Poslední přidané komentáře
Dominantnou stránkou tejto knihy je určite nápaditosť. Autor sa nezameriava na zložitý príbeh a filozofovanie, čo zrejme vyplýva aj z toho, že pôvodne bolo toto dielko vydané ako cyklus krátkych poviedok na pokračovanie. Najviac ma uchvátili autorove neuveriteľné nápady vytvárajúce prostredie tak vzdialené nášmu (napriek tomu, že dej sa týka „našej“ Zeme). Miestami bizarné predstavy sa nezdajú byť ničím obmedzené (snáď len gravitáciou a inými základnými fyzikálnymi zákonmi) a občas som sa pri sledovaní tejto explózie nápadov pristihol pri myšlienke typu „uff…to nemyslí vážne“. Napriek tomu, keď som sa príbehom dostatočne prehrýzol, môj počiatočný myšlienkový chaos vyplývajúci z toho, že autor postaví čitateľa rovno doprostred tohto zvláštneho sveta bez akéhokoľvek intra, opadol. Potom som sa dokázal s tým vzdialeným svetom zžiť – veď ktovie, kam môže evolúcia dospieť po miliardách rokov, navyše po prekonaní mimoriadnych klimatických zmien, a ako môže vtedy vyzerať kolobeh života, spoločnosť ľudí, ich zmýšľanie a vzťahy s okolitým prostredím.
Tento príbeh by som s trochou nadsázky mohol nazvať „road movie“ post-apokalyptického sveta. Nevyniká príliš originalitou ani zložitosťou deja. Jeho hlavným protagonistom je Hell Tanner, obľúbený typ hrdinu – odpadlík zachraňujúci svet. Napriek tomu je to pomerne zaujímavé a spádovité čítanie vďaka niekoľkým zaujímavým nápadom – teda skôr predstavám kataklyzmatických zmien zemskej klímy po jadrovej vojne a akčnému poňatiu výstavby deja. Tento námet sa v SF literatúre 50-tych až 70-tych rokov vyskytuje v rôznych obmenách veľmi často, nakoľko čerpá zo strachu z vtedy pomerne reálnej možnosti rozpútania svetového knfliktu za použitia jadrových zbraní. Ako všetky dielka s touto tematikou je aj toto samozrejme zdvihnutím varovného prstu pred uskutočnením niečo takého hrozného ako je jadrová vojna. Ináč len priemer (slabý preklad?).
V tomto zaujímavom príbehu nezostal pán Simak nič dlžný svojej povesti autora s jemným až pastorálnym štýlom, operujúceho v tzv. „soft science fiction“ subžánri. Je veľmi dôkladný v dôveryhodnom navodení atmosféry a v popisoch myslenia a konania jedincov a ľudskej spoločnosti, zobrazeného v neobyčajných, extrapolovaných situáciách. Napriek tomu, že línia príbehu nie je dlhá ani zložitá, podanie deja nie je vôbec priamočiare a čitateľ sa stále stretáva s prekvapujúcimi situáciami. Simak má dar veľmi výstižne a pôsobivo vystihnúť povahu komplexných vecí ako je ľudský charakter, atmosféra či nálada na veľmi krátkom priestore a výdatne s ním narába. Posledná pätina knihy bola síce dosť uponáhľaná a trochu sa mi žiadalo aby bola viac rozpracovaná, ale na druhej strane je príbeh veľmi kompaktný a žiadnu líniu by som neoznačil za „odfláknutú“. Navyše po celý čas som pociťoval ťažko definovateľný pozitívny pocit veľmi príjemného čítania podmienený už spomenutým poetickým a v konečnom dôsledku aj „beznádejne optimistickým“ vyznením autorovho štýlu.
Krátka zbierka menej známych poviedok velikána science fiction. Väčšina z nich je z ranného obdobia jeho tvorby, jedna naopak z neskorého obdobia. Napriek tomu, že ich neradím medzi jeho najlepšie diela, všetkým z nich je spoločný jeho nenapodobiteľný štýl, ktorý charakterizuje presvedčivosť podania a predovšetkým nedefinovateľný pocit niečoho znepokojujúceho, temného a pojem „unhappy end“ naberá konkrétne, a zároveň treba povedať, veľmi pútavé črty. Kniha ako celok sa mi hodnotí dosť ťažko, nakoľko dve-tri poviedky („To je Wub, kapitáne!“, „Ledová pouť“ a aj „Kolonie“) vyzdvihujem nad ostatné, nuž a zvyšné zaraďujem len vďaka mne veľmi príťažlivému autorovmu štýlu k miernemu nadpriemeru.
