Poslední přidané komentáře
Začnu oklikou. Znáte takové ty řetězové emaily, co možná posílají
i vaši rodiče nebo prarodiče? Jak u videí o úžasných výkonech
čínských artistů či umělců, u fotografií dechberoucích nebo alespoň
praktických technických novinek, lávek přes obrovské propasti a výtahů na
nedostupné skály probublává taková ta podprahová reklama, že Čína je
super? Že je vlastně lepší než my Evropané, Češi, euroatlanťáci? Že
tam mají pořádek a už i blahobyt? Že jsou dál, že je to země snů? Že
už jsme prohráli? Při čtení Problému tří těles (nebo spíš
hajpu okolo nich) mne opakovaně napadlo, zda ten román také není jistý druh
podprahového sdělení. Zda není ze stejné líhně. Hned z kraje příběhu
byla dokonce připuštěna i jistá rehabilitace lidí semletých režimem a
naznačeno, že soudruh Rudé Slunce Mao a strana a vláda se možná dokonce
i někdy mýlili a dělali přehmaty (cukr), ale jen odcamcáď po camcáď a
nyní jsme pevní a neotřesitelní a ti jediní správní (bič s nagelovaným
řemenem) a chyby dělali jednotlivci a vyvodili jsme z nich poučení a
osobní zodpovědnost těchto chybujících (muehehehe). Takový ten socialismus
s lidskou tváří = furt stejné svinstvo, jen přelakované. A za to já
mám ještě platit, že je mi propagováno? Tak nějak jsem k tomu raději
přistupoval – s opatrností. A mimochodem, to, že jsme už prohráli,
rezonuje i celým závěrem knihy, byť je to přece jen podané z mírně
odlišné perspektivy.
Nyní raději ke knize samotné. Další závěry ať si už udělá každý
sám. Knihu mi vnutil kamarád, že je naprosto super a hned mi dal i další
2 díly. Jedno se jí musí přiznat – četla se mi velmi dobře. A je to
dost překvapující, protože je napsaná docela špatně. Přesněji řečeno
jinak. Od zručného spisovatele bychom nečekali, že scifi thriller bude asi
ze třetiny napsán jako vyprávění, jako popis toho, co se stalo, očima
jediné postavy. Dokonce i tato hloupě napsaná část se ale četla fajn.
Nechápu, ale je to tak.
Jinak je ale kniha docela špatná. Kromě stylistického skřípání nefunguje
dobře ani svým zaměřením. Profiluje se jako hard scifi, pojednává
většinou o vědcích a intelektuálech, ale je plná chyb a nevědeckého
přístupu. Třeba bude něco objasněno v dalších dílech a budu svá slova
muset vzít zpět, ale způsob uvažování některých lidí i trisolaranů je
strašně nevěrohodný až chybný. Jak by mohl trisolaran chápat, že mu
chybí kultura, city, vztahy, když nic z toho nemá, jak by mohl
u pozemšťanů objevovat? Jen proto, aby autor obhájil svůj nezbytný
příběhový prvek, že lidstvo ví. A takových much a nedorazů tam bylo
víc.
Neumím úplně zhodnotit, nakolik je vědecká část v pořádku,
obzvláště manipulace s protonem, ale třeba dimenzionální pohledy, citera,
sluneční zesilovač nebo historie Trisolaris mi přišly pravděpodobné nebo
minimálně zajímavé. Věda je tu podávána jako docela zábava, jako
vášeň. Proč ne? Sice je většina postav asociály a i ti, co mají rodinu
nebo blízké, na ně z vysoka kašlou, ale opět – proč ne? Možná to tak
je. Opravdové vědce žádné neznám, jen pár příštipkářů. Ale jinak
jsou postavy spíše figurkami na šachovnici než lidmi.
