LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Povídka, o které M. H. Greenberg napsal, že by P. K. Dick byl rád, kdyby ji napsal. Krátké pojednání o tom, co je a co není skutečné a kde končí moje já. TOP 20

Taková klasická krátká povídka. Nepřekvapí, neurazí a napsat něco takhle krátkého s pointou může být náročnější než vyplodit x-dílnou ságu :)

Dračí meč od Vlada Ríši mi dal přesně co jsem čekal. Nezadrhávající se naivní příběh o tom, kterak si mladý potomek vyrazil do světa na zkušenou. Ono by se mi to i líbilo – je to svižné, souboje jsou taky napsané dobře, zajímavý nápad tomu taky nechybí. Jenže ve výsledku se z toho stává sbírka klišé s nepropracovanou psychologií hrdinů. Byl jsem odhodlán udělit povídce 3 hvězdičky, jenže bohužel musím polovinu strhnout po konci, který vypadal jako by ho napsal nějaký 14 letý hošík a ne vypsaný spisovatel Ríšova kalibru.

Kniha, ktorá si svojou atmosférou a pútavosťou vystlala miesto v radách sci-fi fanúšikov. Netreba viac písať. Či už si pozriete film alebo prečítate knihu, je to jedno. Knihu prekonáva už len film. Jednoducho must-see/must-have záležitosť!

„Kráľovná sa rozzúrila a začala jačať ako psychotická lokomotíva.“

Přistupoval jsem k téhle knize s očekáváním, ale ostražitě po té chvále co se na Bacigalupiho všude snášela. Pravdou je že po stránce technického zpracování jsem snad ještě lepší sci-fi knihu v ruce nedržel a tak smekám nejen před vydavatelem, ale také před grafikem a ilustrátorem, za neuvěřitelně moderní, ale také nádherné grafické zpracování a také vybraný font písma (který se mi po tom co používá nakladatelství Epocha, líbí asi nejvíce). Možná to pro někoho podstatné není, ale pro mě osobně celkem dost.

Pokud jde o obsah, tak tam se přiznám, že ze 100% jásat nemohu, byť bych rád, ale byli tam opravdu výrazně slabší kousky (Plná kapsa dharmy / Drobné obětiny) či pro mě průměrnější (možná jen z mé vlastní omezenosti) (Kalorik / Lovec tamaryšků), které to trochu stáhli dolů, ale protože jsem díky této sbírce objevil blyštivé klenoty (Flétnová dívka / Popkomando / Čerpadlo 6), díky nimž se mi otevřeli zase další nové myšlenkové obzory nemohu jinak než knihu doporučit všemi deseti se schovaným palcem. :-)

Nezbývá mi než se těšit na první román tohoto autora „Dívka na klíček“, který u nás vyjde snad příští rok, obzvlášť je-li onou dívkou ona japonská děva z povídky „Na žlutou kartu“.

A na scénu přichází první autorka, která se nemá vůbec za co stydět, protože pokračuje v nastolené kvalitě předchozích textů. Text obsahuje vše, co má mít – sympatického hrdinu, fungující svět, přehršel nápadů a hlavně nezadrhávající se příběh. Zdeňka Lukovská mě prostě překvapila, stejně jako její předchozí kolegové.

wow, ani bych neřekl, jak lze skloubit klasiku s fantasy. Ale Jan Dobiáš mi ukázal, že to není žádný problém. Povídka je úsměvná a napsaná velice příjemným stylem. Prostě jedna báseň, díky níž jsem objevil dalšího skvělého autora.

