LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Podstatně zdařilejší a nadčasovější než Akce L; tohle bych se nebál předložit ani současnému dětskému čtenáři. Fascinuje mne ale dobově pragmatický přístup: potřebuju kosmodrom hodně vysoko? tak ubourám kus Mount Everestu… Dnes by o tom nikdo nepřemýšlel ani v legraci, neb by byl mediálně ukřižován.

Jako kluk jsem tuhle knihu miloval a půjčoval si ji z knihovny pořád dokola. Na rozdíl od jiných nezaúřadovala nostalgie a vnímám ji dnes jako prvoplánovou agitku, nicméně řemeslně zručnou natolik, že si své body zaslouží.

Kniha trochu působí jako „upgradovaní“ Lovci paprsků s posíleným sci-fi prvkem. Mou nejoblíbenější postavou byl tučňák Martin. Díky postavě černouška Freddieho by asi patřičně pokrokový čtenář obvinil autora z rasismu, ale v době vzniku to bylo OK.

Kniha si nijak nehraje na „dospělou“ literaturu, cílovou skupinou je starší školák. Proto kdo se s ní poprvé setkal až v dospělosti, nedokáže už ji ocenit jako ten, kdo ji s vykulenýma očima hltal ve 13 letech.

Jak říci mnoha hloupými slovy „nebuďte zlí na zviřátka“. Na hraně braku.

Zatím vrchol série a završení teto linie v bizarně surrealistickém reji, kde některé scény jsou jako vystřižene z Vetřelce nebo Věci. Nebýt happyendu, byl bych asi spokojenější, ale to by to zas nebylo YA.

Proklamace „příběh o prapodivné bažinné lásce, ztrátě, sexu a smrti“ je vlastně dost přesný popis novely, snad jen bych rozšířil na „příběh o prapodivné bažinné lásce, trávě, ztrátě, sexu a smrti“, new weird jak vyšitej imho.

Krátká, znepokojivě podivná novela s dostatečně „rozbitou“ hlavní protagonistkou, řešící své problémy ponejprv alkoholem, ale kdo nikdy nepřál kolegům agónii ať bodne první. Nahozené prostředí a konec příběhu svádí k možnému pokračování. Příjemná jednohubka.

Sci-fi prvky (výzkum stratosféry, nové přístroje a typy letadel) jsou jen okrajovým prvkem, jinak se jedná o klasickou detektivku britského typu, chytře balancující mezi vážným a humorným pojetím. Dodnes čtivé, slabinou je snad jen nepřehledně velké množství postav na celkem malém prostoru.

Povídky převážně nadprůměrné kvality. Vrcholem sbírky je Saugerbubbi, příběh kosmické družice ovládané mozkem dítěte.

Grishaverse je svět plný potenciálu, jež doplácí na mizerného editora. Od logických chyb, přes zprzněnou ruskou inspiraci, po nevyužité motivy. Hlavní hrdinka je plná rozporů. Alina hrdinkou být nechce. Jakékoli požadavky na její osobu jsou příliš, i když výhody ze svého nového postavení sklízí bez připomínek. Nemá žádné kamarády, ale jakmile se s ní její noví známí pokusí sblížit, předem je odsoudí jako bandu falešníků. Její mysl je sbírkou duševních poruch od paranoie po chorobnou sebestřednost. Jediný, na kom jí záleží je dětská láska ze sirotčince. Malyen je skvělý stopař. Aliny si moc nevšímá, ale to se spraví, jakmile se stane slavnou. V tu chvíli mu dojde, že je vlastně jeho majetkem, protože ON ji viděl první. Jejich vztah je ukázkovou spoluzávislostí. Ona se podřizuje veškerým jeho rozmarům, svět může skončit v plamenech, pokud bude Mal v pořádku. On s ní jedná jak s kusem hadru, zatímco ji ujišťuje o upřímnosti svých milostných citů. Záporák se pozná podle toho, že ovládá stíny, vlaje za ním černá kápě a hrozí obdobou jaderné zbraně ve jménu míru. Jeho lid jen tak mimochodem čelí celosvětové genocidě a jeho zem balancuje na pokraji kolapsu. SPOILER Naštěstí se nemusíte bát, Alina mu všechny plány zhatí, takže Grišu si v neděli na náměstí v klidu můžete upálit.

