LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Mats Strandberg není zrovna nejmilosrdnější tvůrce. Koneckonců, jak sám název románu napovídá, o komedii nepůjde. Nomen omen, víc netřeba dodávat.
Přesto člověk počítá s tím, že když jde o knihu pro dospívající, nebude jim autor nalévat do hlav neředěnou depresi. Jenže když hned z kraje dá na srozuměnou, že se k Zemi blíží kometa, která z nás všech udělá čevabčiči, musela by to být velká sci-fi, aby s tím šlo něco dělat. O to navíc v příběhu vůbec nejde. Ten se totiž soustředí na životní peripetie dvojice rozdílných hrdinů před dvacítkou, kteří za pár týdnů očekávají zánik všeho. A třebaže se může zdát, že nic nemá smysl, potřeba nějakého cíle – například najít vraha své ex-přítelkyně – může být ve finále tím, co udržuje vaši příčetnost v normálu.
Konec je zvláštním románem, plným zdánlivě zbytečných dialogů, odboček a proslovů, zároveň však pohlcující atmosférou prosycenou apatií. Skutečný armageddon by takhle poklidně asi neprobíhal, ale snad nebudeme mít příležitost to zjišťovat.

Show must go on, že ano, takže dál a dál sledujeme třenice alternativních skupin v Elfím světě. Bylo by laciné prohlašovat, že nic nového. Že se vše recykluje. Že Sofie je spasitelka, ale i enfant terrible a nechtěný spratek. Že elfí svět, zmítaný vnitřními i vnějšími konflikty, ji životně potřebuje a přitom se stále zdráhá uznat ji právo na svobodnou vůli. Že zabedněnost rady kancléřů hraničí s ignorantstvím. Ano, bylo by to laciné … takže jsem vůbec nic neřekl. :-) Nějaký malý posun z dětského do adolescentního světa tu přece jen je: autorka po dlouhém otálení obětuje další postavy (nebudu prozrazovat které). Víc se tu také šponují vztahy – takové to pubertální pnutí a vzájemná žárlivost. Já skřípal zuby trochu víc, děti byly tradičně nadšené…

I když je kvalita jednotlivých povídek dost nevyrovnaná, těch pět hvězdiček si u mne kniha vysloužila ze dvou důvodů. Jedním je bezpochyby nostalgie, tím druhým pak netypické pojetí hororového žánru, v době vzniku nesmírně originální. Ty nejlepší povídky jsou nesmrtelnou esencí typicky Švandrlíkovského ironického humoru s nečekanou pointou, a přitom fungují i jako regulérní strašidelné příběhy. A vlastně dalším důvodem jsou kongeniální Nepraktovy ilustrace. Ještě je třeba dodat, že do fantastiky patří jen část povídek, konkrétně Pohřební vůz, Domek v údolí, Šumavský upír, Okno do hřbitova, Draculův švagr, Farářova rada, Milenka mrtvého, Tygrodlak, Čarodějnice, Doktor Domián, Druhý svědek, Zrůdy, Návrat, Boj s mystikem, Socha a Důkaz ze záhrobí, okrajově snad ještě Koupací komplex, Mstivý šašek, Hobby a Přeludy a Vadlejch.

Na rozdíl od smířlivějších komentátorů já bych tu výstavbu směle označil prostě za bordel. Jsou to střípky s nejasnými motivy i vyústěními, a „nečekaný twist“ na konci prostě jenom podtrhuje, jak to vůbec celé nedává smysl. Po Hráči návrat k narativní struktuře Fléba, a tedy z mého pohledu zásadní propad.

Celkem omleté téma (co bychom dokázali zlepšit na svém životě, kdybychom ho mohli prožít znovu), víceméně i standardní odpověď (vcelku prd), ale velmi dobře, i když hodně depresivně zpracované. Jen ten konec, kdy hrdina najednou začne přinášet neštěstí, je trochu přitažený za vlasy.

