LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pod suchým, ale vcelku trefným názvem se skrývá citlivý příběh z tak blízké budoucnosti, že už je možná za rohem. A víc vám radši neřeknu :) Vzhledem k délce mě pak akorát trochu mrzí poměrně rychlý závěr, určitě bych chtěla vědět víc, ale to je asi tak jediná výtka. 95 %.

Pokud už nic jiného, působila na mě tato novela hluboce znepokojivě – znepokojivě svou pravděpodobností. Povídek na podobné téma existuje víc, ovšem teprve Chiang ho napsal v podobě, které člověk VĚŘÍ, že může přijít, nikoliv v abstraktně vzdálené budoucnosti, nýbrž tady a teď, možná už za pět nebo deset let. A právě s touto vírou přichází strach. Protože Ted Chiang je ve své vizi optimistou, který věří na lidskou zodpovědnost, morální cítění i rozumné uvažování. Já se však velmi obávám, že se mýlí a rozdíl mezi vývojem v jeho povídce a realitou by byl propastný. Natolik propastný, že vypoví cosi hodně nelichotivého o lidstvu jako celku. Doufám, že se pletu. A doufám, že ve chvíli, kdy skutečně stvoříme první digienty, ať už jim začneme říkat jakkoliv, najdeme v sobě dostatek slušnosti i zodpovědnosti, abychom věděli, co dál. Doufám, ale pochybuji…

Dalších 100%, další položka do Top 10 a další povídka, kterou z hlavy hned tak nepustím.

Novela pojímá umělou inteligenci z poměrně netradičního úhlu. Místo super počítačů div nevěštících budoucnost tu máme infantilní potvůrky, které svým majitelům dokáží pořádně zatopit. Chiang má rozhodně oči otevřené a inspirací z reálného světa nepohrdá. Virtuální hračky, sociální sítě, chování velkých korporací, které je jim vlastní i přístup uživatelů, v mnoha případech hraničících s posedlostí, musí zkrátka ve čtenáři vyvolat povědomé asociace. Z hlediska propracovanosti děje a reflexe reálných problémů týkajících se informačních technologií Ted Chiang zkrátka válí. Co je tedy špatně? Jednoznačně je to vyústění novely, která budí spíš dojem románu končícího v půli. Obrovský pečlivě připravený potenciál, který mohl autor využít dalším rozvíjením vztahu mezi digienty a jejich majiteli přichází úplně vniveč a je to velká škoda. Tenhle text by opravdu zasloužil dopsat.

Zaujímavá a dosť znepokojivá téma, ktorá sa (ktovie?) možno čoskoro stane aj veľmi naliehavou a reálnou, podaná po technickej stránke brilantným spôsobom (nie som veľký expert do moderných technológií, ale tu – napriek ich početnosti a komplikovanosti, ako aj veľkému množstvu rôznych odborných termínov – som to celkom „sumíroval“), avšak s ľahko naivným a sterilne pôsobiacim príbehom a s príliš uťatým koncom.

Vše, co jsem zatím od autora četla, se vyznačovalo jakýmsi fascinujícím způsobem posunutou realitou, ovšem tato novelka se vymyká. Nahlíží do blízké, velmi uvěřitelné budoucnosti, v jaké jsem se okamžitě bez problémů zabydlela. Zpočátku bylo sledování vývoje tzv. digientů, softwarových osobností, úsměvné, mile okouzlující, ale postupně přibývalo víc a víc témat k zamyšlení. Ted Chiang umí klást výborné a závažné otázky, odpovědi pak musí čtenář hledat sám – pořádně si zagůglit ve vlastním nitru. Jako většina ostatních mám výhrady akorát k příliš náhlému, useknutému konci, jinak mi „Životní cyklus softwarových objektů“ sednul jak dupa na vyhřáté záchodové sedátko:-). 89%

povídka o svobodě a… životním cyklu. lidí. styl je lehký a na první pohled absolutně nekonfliktní (až mě to iritovalo, ta sametovost, absence projevovaných emocí), ale probíraná témata jsou hluboká a znepokojující. povídka má hóóódně pomalý rozjezd a chvíli jsem dokonce uvažoval, že s tím praštím, jenže pak jsem si řekl, tohle musí být záměr, to nemůže být samo sebou. a teprve poslední třetina je třeskutá dilematy, která dokáže chiang vybrat lžičkou až na dno. povídka nebude pro každého, ale stojí za to.

Tak nějak nevím. Taky jsem míval tamagočiho, taky jsem četl Mohou snít androidi o elektronických ovečkách?. Tohle je kompilace obojího a chybí mi v tom cokoliv, co by mne chytilo, co by se nedalo předvídat. Postupné rozvíjení ve stylu ekonomické učebnice mi na potěše z četby taky nepřidalo.

Jedná se o variaci na již mnohokrát zpracované téma, jestli umělá inteligence může být živá. Nicméně nebyl by to Ted Chiang, kdyby to téma nezpracoval opravdu zajímavě. Bez zbytečně laciného sentimentu Spielbergovy A.I. Spíše než na umělou inteligenci Chiang zaměřuje na to, jak na celou věc nahlížejí lidé. Jako vždy není žádný „jediný správný“ pohled, každý ze zúčastněných se na věc dívá jinak a každý má svůj kus pravdy. Jediná škoda je, že povídka je vlastně bez nějakého vyústění, ale ono možná ani žádné vyústění napsat nešlo, pokud chtěl autor zachovat pluralitu pohledů.

Už název je v podstatě mikropovídkou vybízející k úvahám. A text sám nijak nezaostává. Předkládá celý komplex problematiky svázané s UI. Stará známá témata (nastíněná již Asimovem, Clarkem nebo Lemem)  jsou pro Chianga jako mikročipy, které funkčně integruje do obvodu-příběhu, který je stejně znepokojivý jako dojemný. Obohacuje je o aspekt výchovy a rozvoje digitálních entit a zodpovědnosti člověka za ně. Ano, je to sice o digientech, kteří se z lidských hraček stávají jankovitými dětmi a postupně jakýmsi biblickým pro-národem, jehož naivita a nevinnost čelí nástrahám a svodům světa… především ale text rafinovaným způsobem vypovídá o nás „nedigitálních“. Chování postav komentuje autor reportážním stylem, bez příkras, často monotónně a jakoby odtažitě, někdy mi chyběla vícerozměrnější psychologie protagonistů (jejich soukromé životy nepůsobily moc věrohodně). Vyvažují a oživují to vstupy z fór a diskusí. Přes uvedené drobné výhrady a přes můj osobní handicap ve „výpočetní pologramotnosti“ mě to bavilo a slupnul jsem to jako hodně velkou a výživnou malinu.