LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ano, tahle knížka mi potvrdila jednu věc: panu Šlechtovi jdou mnohem lépe povídky. Jsem rád, že po Hořících přízracích, které mě nějak moc nezaujaly, vyšla mistrovi další povídková sbírka, která mi sedla jako ulitá. V rámci dobrodružné fantasy to patří (stejně jako Váleční lest)do mého žebříčku nej knih. Doufám, že na další povídky Vladimíra Šlechty ze světa Krvavého pohraničí nebudu muset čekat dlouho.

Já si nemyslím, že je to až tak dětská knížka, jenom je to prostě napsáno jiným stylem, než ostatní knihy svého žánru. A proto si myslím, že je to příběh originální, plný dobrodružství, odvahy a odhodlání, ale i strachu a bezmoci a to celé je ještě prostoupeno komedií a proto dávám tolik hvězdiček. Mně se to moc líbilo, a těm, kteří se mnou souhlasí, doporučuji ještě například knihy od autora Richarda A. Knaaka. Ty jsou napsány trochu složitější formou, ale o nic méně nápadité. Příjemně se čtou například díly Dragolance – Hrdinové. Z toho se mi moc líbil Minotaurus Kaz.

Kdybych to byla bývala věděla, nebyla bych to bývala četla..

Tedy – ne že by to bylo takové zklamání, ač i tak by se to dalo říct – hlavní kámen úrazu je, že Ysabel volně navazuje na Kayovu trilogii Fionavarská tapiserie (která u nás ještě celá nevyšla) a na straně 228 se nachází pro mě masivní spoiler. V Ysabel se setkáváme s některými postavami z výše zmíněné Kayovy prvotiny a o jiných se něco dozvíme. Na můj vkus až moc – a to jsou zmíněny jen jednou větou – a najednou vím, kdo přežije, kdo ne, kdo.. ale nechme toho. Bylo by pěkné, aby byl čtenář varován, že Ysabel na tuto trilogii volně navazuje. Howg.

Nicméně zpět ke knize. Další zklamání mi již zařídil autor sám – už jsem se u něj namlsala a hodně jsem se na jeho novou knihu těšila. Nevadí mi, že se příběh odehrává v současnosti, ani že hlavní postavou je patnáctiletý puberťák, vadilo mi ale, že celá zápletka se, na rozdíl od Kayových předchozích děl, soustředí spíše na několik málo postav a propletenec mezi nimi a již výrazně opomíjí tu linii, kterou jsem na něm měla vždy nejraději – širší záběr na historické období, jehož se děj týká, plus nějaké to melancholicko-truchlivé vykreslení dějinných událostí, nevyhnutelnosti zklamaných nadějí i nadčasovosti touhy po jednoduchých věcech, které nám složitost světa někdy upírá. Prostě a jednoduše – zklamal mě děj, na Kaye příliš plytký a přímočarý, pro mě příliš málo vtahující a málo zajímavý. Čekala jsem složitou arabesku a dostalo se mi prostého graffiti. Zápolení dvou mužů o přízeň jedné ženy, věčný koloběh, kterému hlavní protagonisté podrobí vše, ač se téměř vždy končí stejně. A do toho pár „civilistů“ ze současnosti. Ne, tohle mě opravdu nijak nevtáhlo. Ale i přes má nadměrná očekávání to není špatná kniha, to ani zdaleka, takže hodnotím 70% a budu se těšit na další díly z Fionavarské tapiserie, třebaže pár zásadních bodů mi již bylo odhaleno. Chjo.

Tato kniha mě docela překvapila. Znal jsem už předtím jiné knihy od H.G. Wellse a líbili se mi. K tomu všemu jsem ještě před přečtením knihy viděl stejnojmenný film který jsem shledal za docela slušný. Byl jsem tedy už nějak na knihu připravený ale jakmile jsem jí začal číst zjistil jsem že je v jistých směrech hodně jiná. Líbila se mi víc. Kniha mi přijde více ponurejší a tajemnější než film. Příběh je sice prostý a viděn je ve více literárních dílech ale je zpracován velice zajímavě. Je tu krásně popsána možná budoucnost a některé aspekty cestování v čase. Stojí za to si tuhle knihu přečíst stejně tak jako další které pna Wells napsal.

