Arthur C. Clarke
Mike McQuay
Desátý stupeň
Kategorie: sci-fi
originální název: Richter 10
originál vyšel: 02/1996
- Komentáře:
-
Madam Brbla | *** 20.05.2017 08:51
Pro začátek: knihu nenapsal Arthur C. Clarke. Ten prostě jen na stará koulena zažil v Indii zemětřesení, dostal nápad, napsal o něm tři stránky a ty předal svému kolegovi spisovateli. Mike McQuay po nějakém roce (údajně bez vzajemných konzultací) poslal siru Clarkeovi dílo k posouzení a ten byl spokojen. McQuay se vydání románu nedožil, aby ocenil ironii, jak se jeho jméno nenápadně krčí pod slavnějším autorem. Holt marketing…
Kniha nás zavede do nedaleké budoucnosti a jak naznačuje její název, stěžejním tématem jsou zemětřesení. Jedním pustošivým otřesem byl v dětství poznamenán Lewis Crane, proto zasvětil svůj život výzkumu seismických procesů, jejich předvídání, zmírňování následků, zkrátka se stal posedlý bojem s tímto živlem. Jeho zanícení, genialita i přístup k prostředkům přinesly excentrickému vědci Nobelovu cenu, oddaný tým a nebývalé možnosti, jak přesně určovat dobu, místa a sílu budoucích katastrof.
Vše se odehrává na ploše třiceti let, během kterých svět mění – nejen prostředí planety, především politické klima, znesnadňující Craneovu práci. Staneme se svědky triumfů i pádů, zrady, lásky, tragédií… K hlubšímu prožitku chybí důležitá ingredience: postavy jsou pouhé šablony. Crane je hybatelem děje, ten ještě dopadl relativně dobře, ovšem co formovalo jeho spolupracovníky či odpůrce, to se v podstatě nedozvíme. Ženy se do Cranea prostě zamilují, miliardář ho podporuje protože proto, Craneův kolega Newcombe je utlačovaný svou tmavou pletí, čínský obchodník z vládnoucí megakorporace jde zkrátka bezohledně za ziskem a vůdce z uzavřených Válečných zón je fanatický muslim. Víc o nich 450 stran neprozradí, tudíž závěrečnou třetinu, kdy McQuay nechává řádit smrtku, nelze prožívat kdovíjak emotivně.
Lépe si autor poradil s popisem seismických procesů, případně se socio-politickou situací. Nad zemí krouží jaderný mrak Masada, kvůli zničené ozónové vrstvě je pobyt na slunci bez ochranných pomůcek nemožný, městské no-go zóny bující zločinem byly obehnány zdmi a staly se tak podhoubím pro růst agresivní ideologie Islámu. V tomto ohledu projevil McQuay už v první polovině devadesátých let vyloženě jasnozřivost, co se týká expanzivní, krvavé politiky Islámského státu.
První třetinu „Desátého stupně“ jsem se potýkala s nutkáním knihu odložit, příliš mě nebavila, potom události nabraly spád, následoval další útlum, ukončený hromadou patosu v závěru. Nakonec nelituji, že jsem u knihy vydržela, přes mnohá klišé v jistých ohledech nabídla zajímavé náměty k zamyšlení. Víc než 59% ze sebe ve prospěch „Desátého stupně“ nevymáčknu a to ještě může být Baronet rád, že nestrhávám procenta za ošklivé obálky (pravda, tohle je na poměry Valentina Saniho skoro veledílo;-)).
