LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Tohle bych si docela dovedl představit zfilmované v duchu Vorlíčkových crazy-komedií (Pane, vy jste vdova, Konec agenta W4C apod.). V psané podobě ale takový humor působí hodně křečovitě a děj přeplácaně a překombinovaně.

Campbell, Evenson, Langan…jména, která na náš trh v nedávné době přinesla hodně slušné sbírky temných povídek. Tuto sestavu nyní se ctí doplňuje Nathan Ballingrud, pro mě doposud absolutně neznámý autor. Jeho příběhy se přímočaře zaobírají tím temným, co obsahuje lidská podstata, přičemž nadpřirozené prvky jsou brány jako přirozená součást světa, jde v tomto ohledu vlastně o jakýsi magický realismus. Ballingrud své hrdiny nešetří a vlastně k tomu nemá důvod, svou temnotu zpravidla nesou uvnitř sebe a konfrontace s nereálnem ji jenom umocní, vynese na povrch. Ty povídky jsou hodně pesimistické a většinou nekončí dobře – pro příznivce pochmurné literatury, ke kterým se hlásím, nabízí svým kvalitním zpracováním výborné počtení.

Tentokráte bez hodnocení, neboť nejsem cílová skupina. Co ke knize napsat? Z původního románu toho moc nezůstalo, byl ohlodán až na kost. Úplně vypadla závěrečná cesta zpět do Transylvánie (+ spousta dalších věcí). Děsivého v knize není takřka nic – až si člověk klade otázku, proč vznikl výcuc právě ze Stokerova románu, neboť úpravou pro děti mizí jeho podstata. Asi jako kdybyste udělali sestřih pro děti z nějakého porna – také to nebude fungovat. O (ne)kvalitě díla svědčí i to, že jediné doporučení na obálce je od nějaké Shannon, které je 11 let (což už je věk, kdy by si – myslím – mohla přečíst původní román).

Možná trochu překombinované, relativně (ale jen velmi relativně) nejslabší z Bigsovin, ale pořád parádní. Jen je smutné, že už žádné další Bigsovy případy nebudou.

Čítané chlapcom vo veku 6 a 9 rokov a prijaté vrelo, najmä vďaka dávke napätia a „strašidelnosti“, ktorou sa tak akurátne prekračuje zóna komfortu. Nie je to však len o tom. Je tam aj umne zamontované riešenie osobnej a rodinnej anamnézy Charlieho – hlavného hrdinu. Na dejové peripetie však nie je sám a partia štyroch kamarátov funguje skvelo. Temná strana je náležite temná a prechody medzi ňou a tou našou sú výrazné. Odľahcújú to našťastie nočné mory, ktoré hrdinom v dôležitých bodoch pomáhajú. No a ako inak, bojuje sa tam nielen proti vlastnému strachu, ale aj väčšiemu spiknutiu. Vďaka tomu to fajn odsýpa až do konca, aj keď niektoré pasáže mohli byť o niečo údernejšie. Kniha má veľký potenciál stať sa obľúbenou časťou detskej knižnice, aj keď nie úplnou klasikou.

Pôsobivý príbeh z blízkej budúcnosti (2. polovica 22. storočia), ktorý sa hrdo stavia do elitnej časti nemalej skupiny románov, zaoberajúcich sa ľudskou kolonizáciou Marsu. Nie náhodou ho autor v úvode venoval Rayovi Bradburymu.

Zároveň musím dodať, že čo sa týka použitého sociologicko-politického modelu, je v tom povestnom finálnom úniku, ďaleko pred hlavným pelotónom (poňaté cyklistickou terminológiou). A to nielen, čo sa týka Marťanskej spoločnosti, ako takej, ale aj fungovania systému dominantnej Zeme, jej vazala Mesiaca a rebelského Marsu. Ako sa u ľudského plemena dá predpokladať, toto fungovanie podlieha mnohým frikciám. Tomuto aspektu venuje autor toľko priestoru, že som si až miestami hovoril, že by mohol ubrať, nakoľko to miestami malo tendenciu brzdiť tempo deja.

Okrem tohto tu totiž máme aj perfektnú lekciu z „marsológie“, tzn. marťanskej geológie, geografie a aj biológie (nebojte sa, nič na spôsob Johna Cartera). Už v tomto bode by bol ten povestný wow-efekt celkom načechraný, no do toho všetkého ešte príde skupina vedcov s názvom Olympania, s ich fyzikálnym objavom, pri ktorom už chrochtá blahom každý scifista. Rozvádzať to kvôli spoilerom nebudem, nejedná sa však o žiadnu maličkosť.