Nelze než obdivovat Eriksonovu odvahu se kterou v polovině série klidně „otočí kormidlem“ a začne úžasnou skládanku svého světa odkrývat na úplně opačném konci s úplně novými lidmi, místy i problémy. Nelze to nazvat restartem série v běžném smyslu, protože časově děj probíhá paralelně s předchozími díly a některé souvislosti přetrvávají, přesto je to k němu dost blízko. Děj je také zřetelně sevřenější než předchozí díly a díky tomu se jeví „rychlejším,“ opět tu najdeme mytologicky-mystické odskoky do vzdálené minulosti i světů bohů, ale přece jen v menší míře než v dřívějších dílech. Eriksonem často probírané téma civilizačního střetu svou odlišných kultur je tu opět přítomno v nové a velmi silné podobě, kdy navíc oleje do ohně přilévá „starý známý“ Chromý bůh.

Jak už bylo zmíněno, co je nové, je míra humoru. Neřekl bych, že je ho kvantitativně o mnoho více než v minulých dílech, ale kvalita buď vzrostla nebo se mi autor tentokrát mnohem lépe „trefil do vkusu,“ každopádně trojlístek Tehol, Bugg, Šurk Elalle jsem místy rozdýchával docela dlouho. Víc než jindy také poznáme cenu pravého přátelství – a to, jak je důležité, udržet si v těžkých dobách rovnou páteř, protože jakmile se jednou ohneme, na kolena zbývá už jen krůček. Konec nelze ani tentokrát označit za veselý, ale díky Buggovy nebolí přece jen tolik jako závěry minulých dílů, ačkoliv se obávám, že to v této linii teprve přijde v dalších knihách, konečně, vzato kolem a kolem je to v celé hře pouhé první kolo…

Celkově hodnotím tento díl jako dosud nejlepší spolu se Vzpomínkami ledu.

Typická sovětská SF své doby: akademik Solncev spolu se svým žákem profesorem Kričiginem přicestují planetoplánem na planetu Sjalme, která se nachází na stejné oběžné dráze okolo Slunce jako Země. Na planetě zažívají mnohá zajímavá překvapení a dobrodružství, na celé planetě funguje komunismus ve formě, o které se v té době v SSSR snilo. Novela obsahuje autorův vysvětlující doslov. Z dnešního pohledu nijak zvlášť zajímavá próza.

Brilantní nápady, velká škoda že se toho autor nedržel a neproměnil to v nějakou sérii :(

Z mého pohledu velmi zajímavá fantasy se specifickým druhem humoru. Osobně mě docela mrzí, že nevyšly i další díly ságy, která má zcela jiný pohled na draky. Dostává se jim takříkajíc pod kůži a do hlavy :DDD

Vynikajúca kniha s drobnou – hoci len subjektívnou – chybičkou. Táto kniha je o nenávisti dvoch iluzionistov, ktorá vznikla z nedorozumenia. Počas ďalších rokov mali mnoho príležitostí svoju nenávisť zmenšiť, ospravedlniť sa a ukončiť nepriateľstvo, ktoré aj o sto rokov neskôr ovplyvňovalo životy iných. Boli najväčšími iluzionistami svojej doby, majstrami v svojom odbore a ako priatelia by sa určite výborne dopĺňali. To sa však nestalo. Táto kniha je naozaj vynikajúca. Príbeh sa skladá zo súčasnosti, v ktorej vystupuje Andrew a Kate, potomkovia znepriatelených kúzelníkov a z minulosti, ktorá sa skladá zo zápiskov Alfreda Bordena a denníku Ruperta Angiera. Práve minulosť zaberá väčšinu knihy, odohráva sa zväčša v Anglicku 19.storočia a je tak anglická, ako mám rád :) Ponúka príbeh plný tajomstva, nenávisti, zloby a veľkých zvratov. Niektoré sú predvídateľné, ale mňa skôr potešili, keďže som zistil, že sa celkom dobre orientujem v dosť komplikovanom príbehu. Prečo hodnotím 90%? Mám pocit, že línia zo súčasnosti je tu len pre spojenie zápisníka a denníka a záverečné zamrazenie – zdá sa mi až nadbytočná (ale možno je to len preto, že je v tieni úžasného príbehu z minulosti, ktorý je rozprávaný z dvoch pohľadov). Nesie za to vinu aj komplikovanosť príbehu, resp. zachovanie určitých tajomstiev neodkrytých, ako sa na príbeh o kúzelníkoch patrí. Na jednej strane toto autorovo rozhodnutie chápem, na strane druhej však ako čitateľ túžiaci po úplnom pochopení príbehu cítim isté sklamanie. A nakoniec… možno som len niečo nepochopil a vnímavejší čitateľ si nejaké neodhalené tajomstvá ani nevšimne, pretože tam nie sú. Každopádne, ďakujem autorovi za nevšedný zážitok a vám ostatným túto knihu odporúčam. Nedajte sa odradiť spočiatku nezaujímavým príbehom zo súčasnosti, pretože vás Bordenove názory na kúzelníctvo zaujmú a Angierov denník pripúta ku knihe, aby ste miestami ani nedýchali. Naozaj nevšedný zážitok.

