kniha » Měsíční zahrady
v Top10 42 | chce si přečíst 52 | chce mít v knihovně 12 | má v knihovně 347
Měsíční zahrady Více vydání = více obálek.

Steven Erikson

Měsíční zahrady

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 1
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy - dark

originální název: Gardens of the Moon
originál vyšel: 1999

vydání: Talpress (web) 2002; Talpress (web) 2008

odkazy: 4x [recenze]


Komentáře:
willis  | ***

Strašně jsem se v tom ztrácel. Spousta postav… pro mě hodně nepřehledná knížka.

Rytier Smrti  | *****

podla mna je to fakt dobrá kniha. skvelo je tam vypracovaný svet, je tam spracovaných viac kultúr a dejovo je to dost obsiahle a nieje nejaký strašný problém vyznat sa v tom. 100%

Chaotik  | *****

Kniha je veľmi dobre zpracovaná. Dej je veľmi ztrhujúci ale nepatrí k takým klišé fantasy. Takže to dokáže prečítať len zkúsený čitateľ. Aj keď je tu viac postáv ako v telefónnom zozname, každá má svoje vlastné miesto a brilantne prepracovanú psychiku. Tiež 100%

Thorgos  | *****

Podľa mňa je to vyborný začiatok série. Je pravda, že je to dosť komplikované, ale osobne som s tým problém nemal. Podľa mňa bol dôvod komplikovanosti ten, že spisovatel nevysvetluje fungovanie sveta, ktoré je mimochodom podľa mňa premakané, ale čitateľ sa má všetko dovtípiť zo samotného textu.

shpina  | ****

Výborně postavený svět, Erikson skvěle pracuje s mytologií. Děj je velice svižný a čtivý. Trochu problém je přílišné množství postav. Pokud máte tře dny v kuse, aby jste si sedli a přečetli to – prosím, pak je vše bez problému. Pokud ale pracujete, či jinak zabíjíte spoustu času a na čtení si ukradnte v průměru max hodinu a půl denně (a to ještě ne v kuse), tak máte problém. I když to samozřejmě není autorova chyba.

Vlask  | ***

Otřesně zpracovaný začátek knihy naštěstí trochu zachraňuje konec. Je to jako číst nejdříve 5 knihu z osmidílné série – v knize je moc dějových linií s postavami, které neznáte, do toho zasahují naprosto nesmyslně bohové o kterých také nemáte tušení, kouzelníci používají jakési chodby, aniž by bylo vysvětleno proč a v celém ději je spousta odkazů na předcházející události několika minulých let či desetiletí. Do toho zamíchejte spoustu postav, které se navzájem snaží odstranit a zastávájí různé funkce ve dvou městech a máte naprostý guláš. Pokud se v této knize chcete vyznat, tak vám vážně radím od začátku si dělat nákres všech postav v knize, jejich hodnosti, pozice ve světě a čeho chtějí dosáhnout.

papuja  | *****

Opravdu těžké čtení, ale stojí to za to. Ještě teď po dočtení mi je plno věcí nejasných, doufám, že mi je autor objasní více v dalších dílech této ságy. Je to úplně něco jiného než jste doposud četli. Nehodnotím na 100% protože si tento první díl jenom kvůli těm zmatkům podle mě 100% nezaslouží. Doporučuji

Po přečtení dalších dílů, ale musím přehodnotit mé původní hodnocení 80%. Vše do sebe postupně začne zapadávat a vzniká z toho jedinečná sága, která bude mít cca 8.000 stránek té nej a nej fantasy. Takže změna 100%.

KainIX  | ****

Pokud už máte plné zuby fantasy klišé, předvídatelných příběhů se spoustou nudných pasáží a vysvětlování, proč někdo jednal tak a ne onak, pokud už máte plné zuby knih plných dobráckých elfů, kulaťoučkých hobitků a statných trpaslíků, pokud u příběhu naopak rádi přemýšlíte, rádi se necháte překvapit a ceníte si originality, pak směle sáhněte po této knize! Měsíční zahrady obsahují spletitý a napínavý příběh s temnou atmosférou, perfektně vykreslenými charaktery, nečekanými zvraty a Bohy, jež neváhají využít kohokoliv, jen aby získali převahu nad ostatními Bohy. Zpočátku mi trochu vadilo, že se autor příliš nevěnuje popisu prostředí, ale informace trousí během celé knihy jen ve formě střípků, které však nakonec vykreslí přesnou podobu světa, kde se děj odehrává. Jediná věc, která mi trochu vadila byl na mne příliš náhlý konec.U mně 90%.

Mat21  | ***

Co říci k téhle knížce? Brilantní vyjadřovací styl autora a neoddiskutovatelná dějová originalita zhatila naprostá dějová nepřehlednost. Po sbírání dějových střípků a myšlence, že se už začínám zorientovávat, autor vždy skočí k jiné pasáži a vyhrkne množsví dalších postav. U kterých si už ani nepamatujete, zda-li jsou nové nebo zda se v předchozím ději již objevili. Možná po druhém přečtení bych se ztrácel již méně, nicméně nedivím jediný důvod, proč raději nezvolit pro příště hodnotnější knihu.

Marfy  | *****

Celá série Malazské knihy padlých je úplně jedinečná. Za prvé je Erikson úžasný vypravěč a má perfektně propracovaný svět a jednotlivé jeho rasy a dějiny. Za druhé celé pojetí magie je jedinečné, myšlenka chodeb je úplně supr. Nehledě na to, co se za chodbami vlastně skrývá. A za třetí samotný styl vypravování, kdy je plno věcí řečeno jen v náznacích a kdy do sebe postupně jednotlivé nejasnosti zapadají jako v obrovském puzzle, je také úplně senzační. Kdo se nechal odradit na začátku záplavou postav a neznámých faktů, ten dost prohloupil. Už jsem naočkoval spoustu kámošů a jsme schopni o ději diskutovat i několik hodin, když se sejdeme. Nelze nic jiného než doporučit.:-)

avatar2  | *****

Je zvláštní že mne nadchla kniha u které jsem velmi často musel používat rejstřík osob uvedený na začátku knihy a rejstřík reálií z konce knihy. Prostě jsem se ztrácel a občas nevěděl kdo je kdo. Přesto mně kniha chytla a nepustila, což se mi u bichlí nad pět set stran stává vážně málokdy. Postavy byly charismatické (i když díky častému střídání osob i lokací dostávaly méně prostoru než by mi bylo milé), příběh napínavý a navíc neobsahoval klasické fantasy stereotypy. Trochu mi to přišlo, jako by autor začal psát sérii odprostřed, protože se neobtěžoval uvést čtenáře do souvislostí dějů. To ale jen povzbudí chuť na další díly. Aspoň u mně.

Gwin  | ****1/2

Na plný počet to není, protože čtenář je vržen bez jakéhokoliv vysvětlení do probíhajícího děje. Vše se navíc odkrývá pouze ve střípcích a tak není problém se ztratit a něco nepochopit.

rianor  | ***1/2

Na rozdiel od ostatných si nemyslím, že by kniha utrpela veľkým množstvom postáv. Práve naopak. Postavy, rôzne dejové línie a hlavne to, že autor všetko zbytočne dopodrobna nevysvetľuje dodáva knihe dynamiku.

