LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

HPL styl napodoben velice zdařile. Nutno podotknout, že na co potřeboval mistr stranu na to AD spotřebuje stránek pět. Kupodivu to nevadí a příběh docela odsýpá, ale ten konec? To Augustovi došly nápady nebo se nemohl vlézt do limitu? Tfuj a hanba, tím odfláknutým koncem dokonale zabil celou povídkua to je zatracená škoda.

Novela čítající tři úzce propojené kapitoly o historii jednoho strašidelného domu a lesa v okolí Akrhamu a přilehlého Dunwitche, z nichž každá funguje jako samostatná povídka, pochází z drtivé části s pera Derletha, který v první dvou částech Lovecrafta vcelku zadařile imituje. Znalý čtenář přesto jisté odlišnosti najde. Jako první udeří do očí koktejl několika různých témat. Lovecraft sice po okrajích spojoval svůj mýtus a dělal narážky na různé archetypální hrůzy, ale jeho texty byly vždy primárně věnované jednomu konkrétnímu zlu. Tady narážíme hned na několik chapadlistů a je vlastně i součástí pointy, který z nich je tím tématicky úplně hlavním. Prakticky jde o konglomerát několika různých Lovecraftových povídek a stejně tak nezvykle se mění i prostředí což z novely dělá sice příjemný, ale pro originál vcelku netypický výlet do Arkhamu a jeho širšího okolí.

Druhým znakem je, že novela je dost dlouhá a autor projevuje oproti originálu nebývalou disciplínu v dodržování všech propriet jako jsou novinové útržky, útržky rozhovorů, staré deníky, výpovědi starců. Ano funguje to dobře, ale místy jsou všechny vypravěčské prvky dodržené do takového důsledku, že text působí dojmem Lovecraftovějším než Lovecraftovým. Třetí diferencí je pak celá třetí kapitola, kde Derleth dělá něco co Lovecraft nedělá prakticky nikdy. Přebírá iniciativu i možnost čtenářovy interpretace. Vysvětluje. Zcela zrekapituluje dosavadní děj a událost po události vysvětlí jak to všechno myslel. Což je úplně zbytečné, protože pointa není tak třeskutá, aby čtenáři tou dobou nebyla už zcela jasná. Text v tu chvíli spíš než Lovecrafta připomíná Doylea včetně nezbytného Watsona a je velká škoda, že zkolabuje do celkem tristního a šmahem braného finále.

Přes to všechno jde o výstup člověka, který Lovecraftovi rozuměl více než většina současných badatelů a uměl se mu velmi věrně přiblížit. První dvě části jsou zábavné a skvěle se čtou i když jde defakto o jedno a to samé jen z jiného pohledu. Trik s prohozením vypravěče na rozhraní kapitol je nečekaný a příjemně osvěžující. Není to úplný originál, ale dost se mu to blíží.