Písečníci bola prvá kniha ktorú som od tohto uznávaného autora SF čítal a v prípade prvých dvoch noviel som narazil hneď na jeho najodmeňovanejšie a zrejme aj najuznávanejšie kúsky. Skutočne musím oceniť, že ani po desaťročiach ktoré uplynuli od ich napísania nestratili nič zo svojho čara a pripadali mi rovnako aktuálne. Pán Martin má veľmi vyzretý a „sýty“ štýl, ktorý je naozaj radosť čítať. Popri krásne fantastických nosných príbehoch dokáže, aj na malom priestore kratšej prózy, presvedčivo navodiť atmosféru veľmi komplexného sveta, ktorý akoby bol čitateľovi už odniekiaľ známy. Pritom sa majstrovsky dokáže pohrať s mnohými rôznymi žánrami. V novele „Písečníci“ ide o napínavý príbeh s prvkami hororu, novela „Píseň pro Lyu“ je veľmi humánnym, očarujúcim a trochu melancholickým príbehom a zapôsobila na mňa z celej knihy určite najviac. Aj keď poviedku „Skleněná květina“ by som označil za najslabšiu z týchto troch, autor sa v nej asi najviac pohral s atmosférou okolitého prostredia a je veľmi „halucinogénne“ sugestívna. Vcelku je to teda veľmi kvalitné čítanie a verím, že do budúcna nezostanem len pri tejto knihe od tohto autora.
Na pozadí riešenia politickej krízy, ktoré v doterajších dejinách nemá obdoby – skrz prípravu expanzie do kozmu formou úpravy človeka na život v nehostinnom prostredí Marsu – sa odvíja veľmi citlivo poňatá úvaha na tému ľudskosť. Hlavný hrdina sa vďaka rozsiahlym chirurgickým zásahom postupne mení na kybernetický organizmus schopný života v nehostinných podmienkach a autor nás veľmi nevtieravo núti zamyslieť sa, čo robí človeka človekom a zároveň predostiera paralelu chovania ľudí k odllišným jedincom v ľudskej spoločnosti. Popritom čitateľ nemôže nepostrehnúť autorovo majstrovstvo v „hard SF“ zložke nakoľko technické extrapolácie sú precízne, preto veľmi dôveryhodné a autor im venuje pomerne rozsiahly priestor. Nepôsobí to však ubíjajúco nakoľko prechody nedzi jednotlivými zložkami deja sú veľmi plynulé a dokonca potrebné v zmysle vyššie spomenutých úvah o podstate ľudskosti. Zároveň treba dodať, že tento román je jedným z dôležitých SF diel, v dobe svojho zverejnenia prekvapil originalitou a inšpiroval mnohých iných autorov. V každom prípade aj v súčasnosti prekvapí zaujímavý záver.
K tomuto kúsku som od začiatku pristupoval bez prehnaných očakávaní ako k oddychovému čítaniu dobrodružnej povahy a urobil som dobre, lebo takou kniha „Řeky času“ skutočne aj je (zrejme aj podľa zámeru autora). Jednotlivé kapitoly sú vlastne poviedkami, ktoré vychádzali ako seriál na pokračovanie v časopise. Z toho vyplýva aj ich mierna schematičnosť a repetitívnosť niektorých prvkov. Čitateľ by márne hľadal nejaké rafinované filozofovanie, divoké technické extrapolácie alebo nebodaj sociologické sondy do zmenenej spoločnosti. Navyše zrejme posledná vec ktorá by bola umožnená v prípade možnosti cestovania časom by bolo strieľanie dinosaurov (akokoľvek odôvodnené, by bolo určite podľa mnohých ľudí maximálne neetickým – aj keď na etickom princípe autor zjavne rozlišuje medzi „dobrou“ a „zlou“ poľovačkou).