Pokud bych s autorem začínal touto knihou, asi bych byl zmaten. Avšak od Zelaznyho už jsem něco četl (hlavně Tvorové světla a temnoty dodají čtenáři potřebnou školu…hehehe), takže mě kniha nemohla – v jistém smyslu – zase tak moc překvapit. Autor opět kombinuje fantasy a sci-fi, servíruje skvělé dialogy plné ironického humoru, nevysvětluje, čtenář si musí spoustu věcí domyslet, případně se smířit s tím, že se něco nedozví. Nechybí zvraty…a samozřejmostí je prapodivný a tajemný přítel hlavního (anti)hrdiny. O tom, že čtivost neztrácí Zelaznyho texty ani po letech, netřeba psát. Kniha samotná je udělaná moc hezky, vypíchnout musím obálku, na níž je hrdina spíše naznačen, než vykreslen do detailů (čímž by se dalo charakterizovat i 213 stran obsahu); chválím také umístění autorovy předmluvy k 10. vydání knihy až na konec, neboť pro čtenáře skutečně není příjemné, pokud je hned v předmluvě vyslepičeno, co se bude dít dále (ačkoli v tomto konkrétním případě předmluva spoilery neobsahuje, ale i tak), nechybí ani pár odstavců o překladu. Co napsat závěrem? Velká spokojenost a samozřejmě doporučení autora i knihy, protože Zelazny byl jen jeden.

Opět hodně Waltariovské, ale příběh, jinak zajímavý a dramatický, k uzoufání brzdí nekonečné filosofické a didaktické pasáže (je nutno vysvětlovat čtenáři genetiku?) a „předpovědi budoucího“. Navíc, podobně jako u druhého vydání Tanit, jsou velmi odfláknuté korektury (pokud vůbec nějaké proběhly) a vlastně i celá redakční práce, takže to místy působí jako mizerný překlad vynikajícího cizojazyčného tex­tu.

Asi do dvou třetin výborné, takový český Waltari. Pak to najednou začne klopýtat a ztrácet vnitřní logiku, autor po Sapkowsku pobije většinu postav a vypadá to, že už to chtěl mít rychle za sebou. Druhé vydání z r. 1996 je zatíženo odfláknutými korekturami natolik, že to znepříjemňuje čte­ní.

Moja prvá zbierka poviedok od Bradburyho. Dostal som množstvo rôznych príbehov, odohrávajúcich sa buď na Zemi alebo v našej slnečnej sústave. Autor ich napísal na prelome 40. a 50-ich rokov, takže pri niektorých textoch sa musí rátať s istým zastaraním technických aspektov príbehu. Použité motívy odrážajú bohatú fantáziu RB i keď dnešného čitateľa až tak neprekvapia. Kniha u mňa boduje najmä v súvislosti s rozprávačskou technikou, ktorá sa upriamuje menej na techniku a viacej na istú lyrickosť textov. Nezriedka s temným prifarbením. Postavu sú skvelo vykreslené, no niekedy som mal pocit, že charaktery sú skôr odrazom autorových želaní ako odrazom reálnych obyčajných ľudí viz Raketa a Posledná noc sveta. Celkovo sa mi príbehy páčili, metafory a istá lyrickosť príbehov sú určite osviežením v záplave tradičnej SF.

Tak tohle je úplně jiný level než první díl! Málokdy se stane, že je druhý díl o tolik lepší, než ten první. Přemýšlel jsem nad tím, proč to tak je, a došel jsem k závěru, že druhý díl je mnohem víc klasická fantasy, než díl první. I když ne úplně, provázanost s naším světem je pořád dost velká, ale mnohem lépe zpracovaná než v prvním díle. Skoro bych až řekl, že se autor poučil z chyb a nedostatků prvního dílu a fakt se mu to povedlo.

Knížka určená primárně pro mládež, takže nečekejte žádné rafinované, složité zápletky, ale přesto velice lidská, se silným příběhem na pozadí války. Kapitola s popisem průběhu první světové války je top! Po dočtení téhle kapitoly jsem jen koukal s otevřenou pusou stejně jako Adrienovi spolužáci.

