kniha » Pád světla
chce si přečíst 1 | chce mít v knihovně 1 | má v knihovně 14
hodnotilo: 6
87%
Koupit knihu:
Minotaur
Fantasya.cz
Pád světla

Steven Erikson

Pád světla

série: Kharkanas
díl v sérii: 2

Kategorie: fantasy

originální název: Fall of Light
originál vyšel: 2016

vydání: Talpress (web) 2017


Komentáře:
BorgDog  | ***** 13.12.2017 20:38

„Pád světla“ (dvojsmysl, který dokonale vystihuje podstatu) pokračuje přesně tam, kde „Stvoření temnoty“ skončilo. Občanská válka v Kurald Galain se mění v náboženský konflikt Tiste Andii a Liosan, Světla a Temnoty. Zbývající Odpírači, zoufalí a zlomení, se chápou zbraní a pod velením prokletého proroka se stávají nepřáteli úplně všech. Dar K´Rullovy krve se šíří světem, stále více lidí, dobrých i zlých, v sobě objevuje talent používat magii, která navíc jako hrnec medu láká i všelicos jiného, draky počínaje. K´Rull sám, znepokojený některými vedlejšími účinky svého daru, se snaží se svérázným novým společníkem udělat pořádek. Daleko na opačné straně kontinentu se v troskách jaghutského města Omtose Phellack sbírá obrovská armáda připravená vytáhnout proti samotné smrti. K tomu přibyly dvě nové linie: Trojice thelakaiských „podpantofláků“ stíhá uprchlou manželku, zatímco odsouzený zbabělec se stává důstojníkem nové Hustské legie – pokud se tedy její členové dřív nepozabíjí všichni navzájem.

Hlavní problém „Pádu světla“ je, že Erikson to tentokrát opravdu přehnal. Problém není ani tak v tom, že by bylo filozofování příliš – není ho o moc víc, než třeba v „Dani pro ohaře.“ Potíž ale je, že ve snaze prozkoumat ústřední problém, kterým se kniha zabývá, tedy smysl civilizace a náboženských systémů, ze všech možných stran a úhlů, se časem úvahy začnou opakovat. Ano, řada postřehů je trefných, až to bolí a z hlavy je jen tak nevyženete. Poslední třetina knihy je mrazivě děsivou studií morálních šedých zón, i chyb v úsudku, a úvahy „kdo za to může“ vedou k jediné kruté odpovědi: MY VŠICHNI. Anomanderova odpověď na nabídku Caladana Chmura před rozhodující bitvou však v jediné větě shrnuje smysl knihy líp, než desítky stran úvah, a TO je problém. Erikson se neuhlídal, a v závěru jsem se navíc nedokázal zbavit dojmu, že i trápil. Zakončení bylo viditelně přepisováno víckrát, a přesto není optimální, kniha prakticky končí jen jedním zoufale pochopitelným či­nem.

Přesto dávám znovu absolutní hodnocení, a to ze tří důvodů: Je opravdu požitek číst fantasy, která je naprosto nekorektní, od pitvání politické mizérie, až po otázky manželského života či sexuality. Trampoty tří nešťastných manželů, kteří vůbec netuší, co si počnou, až svou manželku chytí, nadržené dračice nebo kostějky vybírající si od chlapů za léčitelské služby honorář hned a bez ptaní, prostě nejde nemilovat. Za druhé, je stále fascinující sledovat, jak věci v Malazu zapadají na své místo. Jako bychom stáli na lodi, sledovali, jak se ze závoje mlhy vynořuje známé pobřeží, a přesto v něm stále dokázali najít něco nového. To je ukázka autorského mistrovství, jaká snad nemá obdoby. A za třetí: JAGHUTI! V „Pádu světla“ poprvé vystupují pohromadě úplně všichni, jaké známe z Malazu, plus několik nových, a je to místy naprostý „masakr.“ U scén z azatského domu nebo odhalení, v jaké že to armádě dosáhl Haut hodnosti kapitána, které si tak cenil, když Jaghuti nikdy žádné vojsko neměli, jsem byl pár minut totálně „mimo provoz.“ Každá kniha, která takhle dokáže fungovat, si prostě 100% zaslouží.

„Pád světla“ je v jistém ohledu „esenciální Erikson“, v dobrém i špatném. Počítejte s tím, a nebudete zklamaní.

robousek  | *** 08.02.2018 06:57

Erikson tentokrát přestřelil. Starý vyhořelý profesor existenciální fylosofie vypráví o tom, jak zkažený je svět a jak zbytečné je pachtění jeho obyvatel a občas se mu do toho připletou kousky děje. Často jsem nepochopil, proč a bohužel někdy i co to vlastně která postava dělá. Jsou tam parádní místa a postavy, třeba duo Prazek a Dathenar, obecně Jaghuti a pár dalších, ale na rozdíl od původní malazské série se tady obávám, že to Erikson neukočíroval a střípky skládačky nezapadnou na svá místa. Povinnost pro milovníky Malazu, kdo neměl rád Knihu padlých, bude nenávidět toto a kdo Eriksona nikdy nečetl, nechť začne Měsíčními zahradami.

Durgas  | ***1/2 24.04.2018 15:38

Tak tentokrát sa nám podľa mňa majster fakt uťal. A riadne. Filozofické a iné úvahy od Eriksona mám rád a zvyčajne sú naozaj na zamyslenie, avšak vždy boli umne inkorporované v deji. Tu sa v nich doslova topíte a keď poviem, že zaberajú polovicu knihy, tak ani nebudem preháňať. Dej potom ide rýchlosťou retardovaného slimáka a na to, že je kniha obrovská a má skoro 900 strán, sa v ňom vlastne až tak výrazne neposunieme. Knižke by ozaj prospelo výrazné preškrtanie.

Trošku mi vadilo aj to, že Anomanderovi bolo venované málo priestoru, zdá sa mi, že výrazne menej, ako v prvej knihe. Najzaujímavejšie veci sa dejú okolo jaghutského tábora a draconského hradu.

SPOILER Vyvrcholenie knihy ma opäť len sklamalo, keď je bitka, ku ktorej sa schyľovalo prakticky od začiatku knihy spomínaná útržkovito len z retrospektívy postáv a celá sa vlastne odohrá „mimo kameru“. To som sa cítil naozaj podvedený. A podivná eskapáda s Hustom Henaraldom (asi) a jeho figúrkami armád alá warhammer bola už len klincom do rakvy.

Považujem sa za veľkého fanúšika Malazu a Eriksonove knihy milujem, ale tu naozaj nemôžem dať viac ako 70%. Stále je to svet malazu a človek nájde nové črepinky do mozaiky, ale čo z toho, keď sa väčšinou knihy treba prekúsať? Ak je niekto schopný dať plné hodnotenie, tak to už na majstrovu tvorbu podľa mňa pozerá riadne nekriticky…



WebArchiv - archiv českého webu