Tenká knížečka nabízí pět povídek o vědmě Vimce, léčitelce, co přísahala pomáhat všem a svůj slib bere velmi vážně. Příběhy působí všedně – ve smyslu známého prostředí (až na jednu řeckou výjimku inspirace slovanskými mýty) a děje, ve kterém se odehrávají „jen“ lidská (či nelidská) dramata, žádný boj o záchranu světa. Vimka na svých cestách potkává draky i drakobijce, kentaury, divoženky, upíry, ba dokonce i samo štěstí. Více než v anotaci zmíněného Sapkowskiho, kterého je A. Pavelková pouhým slabým odvarem, připomněl mi styl autorky Petru Neomillnerovou – konkrétně povídkovou sbírku „Vlastní krev“. Akorát je v tom PODSTATNĚ méně sexu, násilí, sprostých slov a hořkosti;-). Šestá – poslední – povídka „Prokleté přísahy“ není o Vimce, ich formou popisuje peripetie jakéhosi nadrženého odklínače s nadrženými mořskými lidmi. Jde o nejslabší text v knížečce, s chabým nápadem, rádoby humorem a na nic pointou. Naštěstí jde o krátký kousek, přesto nechápu, proč byl do jinak sourodé a kvalitativně celkem vyrovnané sbírky vůbec zařazen. Můj celkový dojem kolísá mezi 60–70%: na jednu stranu je „Prokletá přísaha“ příjemným, odpočinkovým čtením, co mě uvedlo do jakési vyrovnané, lehce melancholické nálady. Na druhou stranu mi občas vadil příliš náhlý „střih“ v povídkách, přispívalo to k mírnému zmatku, a mám pocit, že se takřka ve všech ohledech dalo více přitlačit na pilu – dostat do příběhů více emocí, více napětí, více kontroverze, více hloubky. Nebudu se bránit dalšímu čtenářskému setkání s Alexandrou Pavelkovou, zatím však jsou řeči o tom nejlepším z české i slovenské fantastiky (imho) nadnesené. 65%

Když si odmyslím tu šílenou část, ve které si hlavní hrdina jen tak létá vesmírem (ale i ta se dala přežít), tak to bylo luxusní počtení, a o nějakém zklamání podle mě nemůže být řeč. Četlo se to úplně samo, mraky skvělých hlášek a hodně zajímavý závěr.

Notoricky známý příběh o neviditelném vědci se postupně vymanil z knihy přesunutím do podvědomí lidí. Wells napsal několik jiných dle mého názoru aktuálnějších a hodnotnějších knih. Přesto Neviditelný na chvost Wellsovy tvorby rozhodně nepatří.

Naprostá klasika žánru a jedno z mála sci-fi děl, které nevykouzlí na tváři čtenáře pobavený úsměv ani s odstupem mnoha let. Je úžasné, že ani po sto letech od napsání neztrácí kniha nic ze své poetiky. Ne ve všech dílech se to Wellsovi povedlo. Ale v několika málo ano. A Stroj času patří bezpochyby mezi ně.

Cardova povídka má skoro vše, co čtenář očekává od cyberpunku: hackery, technologická udělátka, jadrný jazyk, kriminální zápletku, myšlenkovou hloubku i slušnou pointu. Postrádala jsem akorát bližší (tedy alespoň nějaký) popis světa nedaleké budoucnosti. Množství dialogů a „ich forma“ mě snadno vtáhly do děje – jen občas nějaká větička při průchodu mozkovými závity drhla a já si nebyla jistá, jestli je chyba ve mně, v autorovi nebo v práci překladatele (zaměnit 2× dvanáctku za dvacítku, bez uvažování nad kontextem, je skutečně faux pas a přiměje to čtenáře zapochybovat, zda si onen tlumočník nevybral více slabých chvilek). Vůbec by mi nevadilo poznat vystupující postavy lépe, zabrousit hlouběji do jejich historie, ale navzdory všem výhradám se mi „Pejskař“ líbil a někdy se k němu ráda vrátím. 81%

Povídka na dvě stránky, která mne zaujala zajímavým a (pro mě) docela originálním námětem průniku rostlinné inteligence do lidské mysli. Pár slušných obratů a obrazů ale povídku nezachrání, protože: ubohé rozvití příběhu, absence oblouku, plochost postav, rádobydramatičnost a zmatenost. Takže: potenciál by tu byl, teď jak ho rozvinout?

Povodne som tento diel sagy o Malusovi chcel hodnotit horsie ako prvy diel, ale posledne dve tretiny knihy ma presvedcili, aby som hodnotenie vytiahol na rovnaku uroven ako prvy diel. Kniha zacina tam, kde prva skoncila – sledujeme pokracovanie pribehu o Malusovi – temnom elfovi na ceste z podrucia demona. Prva tretina knihy ma vylozene nudila. Mal som plne zuby opisu prostredia mesta temnych elfov, pripadalo mi to, akoby sa autor vyzival v popisovani co najviac nechutnosti. V prvej knihe este s mierou, v tejto to uz trosku presahovalo medze. Dokonca som si musel dat pauzu v citani a ako jednohubku som zlhtol Cervenakovho Conana. Od chvile, ked sa Malus dostane k svojmu najstarsiemu bratovi – korzarovi na more vsak zacina fantasticka akcna jazda plna spletitych planov Malusa ako uspokojit a nasledne zradit svojich surodencov :) Takze – hor sa na treti diel s prijemnym pocitom…

