Arkadij Strugackij
Boris Strugackij
Kulhavý osud
Kniha vyšla i pod názvem:
Chromý osud
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')
Kategorie: sci-fi - podle filmu/zfilmováno
originální název: Хромая судьба ▫ Chromaja suďba
originál vyšel: 1986
vydání: Odeon 1989; Obzor 1990
(a jako román v románě: Gadkije lebedi, 1969, Vremja dožďa, 1987)
Poprvé uveřejněna v magazínu: Нева, номера 8 и 9 ▫ Něva
Kulhavý osud líčí osudy úspěšného prozaika a autora filmových a televizních scénářů Felixe Sorokina v okamžiku tvůrčí krize. Se sorokinovskou linií vyprávění se prolíná jako román v románu tajemný „rukopis v Modrých deskách“, nevydané nejlepší Sorokinovo dílo. Jeho hrdina, spisovatel Viktor Banev, jakýsi Sorokinův variant, žije v autokratickém militantním státním mechanismu, kde se mezi loajálně a apaticky smýšlejícími občany objeví lidé se svobodným uvažováním zbaveným autoritářských ideologických praktik. Tito představitelé nového myšlení jsou však uzavřeni v leproserii, kam mají volný přístup jenom děti. Kolem tohoto ghetta pro malomocné se také odvíjí napínavý syžet, který se dotýká všech postav zalidňujících provinční městečko. Kulhavý osud, pokračující v tradici bulgakovovské prózy, je nepochybně špičkovým dílem společensko-filozofické linie sci-fi literatury.
----------------------------------------------
Libor Dvořák: Z KRONIKY NESKOTAČIVÝCH OSUDŮ (http://scifiworld.cz/article.php?ArticleID=488)
…
Mnohaleté ovzduší podezřívání, nejapných narážek i otevřených
útoků (na nichž se krátce před smrtí bohužel podílí i klasik
sovětské sci-fi a v neposlední řadě idol a vzor naší spisovatelské
dvojice I. A. Jefremov), a samozřejmě také výroky typu „Strugacké
nebudeme vydávat tak dlouho dokud na ně lidi nezapomenou“ (jak bláhový
ouřadovský sen!), inspirovaly bratry na počátku osmdesátých let ke
svérázné, silně autobiograficky motivované próze Kulhavý
osud (Chromaja suďba, 1986, Vremja
dožďa, 1987).
Tento román je zpovědí v podstatě úspěšného scénáristy Felixe Alexandroviče Sorokina, muže v nejlepších letech, který s notnou dávkou sebeironie a sarkasmu líčí a komentuje své „úspěchy“: celý život píše především šedivé scénáře k filmům a televizním seriálům s takzvanou „vojenskovlasteneckou tématikou“, a tento trochu trudný „umělecký“ úděl si oslazuje mnohem úspěšnějšími, i když oficiálně i neoficiálně podceňovanými Moderními pohádkami. Především se však zamýšlí nad tím, proč jeho umělecký osud tak beznadějně zchroml. Láme si hlavu nad bizarními praktikami kulturního života, který se proměnil je v řadový resort se vším všudy – s „ministerstvy“ a „generálními ředitelstvími“ literatury, divadla, hudby a dalších druhů umění, resort s dojemnou zabedněností usilující o řízení uměleckých procesů a dokonce i o „absolutně objektivní měření“ kvalit uměleckého díla… Felix Sorokin si trpce uvědomuje všechny své životní prohry – jak ty, jimž se tváří v tvář všemocnému administrativnímu molochu mohl vyhnout jedině tak, že by na žádná oficiálně respektovaná literární kolbiště vůbec nevstupoval, tak i ty, k jejichž zažehnání by bývala stačila větší dávka kumštýřské a občanské statečnosti. Ony druhé prohry přirozeně bolí víc – vždyť Sorokin má podobně jako mnoho jiných jeho kolegů v zásuvce psacího stolu již léta rozepsaný román, „rukopis v Modrých deskách“, možná vrcholné životní dílo, s nímž si ovšem do nakladatelských redakcí netroufá a patrně nikdy netroufne přijít.
Svéráznou replikou Sorokinova osudu je osud románového hrdiny Viktora
Baneva. (Jak jsme se již zmínili, románem v románě jsou v případě
Kulhavého osudu ona Ošklivá káčátka
(Gadkije lebedi, 1969), která svého času Strugackým přinesla tolik
nepříjemností.) Rukopis v Modrých Deskách sice líčí radosti a strasti
odbojného intelektuála v blíže nespecifikované západní zemi a jeho
zápas s reprezentanty málo osvíceného, původně revolučního režimu,
který se, opojen sám sebou, postupně hrouží do stále hlubší propasti
tupého sebeuspokojení a kultu osobní i neosobní moci (to vše na pozadí
spíše pohádkové než fantastické zápletky s generací geniálních
dětí, které by se snad mohly stát základem nové společnosti), ale zdá
se, že i některé peripetie Banevovy životní pouti mohou být inspirovány
autobiografickými reminiscencemi.
…
Úryvek jako Padlý anděl in Kmen 26/1986, překlad Libor Dvořák.