Na rozdil od „Pomysli na Fleba“ je „Hrac“ sevrenou a v podstate komorni novelou, ktera ovsem alespon pro me daleko lepe rozehrava motiv Kultury, prave skrze kontrast s Imperiem. Lze tam zahlednout Hesse (Hra se sklenenymi perlami), lze tam zahlednout 5. element („otevreni oci“), lze tam zahlednout Star Trek se sekci 31, proste je to uprostred velmi uctyhodne tradice. Popis Kultury je v tomto dile fenomenalni, stejne jako popis hry. Cte se to jednim dechem. Plne hodnoceni nedavam jen kvuli tomu zbytecne moralizujicimu popisu Imperia – slo by to udelat bez muceni a silneji. Ale i tak velmi dobre a v pravem smyslu strhujici!

Z prvního dílu už jsem si nepamatoval skoro nic, ale naštěstí to až tak nevadí. Svět démonů i andělů funguje vcelku bez problému, žádných logických kopanců jsem si nevšiml, a je to celkem sranda číst, domnělá lidská nadřazenost dostává slušně na frak :)

Jak zmiňuje v diskusi Nick512, autor nezvládá držet na uzdě svoje agitační choutky a dělá to dost okatě, což kazí celkový dojem. Ale na druhou stranu to zas nebylo až tak hrozné, jak jsem se původně obával. Osobně bych ani neřekl, že se druhá půlka táhne, je to dané asi tím, že se všechno dozvídáme z pohledu všech hlavních hráčů, asi jako když je v akčním filmu záběr každou minutu na jiného hrdinu.

Dokonalý protipól hned následující knihy Podvrženec. Fantasy o dracích, kde nejsou žádní draci a není to fantasy. Tedy přesně to co by uvědomělý čtenář od Zelaznyho čekal a pravověrný fantasta nikdy nečetl. Potud dobrý. Přesto nelze říct, že by si kniha svůj takřka legendární status a třeba i seriál připravovaný pod taktovkou G.R.R.Martina nějak zvlášť zasloužila. Ingredience jsou přitom docela super. Premisa s časovou dálnicí i jazyk autorem zvolený upomíná na ty nejlepší Kingovky své doby. Kniha má jen dvě kapitoly, kde kapitola jedna reprezentuje lineární děj a kapitola dvě všechno ostatní. Flashbacky, flashforwardy, občas přítomnost. Perfektní nápad s nímž autor sem tam zajímavě pracuje, leč ne dostatečně. Stejně jako s celým konceptem časovéhou proudu reprezentovaný dálnicí, po níž se dá jezdit dopředu i zpět a v odbočkách jí měnit. Problém je, že autor svojí platformu neumí pořádně vytěžit. Základní atentátnická linka je triviální a kniha nikterak informačně obsažná. Zelazny na rozdíl třeba od Jacka ze své koncepce světa ukáže jen velmi málo, nebo vůbec nic, co by přesahovalo rámec fádní road story. Zato občas ukáže věci dající notně zabrat i protřelému čtenáři s léty trénovaným nadhledem (Markýz DeSade jezdící na tyranosauru). A vyústění příběhu je teda hodně ťáplé. Kniha měla vyjimečný potenciál, který se jí ale moc nepodařilo naplnit. Velká škoda promarněné šance. Aspoň že Laser v aktuální verzi použil originální obálku a nově vytvořený překlad Richarda Podaného.

Horor komornějšího ražení, ve kterém ani tak nejde o nadpřirozené hrůzy, ale o bestialitu lidí. Mort Castle se pohybuje na hranici psychologického thrilleru a regulérní vyvražďovačky, přičemž v průběhu dvou set sedmdesáti stran umí vyšponovat atmosféru na maximum. Znatelně se přitom nevyžívá v popisech brutálního násilí, takže čtenářova fantazie může vesele pracovat. Problém je, že příběhu, z mého pohledu, chybělo napětí. Sledujeme počínání vražedného sociopata, který žije pod maskou spořádaného občana a sem tam popustí uzdu zrůdě uvnitř sebe. Není kolem toho žádné velké plánování, hrdina jedná často impulzívně, přesto mu všechno nějak prochází, dokud jeho vlastní manželka nezačne něco tušit. Pak už zápletka nabere konkrétnější směr, ale ani tak se žádná hitparáda nekoná. Finální masakr pak působí jako něco navíc, včetně hravé pointy, kterou člověk očekává už někdy od strany sto jedenáct. Nicméně, vyprávění nemohu upřít podmanivé kouzlo, ačkoliv výsledek nedokázal naplnit očekávání.

