LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Podstatné čtivější a přehlednější než Ramax, na který navazuje jen velmi volně a obstojí i jako samostatná práce. Na čistě mužské planetě Andros, poslední baště poražené civilizace, vládne zákon Klonu. Vítězná Federace odřízla planetu od vnějších soustav. Civilizace živoří a snaží se ze všech sil pozvednout a pomstít se. Bude pro ni zákon a striktně mužská populace (kromě psychicky oploštělých geneticky upravených amil) výhodou nebo hrobem? Novotný rozehrává na poměrně malém prostoru rozmáchlou črtu, která nabízí otázky, ale odpovědi nechává na čtenáři. Potěšilo pomrknutí na tehdy dost čerstvou knihu O.S. Carda a autorská disciplína. I přes propast času slušný text, který má samozřejmě mouchy (dlouhá expozice, zbrklé ukončení a jiné), ale má také velmi dobré popisy, lehce poetický jazyk a nabízí i několik na tu dobu nečekaných propriet, jako např. pohled do umírajícího ekosystému chordy obrovské rakety. Velmi slušné.

Kniha dodává přesně to, co slibuje, tj. feel-good young adult urban fantasy :-) Konec je trochu nevěrohodný a zjednodušený, ale vlastně přesně v mantinelech žánru. Jednoduché postavy, jednoduchá zápletka, jednoduchý konec.

Ozvláštnění snahou o nebinární jazyk („Slunce udělal·a“) je vcelku zbytečné (nakonec, Slunce skončí ve vztahu s klukem, takže jediný důvod je jakési zdůraznění vykořeněnosti a „divnosti“ Sluncete). A v češtině je to i poněkud na překážku, protože ok, proč ne, v popisech a pod., ale když se to dá do přímé řeči, tak si to má člověk představit jak? Jako že mluvčí říká „udělal(pomlka)a“? Nebo prostě „udělala“? Nebo je tam třeba mlaskavka?

Jistě hraje roli i to, že military sci-fi není zrovna můj šálek čaje, ale kniha mě nijak zvlášť neoslovila. Spousta vaty, spousta zbytečných informací o lidech, kteří vzápětí zemřou… Solidní i když nijak originální základní premisa to nespasí, když chybí jakýkoli přesah. A „bonusové“ povídky jsou prostě jen stránkami navíc.

Pro mě jednoznačně nejlepší epická fantasy s vikingskou tématikou. Pravdou je, že John Gwynne pouze přiznává inspiraci severskou mytologií, namísto toho, aby příběh zasadil do známých kulis mrazivé Skandinávie. Vytváří si vlastní svět, ovšem předobraz je zřejmý i pro slepé a hluché. Ústřední premisa Krvopřísežných je přitom značně podmanivá – poté co skončila válka bohů a svět zůstal v troskách, lidé na své „ochránce“ definitivně zanevřeli. Jejich monstrózní pozůstatky se povalují tam, kde zemřeli a každý se snaží zapomenout na zkázu, jakou způsobili. Je ale otázkou času, než nějaký chytrák někoho z padlých oživí…
Vyprávění se drží tří dějových linií, sledující osudy tří různých hrdinů, jež se díky velmi krátkým kapitolám mezi sebou svižně střídají. Škoda jen, že prakticky až do samého konce není jasné, o čem trilogie bude pojednávat. Ovšem průběžný vývoj jednotlivých zápletek, heroická atmosféra, stylové prostředí a v neposlední řadě uhrančivé kulisy udržují čtenáře neustále v napětí.