Vo výsledku epické dielo, odohrávajúce sa v planetárnej škále, s niekoľkými pomerne prepracovanými (čítaj ne-čiernobielymi) charaktermi. V bohatej miere stavia na podnetnej extrapolácii tak humanitných, ako aj prírodných vedných odborov.

Šťastné? To nevím. Hrůzostranější? Myslím, že ne. Kniha mi přijde – pocitově – o něco slabší než díl první. Možná je to tím, že povídky vybrané do této knihy jsou vesměs o něco mladší, modernější chcete-li, a tak povětšinou chybí správně temná atmosféra. I tak je to ovšem velice příjemné čtení. Pokud jste četli díl předešlý, bude se vám líbit i tento. Pokud jste fanoušci strašidelných příběhů z přelomu 19. a 20. století, budete spokojeni též. Kniha je opět udělána velmi pěkně, oproti prvnímu dílu nechybí seznam autorů použitých ilustrací, za což palec nahoru. Asi by prospělo ještě jednou text přejet (minimálně poslední povídku), protože jsem tam našel dva či tři překlepy. Celkově spokojenost.

Nejdelší povídka (nějakých třicet stran) je vrcholem knihy. A to bez debat. K dokonalosti jí chybí jen málo. Navíc je v ní přítomna atypická zimní bouře. Nu a včerejší (resp. dnešní) slunovrat byl také – zvláštně – bouřlivý. To se někdy tak sejde. Atmosféře to ovšem přidá. Nemůžu se však ubránit dojmu, že povídka by si zasloužila v jedné pasáži malou úpravu překladu, aby lépe seděla ve všech historických aspektech.

Opět Algernon, opět mírné zklamání. Povídka je doopravdy taková…nu…tuctová.

Tohle bylo dobré, hodně dobré. Krásné zlověstné. Řekl bych, že tato práce, jako jedna z mála, by mohla postrašit i dnešního čtenáře.

Krátká povídka, u níž čtenář dostane vše, co od tohoto žánru očekává. Nic převratného, avšak neurazí.

Opět taková ta Viktoriánská klasika, psaná lehčím tónem – koneckonců i rozuzlení je mírně ironické – avšak na mě poměrně rozvleklé.

Rozkošná jednohubka, která mě při čtení bavila a koncem velice pobavila. Více o těch pár stránkách snad ani napsat nemohu.

Na úvod dobře odvedené řemeslo. Povídka není ničím objevná a kdo z tohoto žánru něco načetl, muselo mu být zcela jasné, kam autor čtenáře zavede. Hodnocení je přesně mezi těmi 60 a 70 %, ale dávám vyšší, když jsou ty Vánoce, že jo.

Čtivé a zábavné sci-fi detektivky ve stylu „drsné školy“ s řadou nezpomenutelných hlášek („koukal z deky jako tuleň z díry v ledu“). Řešení záhad je poučenému čtenáři obvykle brzy jasné, ale v tomto případě to ničemu nevadí.

Vyvrhel tak není ničím lepší, než předchozí romány Anthonyho Ryana. Nabízí však plnohodnotné dobrodružství, plné smělého hrdinství, krkolomných přátelství a nezbytného hřmotu oceli na válečných polích. Jednotlivé motivy jsou sice známé z jiných děl, ovšem tím, jak se děj neustále proměňuje, komplikuje a vyvíjí, je nemožné odhadnout, jaký směr zápletka nakonec nabere.
Opět přitom platí, že největší silou autora je schopnost vyprávět. Ačkoli první román z plánované trilogie čítá neskromných šest set třicet stran, nelze text osočit z hluchých míst nebo prvoplánové výplně. Po celou dobu se příběh drží jasné vytyčené linie, jejíž finále je zdánlivě v nedohlednu, ale postupně se k němu děj se vší parádou blíží. Průběžně je zároveň obohacován dalšími a dalšími záhadami, které s největší pravděpodobností dostanou prostor v následujících dílech. Tohle je poctivá heroic fantasy, pro kterou fanoušci tento žánr milují. Bez magické omáčky či bájných ras, zato však s plnou porcí řádně hořkého patosu.