Zopár faktov ktoré preklopili hodnotenie do pásma „odporúčam“ však treba vyzdvihnúť: 1) popisy vystupujúcich postáv a ich vzťahov sršia plastičnosťou, humorom a uveriteľnosťou, 2) je to veľmi dobrá exkurzia do pravekého sveta plná zaujímavých popisov vtedajšej prírody a dávno vyhynutých zvierat, 3) autor predsa len vytvoril určitú „kvázifilozofiu“ okolo jeho cestovania v čase, napr. aby sa vyhol časovému paradoxu, 4) rozprávačsky je to pokročilé dielko a jednotlivé príbehy majú veľmi dobrý spád.
Jednoducho taká nenáročná oddychovka.
Novela bola napísaná v rannom – veľmi plodnom období autorovej tvorby. Patrí k skupine jeho diel, pre ktoré je typický vecný populárno-vedecký štýl písania s minimálmou až žiadnou „fantasy“ vložkou. Tomu zodpovedá trochu slabšia aj keď na druhej strane jasná dejová línia s rýchlym spádom. Silnou stránkou diela je množstvo presvedčivých a technicky takmer dokonalých opisov podmienok vládnúcich na svetoch mimo Zeme, ako aj rôznych vynálezov a pokročilej techniky ktorá je ľudstvu k dispozícii cca 200 rokov po vybudovaní prvej kolónie na mesiaci. Takmer celý, nie veľmi zložitý dej špionážno-detektívneho charakteru sa odohráva na Mesiaci – najmä v astronomickom observatóriu vybudovanom na jeho povrchu, čo dáva autorovi možnosť výrazne sa pohrať s vyššie spomenutými technickými prvkami a treba poznamenať, že sa tejto možnosti zhostil vynikajúco. Je veľmi ťažké, až nemožné nájsť v jeho vedecko-technických konštrukciách slabé miesto, resp. logickú nezrovnalosť. Tieto faktory radia toto dielo medzi slušnú vzorku „klasickej hard-core SF“ svojho obdobia a pre mnohých, hlavne laických čitateľov bude táto kniha zrejme predstaviteľom „typickej a čistej“ SF. V čase zverejnenia tohto diela bol autor už uznávaným vedeckým vizionárom a na konte mal aj niekoľko výnimočných technických ideí aplikovaných v reálnom svete (napr. komunikačné satelity na geostacionárnej dráhe).
Táto populárna kniha z roku 1986 je rozšírením (treťou verziou) dlhej poviedky z roku 1957. Tak sa hneď naskýta otázka, či bol návrat k literárnej predlohe spred takmer tridsiatich rokov na mieste, alebo ináč povedané úspešný. Román je veľmi čítavý, so spádom, taký na niekoľko nádychov. Nachádza sa v ňom množstvo zaujímavých odkazov na rôzne udalosti v ľudských dejinách a majstrove podanie je štylisticky veľmi vyspelé. Dej má však slabšie miesta, je takmer bezkonfliktný a viacero zaujímavých motívov by sa žiadalo hlbšie rozpracovať. Postavy sú až na malé výnimky pomerne plytké a román ako taký je dosť zastaralý a prináša veľmi málo nového. Poetický moment zániku Zeme a ďalekej cesty bez návratu je veľmi silný, no viac-menej ponechaný na čitateľovu predstavivosť. Aby sme sa teda vrátili k otázke spomenutej na začiatku, vymenované silné stránky sú pravdepodobne prítomné aj v pôvodnej novelete (nanešťastie som však nemal tú česť – no je evidentné, že výhody rozšírenia literárneho útvaru boli nedostatočne využité) a na knihe cítiť dobu vzniku jej predlohy – 50-te roky, a zjavne bola slabo inovovaná. Silné stránky sú teda čiastočne negované viacerými nedostatkami. Úplne na záver ešte predsalen uvediem jedno subjektívne plus: vďaka nezameniteľnému Clarkovmu „hard SF“ štýlu sprevádzali moje čítanie knihy „Kubrickovské“ vizuálne predstavy na štýl Vesmírnej odysey (omnoho významnejšieho majstrovho diela), čo mi dosť vylepšovalo zážitok.
