LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Steven Erikson

Dóm řetězů

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 4
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy - dark

originální název: House of Chains
originál vyšel: 2002

vydání: Talpress (web) 2005

odkazy: 2x [recenze]

Komentáře:

Thorgos  | ***** 10.05.2006 13:12

Tu som mal, zo začiatku problém, pretože Eriksonovský začiatok mi neposkytol žiadne nápovedy v ohlade kde a ani kedy sa dej odohráva. Nakoniec som ale ocenil použitú \„retrospektívu\“. Ak sa bude séria držať v takej kvalite, ako sú všetky doterajšie 4 knihy máme sa ešte asi na čo tešiť.

Doubravka  | ***** 28.03.2007 16:37

Erikson je čím dál tím lepší, Karsa Orlong mě naprosto ohromil (což je po Pannionském věštci co říct ;-) Navíc mě velce těší číst o postavách, které se vyvíjejí a podrobují tak neustálé proměně i můj vztah k nim. V téhle knize není nic černobílé a ani jedna postava není zcela kladná či zcela záporná. A samozřejmě je to depka, atmosféra neblahých očekávání a tušení hrůz, oblíbenci i odporníci hynou a člověk neví dne ani hodiny. Nemůžu se dočkat pátého dílu, už aby tu byl :)

papuja  | ***** 13.05.2008 21:42

Tento díl mě zase dostal. Jak píše Doubravka – Karsa Orlong Vás úplně oddělá. Vývoj jeho postavy je úchvatný a chtěli by jste o něm číst neustále. Vše zas krásně do sebe zapadá a objevují se další nitky, o kterých se dozvíme v dalších dílech. Jak jsem již psal v komentáři na třetí díl, je to Sága s velkým S a její úroveň s počtem přibývajících stran neklesá, ale naopak stoupá. Tleskám Eriksonovi a děkuji za další díly.

KainIX  | **** 22.10.2008 11:11

Hlavním cílem, ke kterému vše směřuje je střet Ša'ik a pobočnice Tavore. Jak je ale u MKP zvykem, dějových linek je v knize více a ke konci se krásně sbíhají. S tvrzením Doubravky, že Karsa Orlong vás dostane se dá jedině souhlasit. Postava obřího válečníka, jehož mottem je „(Téměř) Proti všem“ je opravdu skvělá a s tím, že se jí Eriskon věnoval minimálně na 100 stranách knihy se stává asi nejlépe popsanou a propracovanou postavou série. U ostatních postav a dějových linek autor opět odhaluje jen střípky. Střet Smršti se zástupkyní Malazské říše mi osobně přišel jako hnací motor poněkud slabý, o závěru celé bitvy ani nemluvě (teď nemám na mysli noc před bitvou). I přes skvělého Karsu hodnotím tento díl slaběji než díly předchozí.85%.

thorir  | **** 24.07.2009 20:12

Nová kniha a opět hluboká voda. Po vynikajících a hlavně od začátku do konce srozumitelných Vzpomínkách ledu tu je opět těžší kousek. Dvou set stránková první kapitola otevírá knihu sice na kontinentě Genabakis, ale jinak v naprosto neznámém prostředí. Těšil jsem se na pokračování osudů z Domu mrtvých – těch úvodních dvě stě stran zkrátka bylo trochu moc, přestože podávají vyčerpávajícím způsobem příběh jedné známé postavy z armády sha'ik (málem bych zapoměl na samotný úvod a představení Tiste Edur, opět: čtenář tápe). Příběhových linek je zde zase několik, ale některým z nich bylo na můj vkus vyhrazeno jen velmi málo prostoru (i přes poměrně velký rozsah knihy) a některým naopak příliš mnoho. Jsou mezi nimi i takové (nechtěl bych zde použít slovo nudné) méně zábavné. Autorovi je však nutno přiznat um v jejich splétání, a přes množství (nových) neznámých nezůstane ani jedna linie uvolněná, a všechny do sebe nakonec zapadnou (i když jen pomocí jednoho malého odstavečku, stejně má Erikson schopnost zařídit to tak, že to celkově působí stále velkolepě). Nemohu nezmínit ještě jeden další neduh, který mě v této knize obzvláště otravoval, totiž jakési „polorozhovory“ s množstvím nevyřčeného, a čtenář čte a snaží se pochopit, ale ..... opět tápe (nebo možná jen já :( … někde). Abych jen nekritizoval, kniha to není špatná, vrací se množství charakterů z Domu Mrtvých (i když Tavore nemá ani zdaleka takové charisma jako Coltain:). Chromý bůh postupně vstupuje mezi aktivní hráče skrze všemožné prostředníky. Na konci se opět dost skutečností projasní, avšak, jak už to bývá, část stále zůstane záhadou. Tentokrát 100% dát nemohu, kniha je však rozhodně nadprůměrná a tomu odpovídá i udělené hodnocení.