Komentář jistého Vaňka z NIXu:
In other news jsem si přečetl Stanislav Rudolf: Operace mé dcery. Je to teda ještě příšernější sračka než film; ale začíná to (asi teda jen druhé vydání, které je důkladně odsoudruhováno) Tento příběj se odehraje přibližně za deset, dvacet let"; totiž „na samém konci dvacátého století“, „dva roky a dva měsíce po objevu preparátu … který umožňuje přípravu srůstové biologické emulze“ na nápravu zlomené míchy; okresní nemocnice má „počítač čtvrté generace … jeho návrhy na konečnou diagnózu mají v ročním průměru 80–85procentní pravděpodobnost“ a taky vysílačku ve vrátnici (?!) s klávesnicí a obrazovkou, umožňující hlasovou komunikaci se všemi jinými po Evropě, odkud náhradní orgán přiveze hypersonické letadlo „mezinárodní lékařské služby“, a co především, „heliočlánky jsou teď ve stavebnictví šlágr. Každý je chce na střechu“ (ve třetím vydání u Albatrosu už změněno na solární panely).

Ukončení série formou úkroku stranou. První díl byl ryzí young adult. Druhý díl byl dospělejší, ale méně logický a plný bohů ze stroje (v zásadě doslova). Končil globálním kataklyzmatem…

Třetí díl se odehrává 8 let po druhém a jde vlastně o přímočarou military fantasy. Svět je v troskách a jediná svobodná enkláva, založená kdysi našimi hrdinkami, bojuje svůj poslední boj…

Vyústění nezklame, kniha samotná je ale příliš přímočará a navíc příliš spoléhá na to, že si člověk přesně pamatuje, co se dělo v minulých dílech (což u mě moc nehrozí). Takže motivace postav, které si asi máme pamatovat z předchozích dílů, jsou nejasné a nelogické.

Ale čte se to dobře.

„Snad bych ti jen mohl říct: střez se pozornosti úřadů. Nevzbuď naši pozornost. Nenuť nás, abychom se chtěli o tobě dozvědět víc.“
Číst romány Philipa K. Dicka je jako prožívat noční můru v bdělém stavu. Kaňte, mé slzy, řekl policista není v tomhle ohledu výjimkou, třebaže zápletka nabízí zdánlivě minimum akce. Společně s hrdinou se ocitáme ve víru nejistot, strachu a proměnlivé reality, kdy za každým rohem číhá další překvapení. Jeden den jste někdo a druhý nikdo, přičemž neexistovat ve společnosti, kde i štempl má štempl na to, aby mohl být štempl, je docela lapálie. A to je teprve začátek problémů…
Je to jako prožívat Kafkovu Proměnu a Orwellovo 1984 najednou. Jen člověk od zápletky nesmí čekat moc, protože ta pro autora není tím hlavním. Sice se drží určité osnovy, jakmile však dojde na vysvětlení celého toho maglajzu, jeden si není úplně jist vnitřní logikou. Síla vyprávění však spočívá v podmanivém vyobrazení policejního státu, ve kterém zlovůle mocných může prakticky cokoliv.

kedrigern a jeho svět, my dva jsme si nikdy nesedli. bohům žel jsem ve stejné době začal číst pratchetta a je to prostě jiná liga. tahle povídka je docela typická, ukecaná, nabubřelá a o ničem. bad luck.

byla by to pěkná, krátká povídka s pointou, kdyby ji autor nevykvákl už v první třetině.

Velice příjemné počtení navazující na tradici podobných sborníků, které vycházely v Británii před cca 150 lety. Kniha obsahuje šest prací, žádná není špatná, žádná není pouhou výplní, všechny jsou v pohodě čitelné. Každý si asi najde tu, která jeho vkusu sedí nejvíce. Za mě to byly ty opravdu klasické (tedy napsané kolem roku 1860) – viktoriánské, gotické, hutné. I po letech mají své kouzlo a člověk musí před jejich autory smeknout, protože svůj žánr uměli na jedničku. Samozřejmě je fér napsat, že v dnešní době už povídky asi nikoho nevyděsí. Počtení je to však parádní a pro fanoušky žánru je kniha povinnost. Pokud bych hodnotil striktně dle průměru hodnocení, musel bych půlhvězdu ubrat, nicméně kniha je jako celek skvělá, navíc vizuálně moc krásně udělaná a překlep jsem našel jen jeden, takže veliká spokojenost.