Ak som v minulej recenzii vyjadril obavu či prinesie tretí diel Enderovej série také výrazné a pozitívne prekvapenie ako ten druhý, urobil som dobre lebo som sa podvedome pripravil na negatívny vnem, ktorý však napokon našťastie neprišiel – aby som to však uviedol na pravú mieru – nie v takom rozsahu, ako som ho čakal. Xenocida je výborná kniha ktorá však trochu zaostáva za jej predchodcami – za Hovorcom za mŕtvych určite a takisto aj za Enderovou hrou. Opäť je štýlovo odlišná, čo je dobre. Autor sa totiž v mnohých pasážach značne presunul do filozofickej roviny, čo pridalo knihe na hĺbke no možno jej to trochu ubralo na čítavosti, keďže čitateľ trávi viac času otázkami typu „ako to autor asi myslel?“. Prínosom však je, že ak nájde na ne odpoveď tak má zodpovedaných aj veľa otázok z predchádzajúcich dielov. Posun k filozofovaniu však vyznieva kontextuálne a sedí so smerovaním série, takže nijak špeciálne nevadí a séria ako celok stále vyznieva veľmi silne. Dej je obohatený novými prvkami, ktoré robia Xenocidu osobitou, no „pozitívny šok“ z druhého dielu to už nebol. Keď tak nad tým rozmýšľam, možno by som Xenocidu jednoducho trošku skrátil.
Keď som v recenzii na výbornú Enderovu hru napísal, že sa teším na jej pokračovanie netušil som, aké prekvapenie mi Hovorca za mŕtvych prinesie. Teraz môžem povedať, že očakávanie niečoho výnimočného bolo úplne namieste a dospel som prečítaniu jedného z – podľa mňa – úplne najlepších sci-fi románov (za najlepší ho snáď neoznačím len preto lebo neverím v zmysel absolutizovania). Na Enderovu hru síce tesne nadväzuje, pritom je však štýl tohto pokračovania výrazne odlišný. K fantastickej predstavivosti, psychoanalýze a vierohodnosti Enderovej hry sa pridal ešte farbistejší a hlbší dej a výnimočnejšie nápady. Jednotlivé kapitoly som čítal nie na jeden nádych, ale bez dychu. Popri vykresľovaní zložitých, nie len výlučne medziľudských vzťahov jednotlivých postáv do ktorých je čitateľ zatiahnutý až „po uši“, sa odvíja svet neskutočnej a popritom úchvatne logickej fantázie. Niektoré odseky som si musel zopakovať, nakoľko som ich vplyvom dojatia a rozrušenia až tak dobre nevidel a podvedome som si ich chcel zapamätať. Záverom musím skonštatovať, že tretieho pokračovania sa tak trochu obávam – je možné sa znova o toľko zlepšiť?
Enderova hra je brilantne napísaná od začiatku do konca – nenájde sa tam snáď jediná dlhšia pasáž ktorá by neoplývala výborným nápadom a ktorá by nás nevtiahla ďalej do deja. Napriek tomu, že autor vytvoril veľmi presvedčivý obraz veľmi vzdialenej budúcnosti, je tento obraz len kulisou k príbehu malého génia – Endera Wiggina – príbehu o dieťati, ktorý však nie je pre deti. Psychologická zložka románu je ako som už naznačil dominantná – chcete vedieť ako nájsť a získať rozhodného vodcu pre nič menšie ako je záchrana ľudstva pred tajomným, nevyspytateľným a navyše omnoho silnejším nepriateľom z hlbín neznámeho vesmíru? V Enderovej hre nájdete uveriteľný recept a vopred upozorňujem že cesta nevedie romantickým detstvom, popri vždy prítomných milujúcich rodičoch ani cez vyváženú stravu. Ak v príbehu čitateľ náhodou naďabí na osoby a vzťahy, s ktorými sa osobne alebo sprostredkovane stretol v reálnom svete, podobnosť nie je čisto náhodná, nakoľko autor cez SF metaforu silným spôsobom nastavuje zrkadlo skutočnej spoločnosti – je to kniha o nás samých. V jednom momente dokáže z hlbín ľudskej duše vytiahnuť niečo o čom nechceme počuť, aby nás vzápätí uistil, že práve človek je tou najúžasnejšou silou vo vesmíre. Teším sa na pokračovanie.
Další pokračování dobrodružství čaroděje Skeeveho, jeho učitele magie Aahze, a dalších jejich přátel, známých z předchozích knih. Skeeve, nyní žijící na královském dvoře Possiltském jakožto dvorní čaroděj, již má docela slušnou pověst i v dimenzích široko daleko. V tomto díle také nemá o problémy k řešení nouzi. Naštěstí má k ruce spoustu schopných přátel, hlavně Aahze schopného vytěžit z jakékoliv situace maximum možného zisku. Celkově poněkud slabší než předchozí díly, je na čase tuto sérii opustit :).