Mikropovídka na stránku, které půl hvězdičky přisuzuje jen a pouze fakt, že autor umí napsat souvislou větu a v textu nebyly pravopisné chyby, kterých bych si všiml. Jinak 4N: naprosto neoriginální, nepřekvapivé a nudné. Až na poslední odstavec, kde na sebe autor patetickým, xenofobním, antropocentrickým, naivním, černobílým a plochým viděním světa práskl, že je opravdovým životem zatím nepříliš poznamenaný. Což ale vlastně také není překvapivé, že?

Druhý díl se mi četl o něco hůře, než první. Autorův styl psaní už je pro mě trochu okoukaný a občas má mysl při popisu soubojů a bojů brouzdala jinam a bylo pro mě těžší soustředit se – nemusím prostě vědět o každém pohybu, který hrdina při souboji vykonal, či vědět, jak přesně zabil každého protivníka. Celkově má tato kniha tři hlavní dějové linie – a kdo četl první knihu, nebude to pro něj žádný spoiler: putování našich hrdinů kdo ví kam, boje proti seveřanům a obrana Dagosky. Úmyslně jsem je seřadil podle důležitosti, jakou jim přiřazuje autor. Paradoxem ovšem je, že nezajímavější je dění právě okolo Glokty v Dagosce, hned po té Westovy strasti na severu a přiznám se: putování družiny mě nijak extra nebavilo. Zvlášť když dopadne, tak jak dopadne… Gloktovy poznámky a myšlenky jsou ještě zábavnější než v prvním díle, přičemž autor mě nejednou rozsekal sny tohoto zmrzačeného inkvizitora. Zvláště jeden „hladový sen“ je zcela výborný  – a to mě sny v knížkách většinou nudí a považuji je za zdržování. Celkově bych to zhodnotil takhle: žádný zázračný počin, autor se zbytečně moc rozepisuje a hlavní dějová linie je slabá. Zachraňují to pouze West a hlavně Glokta.

Film jsem neviděl. Po tomto přiznání, do skřípotu broušených seker, šustění splétaných oprátek a řevu nahazovaných motorovek nakrknutých hororových fandů-apoštolů, píšu svůj poslední koment.

Exorcista klame tělem. Příběh měl tolik potenciálu k děsu, plíživé hrůze, splatter scénám, prostě k „pořádnému“ hororu, a ono nějak nic. Celé je to spíše komorní příběh o víře, naději a zápasu jedné rodiny a život děvčátka, které (možná) posedl démon. To však neznamená, že by kniha nebyla čtivá a musím říct, že po delší době mne zase nějaký titul dokázal opravdu přitáhnout a nepustit.

Nechce se mi dávat svým výřikům směrem ke knize nějakou ucelenou formu, takže tedy jen nastavte uši:

Velká část knihy se věnuje lékařskému posouzení stavu Regan. Blatty dokázal velmi dobře vystihnout i můj dlouhodobý názor, že lékaři jsou jen moderní šamani a mnohdy nemají naprosto tušení, co se s pacientem děje a jak mu pomoci. Jen provádí rituál, který má povzbudit imunitu nemocného. Že se mu jako pomáhá…

Kniha je, jako jedna z mála, pozitivní ve vztahu k církvi, zde katolické. Bílá vrána.

Vybavím si jen 2 krátké děsivé scény.

Detektiv Kinderman je vynikající postava a svým stylem vyšetřování je nebezpečně podobný poručíku Colombovi. Přináší do knihy prvek nevtíravého humoru. Dialogy s ním jsou ty nejlepší, jaké v knize najdete.

Překlad místy skřípe. Zajímavé je, že mnoho složitých souvětí je přeloženo výborně, ale pak přijde nějaký kiks v jednoduché větě. To zamrzí. Taky česká lokalizace liturgických textů by potěšila. To otrocké překládání z angličtiny… Naštěstí jich tam není moc.

Postavy někdy jednají zvláštně. Nevím, byl-li to záměr, nevšední reakce v nevšední situaci, ale mně to přišlo prostě trochu hloupé.