Jednu hviezdičku musím strhnúť, pretože kniha nemá hĺbku, ktorú 5 hviezdičkové dielo musí mať, a ktorú Erikson nahrádza pre mňa až prílišnou štylizáciou.

Inak sa ale kniha výborne číta a môžem ju každému odporučiť.

thorir  | ****1/2

Úvodní příběh Malazké knihy padlých mnohé překvapí počáteční obtížností a složitostí. Chudák čtenář je doslova svržen do hlubokých vod příběhu a buď plave, nebo se utopí. Naštěstí, ti co vytrvají jsou v závěru pozásluze odměněni. Přesto musím dát zapravdu mnohým zdejším komentářům, postav je značné množství (což ani tak moc nevadí – kniha má přehledný rejstřík jmen a pojmů), děj v začátku z velké části nepochopitelný, co je možná nejhorší, Erikson reálie svého světa vysvětluje jen velmi pozvolna a ve velmi střídmých dávkách, a tedy i v závěru pak zůstává více otázek než odpovědí. Na druhé straně nelze neocenit značnou propracovanost světa, postav a celkově příběhu. Postavy jsou obecně velmi pěkně napsány a sympatie se v průběhu čtení přesouvají od jedné k další jako písek v přesypacích hodinách. Tam kde mi u jiných knih takováto nevyhraněnost vadí, tady mi to nepřišlo vůbec tak nemístné. Řekl bych, že zde se čtenář, spíše než s postavami, identifikuje s dějem. Ten je totiž, trochu paradoxně, hlavním tahounem knihy (i přes zmíněný „obtížnější“ začátek), nikde se nevleče, rozumě přeskakuje mezi liniemi příběhu a nutí čtenáře přečíst vždy ještě alespoň jeden další odstaveček. Erikson je navíc mistr vypravěč a paní překladatelka též odvedla neméně mistrovskou práci, takže text se čte vyloženě s radostí, neruší zde ani počeštěná jména a to je velmi významné plus. I přes neoddiskutovatelné neduhy si kniha zaslouží své víc než nadprůměrné hodnocení.

knedle  | ****

Tak, mám to za s sebou. A těším se na další kolo.
Někde jsem čet rozhovor, kde se Erikson zmiňoval o Cookově Černé legii jako impulzu (nebo něčem podobném) – a musím konstatovat, že Paliči mostů Černou legii opravdu připomínali. A teď už samotný komentář:

V komentářích je několirát objevuje výtka na tuny prostav – to ovšem není problém. Pravda – postav tam je tam hodně, každá patří do nějaké frakce (či více frakcí), které sledují své vlastní cíle, takže se to motá.

Jádro problému je jinde: Erikson čtenáři prostě nedá informaci, kdo se to právě objevil, žádné jméno, žádný náznak do jaké frakce patří. Ten (náznak) příjde nezřídka o 200 stran později a potvrzení pak o dalších 100 na to. Začalo to už v první kapitole – dva vojáci na hradbách, pokračuje u smrti vědmy, vražd assasínů atd, atd.
Na začátku knihy je seznam postav, což je fajn – často jsem se tam díval, ale to, že některé postavy mají až tři jména se tam neuvádí – ale v knize to je – na jejím konci, což jsem zjistil pozdě, po přečtení… Toť rada pro budoucí čtenáře.

Erikson bohužel také někdy sklouzne ke zmatečnému popisu probíhající akce. Nejednou se mi stalo, že jsem znovu čet celou dvoustranu, abych pochopil co se vůbec na stránkách odehrálo…

I když mám za s sebou celou knihu, jež se dá označit za uzavřený příběh, několik otázek „kdo nebo co to bylo“ zůstává.

Těším se na dvojku (a prej vysvětlující trojku…)

BorgDog  | *****

Uff… tak rovněž dočteno. :-) Když si tak procházím komentáře, napadá mě jen pár věcí, co bych k nim mohl dodat, aniž bych zbytečně opakoval: Počet postav – nebyl takový problém. Byl jsem varován a dával si pozor, jistě, všechny okrajové zápletky jsem nejspíše úplně nezachytil, ale celkovému pochopení příběhu to nevadilo a není to nic, co by nenapravilo druhé přečtení. Originalita – bezpochyby nejoriginálnější a nejpůsobivější kniha, co jsem v poslední době četl. Kde jinde najdete třeba svět uvnitř meče? :-) Básně v úvodu kapitol – některé jako pavoučice nebo krkavci překvapivě trefné. Další poklona překladatelce. Konspirace – skutečně vyvedené, podařilo se mi prokouknout možná tak stěží třetinu, než mi je autor naservíroval na stříbrném podnosu. Akční scény – neřekl bych, že nepřehledné. Erikson je spíše píše jinak, než je běžné, a třeba ten souboj asasínů na střechách je vynikající. Konec – nesouhlasím s tím, že je zmatený nebo zbrklý. Naopak! Překvapil mě svým pojetím, žádné „kataklyzma“ plné bitevního běsnění (byť na bitvu rovněž dojde), ale „ukázněné“ uzavíraní linií, hezky popořadě a v dle mého názoru ideálním tempu. Právě za ten konec rozhodně 10 hvězd z deseti. Pravda, původně jsem hodlal jednu ušetřit, protože mám z komentářů pocit, že mnohem lepší věci ještě přijdou v dalších dílech – ale po určitém zamyšlení jsme se rozhodl nekalkulovat, takhle kniha si plný počet zaslouží a už se nemůžu dočkat, co bude dál!

louza  | ***1/2

Nevšední kniha. Autor nebere ohled na čtenáře a jede si po vlastní lajně. Některé triky jsou možná trochu laciné a nemůžu říct, že bych mu tu rádoby složitost zobal z ruky. Ale celkově kniha zanechala dobrý dojem. Fantasy žánr už něco podobného potřeboval a pokud Eriksonovy a Martinovy knihy smetou z pultů záplavu Gemmellů a Feistů, budu jen rád.

