Edmond Konrád
pohlaví: muž
Život: * 30.05.1889 † 09.05.1957
Národnost: česká
Pocházel z pražské měšťanské, kulturně orientované rodiny: otec
Gustav Konrád, povoláním advokát, se od mládí přátelil s literáty a
divadelníky (mj. s Emanuelem Bozděchem, Josefem Štolbou), matka Helena
Konrádová (rozená Röslerová), spřízněná s rodinou Náprstkovou, byla
klavíristka a stýkala se s řadou předních hudebních umělců. Konrád
navštěvoval od 1899 gymnázium v Křemencově ulici na Novém Městě, po
maturitě (1907) studoval na pražské filozofické fakultě historii (zejména
u Václava Novotného a Josefa Pekaře); PhDr. 1912 prací O správním
rozdělení českém ve století čtrnáctém). Po krátkém působení
v knihovně Národního muzea a po vojenské službě (1915–18) nastoupil
1919 do tiskového odboru Čs. červeného kříže, ale ještě téhož roku
se stal knihovníkem Univerzitní knihovny (do 1925). Poté se plně věnoval
dramatické tvorbě a divadelní kritice (1929–37 byl referentem v Národním
osvobození, v Lidových novinách působil od června 1937 do 1940, kdy byl
z politických důvodů propuštěn). Přátelsky se stýkal s Karlem Čapkem
(byl členem kroužku pátečníků), po 1945 absolvoval řadu přednášek
o osobnosti a díle Karla Čapka; jako představitel čs. centra PEN-klubu
často cestoval do ciziny (1937 přednášel o českém divadle v Holandsku,
zúčastnil se zasedání a kongresů v Římě, Varšavě, Budapešti aj.).
Byl rovněž funkcionářem Dramatického svazu a 1939 byl zvolen do výboru
nově se tvořícího Kruhu spisovatelů. Jako představitel demokratické
kultury a částečně též jako neárijský míšenec nesměl během okupace
publikovat a veřejně vystupovat: už v říjnu 1938 mu byla cenzurou po
generální zkoušce na Národním divadle stažena hra Císař dětí, další
Konrádova dramata (Bohatec Kramerius aneb Vlastenec má mít existenci, Každý
své peklíčko, Figaro napálený) zůstala v rukopise. Knížka Příklad
Františka Křižíka vyšla pod jménem Václava Gutwirtha, který k ní dodal
materiál. Konrád byl v této době pracovně nasazen jako pomocný dělník
v Praze-Libni (po čase byl ze zdravotních důvodů uvolněn). 1945 se ve
funkci divadelního referenta vrátil do Lidových novin, v témže roce se
oženil s Boženou Scheinpflugovou, dcerou spisovatele a novináře Karla
Scheinpfluga a starší sestrou herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Po
únoru 1948 mohl v nakladatelství Čs. spisovatel pracovat pouze jako
knihovník a od 1949 jako korektor. Přestože opět nesměl publikovat,
nadále psal: některé jeho práce vyšly posmrtně, v rukopisné
pozůstalosti se zachovaly mj. hry Lidská práva čili Střední Evropa, Vlk
v ovčinci, V tomto znamení zvítězíš čili Dějiny zdola, Les
ardenský.
Debutoval v České revue (1912, 1921–23, zde divadelní referáty), dále
přispíval zejména do časopisů: Květy (1914 zde aktovky Strom vědění,
Zlatá rybka a Blýskavice pod společným titulem Rajka, premiéra 1920),
Lípa, Kmen, Jeviště, Zvon, Tribuna, Cesta (1923–28, zde divadelní
referáty), Kritika, Národní osvobození (1929–37, zde divadelní referáty,
1937 zde na pokračování první verze románu Mámení po převratu
s titulem Čeho bylo třeba), Přítomnost, Rozpravy Aventina, Lidové noviny
(od 1937, zde divadelní referáty), Panoráma, Literární noviny, Lidová
demokracie (1956–57 zde na pokračování memoáry Nač vzpomenu); posmrtně
ve Zpravodaji Společnosti bratří Čapků (1986, 1991). Zfilmována byla jeho
dramata Kvočna (1937, režie Hugo Haas) a Kde se žebrá (1938, režie Miroslav
Cikán). Používal pseudonymů Adam Zima, Beneš Musil, Emil Kolda, Iček a
šifer Delta, kd, kd., -kd-, Kd.