Roger Zelazny je bezesporu originální autor, jak po tématické, tak po technické stránce. V době psaní Podvržence měl za sebou Jacka a počátky Amberu, takže bylo jasné, že klasickou fantasy o dracích od něj čekat nelze. Autor tu tak zůstává věren svému pověstnému momentu překvapení, protože Podvrženec JE, velmi nečekaně, klasickou fantasy o dracích. Nic na tom nemění fakt, že i tady najdete jeho typické propriety. Mix žánrů, prolínání světů, techniku a magii v jednom. I přes technické vymoženosti kniha jede podle klasické kuchařky, což je fascinující. Autor, který si vytřel prdel s Dragonlancem ještě před tím, než ho Weis s Hickmanem stačili vůbec odehrát, najednou surfuje na stejné vlně a jde mu to náramně. Asi bych měl být proti, ale upřímně…kdo kdy nehrál dračák, Talisman, nebo nečetl draky všech možných ročních období, hoď kamenem. Nešel jsem z knihy sice úplně do kolen, ale nezapřu že se mi líbila a slupnul jí jedním dechem. Text Krásně šlape a uhrančivý Kantůrkův překlad oku lahodí. Chápu čtenáře, kteří knihu odsoudili. Ten široký rozptyl hodnocení není náhodný. Kniha holt chce otevřenou mysl oproštěnou od zažitých klišé a zároveň schopnou právě tato klišé přijmout. Dokonalá a správně provokativní trefa přesně mezi kozy. A to mě na Podvrženci baví. Dát a nedat zároveň.

Platí v podstatě to samé co v první knize. V některých povídkách je však cítit jistý posun. Hříchy otců spíše než splatter definují barkerovskou temnou fantastiku jak jí předváděl třeba v Imagice. V povídce Nové vraždy v ulici Morgue zase dokazuje, že si dokáže srdnatě poradit i se sto let starým literárním odkazem. Už v první knize byl znát mezi řádky jistý noblesní přesah Barkerových povídek, který byl však spíše tušený. Tady je to znatelné explicitněji. A minulost ukázala, že to byla cesta dobrým směrem. Průměrem mi to vychází na čtyři hvězdy, ale jako celek stojí sbírka za víc než zprůměrování všech částí.

V základu velmi zajímavý příběh brzdí rozvláčnost a především neustálé zeměpisné, historické a filosofické vsuvky (ty zabírají snad polovinu rozsahu knihy). Řada myšlenek je tu ovšem až překvapivě aktuálních (nebo alespoň omílaných) dodnes. Zajímavé jsou autorovy zjevné sympatie k Číňanům, jejichž kulturu klade do protikladu k „úpadkovému a dekadentnímu“ Západu. A konečně až prorocká se jeví předpověď technologické a návazně i politické hegemonie Číny.

Tak zaplaťpánbůh přišel konec téhle natahované a nastavované série (tedy pokud jsem to správně pochopil). Děj je jako obvykle v první půlce velmi řídký. Hodně psychologického prokreslování postav, hodně amerického důrazu na rodinu (absurdní a riskantní akce, aby dědeček mohl spatřit vnoučka, bú, bú, jedno voko nezůstane suché); rozpracované dějinné linky, které vyšumí do prázdna. Na druhou stranu v tomto svazku i v předešlých jsou určitě dobré nápady, některé vynikající. Jen je to tak strašně a zbytečně rozvleklé.

Parádní číslo, které nenabízí jen vánoční pohlazeníčka (Dárky z jukeboxu, Tetin let, Požehnaný / prokletý smaragd), ale také netradiční a těžkou až experimentální fantastiku (Pryč, skvělý Mužík v mlýnku na pepř), výbornou artušovskou povídku (Meč a kámen) a dokonce i surový špiónský (meta)fyzický survival Dřevěný tygr. K tomu pár dalších většinou dobrých prací. Asi jediná skvrnka na kráse je Asimovův esej o Nilu. Není nic moc. A obálka je také poněkud mimo. Takže dvě skvrnky. Ale jinak super.

