LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nefantastická povídka groteskního ražení (vyšla i v autorčině sbírce The Collector of Hearts: New Tales of the Grotesque), podle doslovu J. C. Oatesové „emocionálně autobiografická“, pojednávající o jedenáctileté dívce na návštěvě u strýčka a tetičky v přepychovém sídle u jezera St. Clair v Michiganu. Ač rozjezd, budování atmosféry, popisy obludností a opakované originální používání černého obdélníku v textu (zde ono záhadné XXXXX) coby symbolu jakési vytěsněné hrůzy, s níž se pojí celoživotní amnézie, slibují mnohé, povídka nakonec podle mě splaskne, když se dostaneme k jasnému přiznání, co že se to dívce v domě stalo a co autorku dodnes nepřestává strašit, a konec. I když se rozebírají závažná témata, nebo právě proto, je z toho cítit trochu tezovitost, autorka se sama přiznává, že se v téhle povídce a mnoha dalších snaží vypsat z traumatu, a ten terapeutický rozměr, i s ohledem na dlouhý doslov, z povídky trochu trčí. Shodou okolností jsem souběžně narazil na povídku Davida Morrella „Nic se ti nestane“, u níž autor taky přiznává terapeutickou motivaci, ale ta funguje jinak a podle mě líp.

Vynikající první dvě třetiny. Kontrast barevných a rozmarných obrazů jak z pohlednic se syrovou bezútěšností reality, znepokojení, narážky, temné očekávání, co z výpovědi ženy vypadne. Konec – tragédie. Naprosto nenaplněná očekávání, zbořené představy o tom, kam by povídka mohla smysluplně pokračovat, prosté utnutí, jakoby se autorce nechtělo psát dál, no tak tam prostě vrazím jakože konec. Hnus. A navíc klišé. Netuším, může-li za to Ellen Datlow, že vybírá často povídky se zneužíváním dětí, ale, ač je to jistě velmi traumatizující a strašná zkušenost, mě už to v hororových povídkách nebere. A doslov,, to je taková snůška plků a srdečních výlevů, že mi z toho bylo blivno. Jak chce autorka sdělit něco niterného, nesdělitelného? Proč se o to vůbec pokuší? Já chci kvalitní povídku, já chci show! Tohle ať si nechá pro psychoanalytika nebo přítelkyni.