Nerad bych mel pravdu, ale tohle cislo mi prijde velmi prumerne. U nekterych povidek vas pointa napali znenadani pesti a na zemi do vas jeste kopne rychly konec (Shoghotove), jindy se pointa objevi uplne jinde, nez okolo ceho se cela povidka toci (Strahcomet). Jedine slusne povidky byly „Krasa betonu“ a „Slovo, ktere zpiva kosa“, „Šesty paladin“ byl klasicky divny kousek, ale docela zábavný a ujetý:).

Tak nemám slov… takhle vypiplanou knížečku jsem hodně dlouho nečetl. Každá věta je jako báseň a příběh poutníků na svatou horu Asun Ghol, je příběhem o samotě člověka, kterou nepřekoná ani blízkost jiných lidí (tahle knížka vás prostě nutí takhle přemýšlet). Většinou se u konce knížky už těším na další, ale u tohoto díla jsem po dlouhé době zažil melancholický smutek, že příběh už skončil. Jenom škoda, že temnota a deprese před závěrem trochu zvolnila, vzhledem k tomu jak je vlastní závěr laděn je to pochopitelné, ale ten temný propad příběhu by byl o hodně lepší (čti depresivnější). I když i teď tato kniha vzbuzuje ve čtenáři mírnou beznaděj. A druhá chybka je ztracené slovo mezi stranami 84 a 85. No nic musím jít zase něco vyhodit něco z mých Top10.

Příjemné oddechové čtení, které si na nic nehraje. Stylem psaní i samotným námětem mi to připomíná mou oblíbenou knihu http://www.legie.info/kniha/782-simon-richard-green-vychod-modreho-mesice . Ne snad, že by se autoři snažili knihu napodobovat, ale pocit jsem měl z obou knih podobný – obě vyvolávají převážně úsměv a jsou velmi dobře napsané. Dokonce i určité styčné body obou knih nalézám v jisté shodě – královský otec se „zbavuje“ mladšího potomka, který získává manželku o kterou nestál (Julie sice vypadá o poznání líp než Sillion, ale povahu má velmi podobnou :D). Také přerod Kelema a Ruperta přes utrpení až ve výsledně fyzicky a psychicky odolnějšího muže mají určitou shodu. Osobně mě trochu zamrzelo (a také u obou knih), když se děj ve své druhé části převáží do vážnější roviny. Ani mi nepřijde, že by vážnější část byla kvalitnější – je prostě jen vážnější, kvalitní byla kniha už od začátku. Dokonce si myslím, že napsat vtipnou stať, aby to zároveň nebylo trapné a neuráželo ničí vkus je těžší. Rád bych dal plný počet, ale bohužel (a zde musím konstatovat, že narozdíl od Greena) mě trochu zamrzelo, že vše proběhlo v příliš rychlém tempu. Důkladně jsem se mohl vcítit pouze do hlavní postavy, zatímco ty ostatní jsou spíše jen načrtnuty – a to zamrzí, protože potenciál mnohých z nich je velmi zajímavý (Gallety, Itkal, Tiamat, Frederick). Pokud by bylo pokračování, rád zakoupím, abych si rozšířil psychologický profil postav :DD PS: Tedy chudák princ, mít tak pitomé jméno (Melem Beďar z Nekromantů) a k tomu za manželku zombie… :DDD

edit 2013: Tak jsem knihu přečetl po těch třech letech znovu a přidávám ještě jednu hvězdičku hore – četlo se to snad ještě líp, než poprvé.