BorgDog  | ***** 17.01.2010 08:31

Včera v noci jsem dočetl. Nutno říct, že jsem čekal příliš dlouho, což se podepsalo na ztrátě některých „nitek“ hlavně ze druhé části, na kterou „Dóm řetězů“ navazuje především. Celá série tak u mě silně volá po druhém čtení, ale ne dřív, než dojdu aspoň k „Vichru smrti.“ :-)

Pokud bych měl tento díl něčím charakterizovat, bylo by to úsloví „co kdo zaseje, to taky sklidí.“ Mnohým postavám se dostane zasloužené odměny za jejich činy, minulé i současné, což platí i na úrovni „globální“ – zejména některé skutky T´lan Innas ukazují tuto rasu v podstatně horším světle, než tomu dosud bylo. Platí to také naopak, překvapivě výrazně si po tomto dílu polepšují někteří dosud méně sympatičtí hrdinové, především Lostara Yil a patron asasínů Kotillion. Nade všemi stojí Karsa Orlong, jehož postava v dosavadní sérii skutečně nemá konkurenci a způsob, jakým Erikson inovoval zažitou fantasy šablonu barbara je brilantní.

Oproti třetímu dílu ubylo bombastických bitevních scén a dění se posunulo mnohem víc do osobní roviny, což však není vůbec na škodu. I tak se dočkáme některých pěkně drsných scén (Karsovo účtování se Silgarem a Bidithalem – prvního jsem litoval, druhého ne), poodhalíme další skrytá zákoutí a plány v plánech, poznáme poprvé někoho z rasy Forkrul Assail (podle všeho velice „příjemní“) a mnoho dalších drobností včetně rozbíhající se nové linie pro další díl. Z humorných postav mě dokázal nejvíc pobavit Ropušník, opravdu doufám, že se ještě objeví, stejně jako některé „náznaky“ typu čaroděje skládajícího ve své věži kostru T-Rexe. Konec není tak tragický jako u druhého nebo třetího dílu, ale přesto obsahuje dost hořkou pachuť. Jako snad jediný zápor bych uvedl „polodialogy“ zmiňované v thorirově komentáři. Opravdu tam jsou hned na několika místech a v už tak silně spletitém ději působí vážně otravně, přesto hodnocení zůstává stále na maximu. Tahle série nemá konkurenci…

knedle  | ***** 20.04.2010 22:05

Abych to nezamluvil: pro mne dosud nejlepší díl. Nejsem zcela jist, zda jsem pochopil vše co bylo napsáno, ale hádám, že tohoto prokletí se v této sérii nezbavím. Šumař je pro mě Felčar. Žasnu jak Erikson dokáže napsat takovou spoustu super postav. První „kniha“ celá věnovaná Karsa Orlongu překvapila a potěšila – žádné skákání mezi postavami, místy a časy. Sám Karsa bodů u mě v této části ale moc neposbíral :). Přibyly další záhadné postavy – jejichž budoucnost a doufám že i minulost budou v dalších dílech okryty. Poutník, archeolog… Sbíhání v táboře smršti pak bylo velkolepé – smrtelné. V minulých knihách byly lepší momenty, ale tato byla pro mě ta s nejvyšší zábavností po celou dobu.