Majkl  | *****

Túto knihu som spolu s pokračovaním kúpil pred tromi rokmi. Vysoké hodnotenie ma nalákalo, avšak keď som ju jedno sparné leto začal čítať, ďaleko som sa nedostal. Zmienená zložitosť deja ma ako aj väčšinu čitateľov Malazu zarazila. No nevzdal som to, vravel som si, že sa do čítania pustím až knihy skompletujem a zatiaľ som čítal iné knihy. Pred mesiacom mi zvyšok Malazskej knihy padlých s prvým Esslemontovým dielikom (Noc nožů hrubá ako JFK diel oproti Eriksonovým tehlám pôsobí smiešne :)) pribudli na poličke, po poslednej skúške som si dal na oddych Nevermore Baltimore a tak som sa pustil do Měsíčních zahrad. A neľutujem. Čo pridať k sedemnástim komentárom? Snáď len subjektívne dojmy a rady pre iných čitateľov. Pri čítaní som využíval zoznam postáv a slovníček na konci (nazeral som doň dosť často; pokým som si zapamätal funkcie postáv v deji, skontroloval som si to počas čítania aj desaťkrát). Taktiež som využíval mapy, zvlášť tá s kontinentom Genabakis je užitočná, pomohla mi zorientovať sa vo vojnovom konflikte a ujasniť si, kto je kto. Zložitosť rozprávania je vo fantasy nevídaná, našťastie som bol komentármi upozornený a tak som ten hod do vody prežil, neutopil som sa a ešte si aj veľmi príjemne počítal. Akurát vždy po prechode k ďalšej dejovej línii som sa musel na minútku zastaviť, pozrieť sa kto tam vystupuje, ujasniť si, kde v príbehu postava stojí a čo chce dosiahnuť a mohol som pokračovať. A osobitne chválim časť finále, ktorá sa odohrávala na plese – masky, škrabošky, veľmi som sa potešil. :) Ako sa však dalo čakať, nie som z knihy tak dokonale nadšený ako tí, čo už majú za sebou aj ďalšie diely série. Jediným podstatným zádrheľom bol zmätený koniec, kde som sa pri jeho prvom prečítaní dokonale stratil, pri druhom som už aj niečo pochopil a nakoniec mi pomohli odpovede na knedleho otázky v diskusii. Tak či onak, kniha to bola výborná a už sa teším na pokračovanie, hoci sa obávam ďalších vyčerpávajúcich dní, kedy bude pozornosť na maxime a hlavne ďalšej hlbokej vody na začiatku :) Rozhodne odporúčam. 95%

quelhar  | *****

Hodnotím po přečtení čtvrtého dílu série. Není pochyb, že je potřeba přečíst více dílů MKP k pochopení té první. Autor se totiž se čtenářem nijak nemazlí, hodí ho do světa, který není podobný ničemu, co jste dosud ve fantasy četli, a čtenáři, poraď si sám. Na pomoc hodí jen seznam postav a krátký seznam některých reálií. Ovšem například k pochopení toho, jak vlastně v tomto světě funguje magie, vám autor nepomůže ani v nejmenším. To může vést k rozporuplným hodnocením. Někteří nebudou mít trpělivost se prokousávat knihami, kterým příliš nerozumí, a hledat v nich náznaky a odkazy k pochopení. Ostatní tato struktura knih naopak bude fascinovat. Čtení MKP totiž je hned dvojím dobrodružstvím – jedno popisuje autor v ději a druhé si zažívá čtenář sám při snaze pochopit svět, který je mu popisován. Autor staví před čtenáře velkou výzvu, ovšem kdo vydrží, bude odměněn nevšední ságou ve velmi originálním a propracovaném svě­tě.

rock.chick  | *****

Extrémně náročný úvod do série svědčí o jisté povaze celku. Čtenáře buď autorův styl vyprávění záhy odradí nebo dlouhodobě nadchne – a tím pádem přinutí postupně odhalovat principy fungování tamního světa a poznávat minulost a záměry postav. Jakmile vás kniha zaujme, jen těžko ji budete dávat z ruky, což byste rozhodně neměli dělat, protože ztratit nit je až neuvěřitelně jednoduché.

idle  | *****

Měsíční zahrady jsou jako dveře do nového, rozsáhlého světa. Možná se ztratíte, možná najdete něco úžasného, možná obojí.

Ano, úvod nás vrhne rovnýma nohama do středu událostí, bez vysvětlování, a děj se nám poměrně rychle rozkošatí víc, než je obvyklé; čtenář je zmaten a vyděšen; na druhou stranu si může užít postupné skládání jednotlivých dílků dohromady.

Po několika dalších dílech a druhém čtení Měsíčních zahrad můžu říci, že autor opravdu jen nerozhazuje náhodné narážky; celý svět je promyšlený, jeho historie propracovaná a mnohé drobné zmínky, které pro prvočtenáře znamenají jen okamžitě zapomenuté dokreslení prostředí, ve skutečnosti navazují na reálné události, o kterých se více dozvíme až v dalších dílech.

Což může být pro někoho nevýhoda, pro jiného výzva. Já jsem spokojena.

MirabelkaP  | ****

Tolik jsem o této knize slyšela, že když se nám objevila v knihovničce zkusila jsem to s tím, že když to nepůjde tak to nepůjde, a ono to kupodivu šlo… Knihu hodnotím 80% protože mě vyloženě nebavil styl jakým byly napsané kapitoly některých postav (např. jaghutský tyran, někdy Kruppe) a taky za konec- celou knihu jsem dávala pozor a snažila se nerozčilovat nad tím, že čtu o něčem a nevím o čem a vždycky jsem to po nějaké chvíli „tak nějak“ pochopila, ale to s azathem a finistem na konci? to už na mě bylo moc… opět sice bylo později naznačeno o co se jedná, ale to, že autor nechal čtenáře naprosto plavat v tak rozjeté části knihy, kde každé vyrušení vyloženě naštve mi závěr znepříjemnilo. Těším se na další díly a doufám že to zvládnu, přestože některé komentáře a příspěvky v diskuzi mě docela odrazují. Ještě jedna věc:

  • bohužel čtu komentáře až po dočtení knih, jinak bych byla vděčná Knedlemu za to, že upozornil na rejstřík… sama jsem na něj náhodou narazila až někde v polovině čtení.
Edih  | ****1/2

Vida. Dočteno. Noooo. Dal bych 80% ale podle komentářů si nejprve přečtu 2. díl a uvidím, jak to tam zapadne. Doufám že skvěle. :)

Sinloth  | ****

V podstatě se musím shodnout se všemi, kteří si stěžují, že Měsíční zahrady jsou pro čtenáře obtížným začátkem ságy. Přehršel postav, která je na Vás od začátku do konce knihy doslova hrnuta, je pro některé opravdovým utrpením. Uznávám, že postavy mají rozhodně svá místa a opodstatnění, na druhou stranu se neztotožňuji s názorem, že jsou jednotlivé postavy kdovíjak detailní. Nejsou, v Měsíčních zahradách rozhodně ne. Jsou, ale až v dalších knihách, v Měsíčních zahradách na to prostě není místo. Až když se k nim autor vrací a rozvíjí jednotlivé osudy dále, potom si možná k některým vytvoříte vztah. V první knize je to ale opravdu problém, postav je hromada, události už jedou o sto šest, začíná se někde uprostřed konfliktu, o kterém nemáte tušení, jak začal či kdo se v něm vlastně s kým pere. Magie Vám taky nebude povědomá či známá (čtu čtvrtou knihu a doteď si nejsem chodbami doopravdy jistý, ale rozhodně uznávám, že po Vzpomínkách ledu mám mnohem lepší představu)… Co je tedy na Měsíčních zahradách tak úžasného, že i přesto, že si vlastně od začátku stěžuji, hodnotím 4 hvězdičkami? Především to, že svět a i postavy jsou puntičkářsky propracované, i přes tuny jmen se to dobře čte a je to opravdu hodně originální. Po čase jsem si nejen zvykl, ale dokonce začal oceňovat skutečnost, že autor neservíruje vše na stříbrném podnosu, ale spíš tak nějak naznačuje a velmi pozvolna odkrývá jednotlivé kousky skládačky. Tahle knížka by u mě sama o sobě asi neobstála, ale jako součást ságy je neodmyslitelná. Měsíční zahrady vznikly vlastně na objednávku, Erikson zaujal svým světem, který spolu se svým přítelem utvářeli a formovali celá leta, vydavatele, a ti ho následně požádali o plnohodnotný román. Sám Erikson ale uznal, že Měsíční zahrady možná nebyly nejšťastnějším úvodem do světa Malazské knihy padlých, kdo ale vytrvá, má se rozhodně na co těšit. Díl od dílu jsem stále spokojenější.

