Edward Bellamy
Pohled do budoucího ráje
neboli: Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství
Kniha vyšla i pod názvem:
Pohled z roku 2000 na rok 1887
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')
originální název: Looking Backward, 2000–1887
originál vyšel: 1888
vydání: Národní tiskárna a nakladatelstvo 1890; Bačkovský F. 1893; České socialistické vydavatelské družstvo, Chicago 1900; Právo lidu 1901
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost komunistického typu. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů. _______________________________________________________________
Utopie situovaná do budoucnosti, po 113 letech magnetického spánku, 1887 – 2000. Jednak je zábavné, že magnetický spánek mívá vždycky natažené hodinky na probuzení o nějakém kulatém datu, jednak doporučuji přečíst si Novou Utopii od Jeroma Klapky Jeroma v antologii Šílení rytíři, kde si právě z Bellamyho a Morrise dělá autor legraci.
Citáty: „Národ se stal jediným kapitalistou (…) na jehož zisku má každý občan podíl.“ „Všecka činnost výrobní a obchodní představuje nejdůležitější zájem státu, i jest pošetilostí ponechati ji v rukou soukromých osob se sobeckými zájmy a záměry.“ Už se tu setkáváme s terminologií důvěrně známou z předlistopadových dob: „Armáda práce.“ „…Všeobecná povinnost pracovní byla pouhým přirozeným doplněním všeobecné povinnosti branné.“
V Bellamyho utopii zrušili peníze, ale mají lístkový systém. „Národ ručí za výživu, vzdělání a slušnou existenci každého občana od kolébky až po hrob.“ Nejsou ani peníze, ani mzdy, všichni dostávají stejnou porci poukázek. „Návštěvou jiných tržišť bychom ničeho nezískali,“ říká jedna postava. Bodejť by ano, když zboží je všude stejné!
U Bellamyho není co řešit: je to prostě hlupák, který všechny brutální rozpory své utopie odbývá poukazem na to, že je to tak správně, protože jejím (vymyšleným) obyvatelům se to tak prostě líbí, jsou naprosto šťastní a spokojení, takže k čemu represe?
Richard Podaný, In: kjv.wz.cz/texty/utopie.rtf
Další a jinak formulovaná anotace
__________________________
Kniha pojednává o dystopickém světě, kde vládne obdoba komunismu. Julian
West usne v roce 1887 magnetickým spánkem a probudí se v roce 2000. Autor
knihy podrobně a do detailu probírá dystopické státní zřízení roku
2000. Vše řídí stát, majetek je společný.
Lidé jsou rozděleni do 4 tříd, práce je nucená, všichni musí pracovat
podle svých schopností. Jsou zrušeny peníze, mzdy a výdaje se počítají
přes úvěrovou kartu. Bydlení je úsporné, vše je typizováno, není
nadbytek ani nedostatek. Je rovnoprávnost žen. Julianovi, který je ze své
doby zvyklý na bídu, nezaměstnanost, války, tento svět připadá jako
ráj.
Na konci knihy se Julian probudí do reality svého světa a pozná, že vše
byl jen sen.
Přes detailní popisy chybí řada základních věcí, popisy často vedou k nelogickým koncům či logika chybí. Jenom základní otázka, jak se lidé stanou uvědomělí a začnou pracovat dle svých schopností, když dělají práci, která je nebaví a za stejnou výplatu jako ten, kdo dělá méně. Autor se úplně vyhnul vztahům mezi mužem a ženou a obecně vztahy mezi lidmi. Neřešil ani vztah lidí ke zvířatům a obecně k přírodě či okolí (neřešil ani ekologii), neřešil ani volný čas či cestování.
zobrazit spoiler - obsah / děj knihySpoiler - obsah / děj knihy
Děj knihy probíhá v Bostonu. Kniha začíná v 30. května 1887, slaví
se Decoration day (dnes Den obětí války). Julian West chtěl odvést svou
snoubenku Editu do nového domu (není jasné, zda a jakou prací se bohatí
snoubenci zabývají), ale dostane zprávu, že kvůli stávce se dokončení
domu odloží. Roztrpčen odchází do svého starého domu, kde bydlí se svým
černošským sluhou Sawyerem. Julian trpí nespavostí a má speciálně
postavenou ložnici pod zemí, kde ho neruší žádný hluk. Nechá uspat
magnetizérem Pillsburym, který ho často dochází pomocí magnetismu
uspat.
Julian se probírá v neznámé posteli a nad ním stojí neznámý člověk,
který se představí jako doktor Leete. A rovnou mu sdělí, že byl nalezen
v zasypané místnosti pod zemí na zahradě. A Julian zjišťuje, že díky
magnetickému uspání a izolované ložnici spal 123 let a že je rok
2000. Leete mu ukáže ze střechy Boston, kde přibyly vysoké domy, poté ho
seznamuje s manželkou a dcerou Editou.
