LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

moje první setkání s holdstokem a rovnou mě srazilo do kolen. kombinace fantastického s náměty z dávné historie, starými náboženstvími a vypjatým osobním příběhem, to je jako zabořit čumák do mokrého měchu a hlíny někde na břehu divoké řeky. intenzivní, drsné a ne úplně příjemné (ze začátku), na konci se však dostavuje takřka duchovní prožitek. holdstock byl génius, nebál se vrtat v lidském nitru, nahlížet na něj z mnoha nezvyklých pohledů. v tomto ohledu se mu snad vyrovná jen erikson. holdstock tu ukazuje své budoucně oblíbené schéma vyvolání napětí a divokého závěru, živočišné a morbidní nás fascinovaně přitahuje, a nedořečenost dává prostor vlastní fantazii.

Také pro mne byla tahle povídka prvním setkáním s Holdstockem a i já jsem byl unesen. Něco podobného jsem předtím ani potom od nikoho jiného nečetl. Škoda, že už toho víc nenapíše :(

Ano, tohle bylo i mé první setkání. Taktéž dopadlo velmi dobře, akorát srazím 10%, protože jsem se chvilkama trošku ztrácel. A nejlepší je stejně konec…

Ideologicky prequel ovšem psaný až dekádu po původním díle. Na textu je hodně znát, že vznikl v mezidobí mezi Lavondyss a Hloubení. Struktura příběhu je podobně zamotaná a je opentlená koncem s drtivou pointou, která může z určitého pohledu postavit celou ságu na hlavu.

Abych dodržel linii, tak též podotknu, že toto bylo kdysi dávno mé první setkání s Robertem Holdstockem. Konkrétně je to již 23 let. Samozřejmě v Ikarii. K tehdejšímu vydání bych jen poznamenal, že v úvodním medailonku vypadla min. jedna řádka, takže jsem se tehdy nedověděl, co „podle vnitřní chronologie…“ a taky ten český název. Proč tak dlouhý?

Ale to je jedno. Hlavní je, že jde o příběh fascinující a pohlcující a i komplikovaný. Samozřejmě více tehdy než dnes, kdy jsem si ho přečetl podruhé. Člověk stárne, je již dostatečně obroušen tím, čeho se nám na pultech knihkupectví dostává. To tehdy po zrodu normální doby byly jiné pocity…

Holdstock mi při čtení vždy způsobuje podivné pocity. Znejisťuje. Mozek se snaží třídit a vyhodnocovat informace a dělat deduktivní závěry. Snaží se myslet v zajetých kolejích důvěry v poznání a v realitu, která ale čelí něčemu, co lze popsat jen zdánlivě. V Lesu kostí je střet exaktní vědy s něčím mystickým a chimérickým popsán velmi sevřeně a takříkajíc v prvním plánu. Když víte co a jak, je až groteskní, kterak se George Huxley a jeho parťák Edward Wynne-Jones snaží les pochopit, analyzovat, popsat jeho vnitřní procesy. O to tvrdší je obzvláště Huxleyho náraz, když se mu spolu s vědeckou snahou vymkne z rukou život jeho blízkých a jeho vlastní duševní integrita. V tomto i všech dalších ohledech je novela brilantní a je právem špičkou žánru. Obtojí jak samostatně, tak jako součást ságy.
PS: Při čtení jsem si říkal, proč nezafungovala Jennifer? Ženy v tomto bývají citlivé a striktně ochranitelské. Ale o čem by novela byla, kdyby George donutila se v půli děje z Dubového srubu odstěhovat :-D

Titulní novela, chronologicky první příběh v sáze o Lesu mytág, dle mého soudu, bohužel, nepatří k tomu nejlepšímu, co lze v knize najít. I tak je dobrá. Podíváme se do dětství Stevena a Christiana, jejichž otec, jehož deník byl důležitou částí první knihy, ještě není šílený, avšak jeho posedlost Lesem je již nezdravá. Dalo by se snad i říct, že v novele sledujeme první kroky na jeho cestě k šílenství. Spíše než o další mystický výlet se jedná (i díky rozsahu, řek bych) o horor, jehož závěr opět (a pro autora zcela typicky) nechává na čtenáři, aby si přebral, co se stalo.