Jako příslušník tzv. čapkovské generace se Konrád téměř výhradně
orientoval na drama, které pokládal – ve shodě s názory svých
generačních druhů – za žánr obzvlášť schopný adekvátně pojednat
morální a ideový stav soudobé společnosti. Ještě výrazněji než např.
František Langer nebo Karel Čapek přitom spojoval vlastní dramatickou tvorbu
se zájmem o divadelní praxi: hry psal často s konkrétními představami
o jejich divadelní realizaci a některé role přímo pro určité herce
Národního divadla, k jehož kmenovým autorům patřil. Od 20. let
soustavně sledoval pražské divadelní dění; jeho kritiky, v nichž
projevoval zájem o specifiku inscenačních složek (zejména režijní a
herecké), byly duchaplným, literárně poučeným i divadelního provozu
znalým glosováním inscenací. Výstižně charakterizovaly vlastnosti
dramatického textu a podíl režijní práce, hlavně však dokázaly
vystihnout podstatné rysy hercova výkonu. Soustřeďovaly se jak
k jedinečnosti interpretova podílu na jevištní postavě, tak
k definování jeho hereckého typu (z rozboru typu vychází i Konrádova
monografie O Anně Sedláčkové). – Pro Konráda dramatika bylo
charakteristické s důsledností uplatňované úsilí o duchaplně
pointovaný dialog a o intelektuální „vyšlechtění“ české činohry.
Vzdáleně se přitom někdy inspiroval Georgem Bernardem Shawem a jeho
ironizujícím odstupem k dramatickému ději. Náměty svých her zaměřoval
Konrád k diagnóze širších sociálních problémů, které opakovaně
nacházel především v oblasti společenské morálky: vracel se zejména
k ideové a mravní situaci měšťanské vrstvy v poválečném rozkladu
tradičních jistot. Toto své téma realizoval na půdorysu rodinného dramatu
(Širočina, Rodinná záležitost), někdy nevylučujícího senzační prvky
(Návrat mládí); pokusil se však i o odpsychologizování milostného
konfliktu využitím postupů commedie dell’arte (Komedie v kostce).
S ideovým ovzduším relativistické dramatiky čapkovské generace ve
20. letech souvisely jeho dramatické úvahy o iluzornosti revolučních
zvratů v lidských dějinách (utopická hra Olbřím) i o poměru ducha a
společenské morálky k rozmachu technické civilizace (pozdější
„dramatická legenda“ motivicky vycházející ze života Thomase Alvy
Edisona Čaroděj z Menlo). Ve 30. letech se pod vlivem civilismu Konrádova
dramata proměňovala spíš v žánrově realistickou veselohru (úspěšná
komedie Kvočna, původně psaná pro Marii Hübnerovou, a Kde se žebrá). Po
válce byla v Národním divadle uvedena jinotajná komedie situovaná do doby
Robespierrova teroru Skřivan a smršť (hlavní role temperamentní herečky
byla psána pro Olgu Scheinpflugovou), další Konrádovy hry už nemohly být
provozovány (Komedie o počasí, Student Jan). – Zájem o divadelní svět
a o sociální prostředí intelektuální elity a vyšší pražské
buržoazie se projevil i v Konrádově pokusu o generační román Mámení
po převratu. Autor v něm usiloval zachytit vnitřní krize a názorovou
krystalizaci pokolení, do jehož života zasáhla první světová válka.
Postavy díla přecházejí i do druhého, už z pozůstalosti vydaného
románu Duše v očistci, který chce v širokém záběru zobrazit
diferenciaci měšťanské inteligence v letech nacistické okupace (syžetově
vychází z tematizovaného paradoxu: kolaborující mladý vědec, náhodou
zabitý gestapem, se v představách lidí mění v hrdinu). Dokumentární
hodnotu mají Konrádovy memoáry Nač vzpomenu. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=459