Tak se mi do rukou konečně dostala tahle japonská modla. Přistupoval jsem k ní značně skepticky. Filmy jsem viděl, tak co nového mi může kniha přinést? Věřte mi, že hodně. Nejprve bych chtěl podotknout, že film byl natočen podle knihy a ne naopak. Příběh se místy dost vzdáli od filmového scénáře, takže se dozvíte i plno nových informací. Pátrání po mrtvé dívce je plné úzkosti a čekání na smrt je nesnesitelné. Závěr je taky vymyšlen bravurně, takže by se dalo konstatovat, že kniha je dokonalá. Ale menší výtky bych měl. Je psaná poměrně jednoduchým jazykem, je krátká a těžko se zvyká na japonská jména. Tak proto čtyři hvězdičky.
Třetí díl trilogie Zápas s nebem jede ve stejně naivně-fantastickém duchu jako díly předchozí. Naši cestovatelé vesmírem jsou na Venuši zajati „Žlutým ďáblem“, lodí technicky vysoce vyspělé civilizacr, která je vysadí na kometu. Z té se jim podaří uprchnout, potkají humanoidní bytost, díky níž naváží kontakt s mnoha dalšími vesmírnými civilizacemi, přispějí ke zničení Žlutého ďábla, a přes Merkur se vrátí zpět na Zemi k „dědečkovi“ Nemovi. Vyprávění se nese v duchu předchozích dílů, čili krajně neuvěřitelná kouzla s elektřinou, sluneční soustava hemžící se inteligentním životem a neuvěřitelná dobrodružství. Kdyby tu knihu napsal někdo dnes byl by to brak na n-tou, takhle to je zajímavý kousek české sci-fi historie.
Bohužel musím říct, že předchozí díly byly lepší. Ronan a jeho přátelé, kteří se chystají konečně skoncovat s Orkmorskou mečířskou společností, narazí na daleko silnějšího protivníka, než v jakého doufali. Tito postarší pánové, z vedení společnosti, mají spoustu peněz a neváhají použít jakoukoliv podlost, aby Ronana zabili. Proti Ronanovi a jeho přátelům stojí celý cech vrahu a navíc i děsivé stvůry vyslané temnými trpasličími vědci, podporovanými Orkmorskou mečířskou. Tarl s Koťátkem se sice činí, ale není tu již tolik humoru jako v předchozích knihách, děj je temnější, zoufalejší a plný krvavých bojů s ne moc pěkným koncem. Z této trilogie se mě zdá zdaleka nejlepší první kniha.
Můj oblíbený díl Zeměplochy. Svižný děj, nabité humorem, výlet do historie trochu jinak, Mrakoplaš a zavazadlo… Je vidět, že to je jedna z ranných Zeměploch, Pratchett se tu ještě nepouští do hlubších úvah a nezatěžuje knihu paralelami s naším světem. Rozhodně doporučuji.
Věční se přesunuli do Kambodže, odkud chtějí podniknout druhý pokus o invazi. Když to Zamorra zjistí vydává se s Nicole na místo a začne další nelítostný souboj. Od předchozí dílu uplynulo pár dní a Věční jsou opět ve hře. A dlouho budou. Pokud máte rádi džungli, v tomto díle si jí užijete víc než dost, společně s kostlivci, tajnými chodbami, pastmi a všudypřítomným Asmodisem. Celkem vzato, kvalit minulého dílu nedosahuje.
Druhé setkání s lovkyní upírů a oživovatelkou zombií je stejně krevavé jako to první. Svižně napsaný příběh ze světa, kde potkat upíra nebo vlkodlaka je velmi jednoduché.
Pohodová humorná fantasy. Hlavní hrdina Skeeve je učněm čaroděje Gardina, dokud ho nezabije nájemný vrah poslaný mocným a šíleným čarodějem Is'tvanem. Naštěstí k tomu dojde zrovna při vyvolávání démona. Z démona se vyklube dávný Garkinuv přítel, dimenzionální cestovatel Aahz. Ten v zápětí zjistí, že o přišel o svou čarodějnou moc, a tak uvízne v stejné zapadlé dimenzi jako Skeeve a stane se jeho učitelem magie. Společně se vypraví pomstít Garkinovu smrt a cestou přiberou několik pochybných přátel a jednoho draka. Celkově docela humorně napsaná fantasy s jednoduchým příběhem, takový odpočinkový čtení.