„Deset přízračných hororových povídek stylem připomíná povídky Stephena Kinga.“
Hodně odvážné tvrzení od nakladatele a jsem v pokušení urvat za něj sbírce ještě jednu hvězdu, ale nejsem přeci žádná zabijácká zrůda, no ne? Ale k obsahu jako takovému – co vám budu lhát, Stephen King to není ani se zavřenýma očima. Jan Opatřil především postrádá cit pro cokoliv nového, takže většina jeho textů jsou parafrázemi na strašidelné historky, které známe v té či oné podobě. A i když se mi v některých případech ty typické hororové propriety líbily, zklamal mě prostý fakt, že je autor nedokázal využít k něčemu skutečně zajímavému. To, že v závěru hrdina (či hrdinka) umře, není pointa, ale zvrat, který zaskočí maximálně pětileté dítě. Tendence hrát si s děsivou atmosférou a propracovat psychologický vývoj postavy od základního nastavení až po schizofrenní finále má pak pouze ten následek, že povídka je delší než ostatní. Alespoň, že podstatu hrůzy nestaví Jan Opatřil na explicitních nechutnostech.

Fantasy v podání sci-fi legendy. Hodně netradiční kniha, která fazónou připomene základy Amberu. Zelazny tu jde ale ještě mnohem dál. Základní linka kolem hrdiny putujícího za pomstou se postupně překlápí ve snahu o podmanění si světa a po souboj o sebe samého je poměrně jednoduchá a jasná. Genialita textu však tkví mezi řádky. Autor takřka vůbec nepoužívá popisy, obšírně nevysvětluje rysy jeho bohatého fantaskního světa a veškerou omáčku podává v drobných narážkách a detailech jen tak mimoděk. Prostředí tu plyne z děje. A že by bylo co vysvětlovat. Jeho fantasy má daleko k jednorozměrné fádnosti žánru. Kniha je narvaná gejzírem originálních nápadů nevázaných konvencemi ani škatulkami, nad nimiž přechází oči i dekádami protřelých fantastů. Ačkoliv je text krátký, čtivý a docela dějově uhání, musel jsem místy zpomalovat a rozemílat jednotlivé věty, abych vůbec autorovi stačil a dokázal všechny ty vjemy pobrat. Není divu, že v knize najdete jasný inspirační zdroj takového Gaimana, který opisuje od kohokoli, cokoli, ale překvapivě třeba Cliva Barkera, který většinou neopisuje od nikoho vůbec nic. Zelazny tu definitivně položil základy Old Wierdu (který jsem jakožto žánr právě vymyslel) a je s podivem, že padesát let starý text i dnes naprosto bezezbytku funguje, působí originálně a daří se mu bořit dávno zažraná klišé, které jsou paradoxně o dekády mladší než on sám. Bravo.

Parádní čtení. A co víc? Skvělá pocta mistrovi. Bude to znít zvláštně, avšak Tramvaj, kniha která se nebere zase tak vážně a z části je čistým pornem, vystihuje Lovecrafta a atmosféru jeho příběhů téměř dokonale (do strany – dejme tomu – 40 je to krystalický Lovecraft). Nebudu přehánět, když napíšu, že 9 z 10 mantáků z Joshiho Černých křídel může jen stát v koutě, šoupat nohama a tiše závidět. Na knihu lze – samozřejmě – nahlížet všelijak, hlavní proudy budou ovšem dva: lovecraftovský horor a „pornosrandič­ka“…inu, kniha funguje v obou případech – a to jak nezávisle, tak v kombinaci. Absolutnímu hodnocení brání akorát akčnější závěr, který mi k textům HPL typu dvakrát nesedí, nejde však o nic zásadního, spíše o mé „puritánství“.

Celkem zbytečný dovětek v sérii Spad, z pohledu ženy, která se chová jako superman a na potkání ojíždí (přítelkyně) nebo zabíjí (nepřátele) kdo ji zkříží cestu.