Stejně jako povídka úvodní, mě moc nezaujala ani povídka závěrečná. Autorka se – nebo mi to tak aspoň přišlo – místy snažila o ironii a vtip, což se ne úplně povedlo. Navíc mi to nesedělo vzhledem k tomu, že povídka je o vraždách, odehrává se na odlehlém pochmurném místě a (to hlavně) bere se vážně. Osobně mám velký problém s pracemi (nebo klidně filmy, hrami…), které tak jako balancují na hraně a netuší, na kterou stranu se překlopit. Dialogy byly navíc psány velmi teatrálně (součást snahy o vtip?) a hlavní hrdinka mi připomínala Ellen Pattersonovou z filmového Pokladu na Stříbrném jezeře, která – kdykoli je na plátně – hystericky křičí „Frede!“ (tady tedy „Waltře!“) a nic jiného.

Další klasický vitkoriánský příběh, který dnes už nemá jakékoliv ambice někoho děsit nebo strašit, nicméně milovníci žánru budou spokojeni.

Za mě nejlepší práce v knize. Extrémně hutné vyprávění s minimem přímé řeči, z něhož na všechny strany stříkají všechny atributy gotického hororu. Pro fanoušky žánru naprostá paráda.

Nejmladší a nejmodernější práce v knize je psána lehce ironickým tónem a využívá námět od M. R. Jamese. Neurazí, pobaví…pohoda.

Podivná vánoční hra je krystalickou – a řemeslně skvěle zvládnutou – ukázkou klasického strašidelného příběhu z dob, kdy na trůně seděla královna Viktorie. Z dnešního úhlu pohledu je to samozřejmě neděsivá a neškodná vyprávěnka, která by mohla sloužit k uspávání dětí v mateřské školce, avšak máte-li pro tento typ literatury slabost, určitě si ji užijete.

Vrby byly skvělé, proto jsem se těšil na to, co mistr Blackwood ukrývá ve svém Cestovním vaku. Bohužel jsem byl poměrně zklamán. Dle mého ničím nevýrazná povídka, která dojíždí na vlně viktoriánských strašidelných příběhů, avšak oproti „klasickým“ kouskům z oné doby jí něco chybí. Možná popisná hutnost? Nevím. Ovšem napsaná je velice čtivě, takže lehký nadprůměr.

Škoda uspěchaného konce! Po dočtení mě napadla kacířská myšlenka: To se za ty mraky let od dob Seržanta opravdu neobjevila nějaká forma létajících bojových prostředků? Při technické úrovni mechaniků a vymazlenosti tanků mi to příjde přinejmenším nevěrohodné. Jasně je to sci-fi :-) a mimochodem velice dobře napsaná .

Souhlas, četlo se to výborně. Jo,jo – Olgerd je Bůh. Myslím si ale, že tahle série tímto končí. Tipoval bych, že autor začne novou, ve stejném světě, s jinými premisami.

Závan nostalgie v přívalu akčních scifi knih a důkaz že čtivou knihu lze napsat i bez hromady mrtvol. Užije si to každý, kdo má chuť na lehce inteligentní scifi alá Clarc či Asimov, kde se upozorňuje na nebezpečí technologického pokroku příjemnou a zábavnou formou.

Po Pod hladinou jezera další Nixův příspěvek do artušovského kánonu. Opět se dočkáme Merlina, ale tentokrát mu sekunduje Nimue. Pěkná, hladce i hutně, ale hlavně zručně napsaná fantasy, která asi nepřináší nic nového, ale to, co nese, nese hrdě a zároveň lidsky.

Jedná se o akční thriller s využitím paralelních světů. Bohužel, pro mě jako fandu sci-fi to byl bolehlav, kdy většina věcí nedávala absolutně smysl. Děj je velice plytký a podléhá tomu, aby proběhly hlavně nějaké ty střílečky, honičky a strach o život. Charakter hlavní postavy se mění podle autorovy potřeby, je to takový ubohý vystrašený chudáček, který se neustále lituje a přesto, že to má být génius srovnatelný Einsteinem či Hawkingem, tak je naopak velice přihlouplý.

