LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Výborná poviedka opisujúca život ľudí, ktorí sú slepí a hluchí v jednom fungujúcom celku, spoločnosti. Pomáhajú si chodníčkami, nepremiestňovaním vecí a majú aj svoj jazyk. Jazyk formou dotykov, úžasný a zložitý. Hrdina poviedky opisuje život v tejto spoločnosti, ktorá ho prijala aj keď vidí a počuje. Aj napriek nesmiernej snahe je jazykovo iba na úrovni 6 ročného dieťaťa. Celá poviedka je nesmierne zaujímavá, nielen vďaka téme, ale aj popisu fungovania spoločnosti, vďaka Dotykom a perfektným zakončením. Tento príbeh vo mne zanechal hlboký dojem. Takéto poviedky mám rád – aj po prečítaní máte hlavu plnú dočítaného príbehu. 5* Naozaj doporučujem.

docela hustá povídka o hledání. identity, vztahu k lidem. nářez.

velmi zajimava povidka, zatim na me ze sbirky Locus zapusobila nejvic

Zrak – pro většinu lidí nejdůležitější smysl. A sluch – drahocenný zejména pro hudebníky, nicméně i pro běžného člověka je ztráta sluchu nesmírným omezením. Čas od času mě napadá, jak se asi žije hluchoslepým, ale myšlenky to přináší tak smutné a děsivé, že je raději rychle vypudím z hlavy. Musí být strašné žít uzavřen v osamělém světě naprostého ticha a temnoty. John Varley v této povídce ovšem nepřipouští žádné pocity izolace, méněcennosti a beznaděje, naopak, ukazuje o kolik bohatší, hlubší a upřímnější může být komunikace s vyloučením očí a uší; pomocí dotyků, pohybů celého těla, pachů a snad i chuti:-). Na pozadí světa v rozkladu zavádí hlavního hrdinu, outsidera a samotáře, ke komunitě hluchoslepých, nechává jej nahlédnout do jejich způsobu života, do podstaty jejich existence a především do vlastního nitra. Příběhem se nezbytně vine sexuální podtext, rozhodně však nejde o něco samoúčelného, vše logicky vyplývá ze samotného tématu. Působivá povídka s jasným poselstvím, přesto nemůžu s čistým svědomím hodnotit plným počtem hvězdiček – to si schovávám pouze pro ta dílka, co mě absolutně pohltí, posadí na zadek, nechají fascinovaně zírat, vyvolají mračna pocitů a ani po letech na ně nezapomenu. „Press enter“ jsem kdysi dávno četla, přesto ve mně setkání s „Kam oči nedohlédnou“ v „Locusu“ nevyvolalo kupodivu ani náznak vzpomínek (vlastně kecám, scéna se zakopnutím o kýbl rozžehla určitou jiskřičku poznání). V současné době mám pochopitelně jiný systém hodnot, obracela jsem stránky se zaujetím, přemýšlela, chápala (většinou:-)), ale jeden prvek mi k dokonalému zážitku přece jen chyběl: fascinace. A emocí asi taky mohlo být o něco víc, závěr mi nevytlačil slzičku:-). Poklona a palec nahoru: 91%

Při prvním čtení před mnoha lety mne tato povídka totálně dostala. Při druhém čtení jsem už tak spokojen nebyl. Varley nám předkládá zajímavou a silnou vizi, u které ovšem možná až příliš tlačí na její přetrvávání; přes všechny logické nedokonalosti a nereálnost celého příběhu. Tlačí to do čtenářů natolik silně a dostatečně lubrikuje emocemi, že mu to mnozí, obzvláště mladší, sežerou i s navijákem (můj případ při prvním čtení). Jak zpívá Jarek Nohavica: Dnes už jsem starší a vím, co vím. Existence celé komunity hluchoslepých je utopie. Jejich svoboda, která je pro ně nejvyšší metou, je pouze iluzorní, protože bez vnějšího světa senzoricky dokonalých lidí by komunita vůbec nemohla vzniknout a trvat. No a samotný závěr, to už je jak z Twilight Zone nebo co. Málem jsem to znechuceně zabouchl. Takže, povídka je to dobrá, ale nejsem schopen autorovi odpustit manipulaci s čtenářem a fantasmagorie, které nám předkládá jako reálně možné události.