Proč se ale kniha tolika lidem líbí? Je plná nápadů, které jsou místy
hodně zajímavé a místy dost švihlé. Má šmrnc orientální exotiky. Je
hodně eko bio, ale zároveň je zakotvena v konzervativních hodnotách, čili
tak rozkročená, že si v ní najde každý svoje. Někdo se vidí v tom,
který zachraňuje jiřičky, někdo v tom, kdo chytá zločince a je ve
způsobu zločineckého myšlení stejně dobrý jako oni, někdo by si rád
hrál ve virtuálním obleku za cizí peníze a řešil si tak krizi středního
věku, někdo se zase identifikuje jako zachránce celé planety
prostřednictvím něčeho na způsob high tech Extincion Rebelion a někdo zase
(sou)cítí s tím, kdo je smýkán dějinnými událostmi. Navíc celou dobu,
kdy je lidstvo odhalováno jako nehodné existence, jsem nepochyboval, že autor
je humanista a naopak lidstvu drží palce. Čili je tam to dobrodružství, ta
líbivost. No a je to prostě i politikum. Podívejme na Oskary, Hugy, World
Fantasy Aword a další velké ceny. Mnohdy je to politicky zabarvená cena. No
a Čína je v kurzu. A na doporučení, ceny a hype lidé slyší. Přijde mi
to dost chucpe, ale s bambiliony peněz, které Země středu pumpuje do
celého světa, aby se stala příznivěji vnímanou, se názor obyčejného
českého svobodymilného člověka nemůže měřit.
vyšla v: Fantasy & Science Fiction 2006/04; Magie pro začátečníky
Lucc | **** | před 7 hodinami
Teď mne berte s velkou rezervou, ale z této povídky jsem nabyl pocit, že Kelly Link je prosaická obdoba Christiana Morgensterna. Její text nikam nesměřuje, nic neřeší, jen si hraje. Ne se zvukomalbou, oxymorónem nebo přirovnáním, i když to možná také, ale s hrdiny, jejich pocity, s malým a nenápadným vyslovováním velkých životních pravd nebo nabubřelým vytrubování životních pravd malých, a to vše je podáno vtipným způsobem, který mi prostě mnohdy vykouzlil úsměv na tváři. Puberťáci a jejich lásky a skorolásky, jejich rodiče a jejich skoro nelásky, autoři hororů a velcí pavouci, oddávací kaple a Stromové knihovny s živými registry, telefonní budky v poušti a polibky na střeše, seriály, na které se dívají postavy ze seriálů (Invitation to Love ;-), vážně podané a provedené ztřeštěné nápady a velmi nevážně podané smrtelně vážné nápady. Je to fajn, je to hra, nějaký verš (řádek) ve vás může zarezonovat více, jiný méně, ale je to hlavně zábava. Autorka má rozhodně fantasii a nebojí se jí použít. Milovníci klasické fantastiky ruce pryč a pokud jste se už textu od Kelly Link dotkly, tak vydrhnout savem až po lokty.
Do ráje je cesta dlouhá, tak se, miláčku, nenech zdržovat maličkostmi.
Kinga skoro neznám, ale toto se mi líbilo. Nespavost je sice samostatný
román, ale fanoušci ocení napojení na To přímo v jeho městě Derry
s mnoha drobnými (tam, kde stával vodojem) i většími (balonkové
provázky) odkazy. Další napojení je na Temnou věž. Tu neznám vůbec, ale
přišlo mi jako docela silné. To by ale musel potvrdit někdo ze znalců.
Další konotace mi ušly.
No ale k příběhu samému. Je to taková antiteze To. Hrdinové, bojující
se nadreálným zlem, jsou místo puberťáků páprdi z Harris Avenue, kteří
vesměs jedou osmé gumy a pomalu začínají sledovat, v kterým regále mají
v Renetě plíny. Dva z nich jsou ale vybráni a předem formování
nedostatkem spánku k jiným cílům než šachovým partiím na 3. ranveji
nebo štrikování svetrů. Vyšším? Hlubším? A jak moc jde o šílenství
a jak moc o realitu?
Jako wow, byla to jízda. Poslech má skoro 26 hodin, ale bavilo mě to. Jen
jsem od toho samozřejmě musel odcházet a vracet se a poslouchal jsem to snad
1/4 roku, ale vždycky jsem zaplul do příběhu jako do rukavičky. Před mýma
očima (ušima) se odehrával přerod z komorního dramatu o stárnutí a
psychickém strádání vlivem nespavosti v něco zcela jiného, v něco
mnohem víc antického nebo shakespearovského. Do toho básně Stephena Dobynse
a dalších, úryvky z dětských knih a podobné kotvy do reality, které
Stephen King prostě umí. Výborné a uvěřitelné postavy s hloubkou a svým
vlastním příběhem jsou u něj samozřejmostí. Také hodnoty, pro které
stojí za to umřít. A velká slova, které ale u něj nezní pateticky. Že
život je silnější než smrt. Že láska a oběť umí zastavit i zlo
s rezavým skalpelem v ruce. Možná proto se mi to líbilo. Protože bych
chtěl být takový sekáč jako Ralph Roberts. Klidně hned, ale jsem ochoten
si počkat i do sedmdesáti.
