Raymon Huebert Aldridge
Dilvermoon
kniha patří do světa: Dilvermoon
Kategorie: sci-fi - povídková sbírka
- Komentáře:
-
Lucc | ***** 03.05.2010 14:43
Moje nejoblíbenější povídková sbírka, která překonává i Martina, Resnicka, Bradburyho, Simaka a vůbec další velikány této kategorie. Psychologické povídky, kde je SF často pouze prostředkem k dosažení určitého cíle, určité emoce, odosobnění, zráty individuality. Z celé sbírky pak ční jako osmitisícovky nad Alpami klenoty jako Pěstitel lásky nebo Brána tváří. Myslím, že čas vše smyje. A to je to, co mne při čtení Dilvermoonu rozechvívá a proč se mi některé povídky tak líbí. Smutek nad neodvratitelností konce, smutek nad mizením emocí a citů, ač jsou uchovávány na paměťových cívkách, rozechvění nad malostí velikánů i nejmenších v porovnání s gigantickým strojem vesmíru. To je důvod, proč se mi líbí Aldridgeova próza, podobně třeba jako povídky G.R.R.Martina.
Po několikátém přečtení musím říct, že už čtení neprožívám tak intenzivně. Některé knihy, které jsem četl v určitém věku a rozpoložení, a které hodnotím jako úžasné, je možná lepší už znovu neotvírat. Náměty a příběhy mi připadaly vynikající, ale neubránil jsem se pocitu, že by to šlo napsat líp, ještě to zhutnit, napěchovat dalšími emocemi a melancholií, některé pasáže bych přepsal, někde jakoby skřípal překlad, nevím. Jsem trochu rozčarován. Ale všem prvočtenářům, obzvláště adolescentního věku a těm, kteří mají rádi magazín F&SF, bych knihu rozhodně doporučil.
Madam Brbla | ****1/2 02.04.2012 09:05Silná vrstva prachu zakryla vzpomínky a dojmy z prvního čtení této povídkové sbírky, proto návrat k ní nebyl ani tak opakováním, jako zcela novým prožitkem. Dodatečně si za takový trapný výpadek paměti musím nafackovat, „Dilvermoon“ je totiž působivá knížka – málokdy se podaří do jednoho díla napasovat tolik kvality. První čtyři povídky jsou pouhý trénink na vrcholný výkon v „Bráně tváří“, „Studené kleci“, „Ocelové smečce“… kdo se tady s tím má vypisovat? Pár jemných zaškobrtnutí by se našlo, ale všechny příběhy jsou z mého hlediska nadprůměrné: vyvolávají silné (převážně melancholické) pocity a nutí čtenáře přemýšlet. Postavy i prostředí se mění, vše spojeno reáliemu Dilvermoonu, ovšem tématicky nalézáme v různých obměnách stále totéž: lidskost, její ztrátu, hledání, pochopení, nalezení. Dávám zcela zasloužených 90% autorovi, redakci bych vytkla občasná přehlédnutí a uvítala bych také reprezentativnější vzhled knížky – tahle sbírka by si zasloužila víc než brožované vydání s ne příliš přitažlivou obálkou.
