LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

V povídce zavítáme ke komuně, společenství lidí, kteří utekli před stresem civilizace, proto je ve většině ohledů tolik nepostihl Výbuch. Ne každý však je schopen smířit se s postapokalyp­tickou realitou, se ztrátou blízkých, s koncem předchozího stylu života. Jako třeba zpěvák a kytarista Keith, truchlící po své lásce… naštěstí existuje způsob, jak se s ní zase může setkávat – „stroj času“, droga chronin. Nebo snad naneštěstí? Martin bez zbytečného patosu a velkých dramat ukázal život po katastrofě především ze stránky emocí, postavil city proti rozumu, snílka proti pragmatikům, obešel se bez akce, bez padouchů, bez soudů. Pěkný, citlivý příběh. 85%

Asi nejlepší povídka sbírky – bez zbytečných řečí jde rovnou k jádru pudla, jímž jsou vzpomínky, respektive žití v minulosti, která se – jako každá minulost, avšak tato doslova – rozpadla na prach. Povídka je jaksi nadčasovná, neb člověk doopravdy nepotřebuje jadernou katastrofu, aby zabředl do minulosti a tvrdohlavě v ní zůstával.

Jen taková technická poznámka/dotaz – vysvětlí mi někdo, kde všichni postapokylptičtí kytaristé neustále berou nové struny?

Možný SPOILER Všechno podstatné už bylo o této povídce v komentářích řečeno. Mě jen zaujalo, že G.R.R. vůbec neřeší takové ty filozofické otázky, jako třeba, že by se při svých návratech Keith v minulosti vyskytoval dvakrát, nebo po svém posledním návratu by musel zákonitě absolvovat úplně stejnou cestu od minulosti do současnosti, pokud by nechtěl minulost změnit. Do této povídky podobné úvahy nepatří a vlastně je mi to sympatické. Přesto byl závěr povídky takový nijaký, což se mimochodem týká většiny povídek v tomto souboru. Očekával jsem nějakou pointu a když ne překvapivý, tak aspoň výraznější závěr povídky. V tomto směru se nesplnilo mé očekávání.

ambivalence, to je to slovo, které se mi vybavilo po přečtení. věčný boj mezi koncepty, které mají své zastánce, ale ani jeden neumí (a vlastně nemůže) udolat zastánce toho druhého jednou pro vždy, protože není žádné jediné správné řešení. strýček biolit naznačil, že noční směna ukazuje autorovu lhostejnost k pokroku, co mě napadlo u této povídky, to je jistá míra zoufalství, že vybrat si jde jen jednu cestu, ale jít bychom chtěli oběma. a kompromisy moc nefungují.