Došli jsme na konec Severianovy pouti, jak bylo avizováno od prvního dílu, končí se převzetím role autarchy. Co to vlastně obnáší a znamená, to autor vyjeví až ve druhé polovině tohoto románu. Wolfe je skvělý vypravěč, jeho fantazie proudí nečekanými zákrutami, jde o básníka fantastické literatury. Snad se mu jen vše nepovedlo ukočírovat k nějakému jednoznačnému rozuzlení, však si také čtenáři vynutili ještě pátý díl, na který nakonec navazovaly i další svazky. I přes opravdu solidní tempo vydávání jednotlivých dílů v češtině mi nebyly jasné úplně všechny narážky a některá jména z minulého děje jsem si prostě jasně nevybavil. Už teď se těším, až si za pár týdnů (maximálně měsíců) celou Knihu nového Slunce vychutnám v kuse, pak ke mně tato skvostná série jistě promluví ještě silnějším hlasem. Každopádně i tak skvělé, Wolfeho opus stavím na roveň (možná ještě o něco výš) takovým majstrštykům jako je VanderMeerova Jižní Zóna nebo dosud nedopřeložená Kultura od Bankse. Opravdu vřelé díky Fobosu i Pavlu Bakičovi! V další přeložená pokračování se ani neodvažuji doufat, nejsem si jistý, kolik tuzemských čtenářů nové Slunce ocení, já jsem každopádně jedním z nich.

Strhujúci dej, zábavné momenty, ale mám pripomienky, ktoré mi bránia sériu hodnotiť vyššie: 1, Autor podľahol chybe nejedného autora románových sérií. Nevie skončiť v najlepšom. 2, Fóriky a hlášky vedia okoreniť dielo, ale príliš veľa korenia jedlo pokazí. 3, Neviem, či autor myslel tie nacionalistické výlevy vážne alebo ako paródiu. ale je ich príliš veľa a zbytočne zdržujú.

Veľmi príjemné prekvapenie. Napriek drobným chybám jeden z najlepších českých sci-fi počinov, ktoré som čítal. Škoda len, že sa v tretej časti trocha opakuje a stráca tempo.

Souhlasím s kritikou místních komentářů. Kniha pro mě byla výrazně horší než první díl. Chobotnice ani paraziti nejsou natolik zajímaví a popsaní, aby to člověka bavila. Naopak mě jejich přítomnost nudila a rozčilovala (obzvlášť u chobotnic). Jediná dobrá část knihy, která ji v mých očích zvedá pouze k podprůměru je část přibližně uprostřed, která má velmi povedenou hororovou atmosféru. Jinak je to děs plný filozoficko-technologických blábolů…

Miroslav Pech patří mezi nejzajímavější české tvůrce strašidelných příběhů. Spíše než na explicitních hrůzách si dává záležet na psychologické prokreslenosti a životních zkušenostech. Právě ty se odrážejí v jeho nejnovějším dílku nejvíce. Dokonale pracuje s koncepcí příběhu, kdy nejdříve nechá čtenáře podlehnout charismatu životem zkoušené dcery spisovatele, aby ho pak společně s ní zatáhl do víru zlovolných událostí, o kterých víte, že nemůžou dopadnout dobře, přesto ve skrytu duše doufáte, že pro tentokrát by Satan Klaus mohl přinést dobrý konec. Tady ale nejsme v pohádce, dámy a pánové, tenhle příběh napsal člověk, jenž ví, jak se prolétnout na noční můře…
Program Nosferatu je báječná hororová hříčka, z níž klidně mohla být literární perla žánru. Potenciál na to rozhodně má a prostor pro více textu také. Otázkou však je, jestli by jí důkladnější rozepsání spíš neublížilo. Vtípek by se totiž mohl proměnit v parodii a najednou by bylo po kouzlu děsivosti. Někdy je méně skutečně více.

Ještě nemám dotčeno, ale nato, jak je to starý, je to dobré. Za dob socialismu se ve Varšavské smlouvě nepsalo vůbec špatně. Je tomezinárodní aje tofajn, rozšiřují si obzory. Východní Evropa ve scifi jede.

Výborný, napínavý příběh, který má přesah i v drtivé kritice západní společnosti – těch tam venku.

S pohledem do minulosti asi nejlepší sbírka povídek, kterou jsem kdy četl. Někdo by to měl vydat znovu.

Povedená krátká sbírka, spíše hororově laděná.

