LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Postava Rytíře Sparkhawka se mi vryla do žil. Je to již delší dobu co jsem tuto ságu četl, ale byl jsem z ní rozhodně uchvácen. Eddings je mistrem postav.

Slušná fantasy tolkienovského stylu. Hodně se putuje, čaruje, bojuje, ale ze všeho nejvíc mluví:O))) Musím říct, že nebýt humoru a nadhledu, s jakým je série psaná, lezla by mi rozvláčnost až na nervy, ale takhle se to dá vydržet.

U Eddingse mi trochu vadila jeho přímočarost v bojových scénách. Na většinu problémů stačí, aby se přes ně přehnala těžká jízda Pandionských (nebo řádově jiných) rytířů a je po problémech. Ve vypjatějších situacích Sparhawk sesedne z koně a je to. Na druhou stranu, co Elenium ztrácí v bojových scénách, to naplno získává ve všech ostatních aspektech příběhu. Výborné dialogy, humor, strohý a obdivůhodný sympaťák Sparhawk, ctihodní a odvážní rytíři-společníci a mystický svět, který s mocnou církví a bojovými řády je bližší středověku, než je ve fantasy běžné.

Na Sparhawka pozor, sousede.

První fantasy série, kterou jsem kdy četl a která si mě podmanila a natrvalo mě uvěznila k tomuto žánru a od té doby již uplynulo více jak 15 let, za což patří autorovi můj dík. Téma rytířského středověku je mi hodně blízké, děj série přímočarý, nikterak komplikovaný, prokládaný humornými dialogy.

Hlavně se neptat, kdo je dnes na řadě s vařením :)

Ať si ostatní říkají co chtějí, Elenium je podle mě nejlepší Eddingsovou ságou. Narozdíl od pětidílných Belgariadu a Malloreonu je Elenium jen třídílná, ale co se hlavní postavy a světa týče, byla mi nejsympatičtější. Sparhawk byl můj velký oblíbenec, Eddings byl vlastně prvním fantasy autorem, kterého jsem v životě četl, dokonce ještě před Tolkienem. Ve svých dvanácti letech jsem si Elenium zamiloval a doufám, že si do budoucna najdu čas si ho přečíst znovu :)

Stanu se zřejmě aspirantem na upálení, ale pro mě je Elénium krystalickou esencí všeho negativního na fantasy: Černobílé postavy bez hloubky. Předvídatelný děj od prvních padesáti stránek. Nezničitelní, nepřemožitelně kladní Hrdinové. Humor vesměs pitomý či žádný. Magie a la RPG hra, chybí jen ukazatel stavu many v záhlaví stránek. Bezbřehá nuda pramenící z „cestovatelských“ zápletek typu „vezmi (případně odnes) magický shit z místa A do místa B, a ať to trvá aspoň 800 stran.“ CO bylo u Pána prstenů alespoň snesitelné, je u Elénia úmorné. Eddings byl jedním z prvních autorů fantasy, které jsem četl a spolu s Terry Brooksem vydatně přispěl k tomu, že jsem se pak tomuto žánru roky vyhýbal jak čert kostelu – prakticky mne s ním znovu plně smířil až Steven Erikson. A když vidím hodnocení zda na Legii, nemohu si pomoci, ale zůstává mi rozum stát.

Těch 30% dávám jen z úcty k autorově vytrvalosti něco podobného stvořit, a z toho, že to má aspoň hlavu a patu, což o spoustě jiných knih říci nelze.

Zatímco pozdější Eddingsova díla jsou někdy až smutným dokladem úpadku spisovatelského umu kdysi výborného autora, jeho první série z mého pohledu patří ke špičce epické fantasy. Platí to samozřejmě především pro pentalogii Belgariad, v menší míře pak ale i o navazujícím Malloreonu a také o trilogii Elenium. V ní autor vytvořil zajímavý a promyšlený fantasy svět, který v mnoha ohledech čerpá inspiraci z evropského středověku, avšak současně je jako celek dostatečně odlišný a originální. Zápletka je samozřejmě celkem klasická a v konečném důsledku v ní jde o střet o dobra se zlem (což ale za žádné negativum nepovažuji), avšak současně je zejména v prvním a třetím díle dostatečně napínavá a obsahuje i některé zajímavé dějové odbočky. Podobně jako mnoho dalších čtenářů jsem si zamiloval zajímavé a vtipné hlavní hrdiny bojující za to, na čem jim záleží a v co věří, kteří však současně zůstávají dostatečně lidští, včetně lidských slabostí a zvláštností. Je pravda, že zejména v případě vedlejších postav nejde Eddings při jejich charakterizaci do příliš velké hloubky, avšak i díky tomu se mu podařilo příběh ukočírovat v rozsahu trilogie. Osobně mne také potěšili skutečně mimořádně zkažení protivníci, škoda jen, že Azaš s Othou nejsou ani z desetiny tak ďábelští jako Martel nebo Annnias. Hlavní slabinou knihy je tak přespříliš rozvláčný druhý díl, který místy působí dojmem pouhé výplně a hlavní hrdinové stráví až příliš velkou část knihy putováním od čerta k ďáblu.

Nejslabší Eddingsova série. Celý děj víceméně předvidatelný. Tedy až na odpadlého Pandiona – Martela, ten stíhá být snad na 5ti místech najednou a připravit Sparhawkovi tolik pastí a překážek, že by to jiný záporný hrdina nestihl za několik životů. Dočetl jsem to jen z donucení – v půlce třetí knížky jsem to chtěl vzdát, vždycky se objevila nějaká další překážka, proč zase Sparhawk nemůže vyhrát … a tak pořád dokola, přišlo mi to až uměle natahované, jen aby to autor mohl roztáhnout do 3 knížek.