěstěnu na své straně, a v případě, že jste už přečetli předchozí trilogii, mohlo by Vám činit potíže množství Ravské (?) vládní propagandy a všech těch otravných připomínek, že svět by byl mnohem lepší, kdyby Sankta Alina umřela ještě před objevením. Alespoň pro Griši.