Lovci kostí mi přišli trošku rozkolísanější než přechozí díly – například na začátku mi trvalo docela dlouho, než jsem se začetla, a i dál se našlo několik míst, kterými se mi procházelo hůře. Na druhou stranu celkový dojem vyrovnávají pasáže, které se četly jedním dechem – Y'Ghatan nemůže nechat chladným asi nikoho a v závěru se dramaticky setkává a rozhoduje hned několik linií najednou.

Na které straně stojíte? To se teď právě vyjasňuje nejen mezi bohy (mimochodem filosofická diskuse na téma důsledků války mezi bohy ve mně zanechala dost málo), ale také mezi smrtelníky. Teď ještě vědět, která strana je která…

Jakýsi jednoduchý přehled různých, (nejen) ve fantasy použitelných potvor. První, mytická polovina mi přišla mnohem lepší (o *), než část literatura/film, natožpak „moderní příšery“- nepatřím mezi příznivce mimozemšťanů a jim podobných. 70 % s přihlédnutím ke kategorii („pro DĚTI a mládež“) a pěkně barevným ilustracím.

Více než dobrý dlouhý, propracovaný román, který musel ve své době znamenat slušnou bombu na knižním trhu. Ze všeho nejvíc mi připomínal Malevil naruby. Zatímco Malevil byl o náhlé katastrofě a následném znovubudování společnosti, Bídné roky jsou o pokusu o přežívání na okraji pomalu se rozkládající společnosti. Kniha má řadu výrazných speficik – žádnou jasně sympatickou hlavní postavu. Všichni jsou tam divní, což by u více než pětisetstránkové knihy mohlo znamenat problém, ale není to tak. Celou řadu silných scén, ať už sexuálních, nebo násilných či prostě jen nechutných. Optimistický, nepříliš věrohodný happy-end, ale tak už se to občas zkrátka dělá. Dobrá kniha, užitečná jako varování.

Pro mě osobně není kniha žádným zklamáním, ba dokonce hodlám tvrdit, že je to nejlepší Ďurovo dílo. Má samozřejmě nějaké chybky, které ale můžeme opomenout. Kniha je geniálně napsaná, plná napínavé akce a skvělého příběhu. Uvidíme, jaké bude pokračování.

Souhlas, že klasiku fantasy by měl číst každý. Kniha je nádherná, o tom se snad ani nedá diskutovat. Co mi vadilo, že Tolkien strašně dlouze rozpitvává popis krajiny a dělá odskoky od hlavní linie příběhu. Na tohle si člověk prostě musí udělat dostatek času a správné nálady.

Že jsem ještě nekomentovala knihu, kterou mám v Top 10, to je ostuda. Lota a Uriáš jsou sehranná dvojka s tak nějak prohozenými charaktery, než je normálně obvyklé. Ale to je u Alraune klasika, že ženská je ta silnější hrdinka :) Hodně moc se mi líbil záporák Enno, dal knize šťávu a doufám, že o něm ještě uslyšíme. Vtip, akce, svižné dialogy, člověk to hltá, a chce víc. Naštěstí Alraune píše rychle a skvěle.

Tohle byla první knížka od Petry, kterou jsem četla. A kdyby mě tenkrát nenadchla (i když na ten přítomný čas jsem si zvykala dlouho), tak dnes nemám přečteno téměř vše, co napsala. Tinu musí mít člověk rád, i kdyby nechtěl :D A přirovnávat to ke Kulhánkovi nemá smysl, nepotřebujeme víc Kulhánků, ale víc autorek jako Alraune :)

Prvý diel Harryho Pottera bola moja prvá kniha vôbec. Doslova som hltal každú vetu, každý nový zázrak, ktorý autorka vymyslela a prečítal som ju takmer hneď a chcel som ďalšie. S odstupom času sa dívam, že svet, ktorý napísala Rowlingová je predovšetkým pre mladších a tak už starší čitatelia budú ohrňovať nos. Keď prišiel film, stal sa zo série už stereotyp a nebolo to ono. Ako napísal Strider – ide o objavovanie sveta a nových zázrakov a kúziel a tak je kniha predovšetkým určená mladším čitateľom.