Proč ale tedy jen 80? Možná 84, ale i tak. Proč? Protože to bylo až moc
rozvleklé. Třeba jen závěrečná scéna před Renetou je dlouhá jak týden
před výplatou. Protože krásné první mrknutí na Pána prstenů bylo hned
v dalších větách proměněno z mrknutí na oooobří okecávačku téhož
(doprdele proč?!!!), aby se dokonce vrátilo po mnoha desítkách stran jako
bumerang s druhou okecávačkou. Jak já bych byl rád jen za to první
mrknutí! Jo a taky to bylo rozvleklé. Táhlo se to jak sýr na pánvi. Sice to
bylo super, ale vaty bylo jak ve Veverské Bítýšce. Ano, ta vata byla taky
super, prostě skvělá eňoňuňo kvalita, ale pořád jen vata. Jo a
rozvleklé to bylo. Jakoby byly postavy už trochu nakažené tím Němcem
zavilým. Jak říkám, rozvleklé. Tak proto. Ale jinak super.
Není to špatné, ale titulní příšery v knize téměř nejsou, bylo by dobré, když by kniha byla delší, aby Doktor Garga mohl škodit o něco déle.
Spíš méně zajímavá novela proslavená hlavně filmovou sérií, bez ní by se na ní možná vzpomínalo zhruba na úrovni řadových povídek z Knih krve (tedy určitě zajímavé, ovšem Barkerovým románovým vrcholům se pouze z dálky přibližující). Úplně špatný ale tento poněkud bezúčelný splatterpunk není, opakoval jsem si po letech v rámci přípravy na Šarlatová evangelia a dávné hodnocení jsem tentokrát shledal příliš příkrým.
Mimořádně zdařilý výběr dobové „amatérské“ fantastiky. Ne náhodou se řada zde obsažených autorů během let vypracovala do naprosté špicky žánru u nás. Jsou tu samozřejmě i slabší kusy, ale ty povedené převažují.
vyšla v: Hurá, hřbitov jede!; Kočas 1984; Panelfix̌n
Sherudan | brak | před 1 dny
Tenhle příběh znám už léta jako anekdotu o 10 větách.
vyšla v: Fantasy & Science Fiction 2006/04
Lucc | ***** | před 1 dny
Otec a prepubertální dcera. Mají se rádi, ale chybí jim manželka a
matka. Mají se rádi, ale leží mezi nimi nevyřčené bolesti i bolístky.
Učí se chůzi v novém terénu, oťukávají a jsou oťukáváni světem tam
venku. V rámci utužování vztahů v rodině rozseté po celém světě, se
rozhodnou poslat netradiční pohlednici. A pak se začnou dít věci, které
donutí otce jednat, pokusit se ochránit své dítě i za vysokou cenu. V tom
mi připomněla povídka film Zmizení
a připomněla mi, proč jsem jej hodnotil tak vysoko.
Tematicky tedy není Placatá Diana žádné nóvum. Ale má neotřelý
ústřední námět pohlednice a je skvěle napsaná. Daniel Abraham dokázal na
papír přenést tolik emocí, melancholie a smutku, tolik nejistoty,
křehkosti. Už při prvním přečtení, když byl magazín nový, jsem ji bez
mrknutí oka ohodnotil plným počtem a nyní, po druhém čtení, jsem chtěl
pro tuto povídku dokonce najít místo ve svém topu. Nakonec se to
nepodařilo, ale do top 20 by se jistě vešla. Je totiž naprosto dokonale
nestrašidelně děsivá a (ne)realistická.
snop | ***1/2 | před 1 dny
Na Sandersona slabší, ale stále hodně dobrá hříčka o člověku z budoucnosti, který se se ztrátou pamětí najednou ocitne ve raně středověké čarovné Anglii a zjišťuje kdo je, kde je, proč tam je a tak vůbec. Nanoboti se setkávají se skřítky, záchrana světa s řešením malých životních traumat. Rozsahem kratší novela či delší povídka, která si na nic nehraje a nechce se stát ságou.
