LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

asi to bude znít neuvěřitelně banálně, ale tenhle osobní a intimní příběh hledání smyslu života na pozadí průmyslové revoluce ve steampunkové alternativní větvi naší historie mě dostal. sevřené, atmosferické, silné a skutečné. sto bodov.

Původně jsem chtěl tuto novelu v New Weird přeskočit, protože jsem ji už četl v magazínu, ale nakonec, navnaděn plným hodnocením od Gaarqa, jsem si ji natřikrát dal. A dobře jsem udělal. Novela patří do stejného světa jako autorův román Světlověk, do světa alternativního 19. století, kde magie funguje v podobě formulí, které stráží a licencují pro použití jen uvnitř své komunity cechy. Tento tradiční svět je nabourán nálezem éteru, magické substance, která umožňuje mnohem složitější a silnější kouzla. Rozmach v používání éteru oslabuje tradiční cechy, nabourává zažité tradice a nastoluje, no, pokrok. A pokrok, to je jako stádo sviní v humně, jak praví klasik. Na pozadí této proměny světa, která se vešla do doby trvání jediné generace, sledujeme příběh mlynáře, majitele větrného mlýna v alternativní Anglii. Jeho cech upadá, nastupují parní mlýny a my sledujeme jeho boj o štěstí světa i jeho osobní. Zní to jako námět románu od Galsworthyho nebo jiného z té bandy? Nejen zní. Až na občasné magické prvky a mnohem střídmější počet hrdinů je to vlastně o tom samém. Hledání místa na slunci, boj o lepší život… V souvislosti s tím bojem bych si dovolil výtku. Autor nic přímo nehlásá a neočkuje, ale nejde si nevšimnout jisté politické, přesněji levicové, propagace. Pár konspiračních vsuvek nám sice naznačuje, že by to vlastně ani moc levicové být nemuselo, že by stejně tak mohlo jít o nekalé metody konkurenčního boje – tedy pravicové – ale prostě jisté jemné protláčení ideologie z novely cítím. Druhá výtka směřuje k závěru, který je poněkud nesrozumitelný, psychedelický a snad i zbytečný. Třetí, trochu hnidopišská výtka, směřuje k poněkud pokřivenému ekonomickému zakotvení příběhu. Cestování chudého vlakem bez zmíňky o tom, jak si obstaral lístek či jak obešel kontrolu není úplně košér. Také větší investice jsou v novele dělány jakoby víc srdcem než hlavou, přitom obchodník i řemeslník musí hlavně dobře počítat, pokud chce vydělat. Přes to všechno je Příběh mistra mlynáře opravdu dobrou povídkou, jednou z nejlepších a také čtenáři nejpřístupnějších, jaké jsem ve stylu new weird četl.

Zase trochu sociální odrůda NW. To „sociálno“ pro mě ale není zásadní a tak nepřekáží. Asi jako u Hermanna Melvilla. Líbí se mi hlavně atmosféra, symbolika větru, jeho manuální uzlování a rozvazování, barvité vylíčení zvuků a pohybů větrného mlýna, mumlání magických zaříkávadel, která strojům dávají život. To si z příběhu odnesu. Závěr zas trochu do ztracena, ale každopádně vrchol antologie.