Když autora ke konci knihy přestane bavit psát a vymýšlet konec, tak to prostě utne a připíše dovětek, u žambochoviny boužel celkem běžné nepovedené zakončení…

Já bych to tyké nazval klasickou žambochovinou, a celkem dobrým návratem do světa Seržanta.

Závěr je opravdu takový divný a pohádkový, nejvíc mi asi vadí, že přes mnohé překážky Amrovi i Timovi stále všechno vychází (takzvaně zprdeleklika) aniž by musel něco udělat/obětovat či se zlepšovat. Pokud nad tím vším přimhouřím obě oči tak (sice ne jako první 2 díly) stále zábavný a čtivý konec série.

První setkní s žánrem LitRPG (podobně jako MartinJ na mě taky působil celý žánr trochu uhozeně) ale zkusil jsem a je to perfektně čtivé.

První díl mne moc nenadchnul, zato druhý jsem přečetl s chutí a jedním dechem. Autor nevybočil z kolejí, které si stanovil v jedničce, tím to není, ale přinesl nové postavy, které jsem si prostě oblíbil. Vedlejší možná i víc než ty hlavní. Na palubě Jižního větru, plavícího se přes půl světa, nechybí sounáležitost (i když jsou všichni hrozně drsní vrahouni a zabijáci – v tom to až směšně připomíná Na vlásku a jiné příběhy pro děti), dojde i na nějakou tu romantiku U kuželů jak říkáme u nás doma a dojetíčko…to je moje. Dialogy jsou pořád víc deklamace z legend než životné pokecy, ale o to autorovi asi šlo a nějak mi to přestalo vadit. Příjemná kniha přesně pro mladé, ve které si i staří pardálové najdou to svoje.

Abych ale jen nechválil, musím zmínit slabší korekturu. Už v první knize mne to zlobilo a tady je to téměř stejně časté – tu někam uteklo slovo, jinde je chybná předpona, atp. A když se dočtete na straně 134 že ‚jedla s plnou pusou‘, pak se vlastně už ničemu nedivíte.

Zajímavé prostředí, solidní příběh, ale zpracování hodně kulhá. Kvalitou je kniha zhruba na úrovni lepších prací z amatérských literárních soutěží.

Ve zkratce? Moc hezky udělaná kniha pro extrémně úzké publikum.

Delší verze? Budiž. Jak už jsem napsal – kniha je udělaná fyzicky krásně. Ilustrace přímo parádní (jak už napovídá obálka). Překlad v pohodě, i když pár kiksů se našlo (pobavila rodina, která si nestihla vybalit z krabic „nemovitosti“; dále pak „kuřecí neštovice“; a potom pár věcí, které jsou spíše o vkusu – „mírumilovné slunce“ by mi přišlo lepší nahradit „klidným sluncem“ atp.) – ovšem dají se spočítat na prstech jedné ruky. Co se týče vnitřku, tedy textu, tady – aspoň pro mě – nastal kámen úrazu. Od Machena jsem předtím nikdy nic nečetl a tato kniha rozhodně není „best of“ výborem vhodným k tomu, aby se čtenář s autorem seznámil (chybí třeba ikonický Pan). Ani si na takový výbor ale nehraje a k její cti nutno podotknout, že se o tom zmiňuje i v anotaci na zadní straně obálky. Až na jednu novelu jsou všechny texty vydány v našich končinách poprvé. Kniha je tedy doplňkem pro fanoušky autora, kteří od něj mají již přečteny knihy předešlé. A to doplňkem vydatným, neboť nenabízí „jen“ povídky strašidelné a hororové, ale i různé kratší práce, které mají leckdy ironický podtón, případně jsou více detektivkou, nežli klasickým hororem. Machen popisuje i různé výstřední figurky. A ani jeho „hororové“ práce v knize obsažené by se asi nedaly zařadit do škatulky čistokrevného hororu – spíše temná (nebo minimálně temnější) fantastika, v níž víceméně tušíme, že se děje něco divného, než že bychom přímo byli svědky onoho úkazu (otázky typu: „proč se to děje? jak se to děje?“ nejsou řešeny téměř vůbec). Autor údajně čerpal inspiraci ve svém rodišti, tedy Walesu a jeho kopcích a lesích. Bohužel jsem to v textech téměř necítil – jedinou spojnicí by mohl být „pohádkový“ svět víl, neboť Machen hojně využívá ostrovních pohádkových či folklorních, chcete-li, motivů. Kdo při slově „folklórní“ zastříhal ušima a těšil se na dávku erotiky – bez prcání se dobrý folk horor totiž udělat nedá – bude zklamán. Erotickým motivům se autor vyhýbá jak čert kříži – raději do venkovských příběhů vloží svou oblíbenou (a místy těžce otravnou) filozofii a okultismus (což může vytvořit zajímavou kombinaci). Pochválit musím poznámky na konci knihy, které osvětlí reálie tehdejší doby. V knize je též doslov – ten je ovšem spíše o Lovecraftovi…a nejsem si jist, jestli si jeho autor jen nehonil triko a nechtěl ukázat, kolik z fantastické literatury z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století má načteno.