Stopařův průvodce Galaxií ponúka veľmi vtipným rozprávaním ľahko nadpriemerný dej. Mne osobne sa britský humor páči, no v tejto sérií som ho akosi odmietal… Dej ma nebavil, možno aj preto, že tých vtipov bolo na tak málo stranách jednej knihy aj moc alebo len preto, že kniha už je veľmi stará a vtipná je len pre starších čitateľov… :-) Každopádne si ju prečítam ešte raz!

V době, kdy vyšla, musela být kniha u nás jako zjevení. Realisticky vykreslená katastrofická a postkatastrofická vize o jedincích přežívajících na troskách civilizace, a to ponejvíce na místě, které nejprve nebylo její výkladní skříní, ale které je později optimálním místem k životu: na smetišti. Nejvíce znepokojující byl IMHO rozpad lidské osobnosti a morálky. To vše muselo ustoupit jedinému – přežití. Jen mne trochu zklamal konec knihy. Nechci být spoileroidní, řeknu tedy pouze, že právě ten konec je IMHO důvod, proč to tehdejší normalizační cenzura pustila. Takže těm, co se ptají, proč jsem nedal plné hodnocení, to teď už musí být jasné. Nebo taky ne. To jim nezbývá nic jiného, než si Bídné roky přečíst.

K této knížce jsem se dostal oklikou. Je manželky a leží u nás v knihovně, mimo moji žánrovou megasekci. No a já jednou dostal chuť na nějakou „normální“ knihu, tak jsem po ní sáhl, že si přečtu cestopis. Ouha, Hanzelka se Zikmundem to tedy nejsou. První polovina knihy je taková ještě jakože docela normální, popisuje život hrdiny, jeho podnikání i trable, rodinu atd. Pomalu do toho všeho ale začíná pronikat nereálno a vše naplno propukne na výpravě na ostrově Siberut, odkud si hlavní hrdina (jistě hodně autobiografická postava) odveze jakési dábelské stigma, které ho provází dále až do konce příběhu. A vlastně až po návratu zpět do vlasti začíná ta nejlepší část knihy: koláž dalších osudů hrdiny a minulosti jeho rodiny. Humanistický a existenciální tón na každé stránce příběhu je silný jako turek a zároveň nenucený a přirozený jako malé děcko. Přitom je to kniha čtivá a čtenářsky přitažlivá pro široké masy (chlast, drogy, sex, občas trochu násilí). Není se co divit, že už má sedm vydání. Každý si na ni totiž najde to svoje. Inelektuál i vidlák.

Ne, že by všechny povídky byly bezchybné. Z dnešního pohledu jsou některé dost slabé. Ale pomněme data jejich vzniku! Dávám vysoké hodnocení, protože celá sbírka je prostě tak příjemná a osvěžující a dokazuje, že i v „dřevních dobách“ SF a horroru, jak je známe dnes, se psaly fakt dobré práce. Jen mne občas mrzelo, že Bloch zachovává takový jakoby odstup a vše sleduje víceméně nezúčastněně z povzdálí. I když to je dost možná jeho trade mark a pro hodně čtenářů i výrazný klad. Já bych ale byl raději více vtáhnut do děje i psychiky postav.

Poklady stolinů mají v sobě dvě povídky. Ta první vám nastíní jak funguje svět, jež si autor vytvořil a v té druhé je samotný příběh. Je tomu už nějaký ten pátek co jsem ji četl a přesto na tuto knihu nikdy nezapomenu. Doporučuji pro začínající čtenáře a především ty mladší z nás. Ty sečtělejší to vžádném případě neurazí. Přeji hezké čtení.