Majkl  | ****1/2 26.07.2010 19:18

Prečítal som štvrtú knihu Malazskej knihy padlých a opäť mi dochádzajú slová. Nie ani tak preto, že by ma tento diel ohromil, skôr je to zložitosťou deja, množstvom dejových línií, prepletaním minulosti so súčasnosťou… je toho tak veľa, že snažiť sa príbeh podrobnejšie popísať je nemožné, musíte to prečítať. Úvodná kniha s Karsom Orlongom ma spočiatku znechutila, samé prísahy, túžba po vraždení „detí“… jednoducho nesympatický blbec. Až po jeho zajatí ma kniha začala baviť a nakoniec som sa nerád vracal ku starým známym aj novým postavám. Z nových postáv som si vychutnal nečiernobielosť postáv, množstvo nových vojakov, zvlášť Strunov oddiel, Corabba, ktorý má veľké šťastie vo veľkej smole, Leomana S Cepy, Trulla Sengara či Onraka Zlomeného a v závere som sa vcítil do ša´ik. Súhlasím s thorirom, Dóm řetězů sa mi zdal rozkolísaný. Opäť ako u dvojky sú tu línie nerovnomerne rozdelené, miera ich pútavosti je rozdielna a občas sa stalo, že som po návrate k dávnejšej línii pozabudol o čom je a kde som to skončil. Tiež je tu množstvo náznakov, ktoré je ťažké pochopiť a spojiť si s ostatnými informáciami, zrozumiteľnosť trojky tu nečakajte. Príbeh sa nesie hlavne v atmosfére očakávania. Nejasnosť a tajomnosť mi až tak nevadila, aj keď jej bolo dosť. Náznaky a záhady vo mne vzbudzujú zvedavosť a až nadšenie, keďže sľubujú pekné prepojenia počas celej série. Až bude kompletná, prečítam pekne odznova a snáď to pochopím :). Záverečná noc pred bitkou je strhujúca a trošku neprehľadná, no ocenil som pekné prepojenia línií, napr. spojitosť Onraka s Onosom. Návrat na Raraku som s radosťou privítal. BorgDog kdesi spomenul, že mystickosť línie s Felisín v Dome mrtvých bola príliš náročná a možno to bolo najnáročnejšou časťou knihy. Asi je to tak, no tu mi tá mystickosť začala chýbať. Koniec ma zanechal v smútku a túžbe po objasnení Trullovho príbehu, ktorý ma čaká v nasledujúcej knihe. Spokojnosť, no už o trochu menšia (asi som už zložitosťou Malazu trochu unavený, no stále mám chuť na ďalšiu dávku). 85%

quelhar  | ***** 09.01.2011 17:29

Po Vzpomínkách ledu se vracíme zpátky do Sedmiměstí a nejdeme tam sami, nýbrž s Karsou Orlongem, jehož si prostě musíte zamilovat. Na Eriksona naprosto netradičně se právě Karsovi věnuje celá první čtvrtina knihy. V dalších třech čtvrtinách se poté najede na standardní styl vyprávění, „každou chvíli někde jinde o někom jiném“. Jedna z dějových linií – ta s Trullem Sengarem – je velmi tajemná a vlastně se o něm a jeho spolucestujících příliš nedozvíme. Také dějová linie s Kvítkem není zrovna dvakrát zábavná, nicméně něco málo se přece jen dozvíme. Že jde o hodně nasvědčuje i výrazné zapojení jednoho z ascendentů. Za hlavní dějovou linii považuji cestu Tavore a jejího vojska ke střetu s ša'ik a dění v jejím táboře na Raraku. Autor oproti předchozím dílům ubral na brutalitě a výrazně přidal na mystičnu, často píše v náznacích a čtenář i po skončení vlastně neví, na čem je. Celkové vyznění knihy je však pozitivní, nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami – a těším se, že po přečtení dalších dílů série více pochopím i tento :o)

avatar2  | **** 26.02.2011 11:34

Tenhle díl hodnotím o stupeň níž než jiné. Začátek je sice skvělý a vyýprava Karsy Orlonga nemá chybu, ale pak se z knihy vytrácí příběh a něco co by u ní čtenáře udrželo. Závěr je pak vyloženě zklamáním. Sice se nám uzavřela jedna dějová linka, ale chybělo tomu velkolepé finále. Kniha si ho zasloužila.

rock.chick  | ***** 15.03.2011 12:20

Ačkoli kniha navazuje přímo na Dům smrti, dle mého zatím nejlepší díl, je 4.část MKP o něco slabší. Očekávaný střet pobočnice Tavore a ša´ik nakonec vyplyne do ztracena a ani v průběhu není dostatečně silný, aby člověka odrovnal stejně jako např. úvodní čast knihy o Karsovi, jehož vývoj je popsán úžasně. Sice hlavní linky příběhu nejsou zcela na 100%, ale ostatní vedlejší příběhy odhalují svět MKP opět ve zcela novém světle a tím pádem v rámci všech knih funguje Dóm řetězů skvěle.

Frozenstain  | ***** 23.03.2011 10:33

Výborné, spletité a nelineární. Buďte mi svědkem!

idle  | ***** 12.05.2011 10:50

Lidská paměť je zrádná. Tento díl se mi v hlavě zapsal jako složený ze dvou základních částí – Karsovo putování (není divu, když je mu věnovaná celá první „kniha“, bez obvyklého skákání mezi liniemi) a tažení Tavore proti Ša'ik. Ve skutečnosti je to celé doplněno ještě mnoha dalšími liniemi, také důležitými – především pro pochopení světa a souvislostí s dalšími (i předchozími) událostmi. Včetně jakési předmluvy (a ne, opakem není pomluva) k následující­mu dílu.