Knize hodně pomáhá zpracování – ilustrace jsou velmi propracované a na okraji se dokonce skrývá celkem rozsáhlý bonusový komix.
Chutný steampunkový bonbónek. Popkulturní odkazy baví, ale nezaplevelují text, a Leonardovi se bravurně povedlo vystihnout styl dobrodružné literatury 1. třetiny minulého století.
vyšla v: Záludný vesmír Johna Wyndhama
Dilvermoon | **** | před 5 dny
Povídka z roku 1951. O čem to je? Na první pohled jde o kosmické dobrodružství a boj s nějakým záhadným rudým svinstvem. Ovšem druhý plán je jednoznačný (i když skrytý a o tom povídka vůbec není) – varování před zcela konkrétním rudým svinstvem rozlézajícím se z tehdejšího SSSR do východní Evropy. Dokonce narážky na možná nutný boj s tímto kosmickým svinstvem pomocí jistých radioaktivních materiálů. No zkrátka dvojsmyslná povídka, která ale i přesto je velmi solidním sci-fi čtením a a politika je až ve druhém plánu a nutno domyslet.
No, tak tady jsem poněkud zklamaný. Koupit to za půl sta, v levných knihách na nádraží, tak v pohodě. Za víc jak dvě stovky to, ale nestojí.
Příběh kopíruje povídku volání cthulhu. Jen se listuje, žádné interakce s kostkami a příběh je takový podivný ne moc propracovaný.
Díly série jsou značně rozdílné. Vypadá to, jako by se autorka učila psát a jako by zkoušela různá témata, pohádky, mládež, naivitu, životní prostředí, ekonomii. 9. díl konečně vypadá profesionálně zpracovaný.
Zmatečná nuda s dobrým záporákem, kterého sám Jason Dark použije znovu a to, co se děje v tomto díle bude naprosto ignorovat. Takže tento příběh berte jako samostatný řadový díl. To byste měli prakticky vždy u dílů, které nenapsal Jason Dark. Hlavní výtky jsou v neustálém popojíždění z místa na místo a natahování děje. Jak zabít Fenrise se John dozví přímo od něj (respektive to vidí v bráně do pekla) a tím mu velmi usnadní práci…
Docela příjemný řadový díl, který by ani nepotřeboval obrovskou krysu jako hlavního „bosse“. Docela by stačila ta obrovská masa klasických krys, které umí i plavat a skákat :) A s Rocky Kochem se překvapivě nevidíme naposledy…
vyšla v: Fantasy & Science Fiction 2006/05
Lucc | ***1/2 | před 7 dny
Záhadolog Henghis Hapthorn opět zasahuje. Integrátory získávají v jeho světě touto povídkou ještě silnější postavení. Vítám náznaky Vraždy v Orient expresu i Sherlocka a pobavil inspektor Warhanny. Toto dobrodružství HH se na rozdíl od minulého docela povedlo a bylo fajn ho číst. Už jen proto, že hláška „protože můžu“ je má guilty pleasure.
Tak takto se psalo na sklonku osmdesátek… Inu, některé prvky obou novel
a jedné miničrty byly super, něco čas notně okousal. Pochválit musím
autorovo námořnické výrazivo přenesené do kosmické plavby, prvky
biotechnologií a klonování a úžas, který tryská z mnoha popisů nebeské
mechaniky těles, navigace raket nebo krásy světů (poušť a obloha
kosmodromu na Androsu). Naopak spíše na škodu jsou některé filosofické a
náboženské úvahy. Nic proti nim, v podstatě dílo pozvedají výš a
prohlubují, ale jsou na dnešní dobu prostě toporné a zmatečné.
Obzvláště tím trpí titulní novela, která má až biblický nádech, ale
spíše v té zmatečnosti a nejednoznačnosti než v hymnickém opojení
slovem. Zbytek je psán úsporněji, a to je mnohem lepší.
Musím se ještě zastavit u rurů. V době, kdy byly texty psány, to bylo
mnohem větší téma než dnes. Možná proto na mne působily jako archaický
prvek. Je skutečně zvláštní, jak v různých sci-fi dílech tehdejší
doby, v mnoha epizodách Outer Limits apod., probublával strach z robotů,
strach z jejich polidštění. Nyní, po desítkách let vývoje, už víme,
jak je to nedosažitelný cíl (nebo není, ale je to už každému jedno?) a
přijde mi, že toto už většinu lidí netrápí. Snad až na Garlanda a jeho
Ex Machina a ta stejně byla spíš o něčem jiném. Ale možná se pletu. Tak
či tak, naroubování rurů na Genesis a učinění člověka Bohem je hodně
zajímavý přesah, který ovšem František Novotný zpracoval pro mne poněkud
nezáživně. Když si vzpomenu na Martinovy biblické aluze v Tufových
dobrodružstvích… Já vím, porovnávám hrušky s jablky, ale prostě to
tak vidím.