Buď jak buď, autora nezatracuji – byť do budoucna zřejmě sáhnu po nějakém „best of“, případně novele Hrůza.

Z Dozoisovy řady „The Year's Best Science Fiction“ toho u nás moc nevyšlo. Pokud vim, tak jen 8., 9. a 13.díl. Škoda. Na druhou stranu musím poctivě přiznat, že už dlouho mi žádná kniha nedala takhle zabrat jako mamutí výběr z r. 1995. Mořil jsem se s ním přes půldruhého měsíce a musel jsem si ho proložit spoustou povídek z Ikarie a XB-1, abych to „naředil“ a osvěžil. I tak jsem měl chvíle, kdy jsem to málem vzdal. Hodně kousků mě minulo – buď jsou málo SF nebo naopak příliš hard či zas přebujelé a samoúčelně mýtotvorné. Ale i tady jsou pecky: Mysli jako dinosaurus, Wangovy koberce, Grayovy dějiny smrti. Svým způsobem i Lov na Kelly Dahlovou, Štěstí Elvise Medvědí pracky nebo Lincolnův vlak. Moje melancholické JÁ potěšil Bisson s Tam smrt nemůže a MacLeod se Dnem hvězdoletu. Obešel bych se bez nakynulé Genesis, chaotickeho Záznamu o Angele, příliš „hard“ Feingebaumova čísla a pro změnu příliš „soft“ Le Guinové (zejména Osvobození ženy). Ostatní je takový průměr. 70% s přimhouřením oka.

Při čtení literárního debutu Arkady Martineové jsem si nejednou vzpomenul na své první setkání s jinou americkou autorkou a to s C. J. Cherryhovou (mám na mysli konkrétně sérii Stárnoucí slunce). Chvilku totiž trvá, než se do románu Vzpomínka zvaná říše ponoříte, protože všechny ty nezvyklé názvy, společenské zvyklosti a úřední hierarchie člověka zpočátku matou, neboť si nejste jisti, co je pro příběh skutečně podstatné. Naštěstí v tomto případě se autorka poměrně rychle rozhoupe k akci, jež je ve své podstatě velmi atraktivní – nový velvyslanec na Teixkalánském dvoře se musí nejen zorientovat v cizokrajném prostředí ale zároveň nenápadně prošetřit smrt svého předchůdce. Diplomatické intriky přitom kupodivu vůbec nejsou nudné a zápletka má po dlouhou dobu nápad i spád.
Teprve závěr jde až příliš na ruku potřebě dalšího pokračování, což je za mě asi největší slabina. Jakmile jsou totiž odhaleny důležité skutečnosti, namísto toho, aby byly řešeny, se až okatě přesouvají do příští knihy.