Strýček Biolit  | ****1/2

První setkání s megalomansky grafomanskou MKP. No, co k tomu říct? Erikson vás vezme, sváže a hodí do rozbouřeného oceánu. Nedá vám záchranný kruh…a ještě do vás škodolibě šťouchá takovým tím klackem, kterým se vytahují nafouklé mrtvoly z vody…

Z knihy je cítit, že to bude NĚCO. Ovšem ono NĚCO se pečlivě maskuje a může čtenáře odradit. Kvanta postav, takřka nulové vysvětlování zákonitostí světa, několik (na první pohled) zcela nesouvisejích dějových linek. Nenechte se však odradit – pod tím vším číhá neuvěřitelně komplexní příběh a vlastně i celý svět. Pokud si zvyknete na autora, jeho styl a (ne)vysvětlování, máte vyhráno a můžete se těšit na další knihy z této skvělé série.

yerry  | ****

V prvom rade musím podotknúť, že v prípade tejto knihy som bol pripravený na „dark“ fantasy, taký je aj tag priradený k tejto knihe tu na légii. Pod významom „dark“ si ale asi predstavujem niečo iné, lebo toto je skrátka epický príbeh so štandardnými fantasy kulisami.

Jedna z viet v knihe: „Svět se hnul“ mi nevdojak pripomenula tú istú vetu od iného autora a v inom diele, ktoré si označenie dark fantasy skutočne zaslúži, áno je to „Pistolník“ od Kinga. Akosi prirodzene môžem tieto dve knihy konfrontovať. Kingove postavy v príbehu majú lepšie prepracované charaktery, svet a samotný príbeh dýcha temnotou, ktorá na mňa číha z každého kúta postapokaliptyckého snového fantasy sveta. Tieto dve knihy majú mimochodom viac styčných bodov ako by sa zdalo. Chodby versus dvere, sny versus snová krajina atď…

Temnota u Eriksona je viac deklarovaná, nevyvolávajúca údes, depresiu alebo údiv. Postáv je v diele dosť veľa, preto je jasné, že nemajú úplne prepracované charaktery, nemôžem sa s niktorou z nich úplne identifikovať. Akčné scény sú u Kinga popisované do najmenších detailov, u Eriksona však dosť nejasne akoby v hmle alebo opare (niekedy som si musel text prečítať 2×, aby som vlastne porozumel čo sa to tam práve odohralo).

Nevýraznosť postáv u Eriksona je viditeľná hlavne u ženských hrdiniek. Tie konajú, vraždia a hovoria presne ako muži. Nemám nič proti emancipácii, ale hlavné ženské zbrane sú v niečom inom a spôsob vedenia boja z ich strany je vedený iným štýlom, ako nám to tu predkladá Erikson. Ich občasné emočné chvíle vyznievajú dosť chabo a nepresvedčivo.

Skrátka Erikson to má akoby obrátene: hlavné aj vedľajšie postavy fungujú v podstate ako kulisy – štatisti, zatiaľ čo tie kulisy sú u neho hlavným motívom. Teda tomu, kto má rád lineárne príbehy túto knihu vôbec neodporúčam. Naopak, tomu kto sa zhliada v mytológii a postupnom kompletizovaní celku pomocou fragmentov, Eriksonova koncepcia asi sadne.

Suma sumárum: kniha je dobrá, ale nedostal som od nej to, čo som očakával. Dostal som to, čo som nechcel, vo veľmi dobrej kvalite. Autor ma presvedčil, že to čo mi dal, je naozaj dobré, napriek tomu, že som hľadal niečo iné.

Už mám rozčítaných 100 strán z 2. dielu :)

Speedemon  | ****1/2

Po velké spoustě „krmné fantasy“ je opravdu viditelně poznat, že tato série bude NĚCO. Spletitý děj a spousta postav, které má autor pevně v rukou fungují jako dobře promazaný stroj. Knihu jsem si užíval od první do poslední stránky. Co se musí autorovi nechat, tak i když vás hodí do vody, tak není problém se v základní dějové linii orientovat. Také popisy prostředí a světa má tak zručně vytvořené, že jsem neměl nikdy problém představit si lokace nebo rozmístění postav. Jestli budou ostatní knihy stejné kvality (jakože podle místních komentářů jsou dokonce ještě lepší), tak budu brzy hodnotit plným počtem.

mike87  | *****

K Eriksonovi jsem se dostal čirou náhodou. V roce 2010 jsem šel do knihkupectví, abych si koupil nějakou knihu a zrak mi padl na Měsíční zahrady. Knihu jsem vzal a okamžitě jsem Eriksonovi propadl. Jeho styl je jedinečný a čtenáři chvíli trvá, než si ho osvojí – teď jsem dočetl Měsíční zahrady podruhé, a už jsem si na to zvykl, proto jsem si všiml některých skutečností, které jsem předtím přehlédl. Už po prvním přečtení jsem musel uznat nesporné kvality díla, které mě posadily na zadek. Postavy se sice docela rychle střídají, ale jeden si na to zvykne av dalších dílech to už nečiní problém. Měsíční zahrady sice čtenáře rovnou hodí do děje, ale v knize se dá lehce zorientovat – dost tomu napomáhá seznam osob na začátku a slovníček na konci. Děj postupuje svižným tempem, a každý si stoprocentně najde svoji oblíbenou postavu – já už to měl jasné po 200 stránkách – byl to Ganoes Paran, a tak mě Erikson dost naštval(naštěstí si to hned vyžehlil). Každá dějová linie máněco do sebe a nutí člověka pokračovat dál a dál dějem. Šumař, Whiskeyjack, Kalam a Rychlej Ben jsou prostě postavy, které si musíte zamilovat. Část v Darůdžhistánu si mě dostala hlavně Kvítkem a Murilliem, i když Rallik si to dává opravdu hodně – nikdy nezapomenu na jeho „souboj“(kdo četl pochopí) na hostině. Ukončení knihy je brilantní a já se nemohl dočkat dalšího dílu.

