LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Vzhledem k Chiangově standardu relativně slabší povídka, která však jako ostatní stojí na pozoruhodně jednoduchém nápadu: Do jaké míry souvisí matematika se skutečným světem? Opravdu ho definuje a popisuje tak, jak se nám snaží namluvit, nebo jde pouze o jakousi abstraktní hru s čísly ve které je možné úplně všechno, protože s realitou nemá co dělat? Pokud ano, má vůbec matematika nějaký smysl? Jak moc na tom může záležet někomu, kdo se jí zabýval celý život?

Možná nejde o téma, které by s člověkem „zahýbalo“ tak jako jiné Chiangovy práce, přesto však je to úvaha zajímavá – už proto, že velmi podobné otázky jsem si v zoufalství z pětky v písemce kladl už někdy v šesté třídě. :-)

Představte si, že kolem sebe celý život nacházíte smysl. Věci, které fungují, ladí, které spolu souvisejí. A když se do nich ponoříte hlouběji, nacházíte další vrstvy souvislostí a další rozměry krásy. A pak se podíváte ještě o kousek dál a zakopnete o drobný detail… který celou tu krásu zboří jako domeček z karet.

Představte si, že se dokážete vcítit do pocitů ostatních lidí. Ale ve chvíli, kdy je to nejvíc potřeba, to najednou nějak selhává…

děsivá povídka o ztrátě. jako by vám vydělili život nulou, to je, co asi hlavní postava prožívá. děsivá ztráta jediných věcí, které kdy považovala za jisté. chiang není na své čtenáře hodný, ani když se jim to snaží maximálně přiblížit. hned z počátku nám vlastně naservíruje pointu, ale podstatné je to okolo ní. základní námět je opět chiangovský: pojďme vzít něco zajímavého a dovést to absolutního extrému, koukněme se, co to s lidmi udělá a nechme je v tom pěkně podusit. čtení také vyžaduje netriviální vhled do reálií námětu (a já jsem rád, že zrovna chodím po dvaceti letech na algebru ;), aby si jeden mohl užít (to možná u chianga není ten správný výraz) všechny možné důsledky. povídka má i zajímavou, byť nijak zvlášť objevnou strukturu a autor tohoto schématu ještě použije nejednou. fuj fuj fuj, tede chiangu, tohle nebylo před spaním zrovna pěkné čtení…

Povedal by som, že tento príbeh je príkladom nevyužitého potenciálu. Po prvé, tento matematický problém by som rád videl objasnený a vysvetlený, po druhé, postavy neboli natoľko plastické a živé (povedal by som, že je to Chiangov nedostatok), aby som s nimi súcitil, aby vo mne vyvolali nejaké city. Skrátka, bolo mi to jedno, navyše, keď som o pointe vedel už takmer od začiatku.

Nelíbilo. Z matematického pohledu slátanina. Autor se pouští na moc tenký led, tváří se jako regulérní matematik, ale ve skutečnosti jen využívá exaktní vědu pro spekulaci. V místech, kde by měl být konkrétní a přesvědčivý jen bezmocně přešlapuje na místě a abstraktně plácá o jakémsi zbořeném paradigmatu. Na rozdíl od kolegy Kosmatky neudržel distanc od reálné vědy a chytil se do vlastní pasti.

Po stranke matematickej presnosť odhadnúť nevie, po stánke prívej príliš komplikované. Poviedka si pre človek neznaleho vyžaduje priam pekelne sústredenie a aj tak si nie som istý či so mnou autor hra čistú hru. Možno na druhý krát by to bolo lepšie, ale zatiaľ sa poviedke nechystam dať druhu šancu.

Poviedka mnou takmer vôbec nehla. Možno námetom, možno spracovaním, určite ale tým že matematika je mi ľahostajná a aj keby som ju bral len ako zmysel Renéinho života tak je to aj tak slabé. Nieje to ale zlá poviedka len som od tohto autora čakal viac. Na konci po zamyslení mi neostávalo len s antipatiou konštatovať – no a čo že matika nefunguje, no a čo že sa ľudia rozchádzajú z takých dôvodov… Je to trošku prehnane do krajnosti zahnaná výpoveď dvoch ľudí ktorá mi nevyhovuje. Možno nie som natoľko intelektuálny aby som to docenil, ale svojim spôsobom som to pochopil a nemôžem dať viac ako tri hviezdy.

Buď je ta povídka geniální a je těžké jí pochopit, nebo je prostě jenom ne moc dobře napsaná a zmatená. Já sázím na tu první možnost. Chvíli jsem s tím lámal hlavu, ale podle mě o tu matematiku tam vůbec nejde, to je tam jen takové křoví. Mohla to být fyzika, chemie nebo třeba politika. Celou povídku podle mě vlastně vysvětluje poslení věta: empatie, místo aby spojila, odděluje. Dále tam vidím jako podstatnou paralelu, že jak v matematice, tak v životě nastanou situace, kdy někdo něčemu bezvýhradně věří a pak vlastním přičiněním ukáže, že to bylo falešné.

Ale možná jsem to celé pochopil úplně špatně… :-)