Kniha popisující první setkání neandrtálců a lidí kromaňonského typu. Na to, že jde o střet dvou primitivních kultur, je to nebývale obtížné čtení. Autor se hodně pečlivě vžívá do psychologie neandrtálce a přizpůsobuje k tomu i část syntaxe, takže je občas docela výzva dešifrovat, co se na plátně vlastně děje a čtenář musí extrapolovat některé události z okolního děje. Kniha není apriori šokující, nebo explicitně krutá, ale jako celek dokáže čtenáře hodně zatížit. Mnohem dříve, než dojde k finálnímu veletoči je vcelku jasné, že o žádný humoristický román nejde. Rozhodně nečekejte Eduarda Štorcha. Josef Augusta už je blíž, ale i nad jeho pojetí pravěkého horroru Dědicové vynikají přesahem z edukativní do velké literatury. Kniha je nacpaná alegoriemi a podobenstvími někdy v tak syrových a základních podobách, že jsem si občas říkal, jestli to autor opravdu tak zamýšlel, nebo už v patvařině podvědomě hledám podtexty, které tam ani neměly být. Nemůžu určitě říct, že bych knihu po jediném přečtení plně pochopil. Každopádně ale jde o dost nevšední čtenářský zážitek, který vzáleně připomíná knihy Roberta Holdstocka. Na autorovu teprve druhou knihu je to skoro zázrak…nebo že by šťastná náhoda?

Tak po takovéhle depresivní „pohádce“ nevím, jak by dětičky usínaly. Celé je to strašně užvaněné a navíc se to absolutně míjí s věkovou kategorií, které je to prý určené.

Laymon je samostatná kategorie. Každá kniha je takovým bonbónkem za odměnu. Nejinak je tomu u jeho prvotiny – Sklepení. Absolutní brak plný zvrácenosti vyžívající se v nejnižších lidských pudech. Oproti předchozím knihám dávám o chloupek nižší hodnocení, neboť závěr se mi zdál uspěchaný a některé scény by snesly pár stran navíc. Kdo má autora rád, bude spokojen; kdo se s autorem seznámí skrz tuto knihu, bude buď unešen (a sáhne po jeho dalších – dle mého – ještě lepších knihách), nebo knihu rituálně spálí v ohni živeném očišťující solí.

Co – bohužel – stojí za zmínku (a na co už upozornil kolega přede mnou), je překlad a redakční práce. U jiných Laymonových knih to také nebyla žádná sláva, ale dalo se to. Angličtiny znalý člověk si často musel říci: „Tohle šlo přeložit jinak. Tohle je dvojsmysl.“ Ale dalo se to. U Sklepení je to ovšem katastrofa. Nebrání to četbě, nebrání to porozumění textu…„jen“ to šíleně otravuje. Kdo umí anglicky, bude místy brečet, kdo anglicky neumí, nabyde dojmu, že překladatel/re­daktor prošel lobotomií. A to je velká škoda – Laymon by si kvalitní překlad a dobrou redakční práci zasloužil.

Na svou dobu velmi kvalitní a dodnes celkem čtivá kosmická sci-fi. Určitá naivita a vědecké nesmysly jsou odpustitelným produktem doby, naopak velmi solidní je psychologie postav. Také až překvapí úvahy o právu zasahovat do vývoje cizí civilizace.

„Emotikon pro potrat tehdy ještě nebyl vynalezen, a tak byla Nikol nucena sdílet svůj stav pomocí utrápeného nesmajlíku.“
Když to srovnám s komerčně daleko úspěšnějším Michalem Vieweghem nebo Patrikem Hartlem, tohle se dá číst a v některých momentech je to skutečně hodně chytré. Jistě, Ondřej Hübl v podstatě ryje stále do těch stejných lidí – především do závisláků na sociálních sítích, kterými okatě opovrhuje, ale alespoň to má nějakou fazónu a nepřipomíná to Kameňák Zdeňka Trošky. Je to cynik jak řemen, ale cynik, který má v mnohém pravdu, i když se nám ta pravda ne vždy musí líbit. Ale to už tak s cynismem obecně bývá.
Co mu úplně neříká pane, je kompozice. Kromě jednoho či dvou případů se jeho historky proměňují a větví, aby pak často skončily někde úplně jinde, než tematicky původně začaly. Fajn je, že se spisovatel neopakuje, v podstatě každá povídka je jiná, shodují se pouze profily jednotlivých protagonistů, kteří víceméně splývají. Až na tenhle detail jsem se bavil náramně.