Přese všechny výhrady je Ramax hodně zajímavým, originálním a v něčem
až geniálním dílem. Škoda jen, že je místy nezáživný a takový jakýsi
tvrdý. Pro někoho slast, pro mne trochu trápení. U čtení jsem se nudil,
usínal a musel notně zabrat, abych se, obzvláště titulní novelou,
prokousal. Ocenit kvality ale musím.
Podstatné čtivější a přehlednější než Ramax, na který navazuje jen velmi volně a obstojí i jako samostatná práce. Na čistě mužské planetě Andros, poslední baště poražené civilizace, vládne zákon Klonu. Vítězná Federace odřízla planetu od vnějších soustav. Civilizace živoří a snaží se ze všech sil pozvednout a pomstít se. Bude pro ni zákon a striktně mužská populace (kromě psychicky oploštělých geneticky upravených amil) výhodou nebo hrobem? Novotný rozehrává na poměrně malém prostoru rozmáchlou črtu, která nabízí otázky, ale odpovědi nechává na čtenáři. Potěšilo pomrknutí na tehdy dost čerstvou knihu O.S. Carda a autorská disciplína. I přes propast času slušný text, který má samozřejmě mouchy (dlouhá expozice, zbrklé ukončení a jiné), ale má také velmi dobré popisy, lehce poetický jazyk a nabízí i několik na tu dobu nečekaných propriet, jako např. pohled do umírajícího ekosystému chordy obrovské rakety. Velmi slušné.
Kniha dodává přesně to, co slibuje, tj. feel-good young adult urban fantasy :-) Konec je trochu nevěrohodný a zjednodušený, ale vlastně přesně v mantinelech žánru. Jednoduché postavy, jednoduchá zápletka, jednoduchý konec.
Ozvláštnění snahou o nebinární jazyk („Slunce udělal·a“) je vcelku zbytečné (nakonec, Slunce skončí ve vztahu s klukem, takže jediný důvod je jakési zdůraznění vykořeněnosti a „divnosti“ Sluncete). A v češtině je to i poněkud na překážku, protože ok, proč ne, v popisech a pod., ale když se to dá do přímé řeči, tak si to má člověk představit jak? Jako že mluvčí říká „udělal(pomlka)a“? Nebo prostě „udělala“? Nebo je tam třeba mlaskavka?
Jistě hraje roli i to, že military sci-fi není zrovna můj šálek čaje, ale kniha mě nijak zvlášť neoslovila. Spousta vaty, spousta zbytečných informací o lidech, kteří vzápětí zemřou… Solidní i když nijak originální základní premisa to nespasí, když chybí jakýkoli přesah. A „bonusové“ povídky jsou prostě jen stránkami navíc.
Pro mě jednoznačně nejlepší epická fantasy s vikingskou tématikou.
Pravdou je, že John Gwynne pouze přiznává inspiraci severskou mytologií,
namísto toho, aby příběh zasadil do známých kulis mrazivé Skandinávie.
Vytváří si vlastní svět, ovšem předobraz je zřejmý i pro slepé a
hluché. Ústřední premisa Krvopřísežných je přitom značně
podmanivá – poté co skončila válka bohů a svět zůstal v troskách,
lidé na své „ochránce“ definitivně zanevřeli. Jejich monstrózní
pozůstatky se povalují tam, kde zemřeli a každý se snaží zapomenout na
zkázu, jakou způsobili. Je ale otázkou času, než nějaký chytrák někoho
z padlých oživí…
Vyprávění se drží tří dějových linií, sledující osudy tří
různých hrdinů, jež se díky velmi krátkým kapitolám mezi sebou svižně
střídají. Škoda jen, že prakticky až do samého konce není jasné,
o čem trilogie bude pojednávat. Ovšem průběžný vývoj jednotlivých
zápletek, heroická atmosféra, stylové prostředí a v neposlední řadě
uhrančivé kulisy udržují čtenáře neustále v napětí.