Leete mu vysvětluje, že je nyní úplně jiné státní zřízení. Akciové
společnosti se tak dlouho spojovaly, až vznikla pouze 1 státní společnost,
na které má podíl každý obyvatel (viz kuponové privatizace, kdy se dělí
mezi občany část majetku státu).
Leete Julianovi detailně vysvětluje chod světa v roce 2000. Základem je
„člověk“ a zabezpečení jeho potřeb. Vše je centrálně řízeno.
Práce je nucená (autor neřeší, co se stane s lidmi, co nechtějí
pracovat) až vojensky organizovaná. Jsou zrušeny peníze, místo nich každý
obyvatel má svou úvěrovou kartu, na kterou se každému účtují jeho
příjmy a výdaje.
Lidé jsou uvědomělí, všichni pracují podle svých schopností. Pracující
jsou rozděleni do 4 tříd (obdobně jako α, β, γ, δ, ε v Huxleyově
Konci civilizace, na rozdíl od komunistů, kteří tvrdili, že bude
beztřídní společnost) podle věku, schopností a vzdělání, není to ale
trvalé rozdělení, mohou se při změně přesunout do jiné skupiny. Je
povinnost své schopnosti využívat, tedy kdo má větší schopnost, musí
toho vytvořit více, než ten, kdo schopnosti nemá. Lidé mají ctižádost
být nejlepší, za výbornou práci jsou lidé často vyznamenáváni. Na konci
každého roku je roční zúčtování, jak každého jedince, tak států mezi
sebou.
Domy jsou úsporné, nic v nich není navíc, tím jsou jednoduší na
postavení a údržbu. Svět je typizovaný, všude jsou stejné výrobky. Tím
se vše zjednodušuje a odpadá řada činností a povolání a tím svět je
bohatší. Pokud je něčeho nadbytek, lidé se přesunou na jinou výrobu a
tím se vyrábí jen to, co se opravdu spotřebuje. Proto není žádná
nezaměstnanost.
Invalidé a ti, co nemohou pracovat, dostávají podporu. Dělnické práce,
které nikdo nechtěl dělat, se nahradily vynálezy. Lidé chodí do
společných jídelen.
Julian jde s Editou nakupovat (není jasné, jakou práci má Edita státem
přidělenou, když může trávit čas s Julianem), na tržnici si vyberou
podle vzorků určité zboží a než se vrátí domů, zboží již přišlo
potrubní poštou (obdoba dnešního e-shop).
Všude jsou zavedeny telefony (v době psaní románu v USA začínala
telefonizace, rozhlas se objevil asi až o 20 let později). Hudebníci hrají
střídavě po celý den a lidé se na ně mohou připojit telefonem a
poslouchat je. Lidé si volí redaktory, stát vybírá spisovatele. Je
svobodná volba lékaře, ale pokud za lékařem chodí málo pacientům, musí
jít zbytek pracovní doby dělat něco jiného.
Majetek lidé mohou mít, ale vzhledem k úsporným domům ho nemají kam dát,
tak se ho raději zbavuji. Tím že lidé nemají majetek, zmizela kriminalita a
vězení.
Jsou mužské a ženské vlády, jsou ženské soudy pro ženy. Pokud se někdo
u soudu nepřizná a je usvědčen, dostane dvojnásobný trest (Autor ale
neřeší, co s odsouzenými, když jsou vězení zrušena).
Náboženství je v roce 2000 silnější, při návštěvě mše je Julian
překvapen silou kázání.
Julian se zamiluje do Edity a dozvídá, že na zahradě byla nalezena jeho
fotografie. Edita se do něj tehdy zamilovala a odmítala nápadníky s tím,
že se vdá jen za někoho, kdo bude vypadat jako ten na nalezené fotce. Julian
zjišťuje, že Edita je pravnučkou jeho snoubenky. Požádá Editu o ruku a
rodiče se sňatkem souhlasí. Julian nad vším, co mu připadá jako ráj,
přemýšlí a usíná.
Juliana probudí jeho sluha Sawyer A Julian zjistí, že s emu vše jen
zdálo. Sawyer mu přinese noviny a Julian se vrací do reality, do světa
plného bídy, stávek, válek, loupeží a vražd. Julian jde navštívit svou
snoubenku a cestou je deprimován špínou a chudobou současného Bostonu.
U snoubenky je právě večeře, kde jsou i další hosté. Julian začne
všem vytýkat, že ignorují špatnosti současného světa a že se na nich
podílejí. Je rozčilenou společností vyhozen. Julian na ulici pláče ve
vzpomínce na svět, který ve snu navštívil.