Protože ve mně autorovo Křivé ostří a jeho povídkové pokračování vyvolalo dojem, že tenhle styl humoru je „můj“, přečetla jsem i hodně ujetou Daemonicu s hodně ujetou obálkou. Když se tady ocitnete v pekle, budete místo fantastických sklepení plných fantastických mučidel a erotických pomůcek ( že by to pro autora nebylo peklo? :) chodit po šedivém sídlišti do nudné práce bez nároku na dovolenou. Představa je tak otřesná nejspíš tím, že si ji dovedete narozdíl od mučírny živě představit. Malí démonci na pískovišti, sídištní byt svůdné sukkuby, úplně blbý anděl Kariel, přerod znuděného floutka ve filozofujícího superhrdinu smiřujícího se s životem v ženském těle na podpatcích a polemizujícího s tím božím zoufalcem a spousta tajných agentů… Všechno je to hodně šílené, ale čte se to skvěle a vážně jsem se pobavila. Trochu jsem musela ke konci přežít stylizaci do nějaké počítačové hry ve stylu dvacet demagů – další level – zabít démona vpravo… Ne proto, že by to byl úplně špatný nápad, ale protože je to delší, než by muselo a počáteční humor to tu moc nezpestřuje. Ovšem dá se to přežít. Určitě jdu do dalšího dílu.

Stejně jako Conana nelítostného jsem si Svatyni démonů koupil pouze díky tomu, že ji napsal Červenák, jinak Conana nevyhledávám. Po dočtení svatyně mám ale chuť pustit se do dalšího Conana. Krátký, perfektně odsýpající příběh, sice prakticky dopředu víte, kdo je ve spiknutí zapleten a autor s žádnými překvapivými zvraty nepřichází, ale skvěle se to čte a doslova jsem to zhltnul. Conan je pořád jen takový ten chytrý bouchač, přesto sympatický a i vedlejší postavy jsou v pohodě. V kontextu jiných Ďurových knih snamozřejmě na spodních příčkách, ale samostatně skvělá oddechovka.

První povídka každého sborníku bývá vždycky nejdůležitější. Je vlastně takovým odrazovým můstkem pro ty následující, takže buď vás zabrzdí a nebo vás posune dál. Na mou věru je Než slunce zapadne tím druhým případem a jako start je to víc než příjemné. Abych se přiznal, s texty Vladimíra Němce jsem zatím neměl žádné zkušenosti, takže o to víc jsem překvapenější. Ačkoliv by textu slušel o malinko větší rozsah, jedná se o dobrý příběh o dvou dobře vykreslených hráčích. Nikde to nedrhne a samotná myšlenka je také zajímavá. Takže tady rozhodně palec nahoru.

Král krysa je prvotinou Chinu Miévilla, súčasnej hviezdy New Weird, ktorá svojmu autorovi nerobí hanbu. S objavením kráľa Krysu a Pištca som čakal prerozprávanie známej rozprávky, avšak Miéville ju v skratke prerozprával úžasným jazykom kráľa Krysu (pochvala prekladateľovi) a doplnil o pomstu. Nechýba pekná temnota nočného Londýna a jeho kanalizácie, ovládanie zvierat hudbou, patrične zmodernizované drum´n´bassom – túto rovinu knihy som si ako poslucháč rocku bohužiaľ nevychutnal. A aj keď sčasti súhlasím s predošlým komentárom o zhluku niekoľkých scén, knihe neupieram napätie a odhadnuteľnosť mi veľmi nevadila (naopak, celkom ma prekvapila neskôr objasnená spojitosť Saula s kráľom Krysou) a zakončenie je správne (žiaden happyend). Tu však vytknem politiku v epilógu, ktorou dáva autor najavo svoje politické presvedčenie, aj keď to bolo svojím spôsobom pekné gesto.

Mám pro jeho povídky slabost.. Krásná knížka…

Zajímavý Kingův/Bachmanův počin. Pro mě lepší než Beznaděj, i když je to taky trošku moc přitáhnuté za vlasy.. ale co, je to sci-fi :) Kniha je dost brutální, hned zpočátku kdy poslíček rozváží noviny.. přijede barevná dodávka a rovnou ho její osazenstvo rozmetá brokovnicí.. A tak to pokračuje skoro celou knihu. Je to celkem jízda, která nebere na nikoho ohledy.. Hodně krve, střelby a nakaženého autisty Setha, který za všechno může/nemůže…

Krátká kniha o střetnutí Marťana s lidmi.. Nezaměstnaný novinář se dostane do spárů vědátorů, kteří drží v utajení Marťana a zkoumají ho… snaží se s ním dorozumět a pochopit ho. Prvotina Stanislawa Lema, která dnes již zápletkou nijak nepřekvapí.. Doporučil bych spíše těm, které zajímá Lemova tvorba. 16ti stránková obrazová příloha je příjemná, design knížky také.