Válka je jak se zdá ve slepé uličce. Postavy z předchozího dílu jsou dospělé a s nostalgií vzpomínají na mír. Každoroční útoky Tsuranů nenechávají nikoho na pochybách, že by tato válka mohla skončit jinak než porážkou jedné ze stran. Dozvídáme se osudy Puga, který zmizel někdy za polovinou minulé knihy i jeho přítele Tomase. A aby toho nebylo málo, jsme svědky pletich královské rodiny a jejich blízkých. Co mi vadilo asi nejvíce, byl postup sledování postav. V jedné kapitole si někoho oblíbíte, aby byl v další již někdo jiný. A tam, kde mě to zrovna nebralo se pokračuje dál a dál. To jsem ubral polovinu hvězdičky. Další polovina je za Macrose, který v knize působí jen jako deus ex machina.

Příjemná pohádka pro děti. Někde možná až příliš stručná, jako by něco chybělo. Hodnocení zvedá obálka a celkově půvabné ilustrace.

Četla jsem to tak před 20 lety a dodnes vím, že se mi to moc líbilo. Depresivní a přitom nadějné.

Z počátku se to strašně táhlo a bylo to na mně moc fantazijní, po tom posunu v čase se to začlo trochu víc hýbat, ale stejně bych po tomhle už znovu nesáhla, na rozdíl od ostatních autorčiných knih.

Nechala jsem se zlákat nejen hodnocením na Legii, začla číst a málem toho nechala už po pár odstavcích (kdyby to dítě sežrali, tak bych dál nečetla). Ten začátek (Tobiáš jako člen klubu) se mi líbil mnohem víc, než pak ta jeho cesta. Hlavní problém ale pro mne byl, že jsem si nedokázala vytvořit vztah k hlavními hrdinovi, další díl jsem už nečetla, protože mi je úplně jedno, co se s Tobiášem dělo dál.

Vztah Sookie a Billa je v krizi, ale objevují se nové zajímavé postavy, zejména Alcide a jeho exmanželka. Líbí se mi Elvis jako upír, škoda že toho nevyužili v seriálu. Jinak pro mne jeden ze slabších dílů série.

Není to špatné. Autor se snaží o originálnější přístup jednak použitím „časového“ tématu a jednak pozvolným vyvražděním celé posádky stanice DS9. Také jeho vystižení postav není nejhorší, slovní přestřelky Quarka a Oda jsou pěkné, byť třeba davidovské úrovně nedosahují ani zdaleka, a rovněž rozbory Ferengů mají své kouzlo.

Bohužel, jsou tu i chyby. Právě časové téma a způsob jeho nasazení vede k tomu, že zhruba od poloviny je vcelku jasná pointa, jde prakticky pouze o způsob, jakým se k ní dospěje – a ten není nijak zvlášť překvapivý. Navíc z útoku vetřelců masakrujících bez skrupulí každého na koho narazí se rychle stává stereotyp, nepůsobí ani drasticky, ani nešokuje, ale místy nudí. Připomíná to popis hraní Dooma nebo nějakou „rutinní vyvražďovačku,“ přitom to však nelze svést na překlad, který je velmi dobrý. Celkový výsledek tak není špatný, ale ani nijak skvělý. Je to řemeslně dobře napsaná kniha postavená na dobrém, byť průměrně zpracovaném nápadu. Nic víc, nic míň.

No, táto kniha nie je ani tak koninou, ako drakovinou :) A veľmi zábavnou. Máme tu dva príbehy princa Kelema, ktorý by mal ako v každej správnej rozprávke dostať ruku krásnej princeznej. Dvojica autorov to však obrátila. Manželkou v dohodnutej svadbe je čarodejníčka čiernej mágie Sillion, ktorej kráľ sľúbil Kelemovu ruku. Navyše, je to ozaj dračica – dva rady špicatých zubov, oči čierne ako hlbina priepasti… a neutíchajúci sexuálny apetít. Dračice je vynikajúca oddychová fantasy. Zabával som sa od prvých stránok (hneď prvá veta ma prinútila k úsmevu), čierny humor v prvom príbehu vystrieda zložitejší príbeh v príbehu druhom. Vykreslenie postáv kráľovskej rodiny a nevydarený atentát mi pripomenuli Bujoldovej sériu Milesa Vorkosigana, ale to vôbec nevadí, pretože vyriešenie tohoto problému je iné. V súvislosti s postavami musím zmieniť, že takmer každá postava má v knihe úlohu, naznačené problémy popri hlavnej línii sa uzatvárajú a aj koniec záporných postáv nájde svoje uplatnenie. Dialógy sú úplne prirodzené, aj vďaka „hranej metóde“ autorov a v závere sa nachádzajú pôsobivé akčné scény. A mimochodom, meno Jany Vybíralovej nie je tak neznáme, ako by si niekto mohol myslieť (s Hlávkom spolupracuje už od prvej startrekovskej poviedky Průšvih a bez nej by neboli tak prirodzené dialógy s Annou v Odplate ;)). Čo sa týka drakov a s tým spojeným klišé, mne to nevadilo. Áno, ak sa nachádza vo fantasy drak, niektorí už hneď ohŕňajú nos… vďaka tomu sa už knihy s drakmi automaticky vnímajú ako niečo podradné a pozornosť nezasluhujúce. Ibaže je to dobre napísané a po všetkých moderných dielach fantasy som si drakov spokojne užil. Kniha ma nesklamala a teším sa na ďalšie diela Jana a Jany.

