LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

taková zvláštní povídka, ale nejsem si jist, jestli jí to přičíst k dobrému. je hodně pozvolná a ukecaná, často zbytečně, ale atmosféra je navozená víceméně silně. ke konci z nás autor trochu dojí emoce tím nejpitomějším možným způsobem a mě to paradoxně nechává chladným (podobnou situaci jsem prožil a její popis zde je slabý odvar bez náboje a smyslu). samotný let bellerophona by byl ok, ale k tomu autor přidal další nesmyslný motiv, tentokrát scifoidní, a zabil tak i jej. nadprůměrná je povídka alespoň základním řemeslem, ale za ty ostatní kopance, připomíná to text napsaný v gandžovém rauši, jí srazím jednu astru. snaha dojmout může být chválihodná, ale nic se nemá přehánět.

Pro mě skvělá povídka. Éterická, důležitá. Sám konkrétní fantastický prvek je letmý jako krátký let toho bizarního vernovského plavidla, ale nejde ani tak o „prvek“ jako celou atmosféru, která podle mě výborně postihuje fantastičnost v životě. Sice cynik ve mně při první zmínce o smrtelné nemoci v kombinaci se snažením hlavních postav procedil, že tohle je kandidát na nějakou literární cenu (a bingo, „McCauley“ vyhrál World Fantasy Award), ale i tenhle aspekt podle mě funguje, dává všemu další meta-rozměr, není to dryáčnické a laciné…naopak v té obyčejnosti vznešené a prostě zase se mi dere na jazyk slovo „důležité“. Vůbec mám dojem, že paní Handová, kromě toho, že UMÍ, taky VÍ…poznamenávám si ji a budu bedlivě sledovat.

Další skvělá povídka výborné sbírky (Best of 2010). Kouzelná tím, že nabízí víc rovin, ve kterých ji čtenář může vnímat, stačí si vybrat. Třeba jako fantaskní, až hororové mystérium nebo sentimentální příběh o odcházení. Mně nejvíc sedí jako nostalgická road movie stárnoucích hipíků, kteří se snaží oživit starý sen. Funguje dvojnásob, pokud ji čtete ve Strahanově sbírce a tu v pořadí, jak ji editor servíruje – pak navazuje na Doctorowa a nedá moc práce si představit, že sledujete jeho Dodgerse po třiceti letech, kterak chystají ještě jedno poslední promítání na Leicester square…

Nějak mi to nic neřeklo. Zbytečně rozvleklé, hlavní postavy sice lehce úchylné, ale hodně nudným způsobem a tajemno, které by mělo vzbuzovat napětí, na mě nějak nepůsobilo. Škoda, námět to byl zajímavý, ale třeba jméno Bellerofontés a možný vztah k antickým mýtům mi přišel nevyužitý.

Dobrá atmosféra, miestami priam skvelá, lenže príbeh bol taký čudný a ani koniec, ktorý som si predstavoval trošku inak, to nejako nazaplátal.

Trojice kamarádů, kteří spolu kdysi pracovali v Muzeu letectví, se rozhodne pro umírající známou zrekonstruovat stařičký zničený film o letu fantaskního přístroje. Tak stručně se dá povídka popsat. Ale je v ní přece jen něco navíc, jakási melancholie smíchaná s ubíjející všedností života, kam se nakrátko vloudil náznak zázraku. K lepšímu dojmu mi chybělo především hlubší vnoření do jednotlivých postav, byly pro mě nahozeny moc mělce, s nejasně podanou motivací jednání. Něco mi přišlo zbytečné, něco by zasloužilo dovysvětlit, celkově však mám z povídky pozitivní dojem. 70%

Občas mi sedne i takováto humanisticko-společenská odrůda SF, která, ať chci nebo nechci, nutí k zamyšlení nad hodnotou profláknutých entit jako je život, realita, vzpomínky nebo třeba přátelství. :-) Let je tu fungující vícevýznamovou metaforou. Viz půvabná scénka záchrany můry na záchodku, poletující popel či ona kryptoaviatická fosílie – bellerophon. No a prostředí Muzea letectví a kosmonautiky autorka představuje natolik autenticky (však v něm 7 let sama pracovala!), že to na mou adolescentní strunku brnká se zručností tantrické masérky. :-) Proto Elizabeth Handové rád odpustím jistou nedodělanost postav. Ano řekla k nim málo, ovšem dost na to, aby mě jejich osudy dojímaly. Navíc je text nasáklý lyrikou, jež jakoby vyvěrala až odkudsi z Kennetha Rexrotha. Díky tomu jsem měl potřebu si z něj připomenout jednu svou oblíbenou pasáž (tak se omlouvám za sentimentální kulturní vložku) : „…toho dne jsem až do noci četl u lampy, za rachotu můr, co píší filozofové a světci o lidském údělu – než vyšel jsem před svůj srub a pohlédl přes černý les k houpavým ostrovům hvězd. Náhle jsem uviděl pod sebou na dně noci chvějivou fosforescenci rozhozených ingotů a všude kolem bledé, chladné úlomky světla, které žije“. Už za tuhle mou privátní evokaci jsem si Bellerophon musel zamilovat. :)

Strukturou spíše román než povídka. Kamarádi z muzea aviatiky se snaží udělat radost své umírající kolegyni rekonstrukcí dávno ztraceného filmového pásu a při tomto pokusu se začnou dít fantaskní věci. Text je strašně utlachaný. Autorka obětuje nemístně hodně prostoru na vytvoření prostředí a vztahů mezi charaktery. A není zábavné čtení. Ve dvou třetinách povídky se začne dít cosi zajímavého a mysteriózního. To se ale nevysvětlí ani na takové úrovni, aby si čtenář mohl pointu dofabulovat. Snažení tak knočí ve slepé uličce. Podprůměrný text.