Povídka jak vystřižená ze sbírky Dilvermoon. Podobný styl, podobné myšlenky, stejný vesmír, alchymie slov a motivů. Nádherná práce, která, přes své nesporné umělecké a filosofické hodnoty, neztrácí nic na čtivosti. Chcete-li se tedy ponořit do příběhu o malíři na světě sylf – neskutečně krásných žen-parazitů, neváhejte. Melancholie a lá Martin přibalena jako bonus.

Mírně okleštěná sbírka povídkového mistra, který bývá poněkud nešťastně asociován s Tolkienem. Z knihy je víc než patrné, že přechod napříč žánry nedělá Martinovi žádné problémy. Své práce dokáže postavit v temném středověku stejně jako na zapomenuté planetě. S klidem zabrousí do pohádky a skvěle zvládá i realitu s mírnou, byť zásadní, příměsí fantastiky. Povídky jsou čtivé. Mají hlavu, patu a hlavně pointu.

Kniha s triviální hlavní linií a naprosto neuvěřitelným počtem postranních příběhů je psána na fantastiku netradičně ve staroanglickém duchu. Každý den z těch deseti let, které nad dílem autorka strávila je v textu ohromě znát a od absolutního hodnocení dělí oba mágy jen občasná nepoutavost děje a prapodivný závěr. Kniha uspěla měřítku téměř masovém – rozhodně ne nezaslouženě.

skvělý příběh se skvělým nápadem, možná ten konec mohl být trochu víc rozveden do detailů… škoda, že autor již zemřel, protože Slepota měla našlápnuto na pokračování (úplně to vidím, zkoumání proč se to stalo, kdo za to může, vyrovnávání se s následky, urovnání situace na všech kontinentech, další vývoj hlavních postav a třeba by i dostaly jména)… co mě dostalo, to byl styl psaní… všechno v jednom odstavci, popisy i dialogy, občas mě to „budí“ ze spaní :-) za ten styl bych dal tak 98%, ale protože to nejde tak dávám 100%

Po pomalejším začátku ve filmovém stylu „něco se děje a čtenář neví, o co jde“ a absolvování několika seznamovacích briefingů se to pěkně rozjede. Spousta povedené akce, neméně povedených intrik a humoru, který občas působí jako humor za každou cenu a určitě jsem se nepousmál vždy, kdy autor chtěl, jindy jsem se ale zase zasmál nahlas. Jedinou větší výtku mám k příběhu, který je tak spletitý, že po dočtení je velmi těžké si ho zpětně vybavit, zavzpomínat, o čem kniha vlastně byla. Rozhodně se nejedná o čistokrevnou oddechovku, jak se může zdát, pokud nebudete dávat pozor, ztratíte se v tom. Příště by to chtělo trochu zvolnit, v jednoduchosti je přeci krása, jak dokazuje třeba výborná obálka.

Co k tomuto dodat? Na malém prostoru, hodně pravdy… Pravdivé a výborné čtivo.. Ten kdo nečetl ať to dožene, tohle je povinná četba! :)

Tak tenhle příběh mě dostal.. Příběh jedné čety Mariňáků o jejich „běžné“ akci, která se poněkud hodně zvrtne.. Text mi doslova utekl rychlostí blesku… Četl jsem rozšířené bonusové vydání obohacené o povídky a celkově k tomu mohu říct jen: perfekt! Z povídek mě nejvíce zaujala ta první nejdelší… ale i ty ostatní jsou skvělé.. Doporučuji všemi deseti.

Výborná sbírka.. Povídky té nejvyšší kvality.

Pro mě nejslabší Kingovo kniha kterou jsem doposud četl.. Začátek celkem slibný.. ale s objevením obrazu mě to nějak přestalo bavit.. Fantasy příběh v obraze je také dobrý „mišmaš“ včetně něčeho jako legenda o Minotaurovi.. Zde se King moc nepředvedl..

