LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Jedno z nejlepších a nejsilnějších zakončení povídky, co jsem kdy četl.

První seznámení s Paolem a hned taková pecka. Originální nápad, za nímž jeho zpracování rozhodně nepokulhává. Nechci prozradit víc, ať nejste ochuzeni o úžas z neprobádaného. Jako bych četl přímočařejšího a drsnějšího Bradburyho.

Pokud jsem první povídce vyčítal nevýraznost, pak Flétnová dívka vše napravila. Lépe řečeno mě posadila na prdel. Jak ho něco takovýho napadlo?

Komentářem budu reagovat na pullovu otázku, jak autora vůbec něco takového napadlo: pokud smím hádat, pak celá ta dráždivá bizarnost flétnových dívek mi přijde jako typický produkt snu, tedy spíše noční můry. Povídka má podobně znepokojivě snovou atmosféru, které dominuje podivně pokřivená realita. Stejně jako u předchozího kousku Bacigalupi (jo, podařilo se mi to napsat správně:-)) nevede čtenáře za ručičku a nechává spoustu prostoru pro vlastní interpretaci. Velmi povedené, hluboké, ne však složité, těším se na další dílka sbírky. 88%

moje první setkání s paolem bacigalupim, iirc. úžasná povídka nepostrádající vše, co miluju na povídkách. gejzír nápadů (lenní společenský systém, ve kterém i velcí páni jsou jen něčími poddanými; samotné flétnové dívky), skvělé zpracování (intimní vnitřní dialogy nabité emocemi, strohý a sevřený děj, pomalý vývoj a dramatické vyvrcholení) a přesah (oblíbené bacigalupiho téma moci bezmocných a bezmoci mocných). literární orgie téměř podobná zážitku z vystoupení flétnových dívek i bez lechtivky.

Úžasná povídka se skvělou pointou.

Ejha, tak toto bolo silné. Začiatok trochu pomalší, ale aj ten sa vďaka vycibrenému textu čítal extrémne príjemne. Bacigalupi veľmi premyslene postupne odhaľuje detaily sveta obklopujúceho Lydiu – flautové dievča, aby v dychberúcom finále nechal čitateľa so sánkou na zemi. Čitateľ musí prekúsnuť istú dávku bizarnosti, ale autorov ľahký a obrazný štýl je mu extrémne nápomocný. Napokon bizarnosť by nemala byť pre čitateľa fantastiky nutne prekážkou. Aj ostatné charaktery sú mimoriadne živé, a to aj napriek obmedzenému priestoru, ktorého sa im dostane. Dvojča Nia, priateľ Stephen, démonický šéf ochranky Burson, slizký a vplyvný Vernon Weir, či manipulátorská pani Belariová utkvejú v pamäti. A to aj vďaka tomu, že autor dokáže majstrovsky zhodnotiť, čo má čitateľovi odhaliť a čo nechať na jeho predstavivosť.

Dalsia poviedka, kde Bacigalupi predvadza svoj talent na napady. Je originalny, emotivny a zaverecna pointa bola lahko mraziva.

Druhá povídka knihy a stále tomu nemůžu přijít na chuť. Rokokové téma podané trošičku ve stylu snových Bradburyho povídek (který mimochodem podobné téma, i když trošku jinak a z jiné doby také zpracovává), ale chybí tomu větší kompaktnost, údernost, téma mi přijde rozmělněné. Tam, kde Bradbury ví, jak dlouho může z tématu čerpat, zde Bacigalupi nastavuje zbytečně dlouho. Takže pointa není žádným překvapením. Navíc mi celý ten svět přijde poněkud chatrně podaný na to, abych s někým soucítil. A co hlavně mi začíná u Bacigalupiho vadit – chybí mu nadhled a poetika. Je to tvrdé, realistické, ale v tom případě se to zcela míjí s načrtnutým tématem povídek. Doporučuji srovnat s Bradburyho povídkou A tak zemřela Rjabušinská, která se mi stále drala na mysl.

Výnimočná poviedka, ktorú som si aj po rokoch pamätal veľmi jasne. Nevadilo mi to však ani pri druhom čítaní, ktoré som si užil možno ešte viac. Nový druh „umenia“, strata hodnoty človeka, zaujímavé postavy, niekoľko ľudských osudov (Belariová, Stephen a hudobné nástroje) a silný koniec. Veľmi, veľmi pôsobivé.

Kombinace feudální společnosti a kapitalismu je hnus, ale povídka jako taková mě moc nebavila.

Možný spoiler: Celý čas budete blúmať nad tým, čo je ten predmet, ktorý má hlavná hrdinka v rukách a keď sa o ňom čo-to dozviete, vyvodíte si tým jasných niekoľko koncov. Takže koniec nebol prekvapujúci, skôr ma dostala kombinácia incesto-pedofilizmu a kanibalizmu, k tomu všetkému prispelo užívanie drog a úpravy tela od očí cez kosti. Zatiaľ ma Paolo poviedkou nedostal, no aj tak hodnotím kladne.

Znepokojivější povídku jsem snad nečetla. Líbila se mi, ale moje první reakce vyjadřovala spíš znechucení.

Svět dekadentní aristokracie – dílem viktoriánský a dílem futuristicko-dystopický – tvoří rámec příběhu, který je komorní a křehký, ale zároveň v něm temně pro­bublává bizarnost. Bizarnost, mimo jiné v podobě fantastické premisy umožňující (jak to říct a přitom se vyhnout spoilerům?) realizaci deviantních libůstek praktikovaných na plebs. :-) Styl je podmanivý, pozornost autora jako kamera měkce klouže po interiérech, aby o to víc exponovala kontrast mezi krásou a bolestí, laskavostí a ponížením. Připomíná to laskající doteky na jizvách Lidiina fragilního těla. Zámek paní Belariové se svým panoptikálním osazenstvem ve mně krom Krásky a zvířete budí vzpomínky i na jiná literární obludária – viz VÍC NEŽ ČLOVĚK nebo TUDY PŘIJDE NĚCO ZLÉHO. Po dočtení zůstává sladká chuť jahod, masa (jehož sortu nechci specifikovat) a jemný akcent svobody. Svobody volby.