Pravověrný hlas tehdejší doby. Kosmické toužení a pinožení a lá Zlatý věk sci-fi jako únik před normalizační šedí a konformismem. Kdyby mi tehdy bylo více než zhruba 8 let, možná by mne texty i v roce 2022 vzaly více. Takto ale knihu mohu pouze nedoporučit všem touto dobou nepolíbeným a milovníkům moderny. Nebude se vám to líbit, nečtěte to. Přes všechen respekt k autorovi totiž, na rozdíl od autora z titulu díla, nedokázal vytvořit něco nadčasového, co by lákalo nové mladé čtenáře stejně jako staré matadory i po mnoha desítkách let.

Proti předchozím dílům této spirituální ZOO zase více temnoty, více psychologie, ztráta jistot… Pouta mezi hrdiny a zvířaty se dále rozvolňují, Zeríf – sběratel spirituálních zvířat – je na koni. Záporné postavy se stávají rozporuplnějšími, respektive jejich zápornost je relativizována. Za mě tedy posun zajímavějším, jakoby dospělejším směrem. Samozřejmě je to pořád Young Adult, ale četlo se mi to s dětmi lépe.

Čtyři pecky dřevní scifi, všechny s tématem kontaktu s mimozemským životem (i když v jednom případě…).

Za mě jeden z vrcholů SF tvorby 60. let. Kniha se jen zázrakem neocitla na seznamu „zvláštních fondů“ = v trezoru, na rozdíl od Výletu k pánubohu; snad ji hodnotil méně bdělý cenzor. Popis činnosti šíleného počítače, např. výroba součástek, které jsou vzápětí dávány do šrotu, je ohromnou ilustrací socialistické reality.

Za mě tedy ne. Téma rasové segregace a genderové diskriminace patří k trendům, jež jsou up to date, ale zjistil jsem, že ve SF o tom číst nepotřebuji. Aspoň ne tak, jak o tom píše paní Kowal. Začátek docela příjemně evokuje Válku světů, jež pak přešaltuje na komornější variantu 2012 (v tomto případě tedy 1952, svět je lehce alternativní), řeší se dopady na jednotlivce, na lidstvo i na Zemi… ovšem děj, styl i psychologie postav jsou příliš účelově učesané do těch „správných“ směrů. Směrů, které jsou dnes v kurzu. Nejsem žádný šovinista, jenže autorka je k ženským pocitům a problémům (včetně těch hormonálních) pozorná natolik, až je to otravné. Styl je krotký, korektní, nezajímavý. Nemá to koule. Trpělivost mi došla u věty „Operace Ženy vpřed zahájena!“ ( …byť byla myšlena jako vtip). Když jsem si představil, jaké prekážky a nepřízeň osudu (samozřejmě osudu mužského rodu) bude hrdinka muset zdolávat, ztratil jsem vůli ke čtení. Zbytek jsem rychle prolistoval a ulevilo se mi, když jsem tim dílem obohatil nejbližší knihobudku. Tímpádem ani nehodnotím. Když vidim, kolik prestižních cen kniha nasbírala a jak jsou z ni všichni unešeni, říkám si, že s mým vkusem asi bude něco v nepořádku. :-)

Zhruba první třetina je naprosto excelentní, Nevill zručně a bez jediného zaškobrtnutí buduje temnou atmosféru pořádně dusného anglického pobřeží. Bohužel ve chvíli, kdy se vyprávění zúží jen na dvojici Kat a Helen kvalita trochu opadne, respektive autor začne vyprávět možná až zbytečně thrillerově a vzdálí se tak perfektnímu mystickému hororu, se kterým začal. Přesto jde pořád o velice slušný folk horor s celkem přijatelným finále, stále z mého pohledu stojí za přečtení, byť to nakonec taková pecka, jak slibovala první část, nebyla.

Velmi kvalitní, i když ne úplně lehce čtivé. Něčím mi to připomínalo McCarthyho Cestu.

Solidní sci-fi klasického střihu, hodně zaměřená na popis života v budoucnosti. Celkem čtivé, jen jsem se musel opakovaně ubezpečovat, že opravdu vyšla v roce 1991, ne 1971.

Hodně zvláštní, takové Weissovsky poetické příběhy, kde fantastický motiv tvoří jen jakousi kulisu v pozadí.

Typický Fuks: absurdní, temný, nelítostný… a geniální. Sci-fi motivy (obydlený Měsíc, lety na Mars) slouží víceméně jen jako bizarní kulisa, nicméně do fantastiky, konkrétně do antiutopické literatury, by dílo patřilo i bez nich.

