LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Míla mi opět ukázal, že je mistr povídkář. Text odsýpá od začátku do konce a dokonale z něj mrazí. Ale myslím, že by mu slušel daleko větší rozsah. Jasně, zdatně příběh rozehrál a dohrál na takovém malém prostoru, což zase nedokáže každý, ale myslím si, že na větším počtu stránek by mohl být čtenářský zážitek ještě větší. Ale i tak jsem spokojený a těším se na avizovaný román.

A mě se text naopak líbil. Neříkám, že nějak moc, ale pochutnal jsem si. Na autorce je vidět, že je fandou Tolkina – neříkám, že ho nějak kopíruje nebo tak, ale prostě ta její láska k autorovi v tom textu jasně prozařuje. Docela rád bych si od ní přečetl i knížku, protože ve mě si fanouška určitě získala.

Velice příjemné překvapení. Čekal jsem, že Lucka Lukačovičová vytasí nějakou povídku z Japonska a místo toho mi dala velice chutnou krmi složenou z fantasy, detektivky a špetky nefalšované originality.

Tak tohle šlo totálně mimo mě. Bohužel mě to ničím nezaujalo, neuchvátilo ani jinak nenadchlo.

Tomáš Bandžuch mě zaujal už v Drakobijcích a tady mě taky potěšil. Čte se to prakticky samo, svět je celkem netradiční, hrdinové zajímavý a ten konec je taky hodně dostal po emoční stránce. Těším se na první knihu :-)

Drak nezklamal a jeho kraťoučký příběh příjemně pobaví (i když ne tak jako u těch od Jany Jůzlové či Jiřího Pavlovského) a odpočinete si u něj před dalšími rozsáhlými texty.

Všechno už řekl Dreamchaser přede mnou, já jen dodám, že kdyby autorka ještě trochu víc mákla, mohla z toho být dobrá povídka. Takhle je to jen nedodělaný polotovar.

Vlastně jsem od té povídky nic nečekal, začátek naznačoval, že se bude jednat o vývar z Harry Pottera, jenže jakmile padlo, z čeho bere hlavní hrdinka magickou sílu, jakmile jsem se do toho pořádně ponořil… mě Jindřich Rohlík lapil do své sítě jako nějakou bezbrannou mouchu a udělal si ze mě dalšího oddaného čtenáře, který na jeho další díla čekat s velkým očekáváním.

Ze začátku mě to moc nebavilo, ale jakmile jsem se začetl – byla to naprostá paráda, kord ke konci, v němž byla taková vlna emocí, že to ani nešlo popsat. Dokonalá povídka v níž se mísí magie, láska, věda a náprava jednoho obrovského omylu, který se musí zaplatit krví.

Celé vyprávění stojí a padá na sporu dvou bratrů a všechny další kličky, ať třeba pátrání po vzácné relikvii či záchrana Zikmundova života jsou jen jednotlivosti, ze kterých je příběh slepen, nedrží jej pohromadě žádná ucelená zápletka. Je to jen vyprávění o strastiplné životní pouti jednoho křesťana, který svou nadpřirozenou sílu věnuje bohu a boji proti kacířům. Což však může být pro české čtenáře problém, protože jsme uvyklí nazírat na husity z opačné strany. Přes výhrady k ději však autorovi nelze upřít poutavost a umné přecházení mezi třemi liniemi vyprávění, které nenarušuje celistvost, ale spíš pomáhá připoutat čtenáře k textu. Příběh tak ubíhá velice svižně a čtenář se najednou ocitá u překvapivého závěru, který v něm vyvolá potřebu dalšího pokračování.

Výstižný komentář k této povídce napsal v předmluvě Isaac Asimov. Téma je to právě teď velmi aktuální, tak se nechme překvapit, kdo tentokrát komu vyleze zpoza fraku…

Zajímavé, místy i celkem vtipné, ale šlo z toho vytřískat mnohem víc…

Jakub D. Kočí mě vážně dokázal rozesmát. Škoda, že ty nejvtipnější povídky jsou vždy tak krátké, i když je jasné, že delší by asi být nemohly… :)

Tahle povídka na mě dost zapůsobila, přesto se nemohu zbavit pocitu, že by bylo lepší, kdyby se autor soustředil jen na tu linii s drakodlakem a vykašlal se na ty revolucionáře…

Dobrá velmi krátká povídka. Začne to jako úplně obyčejná zpověď, postupně se to ale poměrně zajímavě vyvine.