Došli jsme na konec Severianovy pouti, jak bylo avizováno od prvního dílu, končí se převzetím role autarchy. Co to vlastně obnáší a znamená, to autor vyjeví až ve druhé polovině tohoto románu. Wolfe je skvělý vypravěč, jeho fantazie proudí nečekanými zákrutami, jde o básníka fantastické literatury. Snad se mu jen vše nepovedlo ukočírovat k nějakému jednoznačnému rozuzlení, však si také čtenáři vynutili ještě pátý díl, na který nakonec navazovaly i další svazky. I přes opravdu solidní tempo vydávání jednotlivých dílů v češtině mi nebyly jasné úplně všechny narážky a některá jména z minulého děje jsem si prostě jasně nevybavil. Už teď se těším, až si za pár týdnů (maximálně měsíců) celou Knihu nového Slunce vychutnám v kuse, pak ke mně tato skvostná série jistě promluví ještě silnějším hlasem. Každopádně i tak skvělé, Wolfeho opus stavím na roveň (možná ještě o něco výš) takovým majstrštykům jako je VanderMeerova Jižní Zóna nebo dosud nedopřeložená Kultura od Bankse. Opravdu vřelé díky Fobosu i Pavlu Bakičovi! V další přeložená pokračování se ani neodvažuji doufat, nejsem si jistý, kolik tuzemských čtenářů nové Slunce ocení, já jsem každopádně jedním z nich.
Strhujúci dej, zábavné momenty, ale mám pripomienky, ktoré mi bránia sériu hodnotiť vyššie: 1, Autor podľahol chybe nejedného autora románových sérií. Nevie skončiť v najlepšom. 2, Fóriky a hlášky vedia okoreniť dielo, ale príliš veľa korenia jedlo pokazí. 3, Neviem, či autor myslel tie nacionalistické výlevy vážne alebo ako paródiu. ale je ich príliš veľa a zbytočne zdržujú.
Veľmi príjemné prekvapenie. Napriek drobným chybám jeden z najlepších českých sci-fi počinov, ktoré som čítal. Škoda len, že sa v tretej časti trocha opakuje a stráca tempo.
Souhlasím s kritikou místních komentářů. Kniha pro mě byla výrazně horší než první díl. Chobotnice ani paraziti nejsou natolik zajímaví a popsaní, aby to člověka bavila. Naopak mě jejich přítomnost nudila a rozčilovala (obzvlášť u chobotnic). Jediná dobrá část knihy, která ji v mých očích zvedá pouze k podprůměru je část přibližně uprostřed, která má velmi povedenou hororovou atmosféru. Jinak je to děs plný filozoficko-technologických blábolů…
Miroslav Pech patří mezi nejzajímavější české tvůrce strašidelných
příběhů. Spíše než na explicitních hrůzách si dává záležet na
psychologické prokreslenosti a životních zkušenostech. Právě ty se
odrážejí v jeho nejnovějším dílku nejvíce. Dokonale pracuje
s koncepcí příběhu, kdy nejdříve nechá čtenáře podlehnout charismatu
životem zkoušené dcery spisovatele, aby ho pak společně s ní zatáhl do
víru zlovolných událostí, o kterých víte, že nemůžou dopadnout dobře,
přesto ve skrytu duše doufáte, že pro tentokrát by Satan Klaus mohl
přinést dobrý konec. Tady ale nejsme v pohádce, dámy a pánové, tenhle
příběh napsal člověk, jenž ví, jak se prolétnout na noční můře…
Program Nosferatu je báječná hororová hříčka, z níž klidně mohla být
literární perla žánru. Potenciál na to rozhodně má a prostor pro více
textu také. Otázkou však je, jestli by jí důkladnější rozepsání spíš
neublížilo. Vtípek by se totiž mohl proměnit v parodii a najednou by bylo
po kouzlu děsivosti. Někdy je méně skutečně více.
Ještě nemám dotčeno, ale nato, jak je to starý, je to dobré. Za dob socialismu se ve Varšavské smlouvě nepsalo vůbec špatně. Je tomezinárodní aje tofajn, rozšiřují si obzory. Východní Evropa ve scifi jede.
Výborný, napínavý příběh, který má přesah i v drtivé kritice západní společnosti – těch tam venku.
