Matt Ruff
Lovecraftova země
Kategorie: horor
originální název: Lovecraft Country
originál vyšel: 2016
odkazy: 3x [recenze], 1x [seriál]
- Komentáře:
-
jirikk | ***1/2 13.02.2019 09:33
Ruff zajímavě mixuje dvě tématické větve – motivy z Lovecraftových příběhů a realistické příběhy černochů z Ameriky padesátých let, kdy se reálná desegregace teprve rozbíhala a mít černou kůži znamenalo stále mít se prakticky neustále na pozoru před bílou většinou. Tato část knihy (tedy popis bílého rasismu z pohledu černochů) funguje výborně, trochu horší je to bohužel s tou hororovou stránkou. Černí hrdinové se zapletou do boje dvou mocných bílých kouzelníků (přírodních filosofů), ovšem čtenáře se do konfliktu tak úplně vtáhnout nedaří. Vše ještě trochu komplikuje poněkud rozvolněná forma, jde vlastně o povídkový román, kdy se v rolích hrdinů střídají jednotliví členové rozvětveného černošského příbuzenstva. Autor v jednotlivých povídkových kapitolách svědomitě vytahuje na světlo jednotlivé bubáky a děsy, které světu ve svých příbězích daroval geniální Lovecraft, pohromadě to ale až zas tak úžasně nefunguje. Což je škoda, protože spojení starého rasistického autora, padesátých let v USA a černošských hrdinů nabízelo značný potenciál, ten se však úplně naplnit nepodařilo. Přesto nejde v žádném případě o nějaký propadák, Ruff vypráví chytlavě a pasáže věnované těžkému životu odlišných (barvou kůže) jsou excelentní.
trudoš | ***1/2 25.11.2019 18:56Kdyby Matt Ruff plně využil potenciál, který v povídkovém románu několikrát naťukne, mohlo to být skvělé čtení. Jenže zůstal pouze u toho, jak to měli černoši v 50. letech v Americe těžké. V tomhle ohledu je navíc až příliš jednostranný, takže to celé vyznívá, jako by všichni běloši té doby nedělali nic jiného, než že jen bezdůvodně ubližovali lidem jiné barvy kůže. Ale jsou tu vypíchnuté hodně zajímavé absurdnosti, takže nemůžu říct, že by to občas netrefilo hřebíček na hlavičku.
Kamenem úrazu je však fantaskní rovina, jejíž smysl je nakonec zredukován na tahanice s jakousi obskurní konspirační skupinou. Hodně se mi ale líbila celková koncepce, kdy je vyprávění rozděleno do několika příběhů, které sice samostatně nefungují, ovšem díky odkazům na postavy a události postupně zapadají hezky do sebe. Některé části jsou hodně dobré (nejvíce mě bavily Sny o straš(idel)ném domě a Hippolyta narušuje vesmír), zbytek průměrný, povětšinou selhávající v nic neříkajícím nebo nepovedeném závěru.