Zaujímavý kus v baklyovskej sérii. Zložený je z poviedok, ktoré sú časovo široko rozprestreté do rôznych období jeho života. – Pasák – čítavá anekdota o tom, ako sa Bakly chtiac nechtiac zapletie do biznisu s ľahkými ženami. Konkurenční pasáci netušia, čo sa na nich hrnie… V Temnote – Žamboch má veľký talent na opis prostredia. Keď je Koniáš v legendárnej poviedke v dažďovom pralese, potíte sa s ním a škriabete si neexistujúce štípance. Tu s Baklym prežívate naháňačku v podzemí bane a opäť je to veľmi intenzívny zážitok. Hon za Rudou Hviezdou – návrat do prostredia Gutawskej púšte ako sa patrí. V najsilnejšej poviedke knižky je to o unikaní s nebezpečným artefaktom až do centra vyprahnutej planiny a ak som predtým písal o autorovej sile vo vykresľovaní prostredia, tu ide opäť naplno. Bonusom je silná bočná postava, ktorá prinesie zaujímavý dejový zvrat. Do Morku Kostí – v prvej polovici ide o netradičnú, zaujímavú, priam až detektívno-špionážnu bakyovku. Po súboji s Rosenom je to už ale celé také čudné, prekombinované a s nie úplne uspokojivým záverom. Zabiják Čarodějů – dej sa odohráva v pomerne ďalekej budúcnosti. Vojna medzi cisárstvom a „tajomným“ vojvodom Daskom už vypukla. Bakly sa tu vrhá do krvavého stretu, v ktorom naplno prebudí svoj skrytý dar. – Jednotlivé poviedky majú rôznu kvalitu, no žiadna samozrejme nejde do podpriemeru. Napriek rozdielom v časoch a prostrediach jednotlivých kusoch sa nimi prechádza plynulo a ide rozhodne o čítavý počin.

Pamatujete na časopis Hrom, vycházející v 90. letech? Místo, kde si podávali ruku mimozemšťané s nadpřirozenem a vše bylo myšleno vážně? Nejeden z nás si tehdy říkal, kdo jen může pracovat v podobné redakci. A právě o nich román Podivná doba je. O novinách, které týden co týden přinášejí ty nejfantastičtější zprávy z Britských ostrovů a o lidech, kteří těmto zprávám věří. Problém samozřejmě nastane ve chvíli, kdy se bizarnost stane skutečností…
C. K. McDonnell má dar zábavného cynika, který sice svět kolem vidí v pozitivních barvách, ale opakovaně pochybuje, že to někomu k něčemu bude. Svoji novou sérii zakládá na podobné premise, jako Ben Aaronovitch s Řekami Londýna, pouze změnil lokalitu a tým hrdinů nestaví do pozice ochránců, ale pozorovatelů. A že jde o povedenou partičku existencí. Právě chemie mezi nimi je tím, co táhne celé vyprávění vpřed a bonusem navíc je prostředí redakce časopisu, kde každý, kdo k téhle práci alespoň trochu přičuchnul, najde své místo. Dokonalost sama.

Poslední Laymonova kniha pro mě – i přes vysoké hodnocení – byla do jisté míry zklamáním. Jasně, v žánru brakovek je to pořád pecka. Rychlá, jednoduchá, pudová. Čte se výborně. V kategorii „Laymon“ (páč to JE samostatná kategorie) je to však takové…no…jako kdyby autor prošel autocenzurou, kniha následně cenzurou…a znovu autorskou autocenzurou…kde je perverze? Kde je hnus? Kde jsou temné náznaky perverzí budoucích? Pár absolutně nepopsaných a jen lehce naznačených vražd…a několik extrémně cudných epizod z kategorie „petite blonde teen“ fakt nemůže uspokojit žádného fanouška Laymonova stylu. Pokud by to napsal tuzemský autor, docela bych se obával, že podle knihy vznikne další veledílo ze škatulky: „česká romantická komedie“. Vydání je relativně v pohodě; překlad je, řekl bych, bez zvěrstev typu „Ó, sladký Ježíši“ nebo „Malé kuře“ – i když překlepů je ke konci více, než by bylo zdrávo. Buď jak buď – stále je to pohodové, odpočinkové a hodně nadprůměrné čtivo. Je to Laymon, avšak hodně krotký. Což je škoda, protože kdyby se odvázal víc, byla by to další plná palba.

Solidní, i když nijak převratná akční/military sci-fi. Největší slabinou je přehlcení technobláboly.

Je to jednoduché a autor jede dost po povrchu, ale je to opět čtivé a zábavné. Olgerd založí klan, město, kraj, království… prostě mu to jde od ruky s minimem protivenství. A příště nepochybně Vodní svět!

K vysokému hodnocení napomáhá až samotný závěr s akční scénou.

Ságu jsem četl dávno a povídky jsem si nechával na později a teď na ně přišla řada. Některé povídky jsou už zpracované hned do dvou televizních seriálů, takže jsem přesně vědel pointu ale přesto jsem si plně vychutnal každou stránku. Tato kniha by mohla být jeden z etalonů žánru podle kterých by se dalo hodnotit vše ostatní. :-) Velice se těším na novou knihu z tohoto světa kterou autor údajně píše. Jen piš barde!