Nejvíce zajímavé na tomto retroSF je pohled na budoucí techniku z očí minulosti. Celou vesmírnou pevnost ovládá robot-vedoucí který má někde schované své stanoviště ze kterého ovládá obranu té věznice. Děj se nepatrně posouvá a dozvídáme se něco o původu Haluťanů a celé vzdálené galexie M-87. Jestli je něco na této sérii zajímavé tak je to trošku odlišný pohled německých autorů na SF.

Jsou určité limity kam může zajít šestáková literatura a tady se to jasně blíží k té hranici. Chápu, že autoři seriálu mají zaujetí v „dálnicích napříč vesmírem“ ale mám pocit, že se to opakuje nějak často. I když je pravdou, že i ve Star Treku jsou různé Q kontinua, zrcadlové vesmíry a paralelní reality občasnou rekvizitou a nikterak to nekazí děj.

Tento díl je vcelku zajímavý, jelikož se drží předvidatelné a v rámci žánru uvěřitelné linie. Až v dalším díle přijde na řadu pseudověda padá tomu řetěz.

Harlan Ellison je obtížně zařaditelný fenomén, ke kterému jsem si dlouho hledal cestu. Např. v pubertě jsem ho vůbec nedával. Před časem jsem ho tu v komentáři k Tiktátorovi přirovnal k Pražskému výběru mezi rockovými kapelami, ale stejně tak bych ho mohl připodobnit k Bukowskimu mezi básníky nebo Dalímu mezi malíři… Nestandardní klasik. Zuřivec, provokatér, narcis, exhibicionista. Srší nápady, ale taky obscénnostmi a vulgaritou. Pozér? Jistě, ale umí uhodit hřebíček na hlavičku a také shazovat sám sebe. A hlavně: dokáže stvořit skutečnou krásu precizním vybroušením stylu i myšlenky. Ošklivost vyšperkovat nádherou. Pokud by tahle sbírka byla klenot, byla by to křišťálová lebka. Pokud zbraň, tak odjištěný granát. :-) Kromě titulní povídky mě nejvíc dostal SAMOBOL a OČI PRACHU. P.S. pochválit musím i autorovy předmluvy, výborný Žáčkův překlad, redakční práci (nenašel jsem snad žádné chyby), obálku, grafickou úpravu. Celkové hodnocení je tedy o dost vyšší než aritmetický průměr jednotlivých povídek.

Sbírka povídek nesoucí stopu otce zakladatele, které za něj ale dokončili jiní. Není to nepřekvapivě úplně čistý Howard, ale je pravdou, že některým textům se nedá upřít výjimečný, někdy až kultovní status. Ať už proto, že se procpaly až do samotného filmu, nebo že je v 70. letech minulého století povětšinou zdařile převedl Marvel do komiksového formátu. Howard proslul plejádou špatných epigonů píšící pod heslem : „kdo nepsal Conana, jako by nebyl“. Což se ve výsledku odrazilo i na původním díle. Ale tady to mělo ještě smysl a řád. Není to jako u Lovecrafta, kde některé spoluautorské povídky přečnívaly ty úplně nejkultovnější původní kusy, ale svoje místo v Hyborském světě mají.

První odstavec je bez spoilerů. Uff, nechal jsem si to několik měsíců rozležet v hlavě, než jsem dal hodnocení a napsal tenhle komentář. Po dočtení jsem měl strašně smíšené pocity. Jako by to snad psali dva lidé (jo, teď už vím, psali, jenže o osobu autora se ne vždy zajímám, zajímá mě jeho dílo). Kdy některé kapitoly mě přikovaly k židli a nutily mě hltat stránku za stránkou. A z toho přišly kapitoly a díry, kdy jsem si říkal, že to snad vymyslel člověk po lobotomii. Upřímě by mě zajímalo, jestli mě dílo jednoho autora bavilo, zatímco druhého snad až uráželo. Nakonec jsem se nenechal strhnout tím špatným a dávám *** a budu-li k sobě upřímný, stále se těším na to, jak to celé dopadne. Níže popíšu konkrétněji, co se mi líbilo a co mě iritovalo.