Těší mě, že humor už se nám v sérii zabydlel natrvalo (za zmínku stojí zejména špičkování Lostary a Perela), snad jako protiváha toho ošklivého, co se děje už od začátku. A bude hůř.

Strýček Biolit  | ***** 26.03.2012 02:18

Po třetím dílu studená sprcha. No, ačkoli v případě Eriksona vlastně jen vlažná. Jak již bylo napsáno, první část je tak trochu zrada na čtenáře, neboť od všech událostí z dílů předešlých se přesuneme o pár let do minulosti a v obsáhlé části budeme sledovat putování Karsy Orlonga, jež se „mihnul“ v díle druhém. Jak to popsat? Taková drsnější verze pohádky „Jak hloupý Honza ke štěstí přišel“, akorát že tady by se hodil spíše název: „Jak pyšný Karsa ke špetce rozumu přišel“. Druhá část pak navazuje přímo na druhý díl, takže sledujeme pochod nezkušené armády přímo proti srdci povstání + linie související hlavně s Chromým bohem, jež dostávají stále více prostoru a samozřejmě i dění v táboře povstalců. V závěru je pak dokonán antický motiv rodinné tragédie z nevědomosti.

Četlo se mi to o trochu hůř než třetí díl, ovšem to u Eriksona opravdu neznamená žádnou tragédii, jež by knize nějakým způsobem ubírala na kráse.

LuciusWlk  | ***** 04.06.2012 10:48

Malaz je jednoduše vrchol fantasy. Další luxusní kousek z tohoto úchvatného světa a já jej lousknul snad jedním dechem. Neuvěřitelná propracovanost i jistá náročnost, která mě dostává s každým dalším dílem. Karsa Orlog alias Thelomen Toblakai je luxusní kruťas!!! Neuvěřitelné

Speedemon  | ****1/2 21.07.2012 08:40

Vše důležité již bylo řečeno, takže jen dodám proč nedávám plný počet. Kniha je plná několika malých i velkých příběhů a mě zaujaly především ty vedlejší linie. Ano, Karsa i spor mezi Tavore a Felisín je zajímavý, ale Kotilion, Osrik, Poutník a Icarium mě bavily víc. Jinak závěr byl opravdu zmatený a já jsem jedině rád, že zemřela taková spousta postav, protože kdo si je má pořád pamatovat.

Lucc  | ****1/2 10.07.2013 10:32

Zatím nejlepší díl. Méně bombastický (asi došly práskavky), sevřenější, ale přesto v drobných střípcích rozmáchlý. Vždyť kolik důležitých vazeb a vztahů se zde vytvoří nebo naznačí, kolik nových ras a sil světa Malazu je představeno! Jindy bych asi nadával, že se v tom zase nevyznám, ale tentokrát se buď už snáze chytám nebo mi zmatek přestává vadit. Hrdinové zajímavý až fantastičtí (Karsa, Onrak a jeho temné tajemství, Trul Sengar dtto, Kotilion and his melody boys and girls, Tavore, Bidithal, L'orik, Heborik, atd.). Malinko snad nudil Kvítko a Apsalar, ale spíše proto, že jejich ukotvení v příběhu je zatím příliš neurčité, aby si k nim člověk mohl vytvořit nějaký vztah. Kvituji s povděkem, že ubylo vzývání mistra K. a oslovení „holka“, byť Perel a Heborik mě s ním stále lehce štvali. Zakončím to citací věty z knedleho komentu o něco výše, který mi na Dóm řetězu pasuje: V minulých knihách byly lepší momenty, ale tato byla pro mě ta s nejvyšší zábavností po celou dobu. Proto také musím přidat na hodnocení.

Methat  | ****1/2 15.08.2013 09:52

Toblakai. Vojsko Toblakajú, to by byl pohlad, při ktorém by povolili svěrače i samotné císařovně.

Karsa Orlong je rozzuřený, a přitom se nenechává ovládnout hněvem. Meč držel nehybně před sebou, připravený, a samotný klid čepele jako by sliboval příval zkázy.

---

Príbeh Karsy Orlonga vás úplne odrovná, vôbec by mi nevadilo, keby jeho príbeh bol podstatne dlhší, tých 200 strán ale stačilo a spokojnosť sa dostavila (kam sa hrabe Conan). Ďalších 500 strán knihy ma bavilo pri druhom čítaní už oveľa menej a záver je klasický Eriksonovský „hřebíček do rakve“. Tretia kniha pre mňa ostáva stále TOP, v štvrtej prichádza znova na rad Felisín, dočkáme sa dvojice Trull – Onrak, Lostara – Perel, Karsa – Leoman, Tavore – vojsko, k slovu a činom sa dostane aj starý dobrý Šum a Kalam.