Tak nejradši bych dal 4* jelikož je na této knize vidět, že autor nebyl moc zkušený a i když příběh je dobrý jednotlivé věty se trochu rozpadají. Ale když vidím, že brak typu Kulhánek, Eragon dostává 5* tak hold nemohu jinak ;-)
Kniha pokračuje v kvalitě nastolené prvním dílem, možná je trochu sentimentálnější a akčnější ;-)
Román o putování obří vesmírné lodi ke vzdáleným galaxiím a sledování, co s lidmi udělá celoživotní (a vlastné vícegenerační) odloučení od mateřské planety. Nápad na plný počet hvězdiček + velmi zvláštní poetická atmosféra, ale strašně pomalé, člověk se často musí nutit aby knihu neodložil. Děj graduje velmi zvolna a konec je nečekaný. Kniha spíš jen pro staromilce a fandy kořenů sci-fi jako jsem já :-)
Kniha je rozvrhem děje a vůbec „šablonou“ téměř identická a Da Vinciho kódem, což jí ale neubírá na čtivosti. Gradující děj, zajímavé prostředí, nečekaný konec – prostě vše co má správné drama mít.
Pokračování série Zápas s nebem. Po neplánovaném osvobození Marsu od zlého Démona se hrdinové dostanou neřízeným letem na malou planetku kde žijí třiceticentimetroví pidilidé, potom na Venuši, kde najdou dinousaury, předchůdce lidí odpovídající vyspělosti pozemským lidem z doby kamenné a nakonec neznámé, extrémně technicky vyspělé bytosti, které trojlístek hrdinů zajmou. Kniha má velmi svižný děj kypící dobrodružstvím, neuvěřitelnými objevy, lehkým humorem a všudypřítmnou elektřinou.
Trilogie Zápas s nebem je velmi volným pokračováním série Kapitán Nemo. Potomci hrdinů nemovské série se za lehkého dohledu „nesmrtelného“ kapitána Nema dostávají v raketě poháněné elektřinou do vesmíru. Tato kniha je stejně jako celá série mile naivní, autor nezapře své okouzlení a inspiraci starými verneovkami a nadšení elektřinou, protože kolem té se všechno točí. Vyprávění je kombinací fabulací o všemocnosti elektřiny, akčních scén a nápaditých dobrodružství, podávaných mile archaickým jazykem. V tomto (prvním) dilu série se hrdinové dostanou nejprve na Měsíc, kde odhalí podivné bytosti, které jsou potomky bájných Atlantiďanů a potom na Mars. Ten je rozdělen na dvě říše, jednu kulturně i civilizačně velmi vyspělou, podobnou trochu nudnému ráji, a druhou, které vládne všemocný Démon s dalekosáhlými plány na ovládnutí galaxie. Naši hrdinové ho zlikvidují, správu planety předají vládcům prvé říše a odcestují.
Kdysi jsem mapou Ankh-Morporku pohrdl z důvodu ceny (a paradoxně před deseti lety byla dražší než nyní), tak jsem rád, že vyšla znovu. Mapa je skutečně dosti podrobná a skoro vyzývá k zarámování. Pro každého fandu Zeměplochy je to nutnost. Také už se těším až budu číst nějaké příběhy z Ankh-Morporku s touto mapou po ruce, protože během čtení nedokážu udržet místopisné popisy, takže to teď nebude problém.
Druhý skvělý díl o Ronanovi a jeho přátelích. První polovina knihy se sice Ronanem moc nezabývá, ale to vůbec nevadí. Tyson, Tarl a Koťátko jsou individua k pohledání, o kterých je radost číst a navíc přibudou i další vedlejší hrdinové přímo k popukání. Společně se jim podaří Ronana zachránit z pevnosti náruživé a zlé čarodějky Šikary. Ta ale mezitím shromáždí obrovskou armádu orků, se kterou si hodlá podrobit celý známý svět. Vše vrcholí v závěrečné bitvě, kde se proti orkům a Šikaře postaví spojenectví lidí, Vagentských nájezdníku a trpaslíků. Kniha je opět plná humoru a také spousty klatě dobrých bojů a bitek, a samozřejmě i pitek.
