LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Opět bomba – na několika málo stránkách příběh, který se nedá vyprávět, nutno ho prostě přečíst. Nevím, kam Ted Chiang chodí pro své nápady, ale rozhodně bych si tam chtěl zajít taky. A ROZHODNĚ chci mít co nejdřív v knihovně tu antologii jeho povídek zmiňovanou v medailonku.

Za první polovinu povídky by to bylo na 90%, popisovaná civilizace (principy jejího fungování) mě velmi zaujala. Druhá polovina působí jako poselství pro lidstvo, výzva k hlubšímu životu, filozofie plná velkých, leč nikterak složitých myšlenek… pěkné, ale už mě to holt tolik nebavilo. 84%

zacatek me bavil, dokonce jsem si o hl. hrdinovi v duchu rek, ze je to magor – pak sem se trochu ztratil v principu sveta a konec byl takovej plytkej – vize skonani sveta byla fajn, ale nejak me tam stvaly ty okolni kecy (muj prvni Chiang)

Velmi zajímavý příběh, kdy čtenář neví prakticky vůbec nic a autor celou dobu prakticky pracuje jenom s atmosférou a s „technickým okouzlením“ – autorsky a čtenářsky velmi oblíbené vysvětlovaní principu fungování něčeho, nejčastěji nějaké technologie. Takže Tedovi opravdu nemám co vytknout.

Povídka na mě působila tak nějak staře – nevím, jestli je to oprávněné, ale příběhy osamělých badatelů, kteří něco vyzkoumají a pak o tom zanechají zprávu pro ty, kdo přijdou po nich, se mi v představách prostě řadí do doby před sto a více lety. Hezky vymyšlený svět, ale jinak se tentokrát žádný úžas nekonal.

tahle povídka obsahuje vše, co od autora čekám: zajímavý námět (sebeobjevování), originální reálie (svět metaforické termodynamiky), přesah (síla a slabiny poznání), styl (gradace a odkrývání vrstev). nepříjemným dojmem snad byla jen jistá chladnost a odtažitost, která mi vadila a nezdála se mi funkční.

edit 2021: při novém čtení mě také docela iritovala vnitřní logika příběhu, která mi trochu haprovala. a opět to vyústění je na můj vkus moc barvotiskové.

Podľa časopisu Locus najlepšia SF poviedka 21. storočia. Neviem či je tomu naozaj tak, ale je jasné že nie náhodou má TCH povesť jedného z najlepších poviedkárov v USA. Poviedka odráža jeho bezbrehú imagináciu, je napísaná pútavo /i keď v nej nenájdete žiaden dialóg/ a koniec nesie posolstvo, ktoré zdáva hold všetkým, ktorí majú svoje sny o objavovaní nových svetov, kultúr a myšlienok.

Chiang jako bůh stvořil svět alternativní k tomu našemu. Založený na proudění vzduchu, dokonale uvěřitelný. Ale nespokojil se s ním. Ani s tim, že v jeho fungování detektivním způsobem odhaluje trhliny. Ani s budováním velmi zneklidňující atmosféry. No a ani paralely v historii společnosti a vědy lidské mu nebyly dost. K tomu všemu navíc formou poselství pro nové objevitele rozjímá nad zázrakem života a mnohostí světů. Ve mně se mu každopádně podařilo vzbudit úžas.

Z této povídky jsem nebyl tolik nadšený, ale je to spíš tím, že Ted Chiang sám sobě nastavil laťku velmi, velmi vysoko. Ani popis civilizace, ani proces sebeobjevování mě dostatečně nevtáhly do děje. Hodně mě však zaujala závěrečná poznámka v doslovu, kde se mluví o zvětšující/zmen­šující se entropii našeho vesmíru. Ta analogie je opravdu velmi zajímavá a už jenom kvůli ní si myslím, že stojí za to povídku si přečíst.

Tak tohle není můj styl povídek. Opravdu ne. Popis životní formy na bázi mechaniky je čirou fantasmagorií, která je ale tak detailně promyšlená a sugestivně zpracovaná, že je až problém uvěřit v neexistenci něčeho takového. Když se pak do krize existence přidají ještě paralely s naším reálným světem, je vymalováno. Tahle povídka je přesný reprezentat textů, které nevyhledávám. Přesto se jí však nelze s respektem neuklonit. Chiang je třída.