Bacha, v komentáři jsou nadále SPOILERY. Z těch lepších určitě beru vyčištění prostoru bran, kdy to skutečně zajímavě zahýbá kartami a to v soustavě Solu i Laconii. Stejně tak linka okolo Falcona, který je z toho jediný schopný se vymotat je za mě dobrá. A co mě oslovilo snad nejvíc, tak bylo počáteční jednání Duartova nejbližšího okolí po událostech v pomalé zóně. Neurazil ani konspirační systém někdejšího SVP. Jenže, co je za mě obří kiks hned do začátku, tak způsob, jakým jsou doručovány náhradní díly pro Tempest. Jako vážně, 4–5 let (!) po bitvě? A nejsilnější munice Laconie je převážená na palubě nákladní lodi s doprovodem dvou korvet? Proč to není aspoň na palubě některé z těch dvou, vždyť to unese člověk v jedné bedně? Není důvod to dávat na palubu nákladní lodi, která nota bene ani není laconského námořnictva. To byla tak okatá zkratka k tomu, aby byla aspoň naděje na zničení Tempest. Ale to bych ještě překousnul. Jenže ten útok na Laconii, to mělo být jako co? Opravdu si autor jen tak z pr… palce vytáhnul flotilu o stovkách lodí, včetně tři Donagerů? Nikdo si toho nevšimnul, během pár měsíců je zkompletovali, osadili posádkami, které vzali kde? Laconská rozvědka celou tu dobu chrápala a bylo jí to jedno? Náklady se nekontrolovali, ani jednou nikdo neměl smůlu, nikdo si nepustil hubu na špacír, Laconie nedržela v pomalé zóně ani jednu malou korvetu, která by před schromažďující se flotilou dokázala rozeslat varování, nijak nestřežila svoji bránu ani z jedné strany, konstrukční plošiny, originální dílo stavitelů prstence nevydrží nic, lodě, které produkují jsou téměř nezničitelné. No za mě byla závěrečná bitva a cesta k ní otřes. Úplně uvěřitelně na mě nepůsobilo ani okolí a vychovatel Teresy, to opravdu Duarte nebyl schopný/ochotný najít pár lidí, kteří by nebyli jenom dobří herci, ale skutečně by jim na jeho dceři, které se logicky nemůže moc věnovat, skutečně záleželo?

Tak toť asi vše a počkejme si na závěr série.

Kniha je souborem prakticky celé autorovy povídkové tvorby, z čehož zákonitě plyne značný rozptyl v kvalitě jednotlivých kusů. Přesto si jako celek zaslouží maximální hodnocení, mj. díky autorským komentářům k osudům jednotlivých povídek. Obvykle takovéto poznámky přeskakuji, tady jsem se do nich pustil díky osobnímu vztahu k autorovi a nelitoval jsem. Ovšem pro mladší čtenáře, nepamatující totalitní časy, musí některé ty historky samy o sobě působit jako sci-fi.

Základem sbírky jsou povídky, které nesměly být vydány v knize Nešťastné přistání. Naprostá většina z nich je vysoce nadprůměrné kvality nejen v kontextu doby vzniku, a ta titulní patří dle mého k tomu vůbec nejlepšímu napříč historií české povídkové SF tvorby.

Přestože byla kniha vykastrována cenzorem a vydány mohly být pouze povídky, neškodné pro socialistické zřízení, kvalita je vysoce nad průměrem.

Milá a čtivá, i když hodně naivní dobrodružná kniha s prvky fantastiky. V roce 1948 ještě panovala víra v možnou mírovou spolupráci USA a SSSR. Vědecká linie je sice vyvráceným nesmyslem, ale není to tak do očí bijící, jako třeba v Narovnané zeměkouli. Bonusem jsou překrásné ilustrace Kamila Lhotáka.

(Nedočteno.) Upřímně netuším, jak o-deset-let-mladší já zvládlo předchozích devět dílů a proč hodnotilo tak vysoko, ale mé současné já se snažilo netlouct hlavou o zeď při každém speciálním výrazu, popisu mužných macho mužů, nemluvě o té erotice… Zpětně plošně stahuji předchozí hodnocení o dvě hvězdy. Asi ty knížky v něčem dobré byly, ale 90 % si něco, co nejsem ochotná ještě někdy vzít do ruky, nezaslouží.

Naivní až blboučká ekoagitka, marně se snažící o humor. Stejné téma zpracoval nesrovnatelně lépe David Gerrold (Věc pro lidi).

Až na vzácné výjimky povídky, eufemisticky řečeno, „časopisecké úrovně“. Je až k nevíře, že stejný autor napsal vynikající věci do sbírek Pandořina skříňka a Experiment pro třetí planetu.