„Veď mě, vojevůdce!“

Strider  | *** 09.08.2015 17:08

Pred rokmi, keď som Malazskú knihu padlých čítal prvý krát, bola štvrtá kniha mojou konečnou stanicou. Nedostal som sa ani cez prvých sto strán, lebo ďalšia náhla zmena prostredia a nástup nových hrdinov – nadutých indiánov na ceste za vraždením detí – ma definitívne odradila.

Teraz, keď už som vedel do čoho idem, som si práve prvú štvrtinu knihy užil najviac. Karsova sebavedomá výprava do nížin a následná tvrdá facka od civilizácie má spád a je to veľká pocta Conanovi.

Po skončení Karsovej retrospektívy ale moje nadšenie veľmi rýchlo opadlo. Hlavnou témou zvyšku knihy je očakávaný stret medzi Tavore a ša‘ïk, pričom veľa priestoru dostane aj množstvo ďalších vedľajších línii. Postáv je jednoducho priveľa a niektoré z nich dej len zbytočne spomaľujú. Navyše je toto už tretia kniha za sebou, v ktorej sa významná časť knihy odohráva na pochode armády, ale počas ktorého sa nič zaujímavé nedeje a tak musí prísť aj na zbytočné ozvláštnenia typu aréna škorpiónov.

Pri čítaní som si ale uvedomil môj hlavný problém s Eriksonovým štýlom písania, ktorý už asi nezmizne. Je ním to, že autor čitateľa neustále bombarduje novými informáciami o svojom svete. Očakával som, že po troch knihách už budú karty rozdané a ďalšie premenné do rovnice budú pridávané len pomaly a po kúskoch. Chyba lávky. Erikson chŕli nové fakty o svojom svete v každej kapitole a ja už tieto informácie nestíham spracovávať. Fakticky mi bráni vytvoriť si nejakú predstavu o svete Malazu, lebo sústavne dopĺňa ďalšie vrstvy a, čo je horšie, výnimky z pravidiel fungovania svojho sveta (napríklad mágia funguje na sto spôsobov). Sedí mi na toto jedna veta, ktorú som niekedy v súvislosti s Eriksonom čítal – mať priveľa pravidiel je rovnako zlé ako nemať pravidlá žiadne – v oboch prípadoch sa môže stať čokoľvek čo autora momentálne napadne bez ohľadu na to, ako je jeho svet postavený. A Erikson očividne nevydrží ani dvadsať strán bez toho, aby neprišiel s niečím novým, ako by nedokázal napísať zaujímavý príbeh len z tým hutným základom, čo si už stihol vytvoriť.

Napísané je to samozrejme čtivo a človek sa aj pobaví, ale k postavám si stále nedokážem vytvoriť vzťah (snáď z výnimkou Šumařa), na druhú stranu tentokrát chýba bombastické finále. Rozuzlenie je také obyčajné, množstvo príbehových línii nie je uzavretých a niektoré z nich dokonca ani nestihnú odhaliť svoj význam (hlavne Kvítkova). U mňa teda prevláda sklamanie a do ďalšej knihy sa púšťam hlavne zo zvedavosti, kam sa to všetko ešte zvrhne a nie z fanúšikovského zápalu. 6+/10

trudoš  | ***** 12.08.2017 23:21

Tak se nám další kolečka v soukolí osudu pohnula vpřed. A ne právě tím pohádkovým směrem.
Čtvrtá kniha z desetidílného Malazského cyklu je znovu protkána tolika příběhy, že není v lidských silách je srozumitelným způsobem popsat tak, aniž by mozek nevytekl ušima. Každopádně bych čtenářům doporučil před otevřením románu znovu nahlédnout do Vzpomínek ledu, a především pak do Domu mrtvých, na který Dóm řetězů navazuje. Určitě to pomůže v orientaci mezi postavami a souvislostmi, ke kterým se tentokrát autor hodně vrací.
Steven Erikson jinak opět potvrdil, že mu post krále moderní fantasy patří zcela oprávněně. Odmítá se pohybovat v mezích spotřební fantastiky, přičemž jeho pojetí žádným způsobem nebourá zaběhnutá pravidla, a zároveň je originální ve všech směrech. Navíc imaginace, s níž balamutí čtenářovu hlavu, jakoby neznala mezí a za svůj chladnokrevný přístup k postavám by zasloužil nařezat. Rozhodně to není jednoduché čtení pro každého, ale možná právě proto je to celkově tak dokonalé.