Is  | ***1/2

SPOILERY

Sériu som začala čítať pred polrokom a po druhom prečítaní budem isto hodnotiť inak, pretože som si vypestovala k Eriksonovmu dielu celkom pevný vzťah. Nie zbožný ani zvlášť vrelý, vzhľadom na mne veľmi nesediace nedokonalosti, ale Malaz je svet, ktorý si zaslúži obdiv a je zahltený postavami, ktoré prosto musím milovať. :)

Táto kniha sa mi spočiatku naozaj zle čítala. Bola som na to upozornená, preto som prvých 100 nesystema­tických strán, počas ktorých sa mi nedarilo dostať do područia atmosféry, pretrpela. Napriek varovaniam som sa necítila v deji stratená ani som ho nevnímala ako komplikovaný, predsa len mám čo to načítané. Postavy ma neoslovili, charaktery splývali jeden s druhým, ich myšlienkové procesy a pocity sa mi javili plytké, motívy nelogické (odstránenie Paličov mostov, pričom v 6ke je na moje zdesenie rozvinutá nelogičnosť do krajnosti), vzťahy chabo naznačené (Besana a Paran?), preto som necítila žiadne sympatie, ak niekto za niečím smoklil či ktosi exol.

Podstatný bol dej, u Eriksona sa príbeh cez postavy hrnie, nesie ich, demoluje a vyvrhuje, čo je špecifický úkaz. Vzhľadom na to, že som na postavy zameraný čitateľ, nebol môj prvý kontakt s Eriksonom kamarátsky. Výrazný mínus bola ťažkopádnosť konverzácií, pri ktorých som mala pocit, že autor hovorí sám so sebou (s výraznou! výnimkou ukecaného nenažranca Kruppeho, ktorý je prvá z úžasných postáv, s ktorými som sa zoznámila, hoci viem, že mnohým čitateľom žerie nervy :)).

Zmeť situácií ma do deja nevtiahla a s úlohou nezúčastneného pozorovateľa vo fantasy spokojná nie som. Na archetyp ó-všemocného-bezvekého-chladného-melancholického-muža s veľkým mečom a bohatými vlasmi v podobe Anomandera Rakea som najprv hľadela nedôverčivo, ale získal si ma tým, že tento archetyp neskôr konaním popiera. Koncept meča-„požierača“ síce už poznám z Moorcocka, ale u Eriksona dosahuje priamo majstrovský rozmer. A to doslova, s dimenziou vnútri a podobne. (:

Plusy: mimoriadna výstavba sveta, fascinujúce rasy a národy, mytológia, veľmi „príjemný“ originálny magický systém pripomínajúci astrálne brány a živlovú mágiu, miesta v Kruppeho snoch, príchuť legendy, potenciál, že to bude už len lepšie

(Ďalšie) mínusy: zahlcujúca premagizovanosť, únavné geograficko-geologické popisy (poznám každú mohylu, ale neviem, ako vyzerá väčšina postáv?), silný pocit D&D, číhajúci zo súbojov (pochopiteľne)

Na konci som bola obrovsky zvedavá, čo bude ďalej.

Dext1  | *****

Vzhledem k předchozím komentářům jsem k tomu přistupoval se značným respektem, nejdřív jsem si důkladně pročetl seznam osob na začátku knihy i slovníček na jejím konci a možná i proto se mi kniha četla naprosto skvěle. Že by to bylo těžké na čtení, mi nepřipadá – Erikson sice nic nevysvětluje polopatisticky, ale většinou hned z kontextu následující kapitoly jasně vyplývá, co se odehrálo v té předchozí, občas se to vysvětlí až o pár kapitol dál, ale to vysvětlení tam prostě je. Problém by snad mohl být jen s tím zapamatovat si jména jednotlivých postav, ani ne tak proto, že by jich bylo zbytečně moc, ale spíš z toho důvodu, že se většině z nich autor (možná i úmyslně) nesnaží dát skoro žádnou osobnost (snad poprvé mě při čtení napadlo, že označení „ploché postavy“ není úplně nepoužitelné), což ale kupodivu vůbec nevadí, protože svět, který Erikson vytvořil, je naprosto boží a spíše než o jednotlivé figury tady zřejmě půjde o příběh jako takový. Erikson mě přesvědčil natolik, že po nějakých 200 stranách jsem dokoupil zbývajících osm knih. Zklamáním je pro mě mapa Genabakis, ve které je uvedena spousta míst, o kterých se v knize vůbec nehovoří, ale některá místa, která jsou v knize zmiňována, v ní zaznačena nejsou nebo jsou zaznačena špatně, jako je tomu v případě města Tulipáň, které má být na západním pobřezí (strana 243) a v mapě je zaznačeno na pobřeží východním. Pokud jde o samotný příběh, tak bych snad vytkl jen to, že agenti a vojáci pracující v utajení by zřejmě na potkání lidem, které vidí poprvé v životě, asi nevykládali, co mají v plánu udělat, nebo že přešli na druhou stranu, což se v této knize děje poměrně často, ale to je jen taková drobnost, která na kvalitě příběhu nic moc neubírá.

Karp  | ***

Oslavy a radostné juchání nejsou na místě. Vhodnější je říci, že jde o určitý příslib. Příslib toho coby ten Erikson asi tak mohl napsat, kdyby se do toho doopravdy pustil, urovnal tok svého vyprávění a tu a tam si vzpomenul i na čtenáře.

Tři hvězdičky v hodnocení přidávám až po přečtení Domu mrtvých(****), aby snad vzniknul dojem určité spravedlnosti (reálně 65–70%). Bez obalu lze totiž číci, že prvních 150 stran čtenář jen zoufale čeká, co se z toho všeho vlastně vůbec vyvrbí, jakým směrem se děj posune, co bylo a je účelem až nahodilého defilé postav, útržkovitého vyprávění a hledání celkem nezáživných střípků děje/neděje. Svádíte při tom poměrně pozoruhodný zápas, kdy se vám na jedné straně nedostane sebemenší pomoci autora, pokud jde o postavy smyšlené národy a předměty, a přitom čelíte neustálému přívalu nezávislých dějových linií, tak aby Erikson mohl vytvořit závěrečný propletec, kdy se všechny linky spojí v jednu finální. To osobně přičítám skutečnosti, že jde o jeho první knihu… Kýžený efekt mohl vzniknout přeci jen čtenářsky přitažlivější formou.

Pokud jde o samotný děj, jeden zajímavý prvek se zde skutečně vyskytuje, ale další pozoruhodnoti nečekejte. Nenajdete zde nic závratně nového a dech vyrážejícího. Spíše je zajímavé, jak Erikson pojímá jednotlivé postavy, jak pracuje s tzv. hodnými a těmi zlými. V tomto směru není nic černobílé a až dětsky prosté.