Americké maloměsto, šedesátá léta a přátelství pomalu dospívajících dětí – nějaké to zlo, záhada, nadpřirozeno, přidej porci nostalgie a máš zaručený recept na úspěch, chtělo by se napsat. Samozřejmě to ve skutečnosti není zdaleka tak snadné, naplnit šablonu Kingova veledíla není jen tak a na tomto úkolu si vylámal zuby i takový Dan Simmons. Ne tak ale McCammon, který přišel s tímto parádním románem pár let po It. Popisuje jeden rok maloměstského života, vypráví v uzavřených kapitolách, z nichž některé by obstály i jako samostatné povídky. Dílo tak získává jistou epizodičnost, některé postavy po odehrání svého partu nenávratně mizí, aby se již neobjevily, přesto můžeme sledovat dějový oblouk ústřední záhady, který se klene nad celým příběhem. Městečko má svoji odvrácenou stranu, Derry si podává ruku s Twin Peaks, vše ale především diriguje mistr Bradbury. Právě jemu vzdává autor tu nejvyšší poctu a daří se mu to náramně, přesně dávkovaný patos dostane i okoralejší čtenářské srdce, alespoň to mé určitě. On i původní název je daleko výstižnější a zároveň v Bradburyho stylu než možná zbytečně dryáčnický český titul. To je ale jediná drobná výtka, skvělý zážitek!

Celkem slušně napsaná military. Jako obvykle jsou vojáci skvělí a čestní a civilní šéfové grázlové.

Nic moc díl od jiného autora. Plusové body dávám za povedené včlenění existujících postav a efektní smrt hlavního padoucha. Jinak je to děsně nepřehledné a autor byl nejspíš při psaní na nějakých látkách :)

Opět se to docela dobře četlo, jako oddechová kosmická řežba. Ale to nic nemění na tom že základem příběhu je „někam letíme a tam náhodou narazíme na Korzáry“ trochu pomáhá nové zajímavé bojiště a vložení vedlejší linky s povstalci, ale počtvrté stejné schéma a nevalná péče o hlavní linii sérii velmi škodí. Tajemství Korzárů by prospělo víc pátrání a vyprávění o jejich výzkumu aby si čtenář mohl s postavami prožít tu frustraci jak jim to uniká a pracně shánět jednotlivé dílky skládačky.Mrzí mě že výzkum Korzárů se spláchnul konstatováním že to nejde :-/.Posádka sice zajistila nové důležité informace ale prim a těžiště je opět boj o další dveře a jak si kdo pěkně nadletěl nebo naopak nenadletěl, o pár postav přijdeme s dalšími se zase o něco více sblížíme, ale pořád nemohou říct že bych měl nějakého oblibence. Celkově je vývoj série za mě zklamání, protože příští díl je poslední, a velká bitva bude jistě hlavní náplní, takže na to povídání o tajuplném nepříteli možná moc misto nezbude. Uvidím.

I když vyšla až skoro v polovině 90. let, vězí kniha (až na nejdelší povídku, scifantasy Drana a Perx) beznadějně hluboko v osmdesátkách – náměty, stylem i rádobyvtipnými pointami. Kvalitativně se vymyká jen poslední povídka, ale i ta je jen lepší průměr.

asi by celkové hodnocení mělo být o astru nižší, protože přes nadšení editora pro moravské autory se nepodařilo sebrat mnoho dobrých povídek, ač věřím, že by to šlo i v té době. líbí se ovšem velmi provedení knihy, grafické i typografické.

bohové, vážně? pointa byla jasná už takřka na první stránce a zbytek je neoriginální a nudně předvídatelný.

sláva, za mě první povídka se dobrým nápadem napsaná více méně slušně, i když ta čtvrtá astra je z čirého entuziazmu.

inspirace součkem a tehdejší paranoiou všeobecného sebezničení. příběh postrádá vnitřní logiku a byť samotný suprastroj je zajímavý, příběh okolo něj už ne.

jedna astra za odkazy na švejka, druhá za mírně absurdní humor, ale jinak je to zmatečné a bez pointy. čekal bych od autora, byť i takto dávné, něco víc.