Tak tohle mě vážně bavilo. Zajímavý příběh z atraktivního prostředí španělské corridy (ne že bych tenhle druh zábavy schvaloval) svižně odspýpá, po dočtení jsem si přál, aby povídka byla ještě delší. Nelíbí se mi akorát jedna věc. Totiž že to vlastně vůbec není o dracích, což je v dračím sborníku poměrně překvapivé :) Ten dračí námět je tam jen velmi lehký, vlastně je úplně zbytečný, vůbec by tam být nemusel…

Tak z téhle povídky mám dost rozporuplné pocity… Na jednu stranu se to čte dobře, baví to, postavy jsou sympatické bla bla bla a tak dále. Na druhou stranu mi to ale přijde napsané, jak to správně vystihnout, takovým hrozně naivním stylem. Vidno hlavně na těch postavách, všichni jsou buď dobráci od srdce nebo prohnilí lumpové, atd. Možná je to tak ale záměrně…

První díl Harryho Pottera jsem četla ještě jako malé dítěa vím, že jsem hrozně prahla po pokračování, ale postupně, jak jdou díly po sobě, se tématika i styl psaní čím dál více podobal čtivu pro dospělé a já už to nedokázala chápat. Pak jsem si to rozkouskovala – jedendíl na jeden rok ve věku Harryho v daném díle a hned se mi to četlo lépe. Ale proč autorka bestselleru J.K.R. dělala čím dál složitější knížky? Proč začala s dětskou knihou a skončila s dílem nevhodném pro děti? Skoro to vypadá, jako by stárla se svým vlastním dílem (což je nepochybně pravda, ale já tím měla na mysli slovní obrat). Nebo že by se inspirovala Malým princem – „pohádkou pro dospělé“? Nebo si prostě chtěla jen nahrábnout prachy ze všech věkových kategorií? Nevím, nevím, každopádně u mně zabodovala. 91%

Tak to je snad první kniha, u které hodnotím hůř, než u filmu. Ta kniha mi oproti filmu přijde hrozně hektická a zbytečně prodlužováná detaily, které nikoho nezajímají, nikam nevedou a jsou tam přebytečné. Ovšem námět a zpracování za jedničku a z toho plyne můj hlas. 83%

Povídka ze světa knihy Stín černého hvozdu. Mílovi Lincovi se na relativně malém prostoru podařilo vykreslit jeho ponurou temnou atmosféru dobře známou ze zmiňované knihy. Přidejte si k tomu odsýpající děj, sympatického hlavního hrdinu (už zase… :)) a vyjde vám z toho zatím jedna z nejlepších prací sborníku

Zajímavá, dobrá a čtivá povídka, zaujal mě hlavně ten svět. Stillwater Bankmills je sympaťák, podle mě by se skvěle vyjímal v nějakém filmu :) A souhlas se Siriusem, chtělo by toho víc.

Kniha mě svou anotací spíš odrazovala, bál jsem se že bude příliš těžká a nestravitelná. Pravdou ale je, že jsem čtivější knihu už hodně dlouho nečetl. Mohu jen doporučit, je to jeden z mých nej čtenářských zážitků. Je to kniha pro každého inteligentního čtenáře a uspokojí jak myšlenkovým přesahem, tak čistou radostí ze čtení příběhu. Dobře vám radím, nenechte si ji utéct… ;-)

Špatné to není, ale vzhledem k námětu jsem čekal, že to bude o dost vtipnější. A ona je to opravdu spíš taková zajímavá hříčka než věc k zasmání…

Autorka umí, píše čtivě, hrdina i dračí hrdinka jsou sympatičtí, má to vtip i nadhled, ale ten příběh je bohužel nic moc, jeho propracovánost je nulová a povídka už ke konci působí nudně a zdlouhavě.

Ano! Tak přesně na takovou povídku jsem celou tu dobu čekal! Klasické středověké prostředí, kam draci patří ze všeho nejvíc, sympatičtí hrdinové a svižně odsýpající děj, zatím spolu s Nejstatečnějším mužem světa nejpovedenější práce ve sborníku.

