LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

roztomile bizarní povídka a la miéville, ale všechny ty podivnosti jsou samoúčelné. jde o dlouhý žert, který nemá žádný druhý plán (nebo jsem natvrdlý a něco očividného jsem nepochopil) a který připomíná lacinou pralinku, která sice je sladká, ale její skutečnou chuť si nejsme schopni uvědomit, natož zapamatovat. *** jsou za obrazotvornost, jinak by to bylo jen za **.

Úžasný svět Simona Ingse se mi hned zalíbil, snad ještě víc než Miévillův Nový Krobuzon. Ústřední myšlenka asi není úplně originální, jen si nemohu vybavit, kde jsem se s ní setkal. Možná nikde. Možná, že nápad, kdy vše živé pokračuje v bytí i po smrti, jen v poněkud animálnější podobě, kdy život je natolik silný, že tropí více škody než smrt, jak ji známe my, že tento nápad je opravdu nový; pro mne je. Ings navíc tuto myšlenku rozvádí do tak podivných podrobností jako do živoucích fekálií, zvratků, mrtvol, na nichž se krmí mláďata, která mají života nejvíce a jsou spíše zvížaty než lidmi – proto název Vlčata. V Ingsově světě funguje magie a další podivnosti, ale je jasně zmíněno, že všeho dočasu. Vysmívaní mechanici jsou připomínkou minulé éry a jejich čas opět příjde.

Příběh sám pro mne není v tomto případě natolik důležitý. Imaginace a oslnění fantastikou je u této povídky natolik silné, že jsem schopen ledacos odpoustit. Pravdou je, jak píše Gaarq, že celá povídka je vlastně jen zbytnělá anekdota. Ale krásně zbytnělá.

Fantasie autorovi rozhodně nechybí, ale o jeho zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat. Extra hnusná povídka, která už je na hranici odborné pomoci. A to i pro čtenáře, kterým text přijde vtipný.