Kvalitativně na úrovni předchozího dílu. Jakoby Noční strana po boji s Lilith a pádu Autorit ztratila dost ze svého kouzla. Dění se pohybuje odnikud nikam, není jasné, kdo teď stojí v čele a koho Walker zastupuje (doufám, že autor sám to ví:)). Po nezbytném úvodním krátkém případu tu máme hlavní příběh – bulvární plátek Nepřirozený slídil si najme Johna Taylora, aby našel muže, který i údajně nahrál a na dvd vypálil záznam posmrtného života. Zmíněný chlapík sice slíbil dvd dodat novinám, ale – zmizel. John (kterému opět někdo blokuje jeho nadání) se pak spolu s reportérkou Slídila – dcerou sukuby – vydává po jeho stopách, přičemž naráží na mnohé mocné Hráče, kteří by dvd chtěli využít k vlastním cílům. Ze všech dílů série má tenhle asi nejpomalejší děj, což je způsobeno hlavně neustálým opakováním čtenáři již známých faktů. Také si začínám říkat, zda Green neměl sérii ukončit šestým dílem…

Druhý díl ubral na výcviku a přidal na akci, což je dobře. Popelčin syndrom nám tu opět zůstal a ještě pořádně zesílil (což jsem těžce nesl), ale přece jen je to spíše pohádka a já už pár let nejsem cílová skupina této četby.

Dětská fantasy v tom skoro nejlepším slova smyslu. Je to určitě čtivé, ale je to i krátké a příběh i postavy jsou prakticky pohádkové (popelčin syndrom). Zkousne to bez problémů i dospělý, i když asi silně poleze na nervy nacpanost knihy klasickými morálnímy poučkami (šikana je špatná ááááno, zato nealkoholické zázvorové pivo ve středověké hospodě za odměnu pro neplnoletého hrdinu mě fakt dostalo do kolen).

Velmi zajímavý a neotřelý námět. Prostředí mě také zaskočilo a děj, sklouznuvší na matičku Zemi a do evropských luhů a hájů, je v kontrastu velkých vesmírných akcí tak nějak osobnější.

Jednoznačně vynikající military SF se zajímavou i když ne úplně originální (a to se mi právě líbí – jsem na klasiku) zápletkou. Postavy mají hlavu a patu, technologie jsou nepřemrštěné a děj má neuvěřitelný spád. Nemám této knize co vytknout, výborně jsem se bavil.

Vyborna kniha . Jedna z mala knih ,kde mi bolo smutno ,ze to skoncilo .

Mám takové nejasné tušení, že tenhle komentář tady bude ostře sledovaný, takže bych měla pečlivě volit slova, ale tak nějak se mi nechce. Místo toho mám chuť říct: je to konina. Ale konina zábavná a řadí se do (dlouhé řady) knížek, kvůli kterým jsem v tramvaji přejela zastávku.

Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, protože zábavné to začalo být až ve okamžiku, kdy si člověk osahal situaci, pak teprv bylo z čeho si utahovat. Druhý příběh byl takový kompaktnější, což je dobře, akorát mi pak přišlo, že to všechno skončilo skoro až moc rychle.

A k probíhající diskusi: pravdu mají všichni :)