Závěr: Našetřete peníze, vemte si dovolenou, vypněte domácí spotřebiče, izolujte se od partnerů popřípadě rodičů, obrňte se trpělivostí, zvykněte si na listování ve slovníčku a soustřeďte se na každý detail. – Pokud ho propásnete, může se stát, že vícekrát se v knize neobjeví… Mimochodem i to by bylo možné Eriksonovi vyčíst. Dle mého tahle skutečnost totiž nezvyšuje úroveň knihy, ale je to pouhá umanutost a možná i pohodlnost autora. „Chm, chm, chm. Já si čtu-ú..Já si čtú-ú… Dvoustá padesátá strana… Třista padesátá strana… Já si… Hm. No. A co je krucinál tohle za pišišvora?! Ale jistě, vždyť se o něm psalo na straně sto padesát tři… Já si č… Co to dělá? Kam jde? A proč má sebou argh'brumtrululum? Honem do slovníčku… Osoby tam, tuhle… Ne, je to předmět – nejspíš… A vida, argh'brumtrululum je tradiční jedovatá kouzelná kabelka rasy Argh'Tmel Email… Sláva… Já si č… Ale co s tím?! K čemu mi to skara bude… Eriksone?!“ ;-)

Poznámka: Pro pořádek dodávám, že argh'brumtrululum ani Argh'Tmel Email se v knize nevyskytují:-))

Belquerst  | **

Na túto knihu som sa neskutočne tešil, ale nakoniec prišlo sklamanie. Dej napínavý, dobre napísaný, ale autor tým, ako preskakoval od deja k deju a s každým prišlo niekoľko nových psotáv.. po čase som sa stratil. Určite by to vyzeralo ináč, ak by som ju čítal po druhý, či tretí krát.. k tomu ale nemám dôvod, takže na celý Malazský svet sa jednoducho vykašlem..

Methat  | ****1/2

„Vždy opatrně zacházej s informacemi, jež vlastníš. Slova jsou jako mince – vyplatí se je shromažďovati“ – Kabrňák

Druhýkrát prečítaný prvý diel obrej desaťdielnej ságy od majstra Eriksona. Započal som u seba tak svoj „osobný maratón“ (keďže chcem za rok stihnúť prečítať všetkých desať kníh, čo sa mi určite nepodarí), no neskutočne sa teším na ďalšie knihy. Měsíční zahrady sa mi druhýkrát čítali podstatne lepšie (aj keď som pri prvom raze nemal s postavami nejaký väčší problém ako niektorí tu komentujúci – pomohol zoznam postáv, kto kde patrí a slovníček na konci), keďže som už poznal postavy aj z nasledujúcich troch pokračovaní, pri ktorých som aj skončil (a čakal na posledný desiaty diel, ktorý vyšiel na Vianoce 2012). Každá postava je tak špecifická, že by sa o nej mohol natočiť vlastný dokumentárny film a napísať niekoľko kníh – Whiskeyjack, Rýchly Ben, Kalam, Dujek (ktorý mi pripomína môjho deda), Kvítko, Líto, Besana, Šumař, Paran, Líto, Lorn, Toc, Kruppe (tak toto je asi najtajuplnejšia a najzaujímavejšia postava), Anomander, Caladan Chmur a kvantá ďalších postáv. Každá jedna veta má u Eriksona svoj význam, takže je treba čítať pozorne (a v mojom prípade dvakrát, aby sa všetko vstrebalo), pretože sa nejaký malý bezvýznamný detail môže znovu ukázať napr. v tretej knihe a vám to zrazu všetko dopne. Erikson je pre mňa prvým autorom, pri ktorom som bol čítaním uchvátený – samozrejme, nič nevysvetľuje, no všetko do seba tak krásne zapadá, že máte pocit kričať a skákať nadšením. Bitka o Dřevnov bola neskutočná. Doslova som cítil Anomanderovu silu zo stránok knihy. V knihe je toľko scén, toľko súbojov, postavy chodia sem a tam a následne sa stretnú a poznajú navzájom a to je na tom to najlepšie – ako sa (ne)náhodne stretnú. Rozhovory sú na knihe určite to najlepšie. Erikson má v sebe tú vlastnosť, že nedáva do knihy vatu – ak nejaká postava cestuje, jednoducho nudnú cestu preskočí a skočí k ďalšej postave, u ktorej píše zase nejakú jej zaujímavú udalosť. A o použití mágie ako o chodbách, by sa dala napísať diplomová práca. A to nevravím o rasách, ktoré sa od klasických fantasy líšia vo všetkom, no zatiaľ sa neukázali v plnom svetle. Nemôžem prvému dielu dať plný počet, pretože ďalšie knihy sú ešte o triedu lepšie.

Prvé čítanie môže veľa ľudí odradiť, pretože sa tu nezačína klasickým fantasy klišé: „Kde bolo, tam bolo…“, ale autor vrhne čitateľa priam do stredu gigantického oceánu a povie mu: plávaj. Buď sa utopíš a odhodíš knihu do kúta, kde sa na ňu bude prášiť alebo budeš plávať a plávať a plávať a nakoniec nájdeš najlepšie fantasy pod slnkom. Nezostáva mi nič iné, než dodať: Nenechajte sa odradiť množstvom postáv! Plávajte!

„Pracovat pro pobočnici bylo jako být žížalou na háčku. Pobočnice byla háčkem a na druhém konci šňůry byla císařovna. Ať se chlapec hezky kroutí.“

