série » Krvavé pohraničí
v Top10 13
hodnotilo: 62
90%
prebal knihy prebal knihy prebal knihy prebal knihy prebal knihy prebal knihy prebal knihy Série má více dílů = více obálek - po kliku na aktuální obrázek se obálka vymění.

Krvavé pohraničí

Autoři: Vladimír Šlechta

originální název: Pohraničí

počet dílů v sérii: 4

Série patří do světa: Krvavé pohraničí

vyhledávací pomocník:
český název: Jyxo, Google, NKC, Wikipedie CZ
originální název: Jyxo, Google, NKC, Wikipedie EN

odkazy: 1x [info]

SÉRIE:
[1] Krvavé pohraničí
[2] Šílený les

Neřazené díly série

Co je „krvavé pohraničí“

Krvavé pohraničí je cyklus fantasy příběhů.
A nebo jinak: krvavé pohraničí je cyklus fantasy příběhů, které se odehrávají v místě nazvaném Pohraničí…
(Všimněte si, že se vyhýbám definici krvavé pohraničí je svět, ve kterém… Takovéhle definice nesnáším).
Anebo ještě jinak (znovu, lépe a radostněji): krvavé pohraničí je cyklus fantasy příběhů, které jsem (s jednou nepatrnou výjimkou) napsal já: těmahle rukama, těmito (dvěma) prsty, na téhle klávesnici. Zatím jsem ještě nedosáhl takové proslulosti jako například kolegové Tolkien nebo Sapkowski, aby můj svět začali využívat i jiní autoři.
A jak je to s tou výjimkou: v roce 1999 jsem napsal román nazvaný Voskový obelisk. Nakladatel (Egon Čierny) ho přijal, ale nějak se mu nezdál název. Někdo z Egonova okruhu navrhl „Krvavé pohraničí“ a u toho zůstalo. Nikdy jsem se netajil s tím, že se mi sousloví „krvavé pohraničí“ nelíbí, ale jak šel čas, zvykl jsem si na ně. „Krvavé pohraničí“ se stalo jakousi značkou.
A teď něco konkrétnějšího: pohraničí je (obvykle) území kolem nějaké hranice. V „krvavém pohraničí“ jsou hranice vedeny mezi teritorii lidí, elfů a skřetů. Hranice jsou krvavé, protože se o ně (o jejich udržení, posunutí, překročení) neustále bojuje. Bojují lidé s lidmi, lidé se skřety, lidé s elfy, skřeti se skřety a elfové se skřety, přičemž jednotlivé frakce spolu uzavírají dočasná příměří a aliance. (Všimli jste si možná, že elfové nevedou války s elfy – to je jediná zvláštnůstka ve všeobecném nepřátelství).
Války jsou občas přerušeny krátkodobým mírem, v němž dojde i na (nebojím se to říci naplno) k mezirasovému souznění duší i těl. Proto se v Pohraničí potuluje spousta půlelfů, několik „skutečných“ půlorků, pár stovek tzv. půlorků z Hengerone a jedna jediná míšenka mezi orkem a elfkou. Míšenci to nikdy nemají snadné. Ať je válka nebo mír, nepřijímá je ani jedna strana.
Příběhy z Pohraničí se odehrávají během asi dvacetiletého výseku fiktivního letopočtu. Následnost příběhů je zpřeházená. Cyklus nemá žádnou hlavní postavu, ale je v něm plno důležitých „vedlejších“ postav, které (pokud jsou zrovna naživu) přecházejí z jednoho příběhu do druhého. Hrdinové a hrdinky z Pohraničí se navzájem přátelí, milují i nenávidí, spojují se i zrazují, spí spolu a pak se s křikem rozcházejí. Čas tráví potulkami v neznámých zemích, drancováním starých hrobů, bojem i umíráním.

O reáliích krvavého pohraničí se dočtete v části „Dějepis a zeměpis“, kde jsou výňatky z díla Franka Ormonda, kronikáře. Frank Ormond napsal své spisy již jako starý pán, proto omluvte jistou šroubovanost jeho projevu.

http://krvavepohranici.cz/daz.html

***

Jazyky a výslovnost jmen v Pohraničí:
Pohraničí je na rozdílných nářečích a dialektech přímo založené. Nefunguje v něm ten optimistický předpoklad Američanů, kteří si myslí, že se kdekoliv a s kýmkoliv domluví anglicky – když budou mluvit pomalu a srozumitelně :-). V Pohraničí by s takovým přístupem brzy přišli o skalp.

V Pohraničí se mluví „obecnou řečí“, která je pro Evropanovo ucho dosti srozumitelná – trochu se podobá středověké latině (ze které se později vyvinula francouzština). Do „obecné řeči“ ovšem pronikla slova a slovní obraty „odjinud“, například z elfštiny.

Rônard se vyslovuje „francouzsky“, tedy se širokým „o“. Nic složitého. Spousta vlastních jmen se v Pohraničí vyslovuje tak, jak se píše, což je zdůrazněno třeba ve Válečné lsti. Pokud je ve jméně zdvojená souhláska, tak se vysloví dvakrát (Gordon Fee apod.).

Jiná situace je ovšem u orků, kteří mají naprosto odlišnou fonetiku, nesrozumitelnou pro každého, kdo mezi nimi neprožil pár let. Pokud jsou v knížkách nějaká vlastní jména orků nebo záznamy hovorů, tak je to pouze „přibližný přepis“ – asi jako když se evropští průzkumníci pokoušeli zaznamenat řeč exotických domorodců. Řeč orků zní „temně“ a agresivně, samohlásky ä, ü, ö si můžete představit jako hrdelní zavrčení… Opět odlišná situace je u goblinů, kteří původně mluvili „orčtinou“, ale protože jsou to snaživí zmetci, tak se (snaživě) učí obecnou řeč – alespoň někteří z nich. Výsledkem je srozumitelný, někdy trochu lámaný projev s více či méně znatelným „temným“ přízvukem.

Vladimír „Volodja Bart“ Šlechta
http://krvavepohranici.cz/seznam.html




WebArchiv - archiv českého webu