LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Děti umí být velmi kruté, což se projeví i v této povídce. Kromě vachrlaté planetární klimatologie (viz Dlouhý déšť) bych tentokrát vytknul i nepravděpodobný závěr. Mnohem působivější by bylo dotáhnout tu rošádu až do konce, což by patrně děti také udělaly. Pochybuji, že by je i tak silný zážitek proměnil v soucitná stvoření.

Na Venuši stále prší. Jen jednou za sedm let na chviličku vykoukne slunce. Devítileté děti nadšeně očekávají nadcházejíchí okamžik. Užijí si ho do poslední/první kapky. Povídka je napsaná vytříbeným stylem, ale samotná zápletka moc nezaujme.

Prostředí načrtnuté v povídce Dlouhý déšť Bradbury rozvádí v této práci. Premisa je pěkná a nešťastně krutý konec čtenáře uzemní. Logické laplausy jsou pro tentokrát odpuštěny.

Táto poviedka krásne nadväzuje na Dlouhý déšť. A je veľmi krutá, keďže sa jedná o deti. Záver sa mi nepáčil, akoby ho nestihol dokončiť (alebo nevedel).

Bradbury je mistr okamžiku. Jako do ohniska do něj s citlivostí empata dokáže soustředit sedm let střádané lidské touhy a naděje, s pozorností psychologa přidá esenci pověstné dětské krutosti a jako precizní fyzik exponuje tak vzácné sluneční paprsky. Výsledný engram se vám vypálí do paměti jako laser. Nehostinné prostředí Venuše, i když tak odlišné od dnes již poznané reality, je ideální laboratoří meteorologie a sociologie. Ray tu dokázal vcelku banálnímu případu dětského ostrakismu dát rozměr zvláštního, formujícího zážitku.