LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Znáte to, některá povídka je jako láska na první pohled. Od začátku se vám trefí do gusta i do momentálního rozpoložení. Propadnete jí, myslíte na ní, kudy chodíte, mazlíte se s ní, hupnete s ní i do postele :) … no ale země se nakonec prostě nezatřese.
Mimozemské artefakty jsou moje slabost, na to mě každý autor snadno utáhne. Navíc tajuplné a poetické ilustrace Martina Zhoufa… Zkrátka téma i zpracování mě očarovalo. Smysl záhadných triád, jejich biologie, spousta otazníků. K tomu jen jednoduše načrtnuté prostředí světa nepříliš vzdálené budoucnosti a podobně naskicovaná sociologie jedné rodiny, stižené nešťastnou tragédií. V podstatě romantika. Tak nějak mi to celé evokovalo mé pubertální osmdesátky, kdy jsem hltal antologie jako Experiment člověk nebo Návrat na planetu Zemi (abych byl kapku vlastenec). I v nich se vyskytovaly podobné, lehce naivní kousky, postavené na vyvolání úžasu a ohromení čtenáře. A obvykle s šokující pointou, odhalenou v poslední větě. Ale v případě Oken bych byl asi spokojenější, kdyby to Watson ukončil v bodě, kdy se zreplikovaná, trojjediná Thea ztratí ve světech za triádou a kdy vyvstanou otázky, co se vlastně stalo.
To, co se děje dál, ve mně budí dojem, že se autor nemohl rozhodnout, jestli chce spáchat parodickou grotesku o bloudění Jeníčka a Mařenky v lese, hattrickovou parafrázi biblického ráje (resp. návratu do něj), nebo nastínit vědeckou teorii o cestování v časoprostoru. Možná je to alegorie, ale čeho? Prostě takový „koneckočkopes“. Okouzlení se mi z toho jaksi vytratilo. Přesto to není špatná povídka. První dvě třetiny by u mě byly za plný počet, takhle ale nějaká ta hvězda padá.