„Otáčej se stříbro. Otáčej!“

Lucc  | ****

Ke knize jsem přistupoval dostatečně vybaven informacemi, což se vyplatilo. Jednak si už nyní domýšlím ledacos, co v knize přímo nebylo, ale padlo mi do očí v diskusích Rezidentů azathu a podobných individuí, druhak mne neodradilo prvních cca 250 stran, které bych asi bez dostatečné přípravy hůře rozdýchával nebo také možná (ne)dočetl. I když, zas až tak hrozné to nebylo. Asi mne masírka fanoušků MKP připravila až přespříliš. Ale těžko na cvičišti…
Co považuji za nejdůležitější: čtení mě bavilo. Přes všechny výhrady, které ještě napíšu, musím opakovat: bavilo. Měl jsem chuť číst „jak to bylo dál“. To je ale jediná velká přednost knihy! Teď negativa. Možná spustím žhavý flejm, ale přesto nevidím důvod nebýt upřímný. Buď Erikson neumí moc dobře psát, nebo paní Krejčová neumí dobře překládat. Nebo oboje. Některé pasáže byly velmi nepřehledné např. dlouhé „rozhovory“ Paličů mostů s nesmyslnými větami a nepochopitelnými náznaky, metráky zbytečných úvah pobočnice Lorn, kdy si věty bezmála protiřečily, otravné plky Kruppeho popř. dalších kumpánů atd. Také mi přišlo, že se popletly číslovky. Několikrát je v textu zmíněno 3000 let, na jednom místě 300 000. Kde je chyba?
Zmatenost a bezcílnost se táhne i dějem samým. Postavy jednají nepochopitelně. Když se mají bát, nebojí se, občas se u nich nevysvětlitelně mění nálada nebo dochází podivnými cestami k určitým názorům nebo poznatkům. Zdálo by se, že jsou živé, ale opak je pravda. Jsou to figurky. Jestli jste choulostiví na autorskou zvůli vůči postavám, vyhněte se MKP. Tady jsou všechny postavy jen figurkami na sice obrovské, ale pořád jen šachovnici, kterými autor táhne a tlačí podle své vůle. Asi tím chtěl Erikson zvýraznit důležitý prvek – vliv božstev – ascendentů a dalších mocných, kteří si z těch méně mocných dělají své nástroje, ale mně to přesto vadilo. Nikomu jsem nijak zvlášť nefandil. Jiným jsem skoro přál smrt (tupý až strojový kapitán Ganoes Paran, Kruppe – alespoň zpočátku opravdu otravný, drsný veterán plný trapných vnitřních etických dilemat a nepochopitelné loajality Whiskeyjack). Těšil jsem se, jak to autor na konci vybije, ale ouha. Za celou knihu zemřou pouze dvě!!! důležité postavy, z toho jedna, u které se to dalo předpokládat, protože jinou roli ani neměla! Kde je ta mnou asi chybně očekávaná drsně realistická fantasy pro dospělé?! To má být jako to melodrama okolo Ralika Noma a jeho druhů, quest za záchranu kamarádovy cti proti jeho vůli?! Nebo to naivní a otravně sladkobolné náctileté melodrama okolo zamilovaného Kvítka?! Doufám, že tohle se v příštích dílech změní, nebo budu opravdu zklamán. Stejně tak mne krkalo, že někdo byl vykreslen jako husťák, načež se vynořil jiný silnější husťák a nakonec jako bůh ze stroje další megahusťák. Kam tohle půjde dál? Jak se mám s někým ztotožnit, když neznám jeho kvalitu? Když o něm vlastně nic nevím (Whiskeyjack, Barúk)?
Abych pořád neplival… Líbily se mi některé myšlenky, které zatnou do živého. Gnómické věty. Dobrá je atmosféra, kdy není jasné kdo s kým a proti komu, připomínající špionážní thriller. Fajn je tajemno, prostor k poznávání nového (rasy, magie, chodby, ascendenti, magické předměty). Líbilo se mi, jak je napsaný Tolar. Takhle si představuji nelidskou postavu. Naproti tomu třeba Anomander se v tomto směru (zatím) moc nepovedl. Rozhodně se těším na další díly, ale nejsem ještě tak zarytý fanoušek, abych neviděl fůru nedostatků. Například to, že po přečtení stále nemám šajn, proč se kniha jmenuje Měsíční zahrady. 82%

Izmalius  | **1/2

Po první knize se mezi fanoušky Malazské Knihy Padlých nezařadím. Asi jsem čekal víc a nebo to přijde časem, pokud najdu chuť pokračovat v dalším čtení. Spíš si ale znova přečtu Měsíční zahrady, než se vydám dál. Neskutečně moc postav, k žádné jsem si nedokázal vytvořit vztah. Snad kromě Kruppeho se mi žádná ani nějak moc nelíbila. Popis prostředí mi přišel taktéž slabý stejně jako popis soubojů. Děj sám o sobě mi do krabičky klišé zapadá, i když tady mnozí hovoří o opaku(hodnoceno po první knize). K podobnému dílu bych čekal pořádnou mapu(naštěstí jde dohledat na internetu), protože se v knize hovoří o více kontinentech. Taktéž by se mi líbil nějaký úvod do děje, protože si vše musíte skládat od nuly a hodně věcí pochopíte za dalších několik set stran a nebo dokonce v jiné knize. Výtku mám k překladu některých jmen. Hrozně mi zní Bába, Klátil, Honec… a celkově nemám ty počeštěné jména rád. Jako samostatná kniha nic moc. Jediné co mě zaujalo je ten příslib, že další a další díly ukážou sílu této úctyhodné ságy.

Klobouk123  | *****

Výborný začátek série, laťka je nastavená hodně vysoko, příběhové linie se rozjíždějí. PLUS: město Darúdžhistán, cech asasínů, Krupe, systém magie, popis světa a jeho historie. MINUS: nepovedený konec s Reastem.

Vezna  | **1/2

Zásadní vady Eriksonova psaní jsem uvedl v komentáři ke druhému dílu a ty zůstávají víceméně stejné. Tady přidám jen své varování, které bych si přál, aby dal někdo mě než jsem utratil peníze za tuto knihu (i když bych ho stejně neposlechl, co mi mají nějací magoři na netu, co radit). ;) Takže prosté varování: Malazs je na legii příšerně nadhodnocený, není to ta nejhorší kniha na světě, ale jsou minimálně desítky lepších knih. Eriksonův vypravěcí styl se nejspíš i někomu líbí, ale já to nechápu stejně jako divné abstraktní obrazy v hodnotě tisíc, milionů. Jednou větou: Měsíční zahrady jsou návodem, jak zabít fantasy sérii dřív než ještě začala. Ale ani to se Eriksonovi nepovedlo, a už vůbec nechápu, jaktože vyšlo dalších děvet knih smrtelných křečí.

Ronny  | **

Onen slavný Malaz. Spousta lidmi tolik oblíbený, jen já stále nemohu pochopit, proč. Tady na Legii představuje jedny z nejlépe hodnocených knih. A já se ptám proč? Ne, tohle není řečnická otázka, já se ptám naprosto vážně. (A protože jsem děsně líná psát nové shrnutí, když mé myšlenky jsou stále stejné, následující text je zkopírován z mého shrnutí na Goodreads.)

Čím je tahle kniha (resp. série) tak výjimečná, že předstihuje všechny ostatní. Já to totiž stále nemůžu pochopit. Možná to bylo tím přílišným očekáváním (to víte, vzít do ruky knihu, která je hodnocená lépe než všichni vaši oblíbenci prostě musí být doprovázeno napjatým mrazením v zádech), ale mně připadala průměrná. A mnohem horší než hromada jiných knih, s nimiž je srovnávána.

K dobru budiž autorovi připsáno, že vymyslel nový svět, snaží se být velmi originální, tajemný, ale možná zrovna tohle jej pohlcuje. Ta kniha je děsně nepřehledná. Nesrozumitelná. Já osobně se považuju za poměrně sečtělého člověka (i když zase na druhou stranu – jak můžeme definovat sečtělého člověka), ale tady jsem se opravdu ztrácela. Jak už jsem někde zmínila, trochu mi to připomíná způsob, kdy se autor baví nad sklenkou piva s kamarády a editory o příběhu, dlouhé hodiny o něm diskutují a mají o celém fikčním světě tak ohromné znalosti, že už ztrácejí přehled o tom, co v knize skutečně je a co si jen pamatují z těch debat. A samozřejmě ji před vydáním zapomněli dát přečíst člověku, který u těch debat chyběl. Ne, vypravěčský styl opravdu není propracovaný a autor má ještě co dělat, aby jej vybrousil.