S pohledem do minulosti asi nejlepší sbírka povídek, kterou jsem kdy četl. Někdo by to měl vydat znovu.
Povedená krátká sbírka, spíše hororově laděná.
Americké maloměsto, šedesátá léta a přátelství pomalu dospívajících dětí – nějaké to zlo, záhada, nadpřirozeno, přidej porci nostalgie a máš zaručený recept na úspěch, chtělo by se napsat. Samozřejmě to ve skutečnosti není zdaleka tak snadné, naplnit šablonu Kingova veledíla není jen tak a na tomto úkolu si vylámal zuby i takový Dan Simmons. Ne tak ale McCammon, který přišel s tímto parádním románem pár let po It. Popisuje jeden rok maloměstského života, vypráví v uzavřených kapitolách, z nichž některé by obstály i jako samostatné povídky. Dílo tak získává jistou epizodičnost, některé postavy po odehrání svého partu nenávratně mizí, aby se již neobjevily, přesto můžeme sledovat dějový oblouk ústřední záhady, který se klene nad celým příběhem. Městečko má svoji odvrácenou stranu, Derry si podává ruku s Twin Peaks, vše ale především diriguje mistr Bradbury. Právě jemu vzdává autor tu nejvyšší poctu a daří se mu to náramně, přesně dávkovaný patos dostane i okoralejší čtenářské srdce, alespoň to mé určitě. On i původní název je daleko výstižnější a zároveň v Bradburyho stylu než možná zbytečně dryáčnický český titul. To je ale jediná drobná výtka, skvělý zážitek!
Celkem slušně napsaná military. Jako obvykle jsou vojáci skvělí a čestní a civilní šéfové grázlové.
Nic moc díl od jiného autora. Plusové body dávám za povedené včlenění existujících postav a efektní smrt hlavního padoucha. Jinak je to děsně nepřehledné a autor byl nejspíš při psaní na nějakých látkách :)
Opět se to docela dobře četlo, jako oddechová kosmická řežba. Ale to nic nemění na tom že základem příběhu je „někam letíme a tam náhodou narazíme na Korzáry“ trochu pomáhá nové zajímavé bojiště a vložení vedlejší linky s povstalci, ale počtvrté stejné schéma a nevalná péče o hlavní linii sérii velmi škodí. Tajemství Korzárů by prospělo víc pátrání a vyprávění o jejich výzkumu aby si čtenář mohl s postavami prožít tu frustraci jak jim to uniká a pracně shánět jednotlivé dílky skládačky.Mrzí mě že výzkum Korzárů se spláchnul konstatováním že to nejde :-/.Posádka sice zajistila nové důležité informace ale prim a těžiště je opět boj o další dveře a jak si kdo pěkně nadletěl nebo naopak nenadletěl, o pár postav přijdeme s dalšími se zase o něco více sblížíme, ale pořád nemohou říct že bych měl nějakého oblibence. Celkově je vývoj série za mě zklamání, protože příští díl je poslední, a velká bitva bude jistě hlavní náplní, takže na to povídání o tajuplném nepříteli možná moc misto nezbude. Uvidím.
I když vyšla až skoro v polovině 90. let, vězí kniha (až na nejdelší povídku, scifantasy Drana a Perx) beznadějně hluboko v osmdesátkách – náměty, stylem i rádobyvtipnými pointami. Kvalitativně se vymyká jen poslední povídka, ale i ta je jen lepší průměr.
asi by celkové hodnocení mělo být o astru nižší, protože přes nadšení editora pro moravské autory se nepodařilo sebrat mnoho dobrých povídek, ač věřím, že by to šlo i v té době. líbí se ovšem velmi provedení knihy, grafické i typografické.
bohové, vážně? pointa byla jasná už takřka na první stránce a zbytek je neoriginální a nudně předvídatelný.
sláva, za mě první povídka se dobrým nápadem napsaná více méně slušně, i když ta čtvrtá astra je z čirého entuziazmu.
inspirace součkem a tehdejší paranoiou všeobecného sebezničení. příběh postrádá vnitřní logiku a byť samotný suprastroj je zajímavý, příběh okolo něj už ne.
vyšla v: Kočas 1985; Vesmírní diplomaté
Gaarq | ** | před 23 dny
jedna astra za odkazy na švejka, druhá za mírně absurdní humor, ale jinak je to zmatečné a bez pointy. čekal bych od autora, byť i takto dávné, něco víc.