Velmi dobrá Kingovo kniha, s příšerným filmem opravdu nesrovnávejte.. Ten je úplně o nečem jiném.. Docela by mě zajímalo co na film říkal King… Hlavní hrdina je sympaťák.. kniha není nijak rozsáhlá, zvládl jsem ji na jedno příjemné posezení. Konec na Kinga velmi dobře dotáhnutý a jasný.

Kniha obsahuje 4 povídky, všechny jsou naprosto perfektní… Nadaný žák, Tělo, RH a vykoupení z věznice Shawshank a Dýchací metoda… Jedna povídka lepší než druhá… Tahle kniha opravdu nemá chybu..

Další z těch průměrných… Má to něco do sebe, ale bohužel je to hodně přeplácáno náboženstvím… I přesto se mi kniha celkem dobře četla… Knihu jsem koupil spolu se Strážci zákona a ti se mi líbili více než Beznaděj… i když také nic převratného… Oba příběhy ve vás dlouho nezůstanou… ale atmosféru to má celkem slušnou..

Od Mlhy nemožno očakávať kvalitu Nočnej zmeny (resp. výberu toho najlepšieho z tejto zbierky pod názvom Mrtví se někdy vracejí), no nie je to stratený prípad typu Nightmares & Dreamscapes, ktorý som ani nedočítal. Spomedzi šedého priemeru a hlbokého podpriemeru (medzi ktorý radím najmä Mliekára a Zde jsou tygři) vystupuje do popredia niekoľko veľmi kvalitných hrôz, ktoré tak ľahko z hlavy nevyženiete – hororová klasika Prámu, nechutný Typ pro přežití, vražedná láska k Noně, strach z umierajúcej Babičky či paranojou presiaknutá Balada o pružné kulce. Myšlienkou vás nadchne Textový procesor bohů so Zkratkou paní Toddové. Rozkolísanosť cítiť vďaka zvyšku nevýrazných príbehov, ktoré boli buď ľahko odhadnuteľné, alebo boli tak plné napätia ako nervy flegmatika. Mlha ma sklamala malou porciou hrôzy, ktorá z nej šla, avšak z toho môžem viniť filmovú verziu, ktorú som mal v živej pamäti. Ostatné poviedky tým neobránim, boli akési nevýrazné, slabé či založené na už použitých nápadoch (alebo zatienené väčšou apokalypsou v románe – prípad Mliekára a Prokletí Salemu). Základ Kingových postáv (najmä v románoch) spočíva v detských hrôzach, ktoré narobia paseku aj v dospelosti a nepekne sa pohrajú s normálnosťou. V poviedkach z tejto knihy u mňa jasne víťazia reálnejšie hrozby, aj keď bizarnosť škvrny z Prámu ma tiež nadchla.

Posledný príbeh zbierky nie je napínavým, prekvapivým či hrôzu vzbudzujúcim príbehom. Neplynie z neho ani pohoda, to nie, skôr odovzdanosť a zmierenie so životom, aké má len človek, ktorý má pred sebou maximálne pár rokov, no stále je tu možnosť odohrať svoj koniec po svojom. Poviedka vplýva na čitateľa cez city a atmosféru mrazivej chumelice „bielej tmy“, na mňa mala menší účinok (asi preto, že do dôchodku mám ešte ďaleko :)).

Poviedka o spisovateľovi, ktorý uveril, že mu nápady dodáva škriatok žijúci v písacom stroji. Sprvu nevinné rozprávanie o čudáckom spisovateľovi naberá na obrátkach, keď ten podlieha paranoidným predstavám. King píše o paranoji, poverčivosti, narastajúcom a hlavne nákazlivom šialenstve (King ma ako výborný „pozorovateľ života“ opäť trochu ohromil, tým, ako ľahké je podľahnúť bludom, ako ľahké je opustiť normálnosť). A píše veľmi dobre, keďže je to príbeh o spisovateľovi, ktoré mu vždy šli najlepšie.

Ďalší z desivejších kúskov. Vnuk ostane sám doma s babičkou, ktorú choroba pripútala na lôžko a musí sa o ňu postarať. Jedlo a čaj by neboli problémom, avšak, čo ak ho bude chcieť objať? A čo ak si babka vyberie práve tento deň za svoj posledný? Desivosť spočíva najmä v detských fantáziách a strachu zo starých, umierajúcich a mŕtvych ľudí, neskôr sa pridá nadprirodzeno a koniec je správne hororový.