Jan „Jam“ Oščádal
Abbadon-Pierot 47, domov můj
- Komentáře:
-
MartinJ | **** 03.01.2012 12:09
Dějově je ta povídka prakticky o ničem, zápletka slabá, asi bych se jinak klonil také k nízkému hodnocení. Nakonec jsem ale dal 80 %, protože co mě naprosto dostalo, je způsob komunikace člověka Pierota s robotem GiGem.
GiG: „Mám to, Mnichu. Je to… žlutá vlajka“
Pierot: „Žlutá vlajka?“
Gig: „Potvrzuji.“
Pierot: „Proč žlutá vlajka?“
Gig: „Ověřujeme to.“
Pierot: „Kdys naposledy viděl žlutou vlajku?“
Gig: „Naposledy jsem žlutou vlajku neviděl.“
…
GiG: „Nástroj, který jsi nalezl, je irigátor. Se vší pravděpodobností se používal k výplachu střev.“
Pierot: „Za starých časů se střeva obrátila naruby jako rukavice, vyprala se a dělaly se jitrnice.“
Gig: „Pokud tomu rozumím… Střevní nálev se aplikoval, aniž se trávicí trakt vyňal z dutiny břišní. Už se neptej.“
Pierot: „Klystýr?“
Gig: „Nechci to vědět.“
Pierot: "Jeden konec – "
Gig: „Opravdu to nechci vědět, Mnichu.“
Pierot: „A to zas ne! Ty nemůžeš říct, že to nechceš vědět. To můžu já! Protože když to říkáš ty, tak to dávno víš.“
GiG: „Říkat, že něco nechci vědět, je smysluplnější, pokud to vím, než říkat totéž, nevím-li, co nechci vědět.“