Den trifidů, absolutní lahůdka katastrofické sci-fi, všem musím jen vřele doporučit, jo co bych dal za malinkého vykastrovaného trifidka, jako domácího mazlíčka.
Šestidílný seriál také stojí zato vidět, sice je staršího data 1981, kdy efekty nedosahovaly dnešní kvality, ale to mu vůbec neubírá, sice kniha je kniha, ale vidět jak malý Bill vykopává trifida, pote co zjistí že můžou chodit, mrtvé ulice velkoměsta, kterými pochodujou kytky místo lidí, nebo pokus slepé ženy otevřít si plechovku barvy ….. a spoustu dalších úžasných scén s knihy, takže i filmové zpracování mohu jen doporučit.
Poněkud lepší než předchozí díl Kedrigern a kouzelný pár, ale je vidět, že v těchto knihách ke konci série už autorovi dochází dech a nápady. Knihu, stejně jako všechny ostatní z série o Kedrigernovi, bych spíše zařadil do speciální kategorie "fantasy/humor/pohádka ". Kedrigern a drak Comme il faut nepřináší vůbec nic nového, Kedrigern a Princezna řeší složitá zakletí, problémy při cestování a navíc i zamotané společenské situace se spoustou rytířů , princezen a samozřejmě i s jedním neobvyklým drakem . Je škoda, že kvalita z prvních dílu nevydržela až do konce, ale to se dalo čekat.
pro mě nehodnotitelné. jeden z nejděsivějších českých současných SF překladů. nedočetl jsem ani první povídku; takové zmetky nečtu, stejně jako nejím chleba pečený z mouky prožrané moly. jistě, obojí jde, ale já nemusím, tak to nedělám. nestojí mi to za to. a o to tu kráčí ;) koupil jsem to, byv mlád a naiven; perseus mě ale vycvičil sledovat i kvalitu překladu. to jediné za ty prachy stálo.
Kniha, která vás donutí zamyslet se nad světem, což se v dnešní společnosti často nestává.
Spolu s Krví nejlepší část série děj rychle plyne až k bitvě čarodějů, která je takřka dokonalá
Asi nejlepší Tolkienova kniha, která opravdu není pro každého. Člověk k ní nesmí přistupovat jako k obyčejné fantasy knížce, ale jako k Mýtu. Pár stran knihy by dějem vystačily pomalu na dalšího PP a proto je složitější tuto knihu číst a vyznat se v ní…
Asi nejlepší kniha z celé pentalogie, Sapkowski zde není rozbředlí jak v dalších knihách (bohužel se to s každou stupňuje a kvalita jde dolů :-( ). Škoda, že nezůstal u povídek …
Z počátku (prvních 40 stran), jsem knihu několikrát odložit a přemýšlel o tom, že už ji neotevřu, ještě, že jsem tuhle chybu neudělal… Kniha není pro ty kteří na každé stránce čekají souboj či alespoň mrtvolku, děj je pozvolný a ani nějak extra negraduje, celé je to o politice, ale má to nápad a je to výborně napsané tato kniha jen potvrzuje, že Feist sám není moc dobrý autor, ale ve dvojici je excelentní…
Osobně mám na tu to knihu dost rozporuplný názor povídky i námět jsou zajímavé, ale chybí jim nějake vtažení do děje… 3,5*
Výborná kniha s propracovaným příběhem a velkou porcí originality. Gainman vás nadchne svoji zajímavou fantasií a nepustí až do konce…
Jedna z nejlepších knih co jsem četl, příběh má myšlenku, je to svižně psané a hlavně to není o zcela nesmrtelném supermanovi…
Na rozdíl od Rytiera Smrti si nemyslím, že je 300 stran málo, ale naopak až moc. Děje je v knize totiž tak na delší povídku. Příběh se má odehrávat v Petrohradu, kam se ale podíváme až zhruba na sté straně, do té doby sledujeme pitky a debaty kyjevských Temných :-). Zápletka je spíš nahozena a na konci poněkud násilně ukončena (jako by si autor nevěděl dále rady). Celkové hodnocení – jednoznačně nejslabší hlídka, které mohou dát vysoké hodnocení jen skalní „hlídkaři“.