Pak tu máme postavy. V nějakém komentáři jsem četla, že mají brilantní charakter. No, v Měsíčních zahradách zůstal skryt někde v koutku jejich duší. Ty postavy jsou totiž neuvěřitelně plytké a nepropracované. Každá má jen jednu typickou vlastnost, jíž vyniká a nenechá tak čtenáře zapadnout do ještě většího bahna zmatenosti (díkybohu aspoň něco). A možná ani ne vlastnost, spousta postav na mě působila tak, že mají spíše svůj cíl, podle nějž jsou identifikovatelné, ale rozhodně ne vlastní charakter. Jestliže se propracovanost charakterů projeví v dalších knihách, tak prosím, ale nač to chválit zde, kde něco takového chybí.

Každopádně zmatenost a postavy, které nemůžou vzbudit čtenářovy sympatie či antipatie, a tím pádem nemůže začít příběh zhluboka prožívat, způsobily, že jsem si na konci knihy jen úlevně oddechla, že to mám konečně za sebou. Jakkoli jsem si schopná kvalitní knihu užít, čtení prvního Malazu bylo utrpení. Přesto jsem byla natolik zvědavá, že jsem se odhodlala vzít do ruky druhý díl, abych objevila ten důvod, proč je Malazská série padlých tak opěvovaná. Kdo se chce dále rozčílit nad mým negativním postojem tolik oblíbené knihy, může číst pokračování u druhého dílu.

Strider  | ***

S knihami Stevena Eriksona, v československom prostredí považovaného za spasiteľa fantasy žánru, som sa stretol už takmer pred desiatimi rokmi, ale na začiatku štvrtej knihy série som boj s neustálym prílevom nových postáv vzdal. Teraz prišiel čas sa k tejto ospevovanej ságe vrátiť.

Erikson bezpochyby vytvoril (možno až prehnane) obrovský svet, vtisol mu unikátnu tvár, zaľudnil ho bezpočtom podivných rás, obohatil o do detailov prepracovanú históriu, vytvoril preň unikátny systém mágie a dodal množstvo originálnych prvkov, ktoré Malaz vyzdvihujú nad ostatné fantasy svety, ktoré sú si väčšinou veľmi podobné. Tento kolos však nedokáže zrozumiteľne predať. Autor čitateľa bez vysvetľovania ho hádže hneď do stredu diania a ten sa v neznámom prostredí s nedostatkom záchytných bodov orientuje len pomaly a ťažko. Je doslova zavalený tonami informácii a nemá čas ich spracovať, lebo sa naňho valia ďalšie mená a pojmy.

Samotný príbeh je mimoriadne ambiciózny, sledujeme množstvo rôznych dejových línii, ale u väčšiny z nich netušíme, čo je cieľom snaženia ich protagonistov. Každý má skryté ciele a plány, do hry vstupujú bohovia s ešte nejasnejšími zámermi a niektoré ich motivácie sa nevysvetlia ani do konca knihy (čo napríklad chcel dosiahnuť Kotilion tým, že posadol Líto sa zrejme nedozviem nikdy). Na konci sa to všetko pretne v epickom finále, ktoré ale pôsobí chaoticky a nasilu. Navyše keď človek začne uvažovať na konaním všetkých tých supersilných entít, tak sa musí diviť, prečo neriešili situácie inak a jednoduchšie – moc na to rozhodne mali.

Moji známi, čo už majú Eriksona načítaného, sa zhodujú na tom, že prvá kniha sa štýlom vymyká z ostatných kníh série a tie sú kvalitnejšie. Ostáva im len veriť, lebo Mesačné záhrady sú len nadpriemerným zmäteným zlepencom príbehov a prológom do omnoho väčšieho príbehu. 7-/10

Madam Brbla  | ***1/2

Tak jsem po nějakých 15-ti letech od prvního čtení sebrala odvahu a znovu si přelouskala „Měsíční zahrady“. Malazská říše pod vedením císařovny Laseen je rozpínavý moloch, který se neštítí žádné špinavé taktiky pro získání nového území. V první polovině románu budeme svědky bitvy o Dřevnov, ve druhé se přesuneme do Darúdžhistánu, kde se teprve splétají intriky k oslabení bohatého města. Když se děj podá takto ve stručnosti, zní to jednoduše. Průměrná čtenářova paměť by si měla poradit i s množstvím vystupujících postav, přinejmenším tedy těch lidských. V ascendentech, tedy jakýchsi božských stvořeních, a jejich následovnících, aby se prase vyznalo. Jaké jsou jejich možnosti, jaká je jejich síla, jaká je jejich motivace? Proč se jednou snaží člověka zabít a podruhé se nad ním slitují? Zatím jsem nepostřehla tu vychvalovanou promyšlenost, události působí s blížícím se závěrem čím dál víc podřízené rozmarům a okamžitým nápadům autora, jeden bůh ze stroje za druhým.
Jak shrnout první díl „MKP“? Jde o fantasy s dobře propracovaným fungováním magie, zřejmě složitou mytologií – zde pouhé náznaky, poněkud chaoticky vystupujícími charaktery (nálady a chování asi podle větru nebo menzes), žádná z dějových linií není vyloženě nudná, žádná mě však ke knize ani nepřikovala. Navzdory několika krvavým scénám a určité temné atmosféře není třeba se o většinu důležitých účinkujících bát, protože za A) nevzbuzují silné emoce (není mnoho důvodů s nimi sympatizovat, případně je nenávidět), za B) v tomto románu nic není nemožné – včetně zmrtvýchvstání. Dilema s hodnocením se nekoná, mé dojmy zřídka rozkývaly laťku nad 75%, obvykle se držely kolem sedmdesátky.

skepsi  | *****

100% akce a bohatého děje, 0% vaty (pro zbytek fantastické produkce zaměňte hodnoty)

Od knihy se nedá odtrhnout a čte se jedním dechem

10*

trudoš  | *****

Výhodou Měsíčních zahrad je, že místo zdlouhavého úvodu se od prvních stran ocitnete uprostřed děje. Figury se vynořují jedna za druhou a vy ani netušíte, na kterou se zaměřit. A než se rozkoukáte, už kolem lítaj mrtvoly hlavních i vedlejších postav. Přitom minulost jednotlivých hrdinů autor nerozebírá, stejně jako historii svého světa. Samozřejmě že podstatné souvislosti odhalí, ale po troškách a teprve ve chvíli, kdy to má smysl. To ještě podbarvuje výborná stylistika, která dokazuje, že není žádný pulpař ale umí se slovy skutečně pracovat.
Steven Erikson stvořil cyklus, odlišující se od všech ostatních. To že má vlastní bohy, magii a dějiny, je samozřejmostí, ovšem on přidal něco navíc – temnotu. Jeho svět je tak pochmurný, až z toho mrazí a to vám poodhalí jen vrchní slupku. Lidé dobří i spravedliví jsou už dávno mrtví a ti ostatní jen s cynismem přežívají. Přesto rychle přirostou k srdci.
Jednoduše řečeno, žádná veselá bajka to není. Ale nenechte se odradit, výsledek stojí za to.



WebArchiv - archiv českého webu