Krásná kniha s obrázky od Teodora Rotrekla. Vědecké poznatky v ní jsou mnohdy už překonané (taky je to staré 40 let), ale ve své době určitě přinášela nesmírně zajímavé informace. Nicméně sci-fi povídka v ní je zmatená a slabá a slouží opravdu jen jako odrazový můstek k jednotlivým kapitolám.

Standardní výkon, jen holt ty ruské antiutopické reálie vadí zase o trochu více.

To bola lahôdka! Veľmi zaujímavé scifíčko, ktoré ukazuje, čo sa môže stať, ak nástroj vašej zrýchlenej evolúcie nezasiahne svoj cieľ.

Možno aj rozumiem kritickým námietkam tu zverejneným, samozrejme, ľudské trampoty mohli byť kratšie a menej opakujúce sa, taktiež uveriteľnosť technických vynálezov a schopností obyvateľov planéty Kernovej bola občas na hrane. Na druhej strane tu máme nádherne vykreslenú evolúciu iného živočíšneho druhu, zmeny v myslení a vnímaní okolitého sveta, k zmyslu osemnohej existencie. Ľudská línia sa možno trochu točí v kruhu, ale to bol aj úmysel, ilustrácia ľudských chýb, ktoré sa neustále opakujú. Dejové línie sa nakoniec znova zákonite pretínajú v uspokojivom kon­ci.

Možno by sa hodilo hodnotenie solídnych 80%, ale po ďalšej dlhšej scifi pauze som dnes veľkorysý a veľmi spokojný. Naozaj odporúčam.

Kniha, ostře se lámající uprostřed dějového oblouku. První půlku sledujeme dceru Johna Cartera a její komplikované námluvy se šlechticem z Gatholu, kteří se dostanou do velmi zvláštního města ovládaném pavoukovitými bytostmi. I přes ujeté nápady s těly bez hlav je první dobrodružná půlka skvělá a má švih. Druhá část se odehrává v tajemném dosud neznámém dvojměstí, jimž vládne dobrý a špatný jeddak. Dvojice je zajata a princezna Helia vyhlášená jako trofej v místní poněkud svéráznější variantě šachu. Tady už počet postav roste a děj se zaplétá obvyklými intrikářskými křivkami. Na šachovnici se netráví rozhodně tolik času, kolik slibuje titul knihy, zato je tu hromada zrady, podivných charakterových obratů a deus ex machina postav. Nakonec vše končí impozantně a monumentálně, ale druhá půlka knihy mi pocitově přišla dvakrát tak delší, než ta první. Je fajn, že Burroughs našel nové postavy a má pár skvělých nápadů. Na stranu druhou místy šlape vodu a kniha ztrácí dynamiku. Za pozornost stojí mírně redigovaný prvorepublikový překlad doktora Jirky Macáka, který knize dává vyznění filmu pro pamětníky.

Až na dvě výjimky hluboký podprůměr. Největší problém jsou, vedle hrozné ukecanosti, pointy: někde jasné od první řádky, jinde naopak jako zatoulané z úplně jiné povídky, a někde… někde prostě žádné.

Klasický Žamboch, jak ho máme rádi. Vysloužilý superman, kterému někdo zabije psa… teda, chci říct, unese těhotnou manželku, takže musí vyhrabat nádobíčko a jít na to. Ve světě, kterému vládnou upíři a démoni a všichni jsou tak trochu monstra. Čte se to jedním dechem, akce od startu k cíli jen s malými odbočkami, děj uzavřený. Za mě dokonalá jednohubka na jeden večer.

Vlastně taková momentka z delší války. Hodně hrabání se v minulosti hlavního hrdiny, trochu záhad, hodně akce, ale víceméně to směřuje odnikud nikam. Celkem fajn se to čte.

Ale jo. Když pominu závěr, je to velmi dobrý „bildungsromán“, aneb jak se z Honzy stane Superman. Psychologicky jednoznačně pro dospívající, motivace jednoduché, postavy jednorozměrné, nicméně je to zábava od začátku až do konce. Závěr, kdy opouštíme klasické schéma „škola-cvičení-soutěže“ a přecházíme k „velkému světu“, je poněkud násilný, nicméně ono by jinak asi nebylo, jak navnadit na další díl.