Neviděl bych to s tím humorem a ironií až tak žhavě jako kolegové – u prvního dílu jsem se maximálně pousmál, druhý už byl větší sranda a třetí nebyl k smíchu. Jako literaturu k zasmání bych tedy První zákon určitě nedoporučil. Taky bych tuto sérii nedoporučil lidem, kteří nemají rádi otevřené konce. Ne všechno se vysvětlí, ne všechny dějové linky se uzavřou. Přesto příběh působí poměrně kompletním dojmem – a hlavně je zde místo pro pokračování. Není to žádná pohádka, hrdinům se stávají nepěkné věci a autor je vláčí z deště pod okap. Takže pokud jste slabší povahy, taky není První zákon pro vás. Pokud však máte rádi nečernobílé postavy, zrady a intriky, „neklišé“ příběh (respektive klišé převrácené naruby), budete se v Abercrombieho světě cítit jako doma. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat, řekl bych, že je to Belgariáda, jak by ji napsal George Martin. Jedna z nej fantasy za poslední dobu. Určitě tomu dejte šanci – však když se nebude líbit, můžete po prvním díle zahodit. Ale nejspíše to neuděláte.

Všechno, co jsem od Jany Rečkové zatím četl, byl podprůměr, tahle povídka není vyjímkou. Číst se to dá, nápad to má dobrý, originalita tam je, postavy jsou sympatické (ty se autorce vážně povedly), chybí tomu však to nejdůležitější – pořádný příběh. Celou dobu jsem čekal, kdy se něco začne dít, kdy se to rozběhne, ale ono nic až do konce. Jasně, nějaký ten příběh tam je, ale ten by vystačil tak na deset stran, ne na téměř padesát. Takže se to navzdory zmíněmým kladům dost vleče…

Výtečná zábavná povídka, v podstatě parodie, na takovéto kusy je Pavlovský machr. Těch cca deset stránek uplynulo jako voda.

Musím přiznat, že takhle jsem se nepobavil už dlouho. Skvělá parodie nejrůznějších klišé, dost originality a hlavně: Jana Jůzlová prostě umí.

Pěkná pohádka v klasickém duchu aneb jak jde chrabrý mladík zachránit zakletou princeznu. Samozřejmě žádné veledílo, ale jako krátká jednohubka dobré.

Kniha má velice jednoduchý děj a neoplývá nějakým nadějným humorem, (Příklad: Polkl pívo a objednal si další.) na němž nenacházím velkou dávku humoru, jelikož například k kultuře to již neodmyslitelně patří. Dále v knize dominuje typické město, podobné Frýdku-Místku: droga dwa(pervitin), špína a krádeže téměř všechno ostatní..... A nakonec, v poslední době to vidím tak, že do knih si lidí píšou samé blbosti, které ani nejsou pravdou a proto zřejmě vydám knihu, na jejímž obalu bude velkým napsané WORLD SHIT AWARD a dále DOPORUČIL KAREL ČAPEK… Poté myslím, že se zvedne prodejnost.

Edice Pevnost kniha č. 62 – Věčný čas zubů 1. Přiznám se, že přesně těhlech typů fantasy příběhů už mám plné zuby. Ale samotná spisovatelka za to nemůže, ta má nápady dobré. To spíše mně ten příběh nesedl a bohužel asi ani nesedne.

Edice Pevnost kniha č. 61 – Mrtvá zóna. Do třetího dílu této série jsem se pustil okamžitě. Přiznám se, že toto se mi zrovna často nestává. Mám čas na tisíc věcí a málokdy mě knížka donutí chvíli, co chvíli otevřít svá lejstra. U této série se to podařilo a já jsem za to rád, protože jsem se s tím dlouho nesetkal. A co víc, sérii jsem si zapamatoval a těším se na závěrečný ortel. Přiznám se tak, že jsem absolutně netušil, co si pro nás autor připraví, ale zvládl to výborně. Škoda jen humoru, který mi v tomto díle poprvé trošku chyběl. Zase ale bral důraz na jednoduchý, ale bez problémů účinný příběh, který se může rozvést na tisíc způsobů. Ten správný autor vybral a sepsal právě v tomto díle. Už se těším na závěrečný díl…Ty konce tady jsou fakt na nervy…:)

Po slabší dvojce zase nářez jak se sluší a patří. První cca třetina, která se odehrává v naší realitě, mě bavila stejně jako Hetešovi Démoni jsou věční nebo Nevermore Baltimore, tím nábojem a atmosférou to tyhle dva kousky dost připomíná. I když nevím proč, protože jinak pro to žádný objektivní důvod není, Cybrain jako takový má mnohem blíž k Šesti diamantům než ke zmíněným dvěma románům. No, s příchodem do zruinovaného Cybrainu se to pak rozjede v adrenalinový nářez, jaký autor předvedl v jedničce. Opět spousta akce, šílených nápadů, dialogů a dost překvapivých zvratů, nemohl jsem se od toho odtrhnout. Těším se s čím autor přijde ve čtvrtém díle.

Edice Pevnost kniha č. 60 – Zlý sen. Jsem rád, když se setkám s knihou, která se vyjímá normálu a přesně tohle je ten případ, kterého jsem byl svědkem. Zlý sen zajímavě kombinuje pohanskou mytologii a současnost. Používá k tomu zajímavé charaktery, na kterých by se sice dalo pracovat daleko víc, ale budiž. Nedokázal jsem si doteď ani pod jedním, kromě hlavní hrdinky, představit tvář, které bych se držel. Oba se chovali tak netypicky a pokaždé naprosto jinak. Přesto mě ale samotný nápad dost zaujal, kombinace současnost-minulost příjemně fungovala a já se u této knihy příjemně až do konce pobavil. Pravda je, že po druhé půlce už to nemá takový nápad a atmosféru jako ze začátku, ale zase si kniha udrží výborný psací standard, který prostě donutí čtenáře knihu dočíst. Trošku se divím, proč tu je tak nízké hodnocení, dle mého by si ho tato kniha nezasloužila. Minimálně za tu snahu o inovaci.

Edice Pevnost kniha č. 59 – Probuď se, armádo! Přiznám se, že jsem u této knihy neměl daleko, abych u ní nezhebnul nudou. Josef Pecinovský má sice dobré nápady, ale občas u nich prostě nevydržím a přesně tohle je ten případ. Kniha mě absolutně nezaujala, příběh nemastný, neslaný a samotné postavy absolutně nevýrazné. Každopádně, jako každý pokus, i tento se počítá. Příběh nápad má a za ten to stojí si knihu přečíst.

Edice Pevnost kniha č. 57 – Závěrečný účet. Nebudu tvrdit, že jsem se u druhého dílu bavil méně. Hodnocení ale bohužel napovídá. Nicméně mě samotný druhý díl potěšil. Obsahoval přesně to, co měl první díl. I když tedy příběhem krapet haproval. Přesto jsem si ale užil postavy, se kterými jsem se sžil a solidní ironický humor, který mě dost překvapil v prvním díle. Podstatné je, že jsem si tuto sérii zapamatoval a rozhodně se budu dál těšit na další díly. I když je příběh sám o sobě dost neobvyklý, dokázal mě do Cybrainu v pohodě vtáhnout.

Edice Pevnost kniha č. 57 – Dračice. Jsem rád, že alespoň někdo tu dokáže s fanoušky časopisu Pevnost komunikovat. To také okamžitě samotné knížce přidává nejen na popularitě ale především na kvalitě, kterou rozhodně má. Není to nic objemného, ale svojí tloušťkou na propršené dny zaujmout dokázala. A víc se jí vytknout ani nedá. Fantasy světy je totiž hrozně obtížné zkonstrovat tak, aby byly originální a zajímavé. Takže tu zůstala především ta atmosféra, a ta je v knize parádní. Kdyby vycházelo tak kvalitních fantasy knih více, jenže je těžké je oddělit od těch průměrných. A o chlup těžší je to právě v edici Pevnost.

Edice Pevnost kniha č. 56 – Vládci močálu. Tento příběh se stylově od edice Pevnost příliš nevyjímá. Průměrné fantasy, spíše komorní vyprávění, kde důležité jsou především postavy a vztahy mezi nimi, než samotný příběh. Kniha ale i přesto všecko utekla vcelku rychle, především díky svojí délce. Ale podruhé už bych se k ní nevracel.

Od první stránky mě povídka chytla a už nepustila. Možná za to může autorčin čtivý styl, možná originalita.