Robert Reed
Sestra Alice
Kategorie: sci-fi - space opera
originální název: Sister Alice
originál vyšel: 05/2003
odkazy: 1x [recenze]
- Komentáře:
-
Madam Brbla | ***1/2 05.02.2019 07:58
Poslední dobou jsem četla knihy tématicky relativně všední, a když se naskytla příležitost vyslat svou mysl na delší cestu, nezaváhala jsem. Zamířila jsem se „Sestrou Alicí“, přesněji s jejím mladým příbuzným Ordem, milióny let do budoucnosti a má představivost dostala zabrat, jak už dlouho ne.
Členové tisíce Rodin, elity lidstva dohlížející na Mír, nemají mnoho společného s lidmi, jak je známe dnes. Jsou to bez nadsázky bohové s neomezenými možnostmi. Sanchexové jsou převážně bojovníci, Nuyenové manipulátoři, Chamberlainové terraformátoři, každý z klanů má své silnější stránky, všichni jsou ovšem prakticky nesmrtelní a mohou se svým tělem i myslí podniknout zřejmě cokoliv. Vklouznout do jiné osoby a ovládnout ji? Maličkost. Řítit se vesmírem v podobě vesmírné lodi? Žádný problém. Rozdělit svou osobnost a umístit různé součásti do různých koutů galaxie? Proč ne. Tvořit planety, případně je ničit? Stačí skoro jen lusknout prsty. Takto všemocné bytosti zákonitě hledají výzvy, což se může ošklivě zvrhnout. Na Orda, chlapce z rodu Chamberlainů (pouze padesátiletého v době, kdy jej poznáme) je uvaleno břímě pochopit podstatu provinění starších experimentátorů a pokusit se napravit jejich tragickou chybu.
Střídá se prostor, čas, fyzická forma aktérů, je vhodné se přinejmenším rámcově orientovat v termínech jako Dysonova sféra, Planckova konstanta, mikron sem, boson tam… Zkrátka nečekejte jednoduchou četbu, Reed klade obrovské nároky na imaginaci, snahu porozumět, nedává čtenáři vůbec nic zadarmo: jeho megalomanské vize mě nutily přemýšlet jinak, než jsem zvyklá.
A nebudu předstírat, že jsem vše pochopila. Ne, polovinu času jsem byla fascinovaná a zbylou polovinu naprosto zmatená. Prvních sto stran jsem zhltla na posezení, potom jsem dalších sto tápala, následující stovku stran jsem podlehla iluzi (hurá, začínám tomu rozumět!) a v závěrečné čtvrtině jsem přemítala, zda si z nás pan spisovatel nedělá hýždě. To rozhazování božských figurek po šachovnici vesmíru mi najednou začalo připadat samoúčelné, každý si nabíral schopnosti, loajalitu a náladu podle aktuální potřeby, tahali se králíci z klobouku a ctihodní kmeti s milióny let zkušeností jsou vlastně kreténi, jelikož nejmoudřejší je děcko, které nedospělo ani za sto tisíc let.
Mé dojmy v průběhu čtení kolísaly mezi průměrem a vysokým nadprůměrem, toužila jsem se přiklonit k vyšším procentům čistě pro tu obohacující neobvyklost, originalitu. Finále mě bohužel poněkud zklamalo – nikoliv očekávaná pointa, ovšem to popírání nastavených pravidel (přestože zdánlivě žádná nejsou). Samozřejmě existuje vysoká pravděpodobnost, že můj ubohý mozek informace mylně vyhodnotil.
Pokud nejste schopni opustit konvenční způsob myšlení a vydat se s Bohy do dimenzí, kde nic není nemožné, ruce pryč od „Sestry Alice“. Komu knihu doporučit? Možná nerdům, ti by všem těm neskutečným procesům mohli porozumět podstatně lépe… a třeba je odsoudit jako naprosté čipoviny, fakt nevím. Za sebe nad 66% dát nemůžu (jakkoliv bych ráda), nejspíš se neodhodlám k románu někdy vrátit. Mea culpa, jsem přízemní zápecník, tudíž pro tento druh monstrózních představ nesprávný druh čtenáře.