Vypointované povídky, které z tohoto světa vycházely mě hodně bavily. Na knihu jsem se těšil a ano, pořád je to Kchrat, známé kusy z povídek potěšily. Doufám, že to autorka dějově ukočíruje. Těch zvratů je hodně a jestli jich bude ještě víc, začne to připomínat „deus ex machina“.

Když to řeknu po vojensku posádka Salamis dobře takticky zvládla misi sporného strategického významu. Akce šlape a bavil jsem se. Jenomže tohle má být dil nějaké série posádku známe, loď známe, opozici sice úplně neznáme, ale přece jen už si na ně čtenář alespoň zvykl, prostě to chce něco nového je jedno jestli nová prostředí, výrazný posun v hlavní dějové linii, nějaký příběh dost výrazný aby mohl stát sám… Autor je si toho zjevně vědom, ale nepoložil se do toho. Na scéně jsou kromě nám již známé posádky spřátelení mimozemšťané, špioni, náboženští fanatici, tajuplní Korzáři ze kterých jsme zatím viděli jen jejich infiltrační technologie… ale od všeho dostaneme jen málo, většinu času se věnujeme boji, který sice není špatně napsaný ale nakonec se nutně omrzí. Myslím, že když se toho nabízí tolik jiného, není potřeba aby se většina knihy zabývala tím jak dobýt další roh a jakou kdo udělal hezkou vývrtku.

od autora bych čekal něco víc, než jen epigonství špatné povídky.

byla by to roztomilá minipovídka, kdyby si autor-bohemista nepletl hledí s okulárem, elektronový s elektronickým a buňky s molekulami…

nehorázná slátanina plná stereotypních kydů o manželství, mužích, ženách a genetice roztahaná po mega stránkách. rýli nou fan.

Kniha překvapivě trpí začátečnickými neduhy mnohem víc než starší Eternaal. Neúměrný rozsah (příběh by vydal na nepříliš dlouhou povídku) a hlavně zahlcení Kadlečhiwawštinou vedou k nevalné čtivosti.

I v dobovém kontextu nesmírně naivní až prostoduché. Superdokonalí tajní agenti a agentky se chovají jako zamilovaní študáci (a občas jako naprostí idioti) a frekvence náhodných setkání by byla neuvěřitelná i na atolu v Tichomoří, natož v Evropě.

Opět taháme za ruční brzdu a máme tu další řadový příběh. Aspoň se tu po dlouhé době objevuje Mandra Korab a seznamuje se s ostatními přáteli Johna. A když už jsme u Johna, tak jeho křížek zareaguje na jinou než křesťanskou hrozbu a opět nám autor připomíná, že tato nejmocnější zbraň je zahalena ještě spoustou tajemství.

nejdřív začnu provedením, neboť je to skvěle udělaná kniha. vydavatel, ilustrátoři a samozřejmě autor, ti všichni se zasloužili o skvělou grafickou i typografickou podobu knihy. ilustrace jsou dvojího typu – kvazihistorické ilustrace samotné ságy, které jsou inspirovány románsko-gotickými ilustracemi, jsou často roztomile absurdní a bizarní, a dobře, a hlavně stylisticky vybraně, dokreslují podávané příběhy. další jsou pak ty „klasické“, mapy, obrazy měst apod.

samotný text se sestává ze tří částí, úvody, samotné ságy a uvedení do autorova (fikčního) světa. sága je výrazně ságoidní :) je to zvláštní čtení, místy příliš popisné a nudné, místy zajímavé, ba zábavné. autor sám je znalec severských ság, studuje mytologii a zabývá se tvorbou kultur a jazyků už drahná léta. uvedení do světa je vlastně takový fiktivní cestopis po qurandu a zároveň studie kultur, etnik, jazyků apod. libí se mi vztah mezi zemí, qurandem a oceánem fantazie urulókou (nakolik je náhodou, že draci ve světě JRRT zovou se urulóki?).

nepřekvapivě jsme se s JAK poznali právě kvůli tvorbě jazyků (objevil jsem siranii a byl natolik zaujat, že jsem JAK kontaktoval), i když naše kontakty byly sporé a nijak jsme je extra nebudovali. ale jeho dílo sleduji průběžně a popravdě jsem jen čekal, kdy se objeví ztělesněné knižně.

rozsah a hloubka autorovy fabulace jsou fascinující a v domácím prostředí ojedinělé (tedy aspoň v rámci špičky ledovce, neboť jsou-li nějaké tajné neřesti příliš tajné, nemůžeme je zvažovat). kniha zaslouží obdiv, nejen jako artefakt, ale i jako kuriózní dílo fantastické literatury, směle se třeba řadící po bok křesadlově astronautilii. může nás také napadnout silmarillion, od kteréhož se autorovo dílo liší v provedení, byť idea tvorby kultury je podobná (následuje tolkienovu tezi, že jazyk a kultura jsou živé, jen když v nich žijí vlastní příběhy). 4 astry za příběhy (opravdu to bylo místy trošku sušší) a jedna za originalitu.

popravdě mě docela překvapilo, že bylo dílo vybráno k ocenění, ale když pámbů dopustí…

poněkud komunální varieté, jak s bohdalkou a dvořákem. a není to ani moc humorné.

přímočará dobrodružka, nic míň, ale ani nic víc.

Zajímavá postapokalistická vize. Odehrává se o mnoho let po asi jaderné válce, takže není zachován místopis, ani historie. Ale stejně bych řekl, že se odehrává někde v Evropě. Taková trochu Young adalut. Možná ne tak dobrá jako trifidi, ale pořád dobrá.

dokud autor nevyloudil pointu, byla to taková typická osmdesátková ekodepka, napsaná docela slušně, sice nic extra originálního, ale mělo atmosféru. ona pointa je ale jako pěst na oko a ne v tom dobré slova smyslu.

mravoučná banalitka, s pár bohy ze stroje a bez čehokoliv zajímavého.

Propriety jsou pro strašidelný příběh v ideální konstelaci – stavení na konci světa, vzdálené míle od nejbližšího města. Osazenstvo tvoří děti, s nimiž se život nijak nepáral. Pod dohledem čtyř kněží snášejí celodenní dřinu na polích i dlouhé mše v kapli. Když pak do vroucího hrnce nenávisti přidáte výbušnou ingredienci v podobně samotného ďábla, nemůžete čekat nic jiného, než že papiňák přetlak zákonitě nevydrží.
Philip Fracassi nepotřebuje k navození děsivé atmosféry žádné inovátorské přístupy, vystačí si s jednoduchou hrůzou, kterou může démon v dětských srdcích vyvolat. Přitom se není třeba prokousávat sáhodlouhými úvody. Zápletka od prvních stran míří k jasnému cíli a vy vlastně ani nepřemýšlíte, kdy konečně dojde k finálnímu masakru, ale pouze jak moc zlý bude.
Sirotčinec v údolí je přímočarý, chytře napsaný a zároveň strhující děs o rozsahu takřka čtyř set stran, kde nenudí jediná maličkost a žádná scéna není navíc. Fungovat přitom bude úplně stejně dobře i za padesát, či sto let.

Hodně ukecané,hlavně když dáma nazývající se Smrtí mele nekonečné metafyzické kecy, ale konec to aspoň trochu zvedá.

Nejedná se vůbec o fantastiku, je to čistě dobrodružný román, kde titulní podzemí města Kartága se vyskytuje asi jen na padesáti stranách. Zbytek se zabývá lovem na vražednou chobotnici a pronásledování německého Majora, který unesl krásnou ženu. Ten nakonec uniká na konci románu, takže se zdá, že autor měl na mysli pokračování.

Nejlepší je pak papyrová zpověď posledního Kartaginského Velekněze Aštarte, v době zničení města Římany.

Není to špatně napsaný román, ale jak